12. října 2014 v 9:52 | Wye
|
Když se mě zeptáte, jak se mám, většinou vám odpovím, že fajn. A to bez závislosti na to, kým jste, zda mě znáte či jak mi doopravdy je. Ani nevím, jak se stalo, že já, která povětšinou říkala, jak se mám popravdě a ještě si stěžovala, snad fňukala, jsem se dostala sem, kdy je pro mě fajn odpovědí úplně automatickou. Nejednou se stalo, že mi tuhle jednoduchou otázku na můj aktuální duševní stav někdo položil a já zkrátka chtěla pro jednou říct pravdu, že mi je zrovna na nic, ale než jsem si to uvědomila, už jsem odpovídala, že se mám fajn.

Často mi je skutečně fajn, ale občas to tak není. Občas, když to odpovídám, doufám, že si dotyčný všimne, že lžu, že se mě na to zeptá, že se o mě bude starat, že ho budu zajímat. Ironií je, že když se pak občas stane, že se mě skutečně někdo zeptá, jestli to je pravda, jestli mi něco není a jestli jsem vážně v pohodě, odpovídám, že je mi fajn a i když mi moc nevěří a ujišťuje se znovu, zatvrzele ho o svém pohodovém rozpoložení utvrzuji. Nevím proč, prostě je to pro mě tak nějak přirozené. Anebo možná prostě jen chci, aby se nepřestal zajímat, aby mi konečně jednou někdo přes všechny tyhle lži neuvěřil a dostal ze mě, co (respektive jaká blbost, nebudeme si nic nalhávat) mě aktuálně tak trápí.
Přijde mi zajímý, že ač si uvědomuju, že je to lež, vlastně to moc jako lež neberu. Protože kvůli lžím se většinou cítím špatně a nejsem si jistá, zda dělám správně, ale kvůli téhle ne.
Nemyslete si zase, že si naivně myslím, jak jsem tím zajímavá, jak jsem výjimečná. Nemyslím. Uvědomuju si, kolik lidí to v dnešní době dělá.
A právě tohle je smutný, kolik lidí má dojem, že nikoho nezajímají jejich strasti, že nemá cenu říkat, jak se věci skutečně mají, snad, že lidé z jejich neštěstí budou šťastní. Někteří možná věří v naději, že když budou zatvrzele tvrdit, že je jim fajn, že tomu sami začnou věřit, že to tak skutečně bude.
Kde se vzala tahle myšlenka, že lidé mají dost svých starostí a starosti jiných lidích, klidně i těch jim nejbližších, je nezajímají. Nepopírám, že lidé nejsou zahledění sami do sebe, spousta jich je. Ale určitě jich spousta také není.
Ono to pravděpodobně dost souvisí s myšlenkou, že nikoho nezajímají, že nemají skutečné přátelé, že nikomu na nich skutečně nezáleží. Je dost hrozný, když je to pravda, ale věřím, že ve spoustě případů tomu tak není. Jenže, jak na tohle lidé chodí? Je to nějaký výplod jejich fantazie nebo chováním přátel? Pravděpodobně od obojího trochu.
Začínám si tak říkat, že lidi zkrátka ztrácejí důvěru v jiné lidi.
Faktem je, že já osobně vím, že mám lidi, kterým na mě záleží. Jenže mi to tak nepřijde a mám pocit, že tomu tak není, ač mi logika říká něco jinýho. Eh.
U mě většinou tahle upřímnost nedopadla dobře... Tak to pomalu vzdávám. Pomalu, ale jistě.