Chci, aby to zase bylo dobré.

18. listopadu 2014 v 21:06 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Ten minulej článek je takovej... zmatenej. To bylo jen pár minut po tom, co jsem se to dozvěděla.

Už ve chvíli, kdy začala s těmi slovy "Em, Deni?" ve mně hrklo. Že jsem do tý doby nic necítila? V tu chvíli jsem cítila. Strach. Tak obrovitej strach.

První co mě napadlo, bylo, že mi chce říct, že měla něco s T., to jsem ale hned zavrhla, jednak proto, že jsem nevěřila, že by byla schopná něčeho takovýho a jednak pod tíhou těch dalších myšlenek. Že se se mnou rozejde. Že si uvědomila, že už mě nemiluje. Že tohle byla ta pauza, kterou jsem jí sama chtěla dát, kdy si uvědomila, že jí je beze mě líp.

A ve chvíli, kdy se mě zeptala, jak vidím náš momentální vztah, jsem si byla jistá, že nepůjde o nic dobrýho. Že není naděje, že by mohlo jít o nějakou blbost.

"Co?
Proč..?"

Moje první otázky. Pak jsem jen prosila, ať to nezdržuje a mluví, když jsem viděla, že něco píše a pak to maže. Každá ta sekunda čekání na odpověď byla mučení.

"Třídenní vzplanutí způsobené zvýšenou kapacitou pubertálních hormonů.."

Vzplanutí. Tak nevím, jakože to bylo vášnivý a bez myšlení a tak nebo co?

Mezi náma to vždycky bylo takový... opatrný, něžný, láskyplný... Nikdy bych neřekla, že nějak vášnivý.

A jestli to s T. bylo vášnivý... Je to dobře nebo špatně? Mám bejt ráda za to, že mezi náma pravděpodobně šlo o víc, než o sex? Že tam prostě fakt byly city? Asi jo.

Ale možná si "vzplanutí" jen blbě vysvětluju. To nechci vědět. Chci zůstat u tý představy (a teď nemyslím obrazů toho, jak spolu mají sex, brrr, cokoliv, jen to ne), co jsem si po tý diskuzi s ní vytvořila.

Můj další dotaz byl, jestli to cejtila. Že prej na ní v tom ohledu sáhla jen jednou. A necejtila. Takže už aspoň s jistotou vím, že to, že to necítila, nebyla má vina, nom...

Taky mi říkala, že prej to s ní nebylo jako se mnou. Že to nebylo takový. Že absolutně necítila to, co cítila se mnou. Když jsem se ptala, co tím myslí, co cítí se mnou, řekla, že neví, jak to říct. Že možná vzrůšo. Že jí dělalo dobře, že mi dělá dobře.

A upřímně. Tohle mě svým způsobem částečně uklidňuje.

Na to jsem se samozřejmě ptala, proč to pak dělala znova, když to vlastně tak necítila. Řekla že neví. Že dělá věci a neví proč. Že možná jen pořád dělá to, co se od ní očekává.

Přirozeně to první, co mě napadlo bylo, že tím mluví i o tom, co mi řekla. (Aby bylo jasno - nejedu tu čistě chronologicky v tom, co mi řekla, ale prostě tak, jak to k sobě pasuje.)

Že prostě tak, jak já jí popsala svoje pocity přes tenhle víkend. To, jak nic necítím a přitom cítím, tak to má ona. A že mě pořád chce. Že pořád chce, abych byla její přítelkyně, ta nejlepší a nejúžasnější přítelkyně, jako dřív (a říkám to, co sama řekla, fakt se tu nepotřebuju nějak idealizovat a tak). Že v tomhle ohledu se nic nezměnilo. Ale, že by se smířila i s kamarádkou. Že ke mně nejspíš pořád něco cítí, jen je to zatlačený hodně do ústraní. Prý protože mě pořád chce, takže to vážně nebude jen tak.

Což chápu. Vím přesně, jak to myslí. Na rovinu - sama to tak nějak mám už nějakou chvíli. Že to vyloženě něcítím, ale pořád si uvědomuju, že ji miluju.

O tomhle mi prý neřekla dřív, neb už tak jsem se měla celkem na nic a nemusela jsem se kvůli tomu mít ještě hůř. A prý, že ani po tomhle by mi to neřekla už tehdy. Protože o mě měla strach. A pořád má.

Mám pocit, že tak nějak chápu, proč to udělala. Že je zmatená a tak. Teda chápu a nechápu. Možná to je jinak, než si myslím, možná to nemůžu úplně pochopit. Ale nechápu prostě, proč to udělala, když mi neřekla, tamto, protože mi nechtěla ublížit. Musela vědět, že tohle mi taky šíleně ublíží. To jí prostě nezastavil rozum? Nebo nevím... I tady mám na jednu stranu dojem, že to tak nějak chápu a na druhou, že ne. Je to složitý.

Nevím, co znamená to, že mám takovej pocit, že to chápu a že bych byla ochotna se přes to s ní přenést a nějak ten náš vztah zachránit. Nevím, co to znamená, neb většina lidí na mym místě by s ní už asi nikdy nechtěla mít nic společnýho nebo tak. Já jo. Já vlastně pořád věřím, že to překonáme. Neumim si představit, že o ni přijdu. A nevím, jestli to třeba neznamená to, že pro mě vlastně není zas tak důležitá, aby mě to, co se stalo, tak moc zničilo. Anebo jestli to prostě znamená, že je pro mě důležitá až tak moc, že jí pořád nedokážu přestat věřit, že ji tak moc nechci ztratit.

Pořád se držím té naděje, že to nějak zvládneme. Že ji neztratím. Nechci ji ztratit. Vážně jsem ochotna jí to odpustit a zkusit to ještě jednou.

Jo. Asi nemám žádnou sebeúctu, jsem vážně neskutečně ubohá a tak. Ale mám dojem, že ona za to stojí.

V tuhle chvíli se někdo možná diví, v čem je ten problém. Protože je asi jasné, že to není tak jednoduché. A myslím, že už to vlastně není ani tak o tom, co se stalo, jako o samotnym našem vztahu. Že tohle jsou věci, o kterých bychom si dříve či později musely promluvit, i kdyby se nestalo to, co se stalo. A mrzí mě, že jsme se k tomu musely dostat zrovna takhle.

Totiž. Dospívá. A právě v tomhle věku to často bývá nejznatelnější. Hledá sama sebe, to kým je a kým chce být. Co chce od sebe, od života, ale i od vztahu. A i když ví, že mě chce, na druhou stranu u mě prostě má pocit, že se o mě musí pořád starat. Že na mě musí hrozně opatrně, protože jsem hrozně citlivá a zranitelná. Jo a taky nezodpovědná, že. Což je všechno pravda, vím to a fakt to nesnáším. A jako, ne, že by jí to vadilo. Jen má prostě pocit, že třeba právě u T. to je jinak. Že se jí jen tak nedotkne, to co řekne a tak. Že by se mohla taky ona starat o ni. Jakože, ne že by tím myslela, že se rozhoduje mezi mnou a T. nebo tak, jak sama pohotově dodala. Prostě mi to chtěla vysvětlit. A já to chápu. Všechno to chápu.

Vím, že jako přítelkyně jsem v těhle ohledech stála za nic. Že to ona se o mně pořád starala a já se prostě ani zdaleka nedokázala starat o ni tak, jako se ona stará o mě. Protože samotný mi hrozně věcí ublíží a jsem pak hrozně zahleděná do sebe. Že to vůči ní není ani trošku fér a chápu, že to třeba nezvládá. I když ona tvrdí, že to není hrozný. A že T. jí prej taky moc nepomáhá, když se něco děje, že to prostě nechá bejt.

A že to nemyslela úplně takhle.

Že třeba v budoucnu. Kdyby onemocněla, jestli bych byla schopná se postarat o nás obě. A yeah, možná je divný, v patnácti uvažovat o něčem takovym, ale na druhou stranu... mě to přijde úžasný. Protože to znamená, že počítá s tou možností a přemýšlí nad tím, že by nám to snad mohlo vydržet. Že nepočítá s tím, že to stejně nevydrží a tak nemá cenu se něčím takovým zabývat.

Prostě tápe a je zmatená. (Ne, že by se na to nějak vymlouvala, abyste nemysleli. Sama řekla, že ví, že to nic neomlouvá a neřeší.)

Rozumím tomu všemu a beru to. Ale prostě, pokud bychom se měly pokusit, to nějak zachránit, potřebuju jisotu, Jisotu, že to tak doopravdy chce a tak.

Je mi jasný, že prostě potřebuje čas. A fakt moc jí ten čas chci dopřát. Jenže na druhou stranu - tohle může trvat hrozně dlouho, měsíce, snad i roky a upřímně. Děsí mě představa, že bych třeba fakt nějakej ten rok čekala, udržovala si naději... a pak si vyslechla, že zhodnotila, že to prostě bude lepší nechat být.

Netuším, co dělat. Co by se mělo stát. Co by mezi námi mělo být.

Vím jen, že nejvíc ze všeho chci, aby se to všechno spravilo. Aby došla k tomu, že mě miluje a chce se mnou bejt, přeze všechno. Že jsem pro ní pořád jediná a že jí za to všechno stojím. Že to nic neznamenalo a že už se to nestane. Že mě nechce ztratit. Že chce, aby to bylo zase dobrý. (A v tom nejnosvějším případě by mi to mohla oznámit nějakym velkym romantickym gestem. Vlastně mám v hlavě naprosto perfektní představu. Že by mi nic neříkala a prostě přijela a já bych vyšla z tý zatracený školy a tam by stála ona a čekala na mě. A pak by mi to všechno řekla a tak. Awww. Ale, to je až moc awesome a fakt to nepotřebuju, obešla bych se bez toho. Hlavně prostě chci, aby to bylo dobrý.)

Chci vědět, co teď bude. Asi to nechám na ní. Ať přemýšlí a tak. Že tu budu, že budu čekat, jak se rozhodne. Jen nemůžu zaručit, že budu čekat až do konce. Až do tý chvíle, než se rozhodne, pokud to bude opravdu dlouho. Ne, že bych se plánovala snažit od ní odmilovat, že bych ztratila naději. Ne, jak říkám. Já pořád tak nějak věřím, že to bude dobrý. Že se to spraví. Že to společně zvládneme. Pořád si prostě neumím představit, že to všechno mezi náma fakt skončí. To všechno úžasný a tak. Jasně, nebylo to vždycky jen úžasný, ale stejně, nic nikdy není jen dobré. A ještě ke všemu, že to skončí takhle, kvůli něčemu takovýmu. Jen nevím, jestli bych fakt mohla takhle vydržet čekat roky...

Neříkám, že jsem stoprocentně počítala s tím, že spolu zůstanem už na věky. Jen mě nikdy ani nenapadlo, že by to mohlo skončit kvůli tomu, že se jedna z nás vyspí s někym jinym.

Vlastně, tohle se vcelku hodí na Téma týdne, co? Ještě jednou... Chci to zkusit ještě jednou. Bejt spolu. Tak moc chci.

Noc byla na hovno. Šla jsem spát brzo, abych to zaspala. Tak moc jsem to všechno chtěla zaspat. Ale nějak jsem usnout nemohla. Ne, že bych tak moc přemýšlela a trápila se. Teda, to především zprvu (a i to jsem se během pár minut tak nějak vyřešila, eh). Pak jsem, ale prostě už jen čuměla. Usnula jsem až někdy po půl druhý? Asi tak na hoďku a půl, možná něco málo víc, ale víc jak dvě hoďky to zas nebylo. A pak jsem usnula ještě na chvíli. Nakonec jsem byla vzhůru někdy po pátý. Kolem půl šestý jsem vstala, hned, jak matka vypadla.

To zas bylo něco. Už zase jsem se vylezla z postele a najednou mi bylo tak příšerně špatně. Jakože na zvracení. To tělo tak nějak chtělo zvracet, jenže nemělo co. Předpokládám, že to je způsobený tím, jak málo poslední dobou jím, no. Ne, že bych neměla hlad, jen se mi to jezení prostě příčí. Nemám chuť k jídlu. Takhle jsem vstávala už v pátek, eh.

Ve škole to taky nestálo za moc. Ty lidi. Jen jsem tam vešla a prostě jsem měla co dělat, abych se nerozplakala. A tak jsem to pak měla většinu dne tam.

Nevěřila bych, jak těžký bude vypustit z pusy, co se stalo. Jedna věc je slyšet to, druhá napsat to a třetí vyslovit to. Ale alespoň jsem se přesvědčila o tom, že pořád někoho mám. Jednu úžasnou kamarádku. Kamarádku, která je ochotná mě vyslechnout a kterou to zajímá, která se stará. Kamarádku, která je kvůli mě ochotná představit si kluka, kterej se jí líbí, jak spí s jinou holkou. Která ochotně prohlásí, že si to představí vždycky, když o tom budu mluvit, jen aby se do mě dokázala líp vcítit.

Mimochodem. Pořád nic necítím. Jen teď nemám pocit, jako by tam byla nějaká tenká vrstva, která ty pocity a tak drží ode mě. Teď je to, jako by na místě, kde normálně jsou pocity, city a tak, byla jen velká černá díra. Ale zároveň si pořád uvědomuju, že to je jen iluze, že tam ty pocity jsou. Jen jsou zatlačeny hrozně hluboko. A že je to všechno tak příšerný.

Nechápu svoje pocity nepocity. Mám pocit, že se trápí a je nešťastná, stejně jako jsem měla ten pocit už tolikrát. A tak moc ji chci pomoct. Tak moc chci, aby se cítila líp. Chci ji napsat a udělat cokoliv, aby se jí zlepšila nálada. Ale na moc si netroufám.

Yeah. Okomentovala jsem jí status na Facebooku. "Why is everything I do wrong?" A tak jsem tam napsala asi nejdelší souvislý text v angličtině za celej můj život. Angličtina mi ani trochu nejde a ten text musí bejt chybama prolezlej skrz na skrz. Ale stejně jsem tak nějak hrdá na to, že jsem to zvládla napsat. "The only thing I'm good at is destroying myself" Její odpověď. A tak jsem se jala do sepisování dalšího textu. Původně to měly být asi tři věty, nakonec to skončilo na nějaký čtyry odstavce. Eh. Na to mi zatím neodpověděla a už asi neodpoví. Nevím proč, ale ta její odpověď mě tak nějak naštvala. Vím, že je to všechno komplikovaný. Vím, že asi radši nechá ubližovat sobě, i sebou samou, než aby ublížila jinejm. Na druhou stranu - vážně nevidí všechny ty věci, který kdy udělala dobře? Všechny ty věci, ve kterejch je dobrá? Rlly? Nic? Ničí mě, že se trápí. A na jednu stranu je prostě obdivuhodný, jak trpí, aby neublížila jinejm, ale občas by měla myslet na sebe. Fakt měla. A mohla by se snažit bejt trochu pozitivnější, ale to jsem jí řikala už tolikrát, nom...

Mám o ní hroznej strach. Mám strach, že si ublížila nebo ublíží. Nechci aby si ubližovala. Fakt ne. Nechci aby se trápila. Chci jí pomoct.

Jenže mám dojem, že nemůžu. Teda, asi bych mohla, ale prostě... Je to komplikovaný. A já mám dojem, že bych ji měla nechat bejt. Že teď fakt nejsem já člověk, kterej by se měl starat a cpát se k ní.

Jsem fakt divná. Neb jak trefně podotkla moje kamarádka; většina lidí se chce v takovýhle situaci pomstít. Já jí chci pomoct.

Tenhle strach, úzkost a neschopnost jí pomoct zastiňuje v tenhle okamžik asi všechno okolo no.

Chci nějakej stroj času. Chci se vrátit do chvíle, kdy se to tak pokazilo a napravit cokoliv bych mohla. Nechci ji ztratit. Jen ještě jednou. Jen ještě jednu, druhou, šanci pro náš vztah. Tak moc doufám, že si uvědomí, že mě s jistotou a přeze všechno pořád chce. Že to společně nějak překonáme. Uh. Opakuju se. Já vím.

Panebože. Prosím. Ať se to spraví...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 18. listopadu 2014 v 21:38 | Reagovat

Tak jsem to... Přečetla celý.
Ono je to asi dost o morálce. Co je ještě odpustitelný a za co ti ten člověk stojí.
Já si myslím, že tě miluje. Tak nějak... Svým způsobem, asi. Takový ty city necity. Jinak by nechtěla pokračovat... Nebo mít pořád tu možnost?
Snad to bude dobrý. Asi... držím palce.

2 Miss No Strong | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 22:19 | Reagovat

Ty jo...nějak nevím, co si o tom mám myslet.

Na jednu stranu tě obdivuju, protože po tomhle bych já ani neuvažovala o tom, jestli s ní někdy znovu promluvím, protože to, že tohle udělá, i když by to mělo být jenom ze selhání rozumu... nevím, udělá to znovu. Pokaždé, když s tím člověk začne, udělá to znovu.
A představa, že by se mě potom, co tyhle věci provozovala s jinou, dotkne... ne, nemohla by se mě dotknout.
Asi bys měla být naštvaná. Aspoň trochu.

Tyhle city necity... pokud to vevnitř v tobě je, tak jo, miluješ ji.

A ty řeči, že u T. našla něco jiného než u tebe... jo, to je sice fajn, ale.. jí má stačit to, co má v tobě.. a ne zkoušet něco jiného. Jestli chce zkoušet něco jiného, neměla by být s tebou, jestli mi rozumíš.

No, každopádně přeju, abyste to nějak uspokojivě vyřešily. Hodně štěstí.

3 Wye | E-mail | Web | 19. listopadu 2014 v 19:41 | Reagovat

[1]: Fakt si moc vážím toho, žes to celý přečetla. Díky.
Jo, o morálce... To mě vyloženě nenapadlo, ale bude to pravda.

[2]: Ty doteky... yeah, taky mi to přišlo na mysl. Nevím no.

Asi jsem naštvaná. Jen už prostě nemám sílu to pořádně cítit. Nemám sílu pořádně cítit většinu času cokoliv. A taky se to všechno furt mění a mate mě to.

Nemyslím, že by to myslela tak, že u T. našla něco jinýho než u mě. Já to pochopila tak, že prostě... Že by taky jednou chtěla, nemuset se o někoho tolik starat, aby se někdo tak moc staral o ni. A chápu to. Chápu, že toho je na ni moc a tak. Myslím, že tu T. tam uvedla jen jako ukázku, abych pochopila.

Děkuju. Děkuju moc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama