Je mi smutno. Je mi smutno, protože mi chybí. Chybí mi usínání a následné buzení se vedle ní, její objetí, hlazení, polibky... Její přítomnost. A děsí mě představa, že bych ji znova měla vidět až tak za pár měsíců. Vážně bych chtěla normální vztah. Ne normální jakože "holka x kluk". Myslím tím, že bych chtěla, abychom od sebe nebydlely tak daleko. Abychom se mohly normálně vídat, chodit spolu ven, do kina, přespávat u sebe a tak. Teda, přespávat u sebe můžeme už teď, ale jen příležitostně, že ano. Vlastně jsem u ní trávila minulý víkend. A že to byl dokonalej víkend. Ale co no, já si zvolila, že ona mi za to stojí a jen kvůli nějaký pitomý vzdálenosti se jí nevzdám. Koneckonců, mohly bychom od sebe být i dál, že?V poslední době mě nějak přechází chuť věnovat se blogu, na kterém si tolik zakládám. Moje recenze mi nepřijdou dobré a přijde mi zbytečné to psát. Nemám k tomu chuť. Ale bojím se ho oficiálně zrušit, abych později nelitovala.
Vídám spousty úžasných bloggerů a vždy jen žasnu, nad tím, jak skvěle ty lidé píšou. Jak chytře a inteligentě působí. Obdivuji jejich pohled na svět.
A připadám si vedle nich hloupá a neschopná. A štve mě to. Nechci být jen ovce v stádu. Chci být chytrá, inteligentní a nápaditá. Chci umět psát. Chci umět dívat se na svět lépe. Jenže vážně nevím, jak se něco takového naučit. Vlastně, ono to asi nejde co?
Chci být v něčem dobrá. Chci být tomuhle světu něčím prospěšná. Fakt chci.
Ani nevím, proč tohle píšu. Asi jen chci pocit, že se můžu někomu svěřit a že ten někdo poslouchá. Tedy, pokud se vůbec někdo najde. Ale o tom už nemusím vědět a mohu žít v naivním domnění, že najde. Že mě někdo vyslyšel.
