Říjen 2014

Volná, jako pták (a zvažující, že mi někdo někam podstrčil nějaký drogy, heh)

27. října 2014 v 8:36 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Cítím se plná energie. A volná, jako pták. Připadám si šťastná. A říkám si co to kurva je zase výkyv.

Vážně mě tyhle výkyvy serou. V jednu chvíli si tak neutrálně existuju, v další jsem zoufalá, vydeptaná, pláču a přemýšlím nad vlastní existencí a pak zase tohle... Opravdu chci, aby se to nějak ustálilo. Aby se to přestalo tak šíleně točit a měnit. Chci si v nějakém stavu zůstat a moc ho neměnit. Zvyknout si a naučit se s tím žít, i kdyby šlo třeba časem o deprese. Jen to nechci furt tak měnit. To totiž potom bolí, dle mé teorie, mnohem víc.

hey soul sister

Zase jsem udělala něco, co bych dělat neměla. Něco, co vím, že se jí nebude ani trochu líbit. A mám strach, až to zjistí. Trochu doufám, že už mi tu zatracenou otázku, kterou mi čas od času pokladá, nepoloží. Zvlášť, když jsme se o tom bavily někdy předminulej tejden a ona chtěla abych to už nedělala (přirozeně) nebo se jí aspoň ozvala, když mi zas bude tak hrozně na nic. Ale za prvé, co jí mám asi tak kurva napsat a za druhé, panebože přece jí nebudu psát, když k ní zrovna přijela kamarádka, zas tak sobecká, abych jí to kazila (i když závidím, že ona jí uvidí a já ne no..) nejsem!

To jsem se už aspoň poučila a neslíbila jí, jak už to nikdy neudělám. Protože to jsem udělala jednou, po tom co zjisila, že jsem to někdy dělala. Bylo hrozný vidět, jak jí to trápí a jak jí to ublížilo. Mučilo mě to vidět, zvlášť s vědomím, že je to moje vina. Takže v tu chvíli jsem prostě byla přesvědčená, že udělám všechno proto, aby se tak už necítila, že to vážně zvládnu a už nikdy to neudělám. Slíbila jsem jí to a přísahala. A sakra jsem se snažila to už neudělat, dost dlouho. Jenže pak jsem to jednou už prostě nevydržela. V tu chvíli toho bylo moc a udělala jsem to znova a znova jí neskutečně ublížila a hlavně jí zklamala, protože jsem prostě nedodržela ten slib.

Jenže teď je ještě ke všemu tak blbá doba. Mám neskutečnej strach, že si ty důvody blbě vyloží, že si bude myslet, že to bylo proto, že žárlim a prostě... To nechci.

Právě jsem si objednala novou mangu a knihu, takže je mi fakt skvěle. Původně jsem chtěla jen tu mangu, Shingeki no Kyojin, protože jsem se rozhodla, že to budu kupovat, jak to bude vycházet, aby se mi ty díly pak nenahromadily a já to nějak stíhala kupovat, mwhehehe, jsem gejnius :D No a když už jsem objednávala, nakonec jsem neodolala a přihodila jsem k tomu i Archiv. Sice nemám tucha, co od toho očekávat, protože reakce jsou dost rozporu plné, ale ta obálka je awesome navíc jsem slečně a kamarádovi slíbila, že si to přečtu :D

Aktuálně louskám Rezistenci, jsem sice na začátku, ale už teď mě to nějak neba. Nevím. Štvou mě Tris a Čtyřka -.- :D A včera jsem se ze zvědavosti rozhodla kouknout na jeden díl Awkward, protože jsem chtěla nějakou komedii na rozptýlení. A sakra, je to awesome, včera bych bejvala rovnou dokoukala první sérii, ale nějak se mi to pomalu načítalo, tak jsem se na to vykašlala. Dokonce i ten dabing se mi dost líbí, škoda, že další epizody na SledujuSeriály už dabing nemaj, ale zkusim po něm kouknout jinde :D

Tudíž plán na dnešek: zůstat v posteli a koukat na seriál. A rozhodnout se, jestli zejtra pojedu na ten sraz, protože jsem zjistila, že časově se mi to moc nevyplácí. Jakože, téměř hodinu cesty tam, dvě hodiny být tam a pak zas téměř hodinu domů? Ewwww :D

Kurva, píše mi. Well, předpokládám, že dobrá nálada je zas v tahu. Nevykládejte si to špatně, těší mě, že mi píše, ale bolí mě, když pak přestane.

Teď.

23. října 2014 v 18:22 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Dlouho jsem se neozvala, že? Být to plně na mně, ozvala bych se sice už nejspíš v úterý, ale nejela mi WiFi, takže… Teda, vlastně ona pořád nejede, jen teď jsem tu chytla nějakou jinou, která nejde moc dobře a dost vypadává, ale alespoň něco.

V pátek mi od mé nejdražší byly položeny dvě otázky. Zdůvodnění odpovědi na obě z nich byly všechny ty pocity, co mě poslední dobou trápily. Při odpovídání na tu druhou mi pak vytkla, že proč jsem jí prostě nenapsala, když mi bylo na nic, když mi už dřív říkala, ať to dělám. Nevím, proč jsem to nikdy neudělala nebo možná vím. Nejspíš jsem ji nikdy nechtěla otravovat, protože má svoje starosti, tak proč ji zatěžovat ještě svými. A taky jsem si vlastně ani nepamatovala, že mi to říkala.

Když jsem tu noc plakala a nemohla přestat, nakonec jsem se rozhodla, že tedy udělám to, co po mně chtěla a napsala jí. Dlouho jsem váhala a nevím, proč jsem se pro to nakonec přeci jen rozhodla. A tak jsem se o půlnoci vrhla na mobil a pokusila se, alespoň na pár minut zastavit slzy a psala. Nejdřív jsem jí nechtěla říkat to, kvůli čemu jsem vlastně tak moc vyváděla. Ale jak jsem psala a vysvětlovala (a zprvu trošec filozofovalala, lel), nakonec jsem to na ní vysypala všechno. Trvalo to asi půl hodiny, ale nic jsem nevynechala. Připadala jsem si kvůli tomu sice blbě, protože jsem měla strach, aby si to nevyložila blbě, abych ji nějak neovlivňovala v odpovědi, kterou jsem po ní žádala, ale odeslala jsem to. Bylo toho dost, když jsem si to pak schválně házela v ntbku do wordu (bcs jsem jí to posílala na Viber, poněvadž by to byla mmska a na mmsku jí to posledně vůbec neupozornilo, no a Viber mám i v ntbku, tak nebyl problém to zkopírovat), protože mě zajímalo, jak dlouhý to vlastně takhle bylo. Asi tři čtvrtiny áčtyrky, to jsem nečekala.

Každopádně jsme si potom ještě asi půl hodiny psaly. Ujistila mě v tom, co mi pověděla už před pár dny, povysvětlila mi to a prostě jsme si to tak nějak konečně vyříkaly. A upřímně, bylo a je mi hned líp. Možná jsem jí to všechno měla říct hned, nevím.

Takže, teď si přežívám v relativním klidu a pohodě. Nejsem šťastná a bývalo mi i lépe, ale také nejsem nešťastná a bývalo mi i hůř, mnohem hůř.

Mimochodem, v sobotu jsem fakt navštívila ten Knižní sraz. A bylo to super. Opravdu jsem si to užila a dokonce se mi povedlo vyhrát pár knih. Jsem fakt ráda, že jsem šla a myslím, že až bude příště zase něco, tak ráda půjdu zas.

V sobotu pak zvažuju, že vyrazím na jakousi oslavu či co k prvním narozeninám CONtejneru, kam mě zval kamarád. Ale nevím, uvidíme, zda by se mnou šla kamarádka nebo druhej kamarád. A v úterý mě očividně čeká cesta do Mělníka na Halloweenský otaku sraz. Furt nevím, co si vzít na sebe. Nic nemám. Je to na nic. A hrozně mě štve, že nikde nemůžu sehnat hezkou sukni.

Včera jsem dočetla Papírová města, která jsem si v pondělí vyzvedla. Bylo to úžasný. Ani ne tak kvůli tomu příběhu a postavám, ale kvůli všem těm myšlenkám, tomu všemu co mi to ukázalo a tomu všemu, co to ve mně zanechalo.
Je to jedna z těch knih, které mě donutí přemýšlet nad svým životem a kvůli které mám chuť něco v něm změnit. A rozhodla jsem se, že se tě chuti poddám. Vlastně, pro tohle jsem se rozhodla už dřív, pamatujete, jak jsem prohlásila, že budu žít přítomností? Protože to je základ mého nového "životního směru".

Žít teď a nezabíjet čas plánováním nějaké vzdálené budoucnosti. Protože právě teď jsem tady a jsem živá a nemůžu počítat s tím, že za několik let tomu tak pořád bude. S každou další minutou se může stát něco, co způsobí, že už tu nebudu. A nemá cenu oddávat život budoucnosti, kterou mít nemusím. Takže nejdál teď asi budu uvažovat o výběru střední a moc dál už se nebudu snažit hledět. A pak už se nebudu snažit hledět nějak daleko vůbec. Budu dělat co chci, ať už to způsobí cokoliv a nebudu dělat věci, které dělat nebudu, jen proto, že by to mohlo mít nějaké negativní dopady na mou budoucnost. Chci si plnit všechna svá aktuální přání. Chci vyzkoušet spoustu blbostí a udělat spoustu chyb a z toho všeho se poučit a jít dál a dělat další blbosti a další chyby.

Mohla bych si začít psát seznam. Seznam každého hloupého nápadu, který budu chtít zrealizovat nebo se o to alespoň pokusit.

Je pravda, že tohle zní úžasně a že to opravdu chci. Že jsem pro to rozhodnutá. Na druhou stranu nevěřím, že dokážu se svým životem něco většího skutečně udělat. Ale chci se o to snažit, chci dělat i maličkaté krůčky k tomu, abych svým slovům dostála. Možná je to jen jedna z mých dalších naivních chvil, kdy věřím, že to zvládnu, ale možná taky ne. Možná to tak tentokrát skutečně bude. Možná.

Nahoru a dolů

15. října 2014 v 19:54 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
A tak jsem to nevydržela a zeptala se jí, jestli mě má stále ráda. Už ráno. Poslala jsem ji smsku. Řeknu vám, to čekání než mi odpoví bylo hrozný. Naštěstí odpověděla brzo, dřív, než bych čekala. Že prý mě pořád miluje. Člověk by čekal, že v tuhle chvíli málem vylítnu štěstím z kůže. Já zas musela bejt speciální a místo toho jsem se rozplakala. Za to ráno už podruhý. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem se ještě nenamalovala, heh. Pořádně nevím, proč jsem tak zareagovala. Možná proto, že jsem z tý SMSky měla pocit, že se na mě zlobí. Kdo ví... Pak, ale přišla i ta radost. Samozřejmě.

(3) Tumblr

Teď jsem v takovém zvláštním stavu. Sama na sebe působím vcelku šťastně, ale zároveň mám dojem, že to není skutečné. Je to, jako bych si připadala, že jsem šťastná, jenže ve skutečnosti, tam někde uvnitř vím, že to není pravda a že si to jen nalhávám. Takže ve výsledku si vlastně šťastně nepřipadám. Em.. :D Jo a taky tak nějak taky cítím, že tohle taky nevdrží věčně, heh. Ale tak co, no. Budu žít spontálně a přítomností a nebudu nemyslet na budoucnost a jednou ovládnu svět, mwhehehe.

Ne dobře, myšlení na budoucnost se asi nevyhnu, vzhledem k tomu, že už mi zbývá jen pár měsíců na podání přihlášky na svou další školu. Hm. Ale o tom jindy.

Lol a víte, jak jsem říkala, že mi to nevydrží dlouho? Ještě jsem tohle ani nedokončila (co na tom, že to píšu už přes hodinu, eh) a už no... už je to horší. Ono prostě, proč s někým jiným (yeah, už zase žárlím) si povídá a mně odpoví až po takový chvíli? Proč si se mnou povídá tak málo? Vím, že mi říkala, že je prostě unavená ze školy a tak, ale proč má chuť povídat si s jinými lidmi a se mnou už tolik ne? A proč to mě tolik trápí a jí to pravděpodobně je jedno? Teda, soudě dle toho, že sama řekla, že si toho, jak to mezi námi v poslední době je, taky všimla a stejně to vypadá furt stejně. Já bych to brala, kdybych prostě nevěděla, že s někým jiným si povídá dle všeho daleko víc. Anebo to možná vidím jen zkresleně a ve skutečnosti to vypadá jinak, ale mně se to prostě jeví takhle a zatraceně to bolí. Fakt moc chci, aby to mezi náma bylo zas tak skvělý (až na tu vzdálenost teda, ta skvělá neni a nikdy nebyla), jak to bývalo dřív. A taky ji chci vidět. Neskutečně moc. Jenže dle jejích slov se sem dostane nejspíš až někdy po novym roce a já se k ní předpokládám taky dřív nedostanu. Novej rok. To jsou skoro tři měsíce. A možná i víc, než bude moct skutečně přijet, že. Neskutečně mě děsí představa, že budu dalších pár měsíců přežívat v tomhle rozpoložení panebože... Ale jo, uvědomuju si, že bych na tom mohla bejt hůř. Že tohle nic neni, oprotimi tomu, co zažívají jiné lidé. Ale tohle mě zkrátka osobně neovlivňuje a no, jo, všeobecně jsem hrozně sobecká a všechno až moc prožívám a z naprostých drobností dokážu udělat tragédii a prostě... tak.

Eh, štve mě, kolik tu o ní mluvím. Kolikrát ji zmiňuji. Připadám si kvůli tomu blbě a trapně. Vážně bych s tou závislosti na ní měla začít něco dělat...

Ztrápená volným časem

13. října 2014 v 19:03 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Předpokládám, že valná většina mých vrstevníků nenávidí školu, žere každou chvíli volna a celý týden čeká na víkend. Já už nějakou tu chvíli ne. Ne, že bych milovala školu a tak, ale alespoň se něčím zaměstnám. Nemám čas přemýšlet a tudíž ani se trápit a být smutná. Je fakt, že i v oněch chvílích volna bývám často veselá a prostě v pohodě. Ale pak jsou tu ty, kdy ne a to je pak na hovno. Jasně, často jsem ze školy neskutečně unavená, nechce se mi dělat úkoly, ani učit, nechce se mi do ní chodit, ale i přesto jsem se nějak naučila, mít raději všední dny než víkendy.

You'll have time...

Můj volný čas je totiž většinu času mizivě prázdný. Nemám žádný kroužky, jen málokdy jdu s někým ven. Většinou prostě jen sedím doma, notebook zapnutý a tudíž většinou jen tak bezradně čumím do něj a nemám co dělat. Jenže se mi zkrátka nechce otevřít knihu, nechce se mi sledovat seriál, film, nic. Možná proto, že mám dojem, že když už nemám na práci nic jiného, měla bych dělat alespoň to a to mě od toho jen odrazuje. Občas o víkendu vyrazím na nějakej otaku sraz, když zrovna je, ale tam už jsem nikde taky jak dlouho nebyla. V sobotu ale snad vyrazím na knižní sraz. Sice mě to děsí, protože tam téměř nikoho nebudu znát a pravděpodobně tam nebude nikdo, s kým bych se nějak víc bavila a většina těch lidí se už zná a prostě... mám strach, protože mezi cizími často bývám neskutečně nesvá. Jenže je to lepší, než sedět celej den doma. A alespoň donesu Ilonce ty knihy, které pak předá nemocnici v rámci jejího projektu. Určitě na to koukněte, je to skvělej nápad.

Aktuálně mám fakt hroznou potřebu jít s někým ven. Ale nemám s kým. Heh, moje kamarádky neustále něco mají nebo tak no a... prostě nemám nikoho, kdo by se mnou ven šel a mě se s ním chtělo, většinou, o víkendech pak s jistotou. Teda, jeden kamarád by dost možná šel, ale to bych mu musela napsat a zeptat se. A to je mi dost blbý, protože už si spolu moc nepíšem a hlavně, když on tahal ven mě, tak jsem se nechala vytáhnout jen jednou, hm. Asi potřebuju víc přátel.

Víkendy mě pak krom toho neberou ještě z jednoho důvodu, valnou většinu z nich trávím sama u babičky. Sama, protože babička s dědou jezdí na chatu a matka s bratrem jezdí na chatu. U babičky kvůli psovi. Bude to zanedlouho tak rok, co jsme se od nich odstěhovali. Je celkem zajímavý, jak nerada to tam najednou mám. Ani nevím, kdy přesně se mi to tak zprotivilo, ale už hodnou chvíli, z toho často bývám dost zoufalá. Jasně, mohla bych jet taky na chatu, ale o to stojím ještě míň. Tam nemám k dělání absolutně nic a hlavně - pořád jsem tam jak na návštěvě. Víkendy tedy většinou přežívám s tím, že se musím uklidňovat tím, že tam stačí přežít sobotu a v neděli pak můžu domu.

Vážně, už se nemůžu dočkat, až dneska zalezu do postele, usnu a zítra vstanu a zase vypadnu do školy.

"Fajn"

12. října 2014 v 9:52 | Wye |  Plány na devastaci vesmíru
Když se mě zeptáte, jak se mám, většinou vám odpovím, že fajn. A to bez závislosti na to, kým jste, zda mě znáte či jak mi doopravdy je. Ani nevím, jak se stalo, že já, která povětšinou říkala, jak se mám popravdě a ještě si stěžovala, snad fňukala, jsem se dostala sem, kdy je pro mě fajn odpovědí úplně automatickou. Nejednou se stalo, že mi tuhle jednoduchou otázku na můj aktuální duševní stav někdo položil a já zkrátka chtěla pro jednou říct pravdu, že mi je zrovna na nic, ale než jsem si to uvědomila, už jsem odpovídala, že se mám fajn.

Don't Let The Muggles Get You Down. ✖ | via Tumblr

Často mi je skutečně fajn, ale občas to tak není. Občas, když to odpovídám, doufám, že si dotyčný všimne, že lžu, že se mě na to zeptá, že se o mě bude starat, že ho budu zajímat. Ironií je, že když se pak občas stane, že se mě skutečně někdo zeptá, jestli to je pravda, jestli mi něco není a jestli jsem vážně v pohodě, odpovídám, že je mi fajn a i když mi moc nevěří a ujišťuje se znovu, zatvrzele ho o svém pohodovém rozpoložení utvrzuji. Nevím proč, prostě je to pro mě tak nějak přirozené. Anebo možná prostě jen chci, aby se nepřestal zajímat, aby mi konečně jednou někdo přes všechny tyhle lži neuvěřil a dostal ze mě, co (respektive jaká blbost, nebudeme si nic nalhávat) mě aktuálně tak trápí.

Přijde mi zajímý, že ač si uvědomuju, že je to lež, vlastně to moc jako lež neberu. Protože kvůli lžím se většinou cítím špatně a nejsem si jistá, zda dělám správně, ale kvůli téhle ne.

Nemyslete si zase, že si naivně myslím, jak jsem tím zajímavá, jak jsem výjimečná. Nemyslím. Uvědomuju si, kolik lidí to v dnešní době dělá.

A právě tohle je smutný, kolik lidí má dojem, že nikoho nezajímají jejich strasti, že nemá cenu říkat, jak se věci skutečně mají, snad, že lidé z jejich neštěstí budou šťastní. Někteří možná věří v naději, že když budou zatvrzele tvrdit, že je jim fajn, že tomu sami začnou věřit, že to tak skutečně bude.

Kde se vzala tahle myšlenka, že lidé mají dost svých starostí a starosti jiných lidích, klidně i těch jim nejbližších, je nezajímají. Nepopírám, že lidé nejsou zahledění sami do sebe, spousta jich je. Ale určitě jich spousta také není.

Ono to pravděpodobně dost souvisí s myšlenkou, že nikoho nezajímají, že nemají skutečné přátelé, že nikomu na nich skutečně nezáleží. Je dost hrozný, když je to pravda, ale věřím, že ve spoustě případů tomu tak není. Jenže, jak na tohle lidé chodí? Je to nějaký výplod jejich fantazie nebo chováním přátel? Pravděpodobně od obojího trochu.

Začínám si tak říkat, že lidi zkrátka ztrácejí důvěru v jiné lidi.

Faktem je, že já osobně vím, že mám lidi, kterým na mě záleží. Jenže mi to tak nepřijde a mám pocit, že tomu tak není, ač mi logika říká něco jinýho. Eh.

Knoflíkem doleva

9. října 2014 v 7:21 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Poslední cca dva týdny jsou na nic.

Už nejednou jsem narazila na internetu na takzvanou "podzimní depresi" a kdekdo by mi tak mohl říct, že na mě leze tohle. Já si to nemyslím. Podzim mám ráda. Líbí se mi, jak listí pomalu mění barvy a padá. Líbí se mi kaštany a vlastně i zamlžená rána. Jo, vcelku se mi líbí mlha, přijde mi taková... kouzelná a podzimní. A hlavně - nemyslím, že by moje pocity měly dočinění s něčím jiným, než s aktuálním děním v mém životě.

Připadám si osaměle a tak všeobecně je mi často smutno, pomalu ale jistě jsem zvládla přijít o kamarádku a mezi mnou a mou nejdražší to pomalu, ale jistě začalo skřípat. Nebo alespoň já mám takový dojem. A mám strach, že už mě nemá ráda, že o ni přijdu.

V posledních dnech jsme spolu často komunikovaly méně, než obvykle, mám neodbytný pocit, že už se se mnou nechtěla tolik bavit, že se raději víc baví s někým jiným. Jo a taky žárlím. A po diskuzi převčírem už vážně nevím co si myslet a vážně se bojím.

Bolí to. Hrozně moc. A zároveň úplně minimálně. Nevím, čím to je. Mám dojem, jakoby mi někdo knoflíkem na přidání či odebrání hlasitosti emocí a citů otočil doleva a ztišil to všechno na minimum. A štve mě to.

Upřímně mi přijde mnohem lepší ta varianta, kdy tu bolest stoprocentně cítím a šílím, než tohle... prázdno. Je to, jako by uvnitř mě bylo úplný pusto, i když zároveň cítím a vím, jak moc to všechno bolí. Zní to pěkně divně, co?

Je celkem ironie, že kdybych tu teď trpěla a naplno to všechno pociťovala, prála bych si právě tohle utlumení. Ale tak je to asi se vším - nejvíc vždy chceme to, co nemáme.

A tak tu teď sedím poránu u notebooku a připadám si blbě, jak největší závislák, když musím být i po ránu na počítači, jenže ta potřeba se z toho všeho vypsat je zkrátka silnější. Fakt doufám, že se to zlepší.

Pubertální dramata, věc to jest zajímavá

1. října 2014 v 19:49 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Když jdu psát článek, musím se předem vrhnout do hledáno obrázku. Těžko říct proč, zkrátka se mi lépe píše, když tu nějaký ten obrázek je. Většinou mi výběr trvá dlouho, protože dobrých a hodících se obrázků na výšku se mi daří nalézat sakra málo.

Před pár dny jsem rozepsala článek na TT, ale bohužel jsem neměla čas ho dopsat. No, tak snad se k tomu do neděle vrátím. Přeci jen, po dlouhý době mě napadlo napsat povídku a tak bych se toho měla chytit, dokud si to pamatuju.

Stále si připadám neskutečně osamělá a kromě toho mám dojem, že v posledních dnech si s mou milou píšu míň než dřív a strašně mě to mrzí. Ne, že bych se s ní nesnažila bavit, jen hold se spíš věnuje jiným věcem, což jí nelze vyčítat, že. Vážně bych ráda jednou napsala článek, kde ji nebudu zmiňovat, hm.

V poslední době mám dojem, že nějak moc přicházím na chuť tomuhle blogování pod rouškou anonymity. Asi mi tohle vypisování trochu pomáhá od onoho pocitu osamění. I když se trochu bojím, aby tu na to náhodou nenarazila má drahá a nedala si dvě a dvě dohromady. To by mě asi kleplo. No, risk je zisk a blogů je tolik, že pokud si budu dávat pozor, snad tu na to nenarazí.

Blogů je vážně moc a zjistila jsem, že už nějak vůbec nevím, jak narazit na nějaký nový dobrý. Dříve jsem přeci jen měla pár známých knižních blogů, díky jejichž komentářům jsem mohla narážet na nové a nové blogy. Ale teď se nějak nemám čeho chytnou a hrozně mě to štve. Fakt ráda bych objevila nějaké dobré blogy.

Začínám se taky čím dál víc deptat aktuální situací s jednou mou kamarádkou. Ono jedna věc je, že mám pocit, že nemá zájem se se mnou bavit. Další věc je, když ten pocit začne sdílet i kamarádka, vztažmo k její osobě. A jinou věcí pak je, když spolu za den promluvíme jen minimálně, protože ani jedna strana nemá snahu se s tou druhou bavit.

Na obhajobu mě a kamarádky podotýkám, že máme pocit, že dotyčná má potřebu se nad nás povyšovat a neustále opakuje, jak je tlustá a hnusná, proto, abychom jí říkaly opak a vymýšlí si zdravotní problémy, abychom ji litovaly. Těhle pocitů se, když vidíme to, jak se najednou chová, jen těžko zbavujeme, ač si kvůli tomu připadáme hrozně špatně a máme strach, že ji křivdíme. Ale ono, když se při obědě bavíme a ona promluví akorát ve chvíli, aby nám řekla něco o svých zdravotních problémech a jindy se do hovoru nezapojuje, tak je to už trochu divný. Ale není to jen o tomhle, je to i o jiných věcech, co nám tvrdila a jak se chová, minimálně tedy poslední dobou. A je to trochu zoufalá situace, protože zkrátka nevíme co dělat. Těžko si s ní promluvíme a řekneme jí něco ve stylu "No víš, my máme takovej pocit, že máš hroznou potřebu se nad náš povyšovat, být středem pozornosti a nejzajímavější a tak nám i lžeš a vymýšlíš si.". Je to zkrátka na nic. Tyhlety pubertální dramata jsou vážně zajímavá věc.

No, myslím, že už nemám co víc říct, takže jdu dogůglit, jestli už někde nejsou anglický titulky k druhýmu dílu druhý série Faking It a pokud jo, tak je stáhnout a pokud ne, vrátit se ke čtení. Nebo si udělat úkoly, hm.