Listopad 2014

Dojmy.

26. listopadu 2014 v 21:35 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Mám dojem, že už jsem zase tam, kde tohle blbý období pomalu začínalo. Tam, kde jsem mě trápilo, že poslední dobou si píšeme furt míň a míň. Tam, kde jsem měla strach, že ji ztrácím. Že se radši baví s jinejma lidma než se mnou. Protože jsem tu zase. Jen s nějakými rozdíly, přirozeně.

Třeba ten, že mě to, že se baví s T. štve a nutí žárlit ještě o tolik víc. Doprdele, nemůžou se prostě rozkamarádit? A už je mi fakt u prdele, jak moc sobecký to je. Nechci, aby se spolu bavily. Nechci. Nechci. A nechci. Ale nejsem zas tak hrozná, abych jí to říkala, či to po ní snad chtěla. To nikdy.

Zase mám dojem, že vůbec nemá chuť se se mnou bavit. A bolí mě to. Zas. Sice mi pořád píše první. Ale prostě... mám dojem, že kdybych pak nepovídala něco, tak si nenapíšem za den skoro nic. Připadám si kvůli tomu pocitu, že furt něco povídám já jí, hrozně špatně. Chci, aby se se mnou bavila. Ale nevím, jak ji k tomu přimět. Vlastně ani nevím, jestli ještě pořád chce.

Nevím proč, ale prostě, koukala jsem T. na ask. Je to divný, ale chybí mi. Tak moc mě to mrzí. Jenže tohle... tohle se nejspíš nespraví. Nebo jakože, já to rozhodně spravovat nehodlám. I když prostě, je trochu blbý, že s S. se pořád bavíme a to a T. prostě... jediná připomínka její existence mě dokáže naštvat. Eh. Teď si s tím chyběním trochu protiřečím, co?

Občas si představuju, že jsem nějak jakože trochu... zajímavější. Že jsem tak nějak svým způsobem oblíbená. Že je o mně zájem. Že mám spoustu přátel. Že si svým způsobem užívám život, minimálně, že ho netrávím u většiny zalezlá doma. A že třeba nemám na S. už tolik času. Že ji to mrzí a žárlí. A tak.

Prostě takovýty představy, o kterých je jasný, že se nikdy nestanou.

Ne, že bych po něčem z toho nějak toužila nebo tak. Jasně, neříkám, že by to nebylo fajn, ale... nijak extra po tom neprahnu. Ani nevím, proč si to představuju. Prostě, asi tam jde o to, že se můj život už netočí převážně jen kolem S., chápete? Že mám i jiný lidi, kteří jsou pro mě dost důležití. Že jsou i jiní lidé, kteří mě mají fakt rádi.

Po včerejšku jsem nějak měla celej den strach, zeptat se jí co dělá. Měla jsem strach, že by mi zas řekla, že volá s T. Eh. No, měla jsem smůlu, neb před chvílí konstatovala, že s někým volá. Nevím s kým. Ale hádám, že asi zas s T. Well. Celkem zajímavý, že když jsem třeba dřív se přeci jen ptala, jesli se mnou nece volat, tak často to bylo, že má někoho doma nebo tak. Ale tak, je pravda, že ani nevím, kdy naposled jsem se jí ptala. Tak se za tu dobu mohly věci nějak změnit no. Ale stejně prostě žárlím. Chci aby si povídala se mnou. Chci mít pocit, že jsem pro ní fakt důležitá.

Myslim, že ten Silvestr nepežiju. A fakt se děsím, že by třeba zase něco měla s T. Jak jsem říkala, vím, že na to má právo a tak, ale stejně... Proč by to dělala, když tvrdí, že chce mě, ne?

B. byla dneska ve škole. Že prej si píše s oním kamarádem. Hehe. Hrozně moc chci, aby jim to vyšlo. Nevím proč, ale mám takej dojem, že jsem se tak trochu upla na to, že když nemám aktuálně šťastnej vztah já, tak by bylo supr, kdyby ho měli aspoň oni dva. Jo a taky mi B. odkejvala, že by se mnou šla na PragoFFest, hehe :3

Místo psaní tohohle jsem měla dělat výpisky z dějáku, ale hm, nechce se mi. Anebo jsem měla aspoň dostat z prstů okol nehtů ten černej lak, ale no... To se mi taky nechce. Tak, snad se to dá dolu, až si zejtra budu mejt vlasy nebo nevim co s tim provedu.

Učitelka na češtinu mi dneska vracela opravenej pokus o fejeton, co jsme měli za úkol, osobně mi přišel fakt hroznej, ale jí se očividně hrozně líbil. Že prej bych se tím psaním mohla živt, že píšu fakt dobře. A já nevím, ale udělalo mi to fakt ohromnou radost. I když teď už moc nepíšu (krom článků na blogy a tak). Škoda, že nemám pomalu žádnou fantazii, protože bez tý prostě asi moc psát nejde.

Hold me now, I need to feel You

25. listopadu 2014 v 19:47 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Když o tom přemýšlím, nemám ani tušení, kdy přesně jsem zase začala cítit. Ale cítím. Uh. A pořád nevím, jestli je lepší necítit nebo ne.

Cítím tak jako... Ty změny jsou hrozně náhlý. Teda. Takhle. Když je mi fajn. A pak stačí jediná zmínka o existenci T. a... už je to zase zničehonic na hovno. Zvlášť pokud ji zmíní S. To mám tak talent ptát se na to, co dělá v nejvíc vhodnou chvíli, že jo - zrovna, když s ní volá.

Což prostě bolí. Žárlím. Fakt jo. Už jen proto, že se mnou moc nevolá, jen hrozně výjimečně. I když to asi proto, že si nikdy neřeknu, že jo.

Uvědomila jsem si díky tomu jednu věc. Když žárlím nebo tak, už mě rozum nemůže uklidňovat tím, že já jsem přece její holka, že to mě miluje a že to přece znamená, že jsem pro ni logicky důležitější než jen tak někdo, ne? Nikdy mi to sice moc nepomáhalo, ale teď bych dala tolik, za tu možnost se tím uklidňovat.

Vím, že mi S. vyloženě neřekla, že už mě nemiluje nebo tak. Že dokonce řekla, že pořád chce, abych byla její přítelkyně. Jen, že jí je blbý, abychom byly spolu, když neví, co vlastně chce od svý přítelkyně do života, jakože všeobecně. Volně přeloženo asi tak, že si zkrátka není úplně jistá, jestli jsem vhodnej člověk na společný žití a tak. A řekla jsem to už tolikrát a řeknu to znova - chápu to a beru to.

Jen trochu zabolelo, když se včera ptala, jestli to, že máme pauzu, je jako bychom spolu prostě nebyli. Že prej aby věděla. A jak jinak má zjistit, co chce, že jo. Vím, že to poslední pronesla asi z legrace, ale stejně. Nechci, aby měla něco s někym jinym. Tak moc nechci. Vím, že má právo, když máme tu pauzu. Ale... pakliže tvrdí, že ví jistě, že mě chce a jen si není jistá tím, co chce všeobecně od svého partnera/své partnerky... Tak by přece neměla mít potřebu spát s někým jiným ne? Nebo já to tak prostě vidím. Taky vím, že chci jí a nestojím o nic s nikym jinym. Prostě ne. K čemu by to bylo?

Mimochodem, tohle fakt neni nikterak zaujatej názor, protože prostě jde o mojí holku o S. Na něco podobnýho, už několik mesíců zpátky, přišla řeč i s kamarádem. Říkal, že prej mu bylo řečeno, že je debil, protože odmítl možnost sexu s nějakou (hádám, že dost sexy a tak) holkou, protože prostě miloval jinou. A tak sám prostě nechápal, že přece by nemělo logiku, tvrdit, že tu jednu miluje, ale mít něco s jinou. A už tehdy jsem mu tenhle názor potvrdila.

Hold me now
I need to feel You
Show me how
to make it new again
There's no one I can run to
And nothing I could ever do
I'm nowhere if I'm here
without You

Even if You take it all away
I'll wait for You
Even when the light begins to fade
I'll wait for You
I'm so desperate calling out Your name
Meet me in this broken place


Miluju Ang a její vkus na hudbu. A to, že ji vždycky přikládá do svých článků. Už zase jsem tam našla něco, co mi tak moc mluví z duše. Poprvý to bylo, když jsem díky ní narazila na Smile Empty Soul a od nich Therapy.

You try to help,
You listen well,
You cannot change the way I see.

No řeknětě, není to báječný?

Na druhou stranu - dokud nepřišlo na zmínku o T., bylo mi fakt fajn. Jak jsem řekla, hrozně se mi to i mění. V jednu chvíli mi je taky na nic a v druhou už jsem plně odhodlaná to všechno spravit.

A toho odhodlání se hodlám držet. Hodlám udělat všechno pro to, aby to dopadlo dobře. Hodlám jí ukázat, že se o ni dokážu starat, stejně jako se ona stará o mě a že stejně tak se o mě může i opřít. Že dokážu bejt zodpovědná. I když jo, nepopírám, nejsem si úplně jistá jak to všechno zvládnu. Ale budu muset. Fakt s ní chci bejt. A pokud tomu můžu nějak napomoct, budu se snažit. Jen to odhodlání nesmím ztratit. Protože to je pak na hovno.

Chvílema si ale taky říkám, jestli bych se na to neměla vysrat. Ukončit to s ní konečně a natrvalo. Zmizet jí ze života a smířit se s tím. Jenže to by bylo tak nějak zbabělý. A bolelo by to. A hlavně - pořád je tu ta naděje, že nakonec nám to vyjde, že spolu strávíme celej život. A i kdybych na to, než se znovu dáme dohromady, měla čekat měsíce, není to nic, oproti celýmu životu. A je hovadina, zahodit tu možnost, tu šanci jen kvůli tomu, že teď je to na hovno. Jasně, taky je tu furt ta možnost, že nám to nevyjde. A i když se musím smířit i s tou horší možností, v tu lepší musím neustále věřit a doufat. A nevzdat to.

Chtěla bych někoho, kdo se o mě bude starat. Někdo, komu bych se mohla se vším svěřit. Někoho, kdo by se mnou trávil čas. Někoho, koho bych mohla obejmout. Jasně, mám kamarády, kteří by mě ochotně vyslechli, objali a tak, ale... nechci je otravovat. A od S. něco takovýho nechci už vůbec. Myslím, že sama toho teď má víc než dost, nechci ji zatěžovat tím, jak mi je. Navíc, já se o ni opírala vždycky. Teď je řada na ní, aby se opřela. Tak neskutečně mě mrzí, že se celou tu dobu tak moc starala jen ona o mně a já jí to nikdy pořádně neoplatila. Jasně, pořád mám dojem, že mi k tomu taky nedala moc šancí, ale já se prostě měla víc snažit. Měla jsem. A budu. Chci, aby věděla, že tu pro ní jsem. Vždycky.

Chci jí vynahradit tu dobu, kdy tu pro mě vždycky tak byla, kdyby mi vždycky tak pomohla... A já jí nikdy tak moc nepomohlo. Nenávidím se za to. A dost dobře chápu, že si není jistá, že by se mnou fakt jednou mohla i žít a tak. Že by se jí líbilo, kdyby se jednou někdo tak moc staral o ní a nemusela se pořád o někoho tak starat. Ne, že by jí to vadilo, jak sama řekla, prostě jen... Chápete ne? Já jo. A rozumím tomu.

Posrala jsem to. Fakt jo. A fakt to musím napravit.

Nesnáším, jak moc tu o ní mluvím. Připadám si tak uboze, když se většina věcí v mym životě motá kolem ní.

Uh, no a jinak... Hm. B. si zvrtla kotník a tak včera a dneska nebyla ve škole. M. (to je ta, o které jsem tehdy říkala, že mám dojem, že si hrozně vymýšlí, povyšuje se a tak) byla včera hrozně v pohodě, zaskočilo mě to. Tak fajn, jako když jsem ji poznala. Kdy jsem si ji tak oblíbila. Kéž by to vydrželo. Taky se se mnou dneska zas bavila L., ty poslední dvě hodiny dokonce seděla se mnou, neb M. chyběla, tudíž vedle mě bylo volný místo. I když yeah, to bylo asi hlavně proto, že zas má trochu problém se svou kamarádkou. Že neví jestli jí věřit, že jí je jasný, že když není poblíž, tak jí pomlouvá. Jenže tentokrát už došlo i na řeči ohledně její matky a to je fakt už něco jinýho... Ne, že bych se divila. Troufám si říct, že tu holku (jakože, tu její kámošku) dost dobře znám, když jsme se spolu kamarádily tak dlouho a tak dost. A vím, jak neskutečná mrcha to dokáže bejt. Taky je ona důvodem, proč všichni ve třídě vědí, že jsem bi, mám holku a vědí o mym blogu (tom druhym). Ale tak - už to nikdo neřeší. Vlastně, blog neřešil asi nikdy nikdo. Na tu bisexualitu jsem si nějaký narážky od kluků přirozeně vyslechla. Mě hlavně děsilo, že by to nějakej z těch kryplů vyzvonil mojí matce, neb pracuje u nás ve škole v kuchyni, že.

Taky jsem dneska byla v obchoďáku. Po víc jak roku, co jsem po tý tašce tak prahla a chodila ji obdivovat, pokaždý, když jsem šla kolem Humanicu (teda, u nás ne, páč tam už ji jak dlouho nemaj), ji mám. Jsem se zmínila mamce, že jí z těch devíti stovek zlevnili na pět a že zvažuju, jestli si ji koupit. Tak mi řekla, že mi ji koupí k Vánocům. Tudíž jsem pro ni dneska jela. Je tak boží! Jen škoda, že ji asi dostanu až na Vánoce, že jo. Je s motivem Marvelovskejch superhrdinů a je prostě fucking awesome. Jen si připadám blbě, že jsem furt nečetla žádnej z těch komiksů. Ale viděla jsem nějaký filmy. Většinu z těch, co jsou na tý tašce. Eh.

Rozhodla jsem se, že si obarvim vlasy. Teda, pro to jsem se rozhodla už někdy minulej tejden. Hlavně na truc S., bcs. vím, že jí vždycky vadilo moje obarvování vlasů (a T. taky). Když jsem si je obarvila prvně, tak měla chuť mě zabít. To víte, zbožňuje zrzky a já zrzka jsem.. :D Původně jsem byla rozhodnutá pro oranžovou, ale čím dál víc začínám zvažovat modrou, páč to je taková chladná barva, tak by to třeba trochu vyvážilo můj neustále načervenalej ksicht... :D //Yeah, asi bych se mohla naučit používat make-up... ._. Ale víte jak blbě, se na mojí světlou pokožku shání? -_- :D// Jen mám problém s koupí barvy. Přemejšlim, že bych si ji koupila na Nosferatu, když tam maj tu 50% slevu na všechno. Ale je mi trochu blbý, jezdit do toho jejich obchodu. Vypadala bych hrozně divně... :D Vůbec nevypadám tak, jak by se čekalo. Vypadám totiž hrozně normálně a obyčejně. Nesnáším to. Chci nějak vyčnívat. Právě proto mě furt tak láká barvení vlasů. I když jsem to, po prvnim případu, už víckrát neudělala, protože mám barvu svejch vlasů ráda. A kvůli S., že. Matka mi to teďko zakázala. Haha. Hlavně, že před... dvěma rokama? Cca? V sedmičce prostě, jsem to dovolený měla. Asi má čím dál větší problémy s vyčníváním z davu. Yay!

Jako, jo, mohla bych si to objednat, ale poštovný je drahý a hlavně, bych nezatajila, že jsem si něco kupovala. Kdyby do toho obchodu aspoň jel někdo se mnou.

Chtěla bych umět navazovat vztahy s lidma. Jakože, jim napsat a bavit se s nima. A čím dál víc, až by jsme se vážně zkamarádili. Neumím to. A nerada píšu lidem první, mám dojem, že otravuju, že na mě ty lidi nejsou zvědaví. Když někomu napíšu, většinou to skončí po pár frázích nebo tak. A asi jedinej způsob, jak se se mnou fakt zkamarádit, je snažit se se mnou bavit. Pak už se ale fakt zvládnu bavit i sama. Škoda, že o to nikdo moc nestojí no.

Občas mě zajímá, co by se stalo, kdyby tu na to S. narazila. Kdyby si to všechno přečetla. Protože mi je jasný, že by mě v tom poznala, že jo. A vlastně... občas takovym nějakym šílenym způsobem chci, aby si to přečetla. Aby úplně pochopila, jak se cejtim, jak mi je. Protože, i když spoustu z těch pocitů, co tu je, jsem jí řekla, pořád mi přijde, že tu toho je víc. Že je to otevřenější a upřímnější. Ale jasně - kdyby tu na to fakt narazila, asi by mě kleplo.

Em. Asi bych se měla přestat tolik rozepisovat. Stejně to nikoho nezajímá.

Pauz.

23. listopadu 2014 v 19:57 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Tak jsme se konečně daly do řešení situace mezi námi. Teda, ono to začalo už v pátek. Ptala se mě totiž, jestli mě vůbec pořád zajímá. A jestli se s ní chci bavit. Když jsem jí na oboje odpověděla, že jo. Tak podotkla, že nemá pocit, že mě zajímá a proč ji tedy odbejvám, když se s ní chci bavit. Tak jsem se jí to snažila vysvětlit. Že mám pocit, že bych se o ní neměla zajímat, že bych se s ní neměla chtít bavit. Že si myslím, že v tuhle chvíli bych měla být naštvaná a nesnášet ji. Že se nemůžu zbavit dojmu, že to, jak reaguju, to co cejtim a to chci, bych cejtit jednoduše neměla. Že jsem ubohá a nesnáším to, ale tím na tom nic nezměním a tak. Moc to nepochopila.

A včera večer, když jsem tak přemýšlela mě najednou napadlo, jak bych jí to mohla vysvětlit. A tak jsem se do toho pustila a napsala jí ještě v tu chvíli na Viber. Odpovědi se mi dostalo až ráno, neb předtím již spala, že.

Divila se, že mi neřekla, co chce. Protože to prý ví. Že sice neví co chce, ale co se našeho vztahu týče, to ví s jistotou a dlouho. Zarazilo mě to. Že prý chce, abych byla pořád její přítelkyně nebo alespoň kamarádka, kdyby to jinak nešlo.

A taky podotkla, v reakci na to, že prostě i když chci, nehodlám být tím, kdo to bude spravovat, že jestli jsem si nevšimla, vždycky všechno urovnávala ona. Eh, nepopírám, že to není pravda. Na druhou stranu - nevím, kdy naposled bylo potřeba urovnávat něco většího. A pochybuju, že bych se sama ani trochu nesnažila. Navíc, tohle mi fakt přijde trochu jiný. Ale budiž. Asi jí i rozumím.

Dál jsme se už nedostaly, neb já jí posalala smajlíka, ona mě samolepku, já jí samolepku a konec diskuze.

Každopádně, po tomhle rozhovoru jsem tak nějak zase začala věřit, že to bude dobrý. Že se zase dáme dohromady.

Až večer jsem se jí teda zeptala, co mezi náma teď bude. Že prý je to na mě. A ať se teda rozhodnu. Nemusela jsem se rozhodovat, protože to vím, že. A tak jsem jí to pak řekla. Že pořád chci bejt její přítelkyně. Tak nějak jsem doufala, že to prostě teda zkusíme znova a bude to. Bohužel.

V tu chvíli byly moje nově nabytý naděje zase zašlapány. Řekla mi na to, že by asi nebylo špatný, kdybychom si ovšem teď daly pauzu. Ne od bavení se spolu, ale jen od toho vztahu. Protože sice ví, že chce abych byla její přítelkyně, ale je jí je blbý se mnou bejt. Když neví, co chce od své přítelkyně tak všobecně.

Bolí to. Protože jsem fakt věřila, že už to zase začne bejt dobrý. Na jednu stranu to chápu. Na druhou nechápu, jak může s jistotou chtít mě a zároveň pořádně nevědět co chce od své přítelkyně a naopak. Mám strach, jak dlouho bude trvat, než se rozhodne. Fakt. A taky, jak se rozhodne. Mám strach, že my už spolu prostě chodit nebudeme...

A hlavně mám strach, že v době tý pauzy bude mít něco s někým jiným. Hlavně mám strach z toho, až s ní na toho Silvestra bude T. Panebože, jak já nechci, aby se spolu bavily. Ať je to sobecký jakkoliv, štve mě to, fakt neuvěřitelně moc.

Jo a když už jsem u T., v pátek mi psala. Teda, ve čtvrtek v noci, ale já si to přečetla až v pátek ráno. Psala, že už přišla na to, proč na mě celou tu dobu a vlastně i teď, byla pořád tak naštvaná. Protože tehdy, jak jsem to pokazila, jsem jí furt chyběla a nedokázala se přes to přenýst. Že musela číst statusy na fb a tak, prostě věci, které s ní už najednou neměly nic společného. Že měla pocit, že jsem se přes to tak v klidu přenesla a ona to nezvládla. A že pak prostě si začala ještě psát víc s S. a ta jí říkala většinu věcí, co se mi semlela. Takže ona věděla, co se mi děje v životě, ale nebavily jsme se spolu, nepatřila tam. Taky řekla, že ještě pořád mě prostě není schopná úplně nechat jít žít si svůj život bez ní nebo tak (čímž asi poukazovala na to, že mi píše). A jo chápu, to by mě taky sralo. Každopádně, jak sama konstatovala, škoda, že si to uvědomila až tak pozdě. Upřímně - mrzí mě, jak se to pokurvilo i s ní. Fakt jo. Ona byla úžasná kamarádka. Chvíli jsem zvažovala, jestli by se to třeba nemohlo spravit. Ale pak jsem zhodnotila, že to už bych se sebou asi absolutně nemohla vydržet, kdybych šla se sebeúctou tak moc do mínusu a odpustila i jí. (I když je asi trochu blbý, odpustit jen jedný. A ne, že bych ji z toho vinila víc, jenže prostě... S. je S. Chápete, ne?)

Huh. Je to ták složitý a otravný. Proč by to prostě nemohlo bejt jednoduchý a dobrý, kurva? To toho chci tak moc? Ale tak, musim bejt pozitivní. Možná je to všechno jen taková zkouška a když to zvládnem, tak spolu už pak vydržíme. Tak pak už zvládnem všechno. Možná prostě jen musím tohle vydržet, abych s ní pak mohla bejt 'šťastně až do smrti'. Šťastně samozřejmě s nějakejma těma výkyvama, neb kdyby to bylo fakt nonstop šťastný... člověk by si toho štěstí nevážil. A možná o tom to taky je - možná nám tímhle ten život chce jen ukázat, jaký máme štěstí, že se máme. Jo, takhle nějak to musím brát. Naděje je důležitá. Fakt jí nesmim nechat umřít, i kdybych ji musela vyhrožovat smrtí, jestli si umře. Heh.

Ubohá.

20. listopadu 2014 v 20:57 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Většinu času prostě necítím. Nic. Mám dojem, jako by to všecno cejtění ve mně umřelo. Ale vím, že to tak není, protože občas něco vypluje na povrch. Většinou nic moc pozitivního. Překvapivě.

Přestávám si být úplně jistá tím, co chci. Na jednu stranu pořád chci, aby to bylo dobrý, aby se to spravilo. To hlavně, když mě něco donutí vzpomenout si na některou z těch úžasnejch chvil mezi námi. Na některej z těch polibků, objetí, na to spaní vedle ní. Nebo jen na to, jak jsme si psaly. Na všechny ty úžasný pocity. Protože to bylo tak skvělý.

Ničí mě, že to končí takhle. Že je to všechno tak boží a pak najednou... něco tak příšernýho. Ne, že bych si nikdy nepřipustila, že by to fakt mohlo skončit, ale na rovinu - nenapadlo mě, že by to mohlo skončit nějak takhle. Je to jako obrovitej černej flek na konci jinak téměř bezchybný duhový čáry.

Jenže na druhou stranu... To co se stalo. Už si chvílemi nejsem tak jistá, že bych se přes to mohla jen tak přenýst, kdyby to chtěla ještě jednou zkusit. Kvůli sobě.

Asi vždycky mě štvala má neskutečná závilost na ní, to jak se na ní pnu a tak. Jenže upřímně - to není nic v porovnání s tím, jak se nesnáším za to, jak uboze se chovám teď. Jak bych byla ochotna zahodit fakt veškerou svou důstojnost, sebeúctu, whatever, kdyby mi řekla, že mě miluje a že se mnou chce bejt, jakože s jistotou. Že bych byla ochotna na to všechno "zapomenout". Za to, jak moc si přeju, aby se to spravilo. Jak se od ní pořád nedokážu odpoutat. Že místo toho, abych ji nenáviděla, ji chci zpátky. Že si tak moc přeju, aby se rozhodla co chce - a abych to byla já.

Měla bych ji nenávidět. Měla bych jí chtít ublížit a pomstít se jí. Chtít ji zničit. Už nikdy s ní nemuset prohodit ani slovo. Ale já prostě nic z toho necítím.

A když mě teda asi pořád miluje, i když to necítí, měla by to být ona, kdo by si tak moc přál, aby se to spravilo ne? Kdo by si měl přát dostat druhou šanci? Kdo by měl doufat, že se rozhodnu, že jsem ochotná to ještě zkusit?

Jenže mám pocit, že to není ona, ale já. Že to já chci dostat druhou šanci.

Nemůžu se ubránit pocitu, že jí je to vlastně jedno. To co se stalo s naším vztahem. Že jí netrápí, jak úžasný to bylo a jak to příšerně to skončilo.

Nevím, proč mám takovej pocit, nebavily jsme se o tom. Možná to tak je, možná ne.

Chtěla bych, aby to tak bylo. Aby se nějak snažila získat si mě zpátky. Aby s jistotou věděla, že jsem to co chce a snažila se o to.

Chtěla bych vědět, že to co mezi náma bylo pro ní něco znamenalo. Že já pro ní něco znamenala. Že to pro ní vždycky bude něco znamenat.

Taky bych chtěla vědět, že ji mrzí a trápí to, co udělala. To co udělala mně. Jo, je to sobecký, jenže prostě... chci vědět, že jí to je líto a že si to vyčítá. Protože to by znamenalo, že jí na mě záleží. Jenže nemám jak to zjistit.

A to že vím, že se asi nemá nejlíp (soudě dle těch pár statusů co postla na fb, skajp a dle pictů co na fb lajkuje (hele mě se to zobrazuje tam vpravo, fakt! a občas na něco narazím, když sama projíždím nějakou stránku a lajkuju picty)) mi není k ničemu. Protože to dost možná není kvůli tomu.

Hrozně moc mě taky zajímá, jestli se teď baví s T. Nejspíš jo, nemyslím, že mají důvod, proč by se neměly bavit, že. A vím, že mi to může bejt jedno, ale prostě není. Přijde mi příšerná ta představa, že já o ni nejspíš přijdu a T. ne. Vím, je to sobecký, ale prostě... Nechci, aby ji ve svém životě měla T., když ji tam nebudu mít já.

Tak moc mi to povídání si s ní chybí. Je příšerný, když si uvědomím, kolik věcí, co se mi třeba jen za dnešek staly, bych jí normálně řekla, chtěla bych jí je říct, ale nemůžu.

Nechápu, proč se to muselo stát. Proč nám to prostě nemohlo vydržet.

Vím, že tím, že se za tu ubohost budu nenávidět nic nezmůžu a asi to je jen dalším znakem tý ubohosti. Ale prostě nejsem schopná s tím cokoliv udělat.

No, ale aby to nebylo jen negativní. Občas se na chviličku mám i tak nějak fajn. Většinou to bylo, když jsem se zrovna pustila do některého z úkolů v Destrukčním deníku, kterej jsem si včera konečně přinesla domů. Nečekala jsem, že by mě to dokázalo až tak moc uklidnit a prostě... odpoutat od toho všeho. Zatím mám splněno fakt jen pár úkolů, ovšem musím podotknout, že na to, že ho mám teprv druhej den, vypadá na povrch zničeně už celkem dost :D

A pak ještě, chvílemi mi bylo fajn třeba dneska s kamarádkami. Po dlouhý době jsem zas strávila víc času s L. Zase to bylo hrozně fajn. S ní je to hrozně takový nejistý - jednou je úplně super a po druhý se prostě nedá vystát. Už dlouho jsem se s ní moc nebavila, protože se prostě ve třídě bavila víc s jinejma lidma a tak. Jenže teďko má jednu kámošku nemocnou, s dalšíma se jí asi bejt nechtělo a očividně to tam s ní chtěl prochzet jeden spolužák, se kterým se jí nechtěla.

Jakože, dneska jsme místo školy byly na veletrhu středních škol. Potkala jsem tam kamaráda, kterýho jsem neviděla někdy od prázdnin. Přijde mi, že se za tu dobu hrozně změnil. Má trochu delší vlasy. Znám ho už dýl, ale yeah, teprv dneska jsem zjistila, že je vlastně hezkej. Minimálně, když má takhle delší ty vlasy :D A konečně se s ním B. viděla irl. Jsem se totiž už před pár měsíci rozhodla, že se k sobě hrozně hodí a donutila je, přidat se navzájem na FB. A pak si fakt psali. Potěšilo mě, když i L. prohlásila, že se k sobě ty dva hodí. Nakonec to dokonce teda uznala i sama B.!

Chci, aby to zase bylo dobré.

18. listopadu 2014 v 21:06 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Ten minulej článek je takovej... zmatenej. To bylo jen pár minut po tom, co jsem se to dozvěděla.

Už ve chvíli, kdy začala s těmi slovy "Em, Deni?" ve mně hrklo. Že jsem do tý doby nic necítila? V tu chvíli jsem cítila. Strach. Tak obrovitej strach.

První co mě napadlo, bylo, že mi chce říct, že měla něco s T., to jsem ale hned zavrhla, jednak proto, že jsem nevěřila, že by byla schopná něčeho takovýho a jednak pod tíhou těch dalších myšlenek. Že se se mnou rozejde. Že si uvědomila, že už mě nemiluje. Že tohle byla ta pauza, kterou jsem jí sama chtěla dát, kdy si uvědomila, že jí je beze mě líp.

A ve chvíli, kdy se mě zeptala, jak vidím náš momentální vztah, jsem si byla jistá, že nepůjde o nic dobrýho. Že není naděje, že by mohlo jít o nějakou blbost.

"Co?
Proč..?"

Moje první otázky. Pak jsem jen prosila, ať to nezdržuje a mluví, když jsem viděla, že něco píše a pak to maže. Každá ta sekunda čekání na odpověď byla mučení.

"Třídenní vzplanutí způsobené zvýšenou kapacitou pubertálních hormonů.."

Vzplanutí. Tak nevím, jakože to bylo vášnivý a bez myšlení a tak nebo co?

Mezi náma to vždycky bylo takový... opatrný, něžný, láskyplný... Nikdy bych neřekla, že nějak vášnivý.

A jestli to s T. bylo vášnivý... Je to dobře nebo špatně? Mám bejt ráda za to, že mezi náma pravděpodobně šlo o víc, než o sex? Že tam prostě fakt byly city? Asi jo.

Ale možná si "vzplanutí" jen blbě vysvětluju. To nechci vědět. Chci zůstat u tý představy (a teď nemyslím obrazů toho, jak spolu mají sex, brrr, cokoliv, jen to ne), co jsem si po tý diskuzi s ní vytvořila.

Můj další dotaz byl, jestli to cejtila. Že prej na ní v tom ohledu sáhla jen jednou. A necejtila. Takže už aspoň s jistotou vím, že to, že to necítila, nebyla má vina, nom...

Taky mi říkala, že prej to s ní nebylo jako se mnou. Že to nebylo takový. Že absolutně necítila to, co cítila se mnou. Když jsem se ptala, co tím myslí, co cítí se mnou, řekla, že neví, jak to říct. Že možná vzrůšo. Že jí dělalo dobře, že mi dělá dobře.

A upřímně. Tohle mě svým způsobem částečně uklidňuje.

Na to jsem se samozřejmě ptala, proč to pak dělala znova, když to vlastně tak necítila. Řekla že neví. Že dělá věci a neví proč. Že možná jen pořád dělá to, co se od ní očekává.

Přirozeně to první, co mě napadlo bylo, že tím mluví i o tom, co mi řekla. (Aby bylo jasno - nejedu tu čistě chronologicky v tom, co mi řekla, ale prostě tak, jak to k sobě pasuje.)

Že prostě tak, jak já jí popsala svoje pocity přes tenhle víkend. To, jak nic necítím a přitom cítím, tak to má ona. A že mě pořád chce. Že pořád chce, abych byla její přítelkyně, ta nejlepší a nejúžasnější přítelkyně, jako dřív (a říkám to, co sama řekla, fakt se tu nepotřebuju nějak idealizovat a tak). Že v tomhle ohledu se nic nezměnilo. Ale, že by se smířila i s kamarádkou. Že ke mně nejspíš pořád něco cítí, jen je to zatlačený hodně do ústraní. Prý protože mě pořád chce, takže to vážně nebude jen tak.

Což chápu. Vím přesně, jak to myslí. Na rovinu - sama to tak nějak mám už nějakou chvíli. Že to vyloženě něcítím, ale pořád si uvědomuju, že ji miluju.

O tomhle mi prý neřekla dřív, neb už tak jsem se měla celkem na nic a nemusela jsem se kvůli tomu mít ještě hůř. A prý, že ani po tomhle by mi to neřekla už tehdy. Protože o mě měla strach. A pořád má.

Mám pocit, že tak nějak chápu, proč to udělala. Že je zmatená a tak. Teda chápu a nechápu. Možná to je jinak, než si myslím, možná to nemůžu úplně pochopit. Ale nechápu prostě, proč to udělala, když mi neřekla, tamto, protože mi nechtěla ublížit. Musela vědět, že tohle mi taky šíleně ublíží. To jí prostě nezastavil rozum? Nebo nevím... I tady mám na jednu stranu dojem, že to tak nějak chápu a na druhou, že ne. Je to složitý.

Nevím, co znamená to, že mám takovej pocit, že to chápu a že bych byla ochotna se přes to s ní přenést a nějak ten náš vztah zachránit. Nevím, co to znamená, neb většina lidí na mym místě by s ní už asi nikdy nechtěla mít nic společnýho nebo tak. Já jo. Já vlastně pořád věřím, že to překonáme. Neumim si představit, že o ni přijdu. A nevím, jestli to třeba neznamená to, že pro mě vlastně není zas tak důležitá, aby mě to, co se stalo, tak moc zničilo. Anebo jestli to prostě znamená, že je pro mě důležitá až tak moc, že jí pořád nedokážu přestat věřit, že ji tak moc nechci ztratit.

Pořád se držím té naděje, že to nějak zvládneme. Že ji neztratím. Nechci ji ztratit. Vážně jsem ochotna jí to odpustit a zkusit to ještě jednou.

Jo. Asi nemám žádnou sebeúctu, jsem vážně neskutečně ubohá a tak. Ale mám dojem, že ona za to stojí.

V tuhle chvíli se někdo možná diví, v čem je ten problém. Protože je asi jasné, že to není tak jednoduché. A myslím, že už to vlastně není ani tak o tom, co se stalo, jako o samotnym našem vztahu. Že tohle jsou věci, o kterých bychom si dříve či později musely promluvit, i kdyby se nestalo to, co se stalo. A mrzí mě, že jsme se k tomu musely dostat zrovna takhle.

Totiž. Dospívá. A právě v tomhle věku to často bývá nejznatelnější. Hledá sama sebe, to kým je a kým chce být. Co chce od sebe, od života, ale i od vztahu. A i když ví, že mě chce, na druhou stranu u mě prostě má pocit, že se o mě musí pořád starat. Že na mě musí hrozně opatrně, protože jsem hrozně citlivá a zranitelná. Jo a taky nezodpovědná, že. Což je všechno pravda, vím to a fakt to nesnáším. A jako, ne, že by jí to vadilo. Jen má prostě pocit, že třeba právě u T. to je jinak. Že se jí jen tak nedotkne, to co řekne a tak. Že by se mohla taky ona starat o ni. Jakože, ne že by tím myslela, že se rozhoduje mezi mnou a T. nebo tak, jak sama pohotově dodala. Prostě mi to chtěla vysvětlit. A já to chápu. Všechno to chápu.

Vím, že jako přítelkyně jsem v těhle ohledech stála za nic. Že to ona se o mně pořád starala a já se prostě ani zdaleka nedokázala starat o ni tak, jako se ona stará o mě. Protože samotný mi hrozně věcí ublíží a jsem pak hrozně zahleděná do sebe. Že to vůči ní není ani trošku fér a chápu, že to třeba nezvládá. I když ona tvrdí, že to není hrozný. A že T. jí prej taky moc nepomáhá, když se něco děje, že to prostě nechá bejt.

A že to nemyslela úplně takhle.

Že třeba v budoucnu. Kdyby onemocněla, jestli bych byla schopná se postarat o nás obě. A yeah, možná je divný, v patnácti uvažovat o něčem takovym, ale na druhou stranu... mě to přijde úžasný. Protože to znamená, že počítá s tou možností a přemýšlí nad tím, že by nám to snad mohlo vydržet. Že nepočítá s tím, že to stejně nevydrží a tak nemá cenu se něčím takovým zabývat.

Prostě tápe a je zmatená. (Ne, že by se na to nějak vymlouvala, abyste nemysleli. Sama řekla, že ví, že to nic neomlouvá a neřeší.)

Rozumím tomu všemu a beru to. Ale prostě, pokud bychom se měly pokusit, to nějak zachránit, potřebuju jisotu, Jisotu, že to tak doopravdy chce a tak.

Je mi jasný, že prostě potřebuje čas. A fakt moc jí ten čas chci dopřát. Jenže na druhou stranu - tohle může trvat hrozně dlouho, měsíce, snad i roky a upřímně. Děsí mě představa, že bych třeba fakt nějakej ten rok čekala, udržovala si naději... a pak si vyslechla, že zhodnotila, že to prostě bude lepší nechat být.

Netuším, co dělat. Co by se mělo stát. Co by mezi námi mělo být.

Vím jen, že nejvíc ze všeho chci, aby se to všechno spravilo. Aby došla k tomu, že mě miluje a chce se mnou bejt, přeze všechno. Že jsem pro ní pořád jediná a že jí za to všechno stojím. Že to nic neznamenalo a že už se to nestane. Že mě nechce ztratit. Že chce, aby to bylo zase dobrý. (A v tom nejnosvějším případě by mi to mohla oznámit nějakym velkym romantickym gestem. Vlastně mám v hlavě naprosto perfektní představu. Že by mi nic neříkala a prostě přijela a já bych vyšla z tý zatracený školy a tam by stála ona a čekala na mě. A pak by mi to všechno řekla a tak. Awww. Ale, to je až moc awesome a fakt to nepotřebuju, obešla bych se bez toho. Hlavně prostě chci, aby to bylo dobrý.)

Chci vědět, co teď bude. Asi to nechám na ní. Ať přemýšlí a tak. Že tu budu, že budu čekat, jak se rozhodne. Jen nemůžu zaručit, že budu čekat až do konce. Až do tý chvíle, než se rozhodne, pokud to bude opravdu dlouho. Ne, že bych se plánovala snažit od ní odmilovat, že bych ztratila naději. Ne, jak říkám. Já pořád tak nějak věřím, že to bude dobrý. Že se to spraví. Že to společně zvládneme. Pořád si prostě neumím představit, že to všechno mezi náma fakt skončí. To všechno úžasný a tak. Jasně, nebylo to vždycky jen úžasný, ale stejně, nic nikdy není jen dobré. A ještě ke všemu, že to skončí takhle, kvůli něčemu takovýmu. Jen nevím, jestli bych fakt mohla takhle vydržet čekat roky...

Neříkám, že jsem stoprocentně počítala s tím, že spolu zůstanem už na věky. Jen mě nikdy ani nenapadlo, že by to mohlo skončit kvůli tomu, že se jedna z nás vyspí s někym jinym.

Vlastně, tohle se vcelku hodí na Téma týdne, co? Ještě jednou... Chci to zkusit ještě jednou. Bejt spolu. Tak moc chci.

Noc byla na hovno. Šla jsem spát brzo, abych to zaspala. Tak moc jsem to všechno chtěla zaspat. Ale nějak jsem usnout nemohla. Ne, že bych tak moc přemýšlela a trápila se. Teda, to především zprvu (a i to jsem se během pár minut tak nějak vyřešila, eh). Pak jsem, ale prostě už jen čuměla. Usnula jsem až někdy po půl druhý? Asi tak na hoďku a půl, možná něco málo víc, ale víc jak dvě hoďky to zas nebylo. A pak jsem usnula ještě na chvíli. Nakonec jsem byla vzhůru někdy po pátý. Kolem půl šestý jsem vstala, hned, jak matka vypadla.

To zas bylo něco. Už zase jsem se vylezla z postele a najednou mi bylo tak příšerně špatně. Jakože na zvracení. To tělo tak nějak chtělo zvracet, jenže nemělo co. Předpokládám, že to je způsobený tím, jak málo poslední dobou jím, no. Ne, že bych neměla hlad, jen se mi to jezení prostě příčí. Nemám chuť k jídlu. Takhle jsem vstávala už v pátek, eh.

Ve škole to taky nestálo za moc. Ty lidi. Jen jsem tam vešla a prostě jsem měla co dělat, abych se nerozplakala. A tak jsem to pak měla většinu dne tam.

Nevěřila bych, jak těžký bude vypustit z pusy, co se stalo. Jedna věc je slyšet to, druhá napsat to a třetí vyslovit to. Ale alespoň jsem se přesvědčila o tom, že pořád někoho mám. Jednu úžasnou kamarádku. Kamarádku, která je ochotná mě vyslechnout a kterou to zajímá, která se stará. Kamarádku, která je kvůli mě ochotná představit si kluka, kterej se jí líbí, jak spí s jinou holkou. Která ochotně prohlásí, že si to představí vždycky, když o tom budu mluvit, jen aby se do mě dokázala líp vcítit.

Mimochodem. Pořád nic necítím. Jen teď nemám pocit, jako by tam byla nějaká tenká vrstva, která ty pocity a tak drží ode mě. Teď je to, jako by na místě, kde normálně jsou pocity, city a tak, byla jen velká černá díra. Ale zároveň si pořád uvědomuju, že to je jen iluze, že tam ty pocity jsou. Jen jsou zatlačeny hrozně hluboko. A že je to všechno tak příšerný.

Nechápu svoje pocity nepocity. Mám pocit, že se trápí a je nešťastná, stejně jako jsem měla ten pocit už tolikrát. A tak moc ji chci pomoct. Tak moc chci, aby se cítila líp. Chci ji napsat a udělat cokoliv, aby se jí zlepšila nálada. Ale na moc si netroufám.

Yeah. Okomentovala jsem jí status na Facebooku. "Why is everything I do wrong?" A tak jsem tam napsala asi nejdelší souvislý text v angličtině za celej můj život. Angličtina mi ani trochu nejde a ten text musí bejt chybama prolezlej skrz na skrz. Ale stejně jsem tak nějak hrdá na to, že jsem to zvládla napsat. "The only thing I'm good at is destroying myself" Její odpověď. A tak jsem se jala do sepisování dalšího textu. Původně to měly být asi tři věty, nakonec to skončilo na nějaký čtyry odstavce. Eh. Na to mi zatím neodpověděla a už asi neodpoví. Nevím proč, ale ta její odpověď mě tak nějak naštvala. Vím, že je to všechno komplikovaný. Vím, že asi radši nechá ubližovat sobě, i sebou samou, než aby ublížila jinejm. Na druhou stranu - vážně nevidí všechny ty věci, který kdy udělala dobře? Všechny ty věci, ve kterejch je dobrá? Rlly? Nic? Ničí mě, že se trápí. A na jednu stranu je prostě obdivuhodný, jak trpí, aby neublížila jinejm, ale občas by měla myslet na sebe. Fakt měla. A mohla by se snažit bejt trochu pozitivnější, ale to jsem jí řikala už tolikrát, nom...

Mám o ní hroznej strach. Mám strach, že si ublížila nebo ublíží. Nechci aby si ubližovala. Fakt ne. Nechci aby se trápila. Chci jí pomoct.

Jenže mám dojem, že nemůžu. Teda, asi bych mohla, ale prostě... Je to komplikovaný. A já mám dojem, že bych ji měla nechat bejt. Že teď fakt nejsem já člověk, kterej by se měl starat a cpát se k ní.

Jsem fakt divná. Neb jak trefně podotkla moje kamarádka; většina lidí se chce v takovýhle situaci pomstít. Já jí chci pomoct.

Tenhle strach, úzkost a neschopnost jí pomoct zastiňuje v tenhle okamžik asi všechno okolo no.

Chci nějakej stroj času. Chci se vrátit do chvíle, kdy se to tak pokazilo a napravit cokoliv bych mohla. Nechci ji ztratit. Jen ještě jednou. Jen ještě jednu, druhou, šanci pro náš vztah. Tak moc doufám, že si uvědomí, že mě s jistotou a přeze všechno pořád chce. Že to společně nějak překonáme. Uh. Opakuju se. Já vím.

Panebože. Prosím. Ať se to spraví...

Prosím.

17. listopadu 2014 v 18:38 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Podvedla mě. S T.

Panebože.

Nevěřím tomu. Nevěřím.

Neudělala by to. Ona není ten typ. Ona přece nevěru považuje za hnusnou věc.

Zas tak divoký ty hormony přece nemůžou bejt, ne? Nebo jo?

Omfg...

Pořád čekám, že mi řekne, že to není pravda. Že jen chtěla vědět, jak zaregauju. Jestli jí věřím dost na to, abych jí nevěřila, že by to udělala.

Prosím. Ať mi to řekne.

Prosím, prosím, prosím.

Nechci aby to byla pravda. Nechci. Nemůže být...

Asi jsem měla něco tušit, když se mi neozvala.

No tak...

Že prý ještě před pár týdny cítila, že mě miluje. Teď necítí nic k nikomu. A neřekla mi to dřív, protože už tak mi bylo na nic, protože mi nechtěla ještě víc ublížit.

Ale prý neřekla, že mě nemiluje. Že si to mám brát tak, že je vadná. Že prý mě má ráda. Ale nedá se říct, jestli i víc než to nebo ne.

Ja nechci. Tak hrozně moc chci, aby mi lhala. Aby to byl vtip. I kdyby ten nejhorší na světě.

Nevím co dělat. Nechci ji ztratit. Kurva, já bych jí to snad i odpustila. Jen kdybych o ni nepřišla. Jen kdyby mi řekla, že mě miluje. Že chce jen a jen mě. Že to byly jen hormony. Že to nic neznamenalo.

Jsem ubohá. Tak moc.

Bolí to, ničí mě to, jakoby část mě umřela. Ale zároveň jako bych to necítila, pořád tam je ta vrstva. A nevím, jestli to je dobře nebo ne. Mám strach, kdy ta vrstva zmizí a jak moc to na mě dopadne.

Spravte to někdo. Prosím.

Edit: 18:55: Víte, co mi taky došlo? Mám dojem, že teď už vlastně nikoho nemám. Nemám jí. Nemám T., ačkoliv tu jsem už posledních pár měsíců moc neměla, ale teď jsem byla odhodlána to spravit. Jasně, mám jiný kamarády, ale s nikym... s nikym se tak moc nebavim jako s S. Nikdo pro mě neznamená tak moc. Chci někoho mít...

Nic.

16. listopadu 2014 v 10:01 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Necítím. Nic. Žádné pocity, žádné emoce. Ani to špatné, ani to dobré. Jen prázdnota. Ale ne skutečná prázdnota. Jen taková, která tak akorát zakrývá to všechno, co bych mohla cítit a nepouští to ke mně. Přitom vím, že to tam všechno někde je a že to vlastně není nijak hluboko.

Untitled | via Tumblr

Asi nějak takhle. Jen tak tenká hranice to všechno drží.

Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Nevím, jestli se mi to líbí nebo ne. Nevím, jestli chci, aby to zmizelo. Nevím, jestli chci znovu cítit.
Asi jo. Ale nejlíp jen ty dobré věci. Ten pomíjivej pocit štěstí, lásku, radost... Ale možná je to takhle lepší. Možná to je daň, kterou musím dát za to, abych necítila ty nepěkné věci. Bolest, žárlivost, stesk, osamění, smutek...

Tak jako tak to nevydrží. Není to prvně a vždycky se nakonec najde něco, co tu tenkou hranici prolomí.

Za včerejšek mezi námi neproběhla jediná zpráva. Jediné slovo. Není mi to jedno a vím, že mě to mrzí, ale necítím to. A jsme zase u toho. Ráno po probuzení jsem se nechtěla podívat na mobil, protože tu byla ta myšlenka, že mi třeba napsala v době, kdy už jsem spala, ale zároveň jsem věděla, že to tak nebude. A nebylo. Samozřejmě.

Vždycky, když někde je, tak mi napíše. Vždycky mezi námi proběhne pár zpráv. Jen výjimečně se stalo, že to tak třeba jeden den nebylo. Vlastně, konkrétně si pamatuji jen na jeden případ. A většinou to bylo tak, že se pak zlobila, že jsem jí nenapsala, že prostě chtěla, abych napsala já jí a ne ona mně, protože ona mi píše vždycky. Já jí totiž skoro nikdy nepíšu první, když někde je. Mám pocit, že má určitě na starosti jiný a zábavnější věci s jinejma lidma a nemá čas a ani chuť psát si se mnou. Když jsem jí to vysvětlila, tak mi řekla, že to je blbost a že na mě si udělá čas vždycky nebo tak něco. Na tom asi něco bude, vzhledem k tomu, že když jsme se v pátek večer loučily (bcs odjížděla hned sobotní ráno), tak mi (po zkušenosti z minula, že jo..) psala, že kdyby cokoliv kdykoliv a kdekoliv, tak ať jí píšu, ale stejně...

Zajímalo by mě, jestli to je tentokrát stejně. Že čekala, že se jí ozvu sama. Ale spíš ne. Zajímalo by mě, jestli na mě za včerejšek někdy myslela. Jakože jen tak. Bez toho aby na mě přišla řeč nebo tak. Vlastně, zajímalo by mě, jestli na mě vůbec někdy myslí. Jestli na mě myslí před spaním, jako myslím já na ní, jestli vždycky tak hrozně moc chce mít mě u sebe, jako chci mít já u sebe ji. Jestli jí chybím.

Vím, že na mě někdy myslí. Není to tak dlouho, co se mě totiž na něco, týkající se mé osoby, ptala a v závorce dodala, že fakt neví, proč nad tím uvažuje zrovna při psané úkolu z matiky. Samozřejmě, že jsem si z ní kvůli tomu dělala legraci, protože to bylo.. "úchylný" (fakt to slovo nerada používám pro věci, který jsou vlastně úplně normlní a přirozený, ale lepší mě fakt nenapadá...). Pak jsem z ní tahala o čem tak ještě o matice přemýšlí, především o jakých dalších úchylných věcech, že :D A jo, dostalo se mi dvou odpovědí týkajících se mě. Takže někdy na mě asi myslí. Ale stejně. Zajímá mě prostě jak často, jak moc a tak.

Furt mi vrtá hlavou, jestli se vrací ještě dneska odpoledne nebo až zítra dopoledne. Teda, předpokládám, že zítra by to bylo dopoledne, aby se stihla připravit do školy a tak, ale nevim. Každopádně sázím spíše na ten zítřek, aby se nemusela vracet za tmi. Zvlášť, když tam má nějaký přesedání. No uvidíme.

Mám chuť se znovu rozběhnout do knihkupectví a koupit si další knihu s nadějí, že mi bude líp. Už jsem tam byla včera. A to v knihkupectví normálně nenakpuju, pokud nemám nějakou výhodnou slevu nebo tu knihu už jinde nemají, protože mě to vyjde dráž, často třeba i o stovku a tak. Ale dneska se nemůžu ubránit chuti koupit si něco dalšího. A to jsem prohlásila, jak šetřím. Na druhou stranu - včera mi tu knihu nakonec zaplatila babička a dostala jsem stovku na víc, ale tak zas, nemusím hned všechno utrácet. Zvlášť, když budou Vánoce.

Eh. Vánoce. Pořád nevím, co jí koupit. A i když nápady bych měla, nejsem zase milionář, že jo. Ne, že bych na ni šetřila jen prostě... dát za dárek pro ní většinu svejch peněz si prostě nemůžu dovolit. Už jen proto, že jsou tu i jiní lidé, kterým potřebuju koupit dárky. A že přemejšlim, že bych v zimě pak vyrazila na Advik. I když co jsem byla ten jeden den na tom letním, tak to nebylo nic moc. Hlavně abych ale měla s kým jít no.

Hm. Dash a Lily - Kniha přání. Četli jste to už někdo? Je to ta kniha, co jsem koupila včera. Jsem na sto páté straně a zatím se mi to líbí. Je to příjemný. A z nějakýho důvodu mi to připomíná Tahle píseň ti změní život, i když je každá o něčem jiném. Nějak tu knihu nemůžu dostat z hlavy, asi si ji budu muset přečíst znova.

Zmizet.

14. listopadu 2014 v 15:53 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Konečně mi funguje internet, tak jen doufám, že to zas na nějakou dobu vydrží.

Je mi strašně. Nemůžu přestat brečet a nemůžu se na ten pláč přestat soustředit. Kňučim a lápám po dechu ve snaze s tím pláčem přestat. Uklidnit se. A vždy když se mi pár vteřin daří nebrečet, hned přijde další vzlyk.

Vlastně ani pořádně nevím, proč pláču. Proč je mi tak příšerně. Možná proto, že S. zejtra jede k T. Že s ní T. bude na Silvestra a já budu doma nešťastná a žárlivá a ten novej rok mi začne úplně na hovno (i když vlastně, uvažuju, že ho zaspim, yay). Že budu sama (jasně, s babičkou, dědou, možná bratrem, ale to nepočítám). Že mám dojem, že T. s ní strávila za tenhle rok dohromady víc dní než já. Že jak mi nešel net, bavily jsme se spolu ještě míň než předtím, posledních pár dní už skoro vůbec a dneska, i když mi ten blbej net jde, stejně se skoro vůbec nebavíme.

~~~Broken Forever~~~ | via Tumblr

Tak hrozně moc jí chci říct, jak příšerně mi je. Ale je mi to blbý. Tak hrozně moc chci, aby se o mně starala i bez toho, abych jí sama od sebe najednou řekla, jak mi je. Aby se o mně zajímala. Zeptala se, jak se mám a tak.

Tak hrozně moc chci, aby přijela. Aby byla u mě a objala mě a bylo mi tak úžasně, jako mi s ní je skoro vždycky. Protože v její přítomnosti, v jejím obětí, na mě nic moc špatnýho nemůže. Její přítomnost je tak úžasná, tak uklidňující, tak jistá, tak láskyplná... Ta nejlepší věc na světě. Jen párkrát mi v její přítomnosti bylo na nic. Tu první noc, kdy jsme spolu poprvé spaly v posteli a kdy se ke mně otočila zády (rozumějte, lehla si na druhý bok) a řekla mi, ať se na ni moc nelepím, aby nám zas nebylo moc brzo horko. V tu chvíli jsem si připadala tak nechtěně a odstrčeně, i když vím, že to tak nemyslela, i když si pak stejně vzala mojí ruku a dala ji přes sebe. A tam mě ta její přítomnost pořád uklidňovala, to nebylo nijak moc zlý. I když i při každé další noci mě vždycky zamrzelo, když se ke mně otočila zády. Ale pořád se nevzdávám naděje, že jednou budu moct usínat v jejím objetí. Pak ta duhý noc, když jsem zjistila, že to necítí a kdy jsem tak žárlila, ale o té asi ona moc neví. Protože v tu chvíli se i ona sama trápila, protože to necítí. Jenže to i mně došlo až později, protože nejdřív jsem se k ní prostě otočila zády, aby neviděla ty slzy co se mi hnaly do očí a tak. A tu druhou noc, kvůli tomu samému, kdy jsem už depkařila ale jen já.

Panebože, tak hrozně moc mi chybí.

Nechci tu být. Fakt hrozně moc nechci. Už včera večer jsem tak přemýšlela, jak jednoduchý by bylo, to tu zabalit. A tak nějak mi došlo, že už z toho vlastně nemám takovej strach, že už nemám dojem, že bych toho v praxi nikdy nebyla schopná.

Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si vzpomněla na to, co mi říkala. Není to moc dlouho. Šlo o to, že to, že teď říkám, že bych neměla odvahu se zabít, neznamená, že bych toho nebyla schopná. Že si myslí, že v tu chvíli o tom člověk nepřemýšlí.

A když o tom tak uvažuju, myslím, že na tom něco je.

Občas mám chvíle, třeba zrovna tuhle, kdy si fakt hrozně moc přeju, aby mě třeba přejelo auto nebo potkala nějaká jiná smrtelná nehoda. Jen, aby to už někdo ukončil a abych to nemusela být já. Abych už ale konečně měla pokoj od tohohle všeho.

Nějak mi přišla na mozek myšlenka, že už to prostě přestávám zvládat. Jakože vztah s S. Ne, že by mi nějak ubližovala nebo tak. Ne. Ona je perfektní. To já. Ublíží mi každá hloupost. Ničí mě ta žárlivost. Kdyby ode mě alespoň bydlela blíž. Kdybych ji mohla vídat častěji. Možná by to pak bylo lepší. Ale takhle... Bolí to.

Jenže na druhou stranu si jsem jistá tím, že bez ní bych to nezvládala už vůbec. Jsem na ní až moc upnutá. A připadám si kvůli tomu blbě, ale to na tom nic nemění. Nevím, co bych bez ní dělala celé dny. A to i ty dny, kdy si stejně moc nepíšeme. Prostě mi stačí ten pocit, že tu je, že jí můžu napsat a tak. A neumím si představit, že bych o ni přišla.

Nehledě na to, že mám strach, že kdybych se na to teď vykašlala a vzdala to, přišla bych o holku, se kterou bych třeba fakt mohla strávit celej zbytek života (jak moc bych to chtěla, i kdybychom neměly všechyn ty super povlečení, tu duhu na zdi v kuchyni, obývák zařízenej do superhrdinska a tak). O tu jedinou holku, osobu, kterou kdy budu milovat, protože si fakt neumím představit, že bych někdy mohla milovat někoho jinýho. A která bude milovat mě. O mojí nejlepší čast. O to nejdůležitější, co v životě mám.

A to je cena, které se odmítám vzdát. Za kterou mi stojí trpět tyhle stavy. I když teď se té myšlence, jestli bych se na to neměla vykašlat, prostě asi nevyhnu.

Au.

13. listopadu 2014 v 18:57 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Už zase nám nejde internet, ovšem to není omluvou pro to, že jsem se zase jak dlouho neozvala. Protože sice v poslední době nešel často, ale občas taky šel a občas jsem tu chytla tu pochybnou WiFi, takže. Když se mi chtělo psát, nešel net a to mě odrazovalo a když zas šel net, tak mi prostě bylo buď fajn anebo nijak a psát se mi nechtělo.

Od posledního článku se odehrálo pár věcí.


V prvé řadě zjistila, co jsem provedla. Víte, jak jsem doufala, že mi tu zatracenou otázku už nikdy nepoloží? Nepoložila ji. Pro změnu chtěla vidět moje kalhotky (přes webku, yeah, jsem úžasnej příklad toho, co se nemá dělat) a když mi výmluvy o tom, že nemám žádný pěkný na sobě a tak nepomohly, musela jsem přiznat barvu, že jo.

Nezlobila se. Spíš jí to ublížilo, zase. Vyčítala si to s tím, že kdyby mi to, že mě miluje, napsala o den dřív, neudělala bych to. Čemuž upřímně zase tolik nevěřím, protože možná by mě to potěšilo, ale na druhou stranu - fakt hrozně mě bolí, když mi moc brzo a jen tak přestane psát, takže třeba by to taky nemělo žádnej účinek, ale to jsem jí říct nemohla. Zase jsem jí zklamala. Ale dozvěděla jsem se taky nový věci. Že pokaždý vždycky věří, že už to nikdy znovu neudělám. Po tom rozhovoru, co jsem s ní vedla, jsem došla k rozhodnutí, že se budu snažit a už nikdy to neudělám. Především proto, že ji nechci znova zklamat.

Jenže mám strach, že to nezvládnu, protože upřímně - ona je to hlavní, co považuju za důvod, proč už to nedělat. Jasně, pak je tu taky ten menší důvod, že to je sakra špatný a tak. Ale když si nemyslím, že bych s tím měla nějaké zas moc velké problémy, a když vím, že to je jen občas… Prostě na rovinu, jedna moje část s tím asi úplně přestávat nechce, protože prostě… se jí to nějakým šíleným způsobem líbí, že ji to z nějakého pitomého důvodu tak nějak uklidňuje.

Ale dost s tímhle.

Taky říkala, že by přijela, jakože na víkend nebo tak. Bavily jsme se o tom, a že by bylo super, kdybychom mohly být samy u nás a ne u babičky s babičkou a tak. Ale potom už o tom nepadla ani zmínka. Už se neptala, jestli jsem to teda domlouvala nebo tak. Takže mám dojem, že už se jí sem nechce, protože normálně se vždycky ptala a tak. A nevím jak si to vykládat, jestli tak, že se jí prostě nechce jezdit do Prahy, že je prostě až moc vysílená ze školy a nikam se jí nechce anebo že mě prostě nechce zas tak moc vidět. Tak jako tak bolí. Protože upřímně - já bych se za ní táhla asi kdykoliv, když by byla možnost a tak a fakt, že by se mi nechtělo jezdit do města, kde bydlí, by mě taky neodradil.

Ptala se taky, jestli bych nechtěla přijet na Silvestra. Chtěla bych, fakt moc. A myslela jsem, že pojedu. Jenže pak tak koukala do kalendáře a ukázalo se, že bych měla mít krámy někdy v době Silvestra. Já kráva prohlásila, že s krámama nikam nepojedu. (Ale to bylo zčásti proto, že jsem doufala, že mi řekne, že chce, abych přijela nebo tak… Bože, chci myslet jako kluk. Vypadá to mnohem jednodušeji.) Pak o tom nepadla řeč. Až když mi říkala, že její matka navrhovala, že by mohla pozvat mě i onu kamarádku, která u ní byla na podzimní prázdniny. Vlastně, myslím, že minimálně v tomhle článku bude zmíněn ještě víckrát, takže, říkejme jí třeba T., ano? Ona matce říkala, že bychom spolu asi nechtěly (na rovinu - myslim, že sama ví, že já bych nechtěla). Já jí na to řekla, že aspoň by měla jistotu, že jí někde přijede, když budu mít krámy a ona že jo. A že navíc ví, že se uvidíme a tak už je jedno, jestli na Silvestra nebo ne. Že nechápe, co na Novym roku vlastně všichni viděj a tak. To bylo v neděli. A kurva, pořád mě to příšerně štve a mrzí.

Protože s ní fakt hrozně moc chci strávit Silvestr. Protože, jak jsem si uvědomila, je to pro mě z nějakýho neznámýho důvodu fakt šíleně důležitý. A opravdu neskutečně moc chci, aby mi ten rok začal dobře. A líp než s ní, by začít nemohl, že. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že takhle mi ten rok začne na hovno a to je něco, co mě neskutečně děsí. Jsem si tím na 90% jistá. Myslím, že bych to taky nesla trochu líp, kdybych nevěděla, že s ní místo mě bude T.. Kdybych neměla pocit, že mě za ni tak rychle vyměnila.

Nemůžu si přestat vyčítat, že jsem jí nic z toho neřekla hned. Fakt. Řekla jsem jí to teprve před chvílí, když se ptala, proč se mám nic moc. Jenže to je trochu pozdě. A už s jistotou vím, že je domluvená s T. Panebože to tak bolí…

Mimochodem, dneska mi taky říkala, že právě u T. bude o víkendu. Bolí to a žárlím a fakt hrozně moc mě to trápí a nechci víkend trávit sama a prostě… Eh.

No, ale přeskakuju. V neděli jsem se odhodlala k něčemu, o čem jsem dlouho jen přemýšlela, ale nikdy jsem nenašla odvahu k tomu jí to říct a udělat. Prostě, asi nikdy jsem nechápala, proč se se mnou vůbec baví, natož, abych později chápala, proč ze všech lidí, miluje zrovna mě, proč je zrovna se mnou. Protože na rovinu - já jsem prostě příšernej člověk a nezasloužím si jí. Ona je naprosto úžasná, jasně, jako každej má asi i ona svoje chyby (i když jsem jich moc nenašla no), ale lidí, jako je ona, není moc. Je to ten nejúžasnější člověk, jakého znám. A neříkám to, protože mám furt nějaké růžové brejle nebo tak. Ne, to jsem viděla i předtím a vidím to pořád. Vycházím s tímhle závěrem totiž z její povahy, z jejího charakteru… Takže snad chápete, proč nechápu, že když má tolik možností, jsem to zrovna já a vlastně mi to vůči ní přijde hrozně nefér, protože ona si zaslouží někoho lepšího. Vím, že kdyby mě nemilovala, tak se mnou není. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že kdyby nějakou dobu byla beze mě, přišla by na to, že jí je tak vlastně líp. A tak mě napadlo, jestli bychom si možná neměly dát pauzu.

Souhlasila, i když nejprve prohlásila, že stejně ví, jakej bude výsledek, ale že prej to musím já vidět. Když jsem říkala, že to nechci dělat kvůli mně, tak řekla, že ji to třeba přesvědčí o opaku. A bylo to. Dohodly jsme se na tejden, že pak uvidíme.

Ten večer mi ještě psala, jestli ji budu budit a zůstala tam nějaká samolepka, na kterou už neodpověděla. Skoro celý pondělí jsme spolu nemluvily, až pak večer, zas nějaké samolepky a pak se ptala jak se mám, tak jsem odpověděla a ptala se, jak se má ona. Pak se mě ptala, jak jsem na tom se sebepoškozováním, tak jsem zase odpověděla a ptala se, co ona. Řekla, že dobrý. A pak dodala, že zatím. A v tu chvíli ve mně hrklo, že jo. A zajímala jsem se proč. Kvůli mně. Samozřejmě. Přesněji řekla, že bych ji teď měla podporovat a ne ji opouštět kvůli tomu, "že jí bude líp". Samozřejmě měla pravdu. Tohle bylo něco, co jsem si uvědomovala. Jenže na druhou stranu jsem měla strach, že pokud jí tamto nepovím v tu neděli, v nějakou lepší dobu už tu odvahu nenajdu. Vážně jsem to myslela dobře pro ni.

No každopádně, v tu chvíli jsem se na nějakou pauzu už úplně vykašlala a psala jí, přirozeně. Že mě to mrzí, že jsem jí nechtěla ublížit, že si ty věci uvědomuju a tak. A hlavně, ať si neubližuje, že to za to nestojí. Ten den už mezi námi konverzace nebyla nic moc.

Nějakou chvíli předtím jsem se ještě pustila do konverzace s T. ohledně našeho přátelství. Dřív jsme se hodně kamarádily. (Vlastně, díky ní se seznámila s ní. I když se zprvu neměly moc rády. Já chtěla, aby se taky skamarádily. A jo, nepopírám - nejednou jsem toho ze sobeckých důvodů litovala.). Jenže pak, jak se bavila s ní (hey, to chce taky písmenko. S., okay?) čím dál víc… Žárlila jsem. Vlastně, téměř vždycky co se S. týkalo, jsem byla dost žárlivá. Nevím proč, když byla "jen" mou kamarádkou. Ovšem kvůli nikomu jsem nikdy nežárlila tak, jako kvůli ní. Nesnášela jsem se za to, jak žárlím a že bych ji nejradši měla jen pro sebe a tak to mám pořád. Každopádně, nakonec jsme se s T. nějak přestávaly bavit, ona nepsala moc mně, já jí… A když mi napsala a chtěla se bavit, přišlo mi, že to je jen v době, kdy S. byla někde pryč bo tak a ona se prostě nudí a tak píše mně. Takže jsem prostě byla trochu protivná.

A skončilo to tím, že jsme se přestaly bavit. Tedy, já se prý přestala bavit s ní. Nepopírám, že to tak bylo, ale nebylo to schválně, fakt ne. A kurevsky jsem si vyčítala, jak jsem jí ublížila, že jsem ji ztratila. A vyčítala jsem si to téměř každým dalším dnem, i po pár měsících. Nepřeháním.

Jenže pak jednou, bylo to někdy asi před rokem, mě S. donutila jí napsat, ať ji nešikanuje. A pak jsme se s T. daly do řeči a no… ve zkratce - dala mi druhou šanci. A tím že jsem ji přijala, jsem porušila něco, o čem jsem si říkala, že neudělám, že i kdyby mi ji dát chtěla, odmítla bych, protože bych nechtěla riskovat, že jí ublížím znova. Zprvu mi pak bylo hrozně blbé jí psát, po tom všem a prostě… Nevím, bylo mi to blbý a trapný a tak. A pak jsme si už nikdy nezačaly psát, tak jako dřív. Nebylo o čem a tak… A mám dojem, jako bych ji ztratila po druhé.

A tak jsme si povídaly. Dozvěděla jsem se, že pro ni nejhorší bylo, že S. jí řekla asi 90% věcí, co se za poslední dobu staly, kdykoliv jsem si ublížila… A ona to všechno musela vědět, i když jsme se téměř vůbec nebavily. Já jí to neřekla. Bojí se o mě. Skončily jsme u toho, že je to na mě. Že mě má ráda a chybím jí, ale že beze mě může žít. Takže jo, hned jak mi nějak pořádně půjde net, jsem odhodlaná to nějak zachránit. Vážně.

Tohle je článek jak kráva a pochybuju, že to vůbec bude někdo číst. Ale potřebovala jsem se vypsat. Tak hrozně moc jsem to potřebovala.