26. listopadu 2014 v 21:35 | Wye
|
Mám dojem, že už jsem zase tam, kde tohle blbý období pomalu začínalo. Tam, kde jsem mě trápilo, že poslední dobou si píšeme furt míň a míň. Tam, kde jsem měla strach, že ji ztrácím. Že se radši baví s jinejma lidma než se mnou. Protože jsem tu zase. Jen s nějakými rozdíly, přirozeně.
Třeba ten, že mě to, že se baví s T. štve a nutí žárlit ještě o tolik víc. Doprdele, nemůžou se prostě rozkamarádit? A už je mi fakt u prdele, jak moc sobecký to je. Nechci, aby se spolu bavily. Nechci. Nechci. A nechci. Ale nejsem zas tak hrozná, abych jí to říkala, či to po ní snad chtěla. To nikdy.
Zase mám dojem, že vůbec nemá chuť se se mnou bavit. A bolí mě to. Zas. Sice mi pořád píše první. Ale prostě... mám dojem, že kdybych pak nepovídala něco, tak si nenapíšem za den skoro nic. Připadám si kvůli tomu pocitu, že furt něco povídám já jí, hrozně špatně. Chci, aby se se mnou bavila. Ale nevím, jak ji k tomu přimět. Vlastně ani nevím, jestli ještě pořád chce.
Nevím proč, ale prostě, koukala jsem T. na ask. Je to divný, ale chybí mi. Tak moc mě to mrzí. Jenže tohle... tohle se nejspíš nespraví. Nebo jakože, já to rozhodně spravovat nehodlám. I když prostě, je trochu blbý, že s S. se pořád bavíme a to a T. prostě... jediná připomínka její existence mě dokáže naštvat. Eh. Teď si s tím chyběním trochu protiřečím, co?
Občas si představuju, že jsem nějak jakože trochu... zajímavější. Že jsem tak nějak svým způsobem oblíbená. Že je o mně zájem. Že mám spoustu přátel. Že si svým způsobem užívám život, minimálně, že ho netrávím u většiny zalezlá doma. A že třeba nemám na S. už tolik času. Že ji to mrzí a žárlí. A tak.
Prostě takovýty představy, o kterých je jasný, že se nikdy nestanou.
Ne, že bych po něčem z toho nějak toužila nebo tak. Jasně, neříkám, že by to nebylo fajn, ale... nijak extra po tom neprahnu. Ani nevím, proč si to představuju. Prostě, asi tam jde o to, že se můj život už netočí převážně jen kolem S., chápete? Že mám i jiný lidi, kteří jsou pro mě dost důležití. Že jsou i jiní lidé, kteří mě mají fakt rádi.
Po včerejšku jsem nějak měla celej den strach, zeptat se jí co dělá. Měla jsem strach, že by mi zas řekla, že volá s T. Eh. No, měla jsem smůlu, neb před chvílí konstatovala, že s někým volá. Nevím s kým. Ale hádám, že asi zas s T. Well. Celkem zajímavý, že když jsem třeba dřív se přeci jen ptala, jesli se mnou nece volat, tak často to bylo, že má někoho doma nebo tak. Ale tak, je pravda, že ani nevím, kdy naposled jsem se jí ptala. Tak se za tu dobu mohly věci nějak změnit no. Ale stejně prostě žárlím. Chci aby si povídala se mnou. Chci mít pocit, že jsem pro ní fakt důležitá.
Myslim, že ten Silvestr nepežiju. A fakt se děsím, že by třeba zase něco měla s T. Jak jsem říkala, vím, že na to má právo a tak, ale stejně... Proč by to dělala, když tvrdí, že chce mě, ne?
B. byla dneska ve škole. Že prej si píše s oním kamarádem. Hehe. Hrozně moc chci, aby jim to vyšlo. Nevím proč, ale mám takej dojem, že jsem se tak trochu upla na to, že když nemám aktuálně šťastnej vztah já, tak by bylo supr, kdyby ho měli aspoň oni dva. Jo a taky mi B. odkejvala, že by se mnou šla na PragoFFest, hehe :3
Místo psaní tohohle jsem měla dělat výpisky z dějáku, ale hm, nechce se mi. Anebo jsem měla aspoň dostat z prstů okol nehtů ten černej lak, ale no... To se mi taky nechce. Tak, snad se to dá dolu, až si zejtra budu mejt vlasy nebo nevim co s tim provedu.
Učitelka na češtinu mi dneska vracela opravenej pokus o fejeton, co jsme měli za úkol, osobně mi přišel fakt hroznej, ale jí se očividně hrozně líbil. Že prej bych se tím psaním mohla živt, že píšu fakt dobře. A já nevím, ale udělalo mi to fakt ohromnou radost. I když teď už moc nepíšu (krom článků na blogy a tak). Škoda, že nemám pomalu žádnou fantazii, protože bez tý prostě asi moc psát nejde.
Bez fantazie jde celkově jen málo věcí.
Možná by ses mohla živit i dohazováním :D
A... nemysli na to tolik, třeba se to spraví tím, že se rozhodne to spravit ona... ty pro to asi nic moc už udělat nemůžeš. Odpustilas jí. To bylo to nejzásadnější, cos mohla udělat.