Podvedla mě. S T.
Panebože.
Nevěřím tomu. Nevěřím.
Neudělala by to. Ona není ten typ. Ona přece nevěru považuje za hnusnou věc.
Zas tak divoký ty hormony přece nemůžou bejt, ne? Nebo jo?
Omfg...
Pořád čekám, že mi řekne, že to není pravda. Že jen chtěla vědět, jak zaregauju. Jestli jí věřím dost na to, abych jí nevěřila, že by to udělala.
Prosím. Ať mi to řekne.
Prosím, prosím, prosím.
Nechci aby to byla pravda. Nechci. Nemůže být...
Asi jsem měla něco tušit, když se mi neozvala.
No tak...
Že prý ještě před pár týdny cítila, že mě miluje. Teď necítí nic k nikomu. A neřekla mi to dřív, protože už tak mi bylo na nic, protože mi nechtěla ještě víc ublížit.
Ale prý neřekla, že mě nemiluje. Že si to mám brát tak, že je vadná. Že prý mě má ráda. Ale nedá se říct, jestli i víc než to nebo ne.
Ja nechci. Tak hrozně moc chci, aby mi lhala. Aby to byl vtip. I kdyby ten nejhorší na světě.
Nevím co dělat. Nechci ji ztratit. Kurva, já bych jí to snad i odpustila. Jen kdybych o ni nepřišla. Jen kdyby mi řekla, že mě miluje. Že chce jen a jen mě. Že to byly jen hormony. Že to nic neznamenalo.
Jsem ubohá. Tak moc.
Bolí to, ničí mě to, jakoby část mě umřela. Ale zároveň jako bych to necítila, pořád tam je ta vrstva. A nevím, jestli to je dobře nebo ne. Mám strach, kdy ta vrstva zmizí a jak moc to na mě dopadne.
Spravte to někdo. Prosím.
Edit: 18:55: Víte, co mi taky došlo? Mám dojem, že teď už vlastně nikoho nemám. Nemám jí. Nemám T., ačkoliv tu jsem už posledních pár měsíců moc neměla, ale teď jsem byla odhodlána to spravit. Jasně, mám jiný kamarády, ale s nikym... s nikym se tak moc nebavim jako s S. Nikdo pro mě neznamená tak moc. Chci někoho mít...

Ježiši. Asi je blbý říct, že... Že je mi to fakt líto. Vážně. Můžu poslat aspoň virtuální objetí?
Já nevím. Řekla bych, že ti za to ta holka nestojí (moje drahá, milovaná dcerka (tedy, nejlepší kamarádka, řekli by jiní) je... dost podobná tomu, jak ona zní tady, a ne... nestojí to za to...) ale je to blbost říkat, já vím. Protože s tím už nic neuděláš.
Je mi to líto.