Au.

13. listopadu 2014 v 18:57 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Už zase nám nejde internet, ovšem to není omluvou pro to, že jsem se zase jak dlouho neozvala. Protože sice v poslední době nešel často, ale občas taky šel a občas jsem tu chytla tu pochybnou WiFi, takže. Když se mi chtělo psát, nešel net a to mě odrazovalo a když zas šel net, tak mi prostě bylo buď fajn anebo nijak a psát se mi nechtělo.

Od posledního článku se odehrálo pár věcí.


V prvé řadě zjistila, co jsem provedla. Víte, jak jsem doufala, že mi tu zatracenou otázku už nikdy nepoloží? Nepoložila ji. Pro změnu chtěla vidět moje kalhotky (přes webku, yeah, jsem úžasnej příklad toho, co se nemá dělat) a když mi výmluvy o tom, že nemám žádný pěkný na sobě a tak nepomohly, musela jsem přiznat barvu, že jo.

Nezlobila se. Spíš jí to ublížilo, zase. Vyčítala si to s tím, že kdyby mi to, že mě miluje, napsala o den dřív, neudělala bych to. Čemuž upřímně zase tolik nevěřím, protože možná by mě to potěšilo, ale na druhou stranu - fakt hrozně mě bolí, když mi moc brzo a jen tak přestane psát, takže třeba by to taky nemělo žádnej účinek, ale to jsem jí říct nemohla. Zase jsem jí zklamala. Ale dozvěděla jsem se taky nový věci. Že pokaždý vždycky věří, že už to nikdy znovu neudělám. Po tom rozhovoru, co jsem s ní vedla, jsem došla k rozhodnutí, že se budu snažit a už nikdy to neudělám. Především proto, že ji nechci znova zklamat.

Jenže mám strach, že to nezvládnu, protože upřímně - ona je to hlavní, co považuju za důvod, proč už to nedělat. Jasně, pak je tu taky ten menší důvod, že to je sakra špatný a tak. Ale když si nemyslím, že bych s tím měla nějaké zas moc velké problémy, a když vím, že to je jen občas… Prostě na rovinu, jedna moje část s tím asi úplně přestávat nechce, protože prostě… se jí to nějakým šíleným způsobem líbí, že ji to z nějakého pitomého důvodu tak nějak uklidňuje.

Ale dost s tímhle.

Taky říkala, že by přijela, jakože na víkend nebo tak. Bavily jsme se o tom, a že by bylo super, kdybychom mohly být samy u nás a ne u babičky s babičkou a tak. Ale potom už o tom nepadla ani zmínka. Už se neptala, jestli jsem to teda domlouvala nebo tak. Takže mám dojem, že už se jí sem nechce, protože normálně se vždycky ptala a tak. A nevím jak si to vykládat, jestli tak, že se jí prostě nechce jezdit do Prahy, že je prostě až moc vysílená ze školy a nikam se jí nechce anebo že mě prostě nechce zas tak moc vidět. Tak jako tak bolí. Protože upřímně - já bych se za ní táhla asi kdykoliv, když by byla možnost a tak a fakt, že by se mi nechtělo jezdit do města, kde bydlí, by mě taky neodradil.

Ptala se taky, jestli bych nechtěla přijet na Silvestra. Chtěla bych, fakt moc. A myslela jsem, že pojedu. Jenže pak tak koukala do kalendáře a ukázalo se, že bych měla mít krámy někdy v době Silvestra. Já kráva prohlásila, že s krámama nikam nepojedu. (Ale to bylo zčásti proto, že jsem doufala, že mi řekne, že chce, abych přijela nebo tak… Bože, chci myslet jako kluk. Vypadá to mnohem jednodušeji.) Pak o tom nepadla řeč. Až když mi říkala, že její matka navrhovala, že by mohla pozvat mě i onu kamarádku, která u ní byla na podzimní prázdniny. Vlastně, myslím, že minimálně v tomhle článku bude zmíněn ještě víckrát, takže, říkejme jí třeba T., ano? Ona matce říkala, že bychom spolu asi nechtěly (na rovinu - myslim, že sama ví, že já bych nechtěla). Já jí na to řekla, že aspoň by měla jistotu, že jí někde přijede, když budu mít krámy a ona že jo. A že navíc ví, že se uvidíme a tak už je jedno, jestli na Silvestra nebo ne. Že nechápe, co na Novym roku vlastně všichni viděj a tak. To bylo v neděli. A kurva, pořád mě to příšerně štve a mrzí.

Protože s ní fakt hrozně moc chci strávit Silvestr. Protože, jak jsem si uvědomila, je to pro mě z nějakýho neznámýho důvodu fakt šíleně důležitý. A opravdu neskutečně moc chci, aby mi ten rok začal dobře. A líp než s ní, by začít nemohl, že. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že takhle mi ten rok začne na hovno a to je něco, co mě neskutečně děsí. Jsem si tím na 90% jistá. Myslím, že bych to taky nesla trochu líp, kdybych nevěděla, že s ní místo mě bude T.. Kdybych neměla pocit, že mě za ni tak rychle vyměnila.

Nemůžu si přestat vyčítat, že jsem jí nic z toho neřekla hned. Fakt. Řekla jsem jí to teprve před chvílí, když se ptala, proč se mám nic moc. Jenže to je trochu pozdě. A už s jistotou vím, že je domluvená s T. Panebože to tak bolí…

Mimochodem, dneska mi taky říkala, že právě u T. bude o víkendu. Bolí to a žárlím a fakt hrozně moc mě to trápí a nechci víkend trávit sama a prostě… Eh.

No, ale přeskakuju. V neděli jsem se odhodlala k něčemu, o čem jsem dlouho jen přemýšlela, ale nikdy jsem nenašla odvahu k tomu jí to říct a udělat. Prostě, asi nikdy jsem nechápala, proč se se mnou vůbec baví, natož, abych později chápala, proč ze všech lidí, miluje zrovna mě, proč je zrovna se mnou. Protože na rovinu - já jsem prostě příšernej člověk a nezasloužím si jí. Ona je naprosto úžasná, jasně, jako každej má asi i ona svoje chyby (i když jsem jich moc nenašla no), ale lidí, jako je ona, není moc. Je to ten nejúžasnější člověk, jakého znám. A neříkám to, protože mám furt nějaké růžové brejle nebo tak. Ne, to jsem viděla i předtím a vidím to pořád. Vycházím s tímhle závěrem totiž z její povahy, z jejího charakteru… Takže snad chápete, proč nechápu, že když má tolik možností, jsem to zrovna já a vlastně mi to vůči ní přijde hrozně nefér, protože ona si zaslouží někoho lepšího. Vím, že kdyby mě nemilovala, tak se mnou není. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že kdyby nějakou dobu byla beze mě, přišla by na to, že jí je tak vlastně líp. A tak mě napadlo, jestli bychom si možná neměly dát pauzu.

Souhlasila, i když nejprve prohlásila, že stejně ví, jakej bude výsledek, ale že prej to musím já vidět. Když jsem říkala, že to nechci dělat kvůli mně, tak řekla, že ji to třeba přesvědčí o opaku. A bylo to. Dohodly jsme se na tejden, že pak uvidíme.

Ten večer mi ještě psala, jestli ji budu budit a zůstala tam nějaká samolepka, na kterou už neodpověděla. Skoro celý pondělí jsme spolu nemluvily, až pak večer, zas nějaké samolepky a pak se ptala jak se mám, tak jsem odpověděla a ptala se, jak se má ona. Pak se mě ptala, jak jsem na tom se sebepoškozováním, tak jsem zase odpověděla a ptala se, co ona. Řekla, že dobrý. A pak dodala, že zatím. A v tu chvíli ve mně hrklo, že jo. A zajímala jsem se proč. Kvůli mně. Samozřejmě. Přesněji řekla, že bych ji teď měla podporovat a ne ji opouštět kvůli tomu, "že jí bude líp". Samozřejmě měla pravdu. Tohle bylo něco, co jsem si uvědomovala. Jenže na druhou stranu jsem měla strach, že pokud jí tamto nepovím v tu neděli, v nějakou lepší dobu už tu odvahu nenajdu. Vážně jsem to myslela dobře pro ni.

No každopádně, v tu chvíli jsem se na nějakou pauzu už úplně vykašlala a psala jí, přirozeně. Že mě to mrzí, že jsem jí nechtěla ublížit, že si ty věci uvědomuju a tak. A hlavně, ať si neubližuje, že to za to nestojí. Ten den už mezi námi konverzace nebyla nic moc.

Nějakou chvíli předtím jsem se ještě pustila do konverzace s T. ohledně našeho přátelství. Dřív jsme se hodně kamarádily. (Vlastně, díky ní se seznámila s ní. I když se zprvu neměly moc rády. Já chtěla, aby se taky skamarádily. A jo, nepopírám - nejednou jsem toho ze sobeckých důvodů litovala.). Jenže pak, jak se bavila s ní (hey, to chce taky písmenko. S., okay?) čím dál víc… Žárlila jsem. Vlastně, téměř vždycky co se S. týkalo, jsem byla dost žárlivá. Nevím proč, když byla "jen" mou kamarádkou. Ovšem kvůli nikomu jsem nikdy nežárlila tak, jako kvůli ní. Nesnášela jsem se za to, jak žárlím a že bych ji nejradši měla jen pro sebe a tak to mám pořád. Každopádně, nakonec jsme se s T. nějak přestávaly bavit, ona nepsala moc mně, já jí… A když mi napsala a chtěla se bavit, přišlo mi, že to je jen v době, kdy S. byla někde pryč bo tak a ona se prostě nudí a tak píše mně. Takže jsem prostě byla trochu protivná.

A skončilo to tím, že jsme se přestaly bavit. Tedy, já se prý přestala bavit s ní. Nepopírám, že to tak bylo, ale nebylo to schválně, fakt ne. A kurevsky jsem si vyčítala, jak jsem jí ublížila, že jsem ji ztratila. A vyčítala jsem si to téměř každým dalším dnem, i po pár měsících. Nepřeháním.

Jenže pak jednou, bylo to někdy asi před rokem, mě S. donutila jí napsat, ať ji nešikanuje. A pak jsme se s T. daly do řeči a no… ve zkratce - dala mi druhou šanci. A tím že jsem ji přijala, jsem porušila něco, o čem jsem si říkala, že neudělám, že i kdyby mi ji dát chtěla, odmítla bych, protože bych nechtěla riskovat, že jí ublížím znova. Zprvu mi pak bylo hrozně blbé jí psát, po tom všem a prostě… Nevím, bylo mi to blbý a trapný a tak. A pak jsme si už nikdy nezačaly psát, tak jako dřív. Nebylo o čem a tak… A mám dojem, jako bych ji ztratila po druhé.

A tak jsme si povídaly. Dozvěděla jsem se, že pro ni nejhorší bylo, že S. jí řekla asi 90% věcí, co se za poslední dobu staly, kdykoliv jsem si ublížila… A ona to všechno musela vědět, i když jsme se téměř vůbec nebavily. Já jí to neřekla. Bojí se o mě. Skončily jsme u toho, že je to na mě. Že mě má ráda a chybím jí, ale že beze mě může žít. Takže jo, hned jak mi nějak pořádně půjde net, jsem odhodlaná to nějak zachránit. Vážně.

Tohle je článek jak kráva a pochybuju, že to vůbec bude někdo číst. Ale potřebovala jsem se vypsat. Tak hrozně moc jsem to potřebovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama