Knoflíkem doleva

9. října 2014 v 7:21 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Poslední cca dva týdny jsou na nic.

Už nejednou jsem narazila na internetu na takzvanou "podzimní depresi" a kdekdo by mi tak mohl říct, že na mě leze tohle. Já si to nemyslím. Podzim mám ráda. Líbí se mi, jak listí pomalu mění barvy a padá. Líbí se mi kaštany a vlastně i zamlžená rána. Jo, vcelku se mi líbí mlha, přijde mi taková... kouzelná a podzimní. A hlavně - nemyslím, že by moje pocity měly dočinění s něčím jiným, než s aktuálním děním v mém životě.

Připadám si osaměle a tak všeobecně je mi často smutno, pomalu ale jistě jsem zvládla přijít o kamarádku a mezi mnou a mou nejdražší to pomalu, ale jistě začalo skřípat. Nebo alespoň já mám takový dojem. A mám strach, že už mě nemá ráda, že o ni přijdu.

V posledních dnech jsme spolu často komunikovaly méně, než obvykle, mám neodbytný pocit, že už se se mnou nechtěla tolik bavit, že se raději víc baví s někým jiným. Jo a taky žárlím. A po diskuzi převčírem už vážně nevím co si myslet a vážně se bojím.

Bolí to. Hrozně moc. A zároveň úplně minimálně. Nevím, čím to je. Mám dojem, jakoby mi někdo knoflíkem na přidání či odebrání hlasitosti emocí a citů otočil doleva a ztišil to všechno na minimum. A štve mě to.

Upřímně mi přijde mnohem lepší ta varianta, kdy tu bolest stoprocentně cítím a šílím, než tohle... prázdno. Je to, jako by uvnitř mě bylo úplný pusto, i když zároveň cítím a vím, jak moc to všechno bolí. Zní to pěkně divně, co?

Je celkem ironie, že kdybych tu teď trpěla a naplno to všechno pociťovala, prála bych si právě tohle utlumení. Ale tak je to asi se vším - nejvíc vždy chceme to, co nemáme.

A tak tu teď sedím poránu u notebooku a připadám si blbě, jak největší závislák, když musím být i po ránu na počítači, jenže ta potřeba se z toho všeho vypsat je zkrátka silnější. Fakt doufám, že se to zlepší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama