close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2014

Umění žití

28. září 2014 v 22:23 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
JUST STAYUžím se žít. To je hodně nadnesená věta. Protože tvrdit si můžu, co chci, ale pravdu tím nezměním. Neučím se žít. Život mě učí žít.

Učí mě krásám existence a víceméně i jejím hrůzám. Víceméně říkám proto, že sama jsem si ty nejhrůznější hrůzy neprožila a hrůzy, které zasahují můj život jsou v porovnání s nějakými většími naprosto neviditelné.

Ale mě i přesto dokáží mučit. Protože mě osobně nikdy žádná z těch "vyšších" a vážnějších tragédií nezasáhla. Možná to zní sobecky. A možná to sobecké i skutečně je. Vlastně, já celá jsem sobecká, že.

I tak tím, ale nechci říct, že mě to nezajímá a ignoruji to. Je mi těch lidí, kteří se s tím potýkají, skutečně líto. Škoda, že lítost nikomu nepomůže, že?

Ovšem to jsem odbočila.

Každého z nás život učí jinak. Někoho vystavuje jen lehkým problémům, nad kterými jiní mávli rukou a jiné problémům horším. A nikdo nikdy nemůže vědět, čemu se bude učit v další lekci.


Žití je krásná věc. I když může bolet, i když může ubližovat. Stejně je to neuvěřitené.

Osobně se mě aktuálně nějaká vyšší moc rozhodla naučit zvládat soky v lásce a že má nejdražší měla pravdu, když prohlašovala, že když s tou sponkou budu neustále cvakat, tak se rozbije. Ano, právě se mi rozbila má drahá sponka. Byla modrá s bílými puntíky. Moc pěkná. Začala jsem ji zase nosit teprve před několika dny, kdy jsem ji po dlouhé době opět našla. A teď tu není a já jí jen márně cvakám tam a zpátky a přemýšlím, jak je to možné a jak to vlastně fungovalo předtím a jsem moc líná zvednout se a najít jinou sponku, abych na to přišla.

A pokud vás napadlo, že se tou sponkou tak zaobírám jen proto, abych se nezaobírala tím, že se mi kamarád zamiloval do přítelkyně, asi máte pravdu. Má drahá prý nečekala, že mi to bude jedno. Škoda že neví, že to nečekala správně. Protože mi to není jedno. Jenže co s tím mám asi dělat? Mám mu to vyčítat, když vím, že to není jeho vinnou? Když to vlastně plně chápu? Nebo mu říct, že mě to děsí a bolí a že mi to z nějakého důvodu připomnělo tu noc, kdy jsem poprvé našla útěchu v zarývání si nehtů do kůže? To fakt ne.

Lhát nelhtat. Být upřímná nebo nebýt. Věci, které se stále nemohu naučit. A asi bych už to umět měla. Protože vím, jak to dopadá, když jsem udělala to, ale i když jsem udělala ono. Stejně stále občas váhám co je lepší a často volím špatně. Učení hold asi nikdy nekončí.

To jsme si vlastně nedávno o pracovkách nebo rodince, nejsem si jistá, psali plán učiva a měli jsme tam jeden bod, který se k tomuhle tématu možná trochu hodí.

Potřeba celoživotního vzdělání.

Tam to asi bylo myšleno kvůli povolání a tak, vzhledem k tomu, že v podobném okruhu se pohybuje většina učiva, které tam máme brát. Ale když o tom tak uvažuji, není to jen o povolání. Je to o životě.

Život nás nikdy nepřestane učit. Nikdy nepřestaneme chybovat, ani nikdy nepřestaneme dělat správná rozhodování. Každý náš krok nás učí a nikdy nepřestane. S každou chvílí jsme zase o něco vzdělanější. A je to úžasný pocit, si to uvědomovat.

Aktuálně z ničení světa II.

24. září 2014 v 18:37 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
MY LIFE IS NOT ART, BUT ART IS MY LIFE.Je mi smutno. Je mi smutno, protože mi chybí. Chybí mi usínání a následné buzení se vedle ní, její objetí, hlazení, polibky... Její přítomnost. A děsí mě představa, že bych ji znova měla vidět až tak za pár měsíců. Vážně bych chtěla normální vztah. Ne normální jakože "holka x kluk". Myslím tím, že bych chtěla, abychom od sebe nebydlely tak daleko. Abychom se mohly normálně vídat, chodit spolu ven, do kina, přespávat u sebe a tak. Teda, přespávat u sebe můžeme už teď, ale jen příležitostně, že ano. Vlastně jsem u ní trávila minulý víkend. A že to byl dokonalej víkend. Ale co no, já si zvolila, že ona mi za to stojí a jen kvůli nějaký pitomý vzdálenosti se jí nevzdám. Koneckonců, mohly bychom od sebe být i dál, že?

V poslední době mě nějak přechází chuť věnovat se blogu, na kterém si tolik zakládám. Moje recenze mi nepřijdou dobré a přijde mi zbytečné to psát. Nemám k tomu chuť. Ale bojím se ho oficiálně zrušit, abych později nelitovala.

Vídám spousty úžasných bloggerů a vždy jen žasnu, nad tím, jak skvěle ty lidé píšou. Jak chytře a inteligentě působí. Obdivuji jejich pohled na svět.

A připadám si vedle nich hloupá a neschopná. A štve mě to. Nechci být jen ovce v stádu. Chci být chytrá, inteligentní a nápaditá. Chci umět psát. Chci umět dívat se na svět lépe. Jenže vážně nevím, jak se něco takového naučit. Vlastně, ono to asi nejde co?

Chci být v něčem dobrá. Chci být tomuhle světu něčím prospěšná. Fakt chci.

Ani nevím, proč tohle píšu. Asi jen chci pocit, že se můžu někomu svěřit a že ten někdo poslouchá. Tedy, pokud se vůbec někdo najde. Ale o tom už nemusím vědět a mohu žít v naivním domnění, že najde. Že mě někdo vyslyšel.