Pauz.

23. listopadu 2014 v 19:57 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Tak jsme se konečně daly do řešení situace mezi námi. Teda, ono to začalo už v pátek. Ptala se mě totiž, jestli mě vůbec pořád zajímá. A jestli se s ní chci bavit. Když jsem jí na oboje odpověděla, že jo. Tak podotkla, že nemá pocit, že mě zajímá a proč ji tedy odbejvám, když se s ní chci bavit. Tak jsem se jí to snažila vysvětlit. Že mám pocit, že bych se o ní neměla zajímat, že bych se s ní neměla chtít bavit. Že si myslím, že v tuhle chvíli bych měla být naštvaná a nesnášet ji. Že se nemůžu zbavit dojmu, že to, jak reaguju, to co cejtim a to chci, bych cejtit jednoduše neměla. Že jsem ubohá a nesnáším to, ale tím na tom nic nezměním a tak. Moc to nepochopila.

A včera večer, když jsem tak přemýšlela mě najednou napadlo, jak bych jí to mohla vysvětlit. A tak jsem se do toho pustila a napsala jí ještě v tu chvíli na Viber. Odpovědi se mi dostalo až ráno, neb předtím již spala, že.

Divila se, že mi neřekla, co chce. Protože to prý ví. Že sice neví co chce, ale co se našeho vztahu týče, to ví s jistotou a dlouho. Zarazilo mě to. Že prý chce, abych byla pořád její přítelkyně nebo alespoň kamarádka, kdyby to jinak nešlo.

A taky podotkla, v reakci na to, že prostě i když chci, nehodlám být tím, kdo to bude spravovat, že jestli jsem si nevšimla, vždycky všechno urovnávala ona. Eh, nepopírám, že to není pravda. Na druhou stranu - nevím, kdy naposled bylo potřeba urovnávat něco většího. A pochybuju, že bych se sama ani trochu nesnažila. Navíc, tohle mi fakt přijde trochu jiný. Ale budiž. Asi jí i rozumím.

Dál jsme se už nedostaly, neb já jí posalala smajlíka, ona mě samolepku, já jí samolepku a konec diskuze.

Každopádně, po tomhle rozhovoru jsem tak nějak zase začala věřit, že to bude dobrý. Že se zase dáme dohromady.

Až večer jsem se jí teda zeptala, co mezi náma teď bude. Že prý je to na mě. A ať se teda rozhodnu. Nemusela jsem se rozhodovat, protože to vím, že. A tak jsem jí to pak řekla. Že pořád chci bejt její přítelkyně. Tak nějak jsem doufala, že to prostě teda zkusíme znova a bude to. Bohužel.

V tu chvíli byly moje nově nabytý naděje zase zašlapány. Řekla mi na to, že by asi nebylo špatný, kdybychom si ovšem teď daly pauzu. Ne od bavení se spolu, ale jen od toho vztahu. Protože sice ví, že chce abych byla její přítelkyně, ale je jí je blbý se mnou bejt. Když neví, co chce od své přítelkyně tak všobecně.

Bolí to. Protože jsem fakt věřila, že už to zase začne bejt dobrý. Na jednu stranu to chápu. Na druhou nechápu, jak může s jistotou chtít mě a zároveň pořádně nevědět co chce od své přítelkyně a naopak. Mám strach, jak dlouho bude trvat, než se rozhodne. Fakt. A taky, jak se rozhodne. Mám strach, že my už spolu prostě chodit nebudeme...

A hlavně mám strach, že v době tý pauzy bude mít něco s někým jiným. Hlavně mám strach z toho, až s ní na toho Silvestra bude T. Panebože, jak já nechci, aby se spolu bavily. Ať je to sobecký jakkoliv, štve mě to, fakt neuvěřitelně moc.

Jo a když už jsem u T., v pátek mi psala. Teda, ve čtvrtek v noci, ale já si to přečetla až v pátek ráno. Psala, že už přišla na to, proč na mě celou tu dobu a vlastně i teď, byla pořád tak naštvaná. Protože tehdy, jak jsem to pokazila, jsem jí furt chyběla a nedokázala se přes to přenýst. Že musela číst statusy na fb a tak, prostě věci, které s ní už najednou neměly nic společného. Že měla pocit, že jsem se přes to tak v klidu přenesla a ona to nezvládla. A že pak prostě si začala ještě psát víc s S. a ta jí říkala většinu věcí, co se mi semlela. Takže ona věděla, co se mi děje v životě, ale nebavily jsme se spolu, nepatřila tam. Taky řekla, že ještě pořád mě prostě není schopná úplně nechat jít žít si svůj život bez ní nebo tak (čímž asi poukazovala na to, že mi píše). A jo chápu, to by mě taky sralo. Každopádně, jak sama konstatovala, škoda, že si to uvědomila až tak pozdě. Upřímně - mrzí mě, jak se to pokurvilo i s ní. Fakt jo. Ona byla úžasná kamarádka. Chvíli jsem zvažovala, jestli by se to třeba nemohlo spravit. Ale pak jsem zhodnotila, že to už bych se sebou asi absolutně nemohla vydržet, kdybych šla se sebeúctou tak moc do mínusu a odpustila i jí. (I když je asi trochu blbý, odpustit jen jedný. A ne, že bych ji z toho vinila víc, jenže prostě... S. je S. Chápete, ne?)

Huh. Je to ták složitý a otravný. Proč by to prostě nemohlo bejt jednoduchý a dobrý, kurva? To toho chci tak moc? Ale tak, musim bejt pozitivní. Možná je to všechno jen taková zkouška a když to zvládnem, tak spolu už pak vydržíme. Tak pak už zvládnem všechno. Možná prostě jen musím tohle vydržet, abych s ní pak mohla bejt 'šťastně až do smrti'. Šťastně samozřejmě s nějakejma těma výkyvama, neb kdyby to bylo fakt nonstop šťastný... člověk by si toho štěstí nevážil. A možná o tom to taky je - možná nám tímhle ten život chce jen ukázat, jaký máme štěstí, že se máme. Jo, takhle nějak to musím brát. Naděje je důležitá. Fakt jí nesmim nechat umřít, i kdybych ji musela vyhrožovat smrtí, jestli si umře. Heh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 23. listopadu 2014 v 21:00 | Reagovat

Však jo. O tom to asi je. Že po každým tom nahoře přijde dole. I kdyby to bylo jen malilinko nahoře. Ale pak to zas přijde. Nakonec. Aspoň trochu. Třeba ten konec nakonec šťastnej bude, co my víme, že.

2 Wye | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 17:53 | Reagovat

[1]: No jo. Ale prostě... Nemohlo to dole znamenat něco jinýho? Nebo líp... nemohla bych zase nahoru? Rychle?
Třeba. Kéžby.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama