Nic.

16. listopadu 2014 v 10:01 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Necítím. Nic. Žádné pocity, žádné emoce. Ani to špatné, ani to dobré. Jen prázdnota. Ale ne skutečná prázdnota. Jen taková, která tak akorát zakrývá to všechno, co bych mohla cítit a nepouští to ke mně. Přitom vím, že to tam všechno někde je a že to vlastně není nijak hluboko.

Untitled | via Tumblr

Asi nějak takhle. Jen tak tenká hranice to všechno drží.

Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Nevím, jestli se mi to líbí nebo ne. Nevím, jestli chci, aby to zmizelo. Nevím, jestli chci znovu cítit.
Asi jo. Ale nejlíp jen ty dobré věci. Ten pomíjivej pocit štěstí, lásku, radost... Ale možná je to takhle lepší. Možná to je daň, kterou musím dát za to, abych necítila ty nepěkné věci. Bolest, žárlivost, stesk, osamění, smutek...

Tak jako tak to nevydrží. Není to prvně a vždycky se nakonec najde něco, co tu tenkou hranici prolomí.

Za včerejšek mezi námi neproběhla jediná zpráva. Jediné slovo. Není mi to jedno a vím, že mě to mrzí, ale necítím to. A jsme zase u toho. Ráno po probuzení jsem se nechtěla podívat na mobil, protože tu byla ta myšlenka, že mi třeba napsala v době, kdy už jsem spala, ale zároveň jsem věděla, že to tak nebude. A nebylo. Samozřejmě.

Vždycky, když někde je, tak mi napíše. Vždycky mezi námi proběhne pár zpráv. Jen výjimečně se stalo, že to tak třeba jeden den nebylo. Vlastně, konkrétně si pamatuji jen na jeden případ. A většinou to bylo tak, že se pak zlobila, že jsem jí nenapsala, že prostě chtěla, abych napsala já jí a ne ona mně, protože ona mi píše vždycky. Já jí totiž skoro nikdy nepíšu první, když někde je. Mám pocit, že má určitě na starosti jiný a zábavnější věci s jinejma lidma a nemá čas a ani chuť psát si se mnou. Když jsem jí to vysvětlila, tak mi řekla, že to je blbost a že na mě si udělá čas vždycky nebo tak něco. Na tom asi něco bude, vzhledem k tomu, že když jsme se v pátek večer loučily (bcs odjížděla hned sobotní ráno), tak mi (po zkušenosti z minula, že jo..) psala, že kdyby cokoliv kdykoliv a kdekoliv, tak ať jí píšu, ale stejně...

Zajímalo by mě, jestli to je tentokrát stejně. Že čekala, že se jí ozvu sama. Ale spíš ne. Zajímalo by mě, jestli na mě za včerejšek někdy myslela. Jakože jen tak. Bez toho aby na mě přišla řeč nebo tak. Vlastně, zajímalo by mě, jestli na mě vůbec někdy myslí. Jestli na mě myslí před spaním, jako myslím já na ní, jestli vždycky tak hrozně moc chce mít mě u sebe, jako chci mít já u sebe ji. Jestli jí chybím.

Vím, že na mě někdy myslí. Není to tak dlouho, co se mě totiž na něco, týkající se mé osoby, ptala a v závorce dodala, že fakt neví, proč nad tím uvažuje zrovna při psané úkolu z matiky. Samozřejmě, že jsem si z ní kvůli tomu dělala legraci, protože to bylo.. "úchylný" (fakt to slovo nerada používám pro věci, který jsou vlastně úplně normlní a přirozený, ale lepší mě fakt nenapadá...). Pak jsem z ní tahala o čem tak ještě o matice přemýšlí, především o jakých dalších úchylných věcech, že :D A jo, dostalo se mi dvou odpovědí týkajících se mě. Takže někdy na mě asi myslí. Ale stejně. Zajímá mě prostě jak často, jak moc a tak.

Furt mi vrtá hlavou, jestli se vrací ještě dneska odpoledne nebo až zítra dopoledne. Teda, předpokládám, že zítra by to bylo dopoledne, aby se stihla připravit do školy a tak, ale nevim. Každopádně sázím spíše na ten zítřek, aby se nemusela vracet za tmi. Zvlášť, když tam má nějaký přesedání. No uvidíme.

Mám chuť se znovu rozběhnout do knihkupectví a koupit si další knihu s nadějí, že mi bude líp. Už jsem tam byla včera. A to v knihkupectví normálně nenakpuju, pokud nemám nějakou výhodnou slevu nebo tu knihu už jinde nemají, protože mě to vyjde dráž, často třeba i o stovku a tak. Ale dneska se nemůžu ubránit chuti koupit si něco dalšího. A to jsem prohlásila, jak šetřím. Na druhou stranu - včera mi tu knihu nakonec zaplatila babička a dostala jsem stovku na víc, ale tak zas, nemusím hned všechno utrácet. Zvlášť, když budou Vánoce.

Eh. Vánoce. Pořád nevím, co jí koupit. A i když nápady bych měla, nejsem zase milionář, že jo. Ne, že bych na ni šetřila jen prostě... dát za dárek pro ní většinu svejch peněz si prostě nemůžu dovolit. Už jen proto, že jsou tu i jiní lidé, kterým potřebuju koupit dárky. A že přemejšlim, že bych v zimě pak vyrazila na Advik. I když co jsem byla ten jeden den na tom letním, tak to nebylo nic moc. Hlavně abych ale měla s kým jít no.

Hm. Dash a Lily - Kniha přání. Četli jste to už někdo? Je to ta kniha, co jsem koupila včera. Jsem na sto páté straně a zatím se mi to líbí. Je to příjemný. A z nějakýho důvodu mi to připomíná Tahle píseň ti změní život, i když je každá o něčem jiném. Nějak tu knihu nemůžu dostat z hlavy, asi si ji budu muset přečíst znova.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 16. listopadu 2014 v 12:59 | Reagovat

Myslí. Určitě na tebe myslí. Dost.
Všechno je to... Asi docela normální. Přirozený.

2 Wye | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 18:38 | Reagovat

[1]: Normální... Ten pojem je na prd, když je podle každýho normální něco trochu jinýho a tak vlastně nic není normální... A nechat určovat většinu, je taky na nic, protože většina má dost často divný "normály".

3 Radfordová | Web | 17. listopadu 2014 v 9:21 | Reagovat

jo, taky si neustále říkám, jestli na mě třeba myslí... a jak často. popravdě mi přijde strašně absurdní představa, že by mě někdo mohl mít rád tak, jak mám ráda já jeho.
nevím... možná bys měla napsat první.

4 Wye | 17. listopadu 2014 v 18:49 | Reagovat

[3]: To jo. No, asi na mě moc nemyslela. Ne, jakože jí chybím nebo tak...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama