
Poslední cca dva týdny jsou na nic.
Už nejednou jsem narazila na internetu na takzvanou "podzimní depresi" a kdekdo by mi tak mohl říct, že na mě leze tohle. Já si to nemyslím. Podzim mám ráda. Líbí se mi, jak listí pomalu mění barvy a padá. Líbí se mi kaštany a vlastně i zamlžená rána. Jo, vcelku se mi líbí mlha, přijde mi taková... kouzelná a podzimní. A hlavně - nemyslím, že by moje pocity měly dočinění s něčím jiným, než s aktuálním děním v mém životě.
Připadám si osaměle a tak všeobecně je mi často smutno, pomalu ale jistě jsem zvládla přijít o kamarádku a mezi mnou a mou nejdražší to pomalu, ale jistě začalo skřípat. Nebo alespoň já mám takový dojem. A mám strach, že už mě nemá ráda, že o ni přijdu.
V posledních dnech jsme spolu často komunikovaly méně, než obvykle, mám neodbytný pocit, že už se se mnou nechtěla tolik bavit, že se raději víc baví s někým jiným. Jo a taky žárlím. A po diskuzi převčírem už vážně nevím co si myslet a vážně se bojím.
Bolí to. Hrozně moc. A zároveň úplně minimálně. Nevím, čím to je. Mám dojem, jakoby mi někdo knoflíkem na přidání či odebrání hlasitosti emocí a citů otočil doleva a ztišil to všechno na minimum. A štve mě to.
Upřímně mi přijde mnohem lepší ta varianta, kdy tu bolest stoprocentně cítím a šílím, než tohle... prázdno. Je to, jako by uvnitř mě bylo úplný pusto, i když zároveň cítím a vím, jak moc to všechno bolí. Zní to pěkně divně, co?
Je celkem ironie, že kdybych tu teď trpěla a naplno to všechno pociťovala, prála bych si právě tohle utlumení. Ale tak je to asi se vším - nejvíc vždy chceme to, co nemáme.
A tak tu teď sedím poránu u notebooku a připadám si blbě, jak největší závislák, když musím být i po ránu na počítači, jenže ta potřeba se z toho všeho vypsat je zkrátka silnější. Fakt doufám, že se to zlepší.
