Většinu času prostě necítím. Nic. Mám dojem, jako by to všecno cejtění ve mně umřelo. Ale vím, že to tak není, protože občas něco vypluje na povrch. Většinou nic moc pozitivního. Překvapivě.
Přestávám si být úplně jistá tím, co chci. Na jednu stranu pořád chci, aby to bylo dobrý, aby se to spravilo. To hlavně, když mě něco donutí vzpomenout si na některou z těch úžasnejch chvil mezi námi. Na některej z těch polibků, objetí, na to spaní vedle ní. Nebo jen na to, jak jsme si psaly. Na všechny ty úžasný pocity. Protože to bylo tak skvělý.
Ničí mě, že to končí takhle. Že je to všechno tak boží a pak najednou... něco tak příšernýho. Ne, že bych si nikdy nepřipustila, že by to fakt mohlo skončit, ale na rovinu - nenapadlo mě, že by to mohlo skončit nějak takhle. Je to jako obrovitej černej flek na konci jinak téměř bezchybný duhový čáry.
Jenže na druhou stranu... To co se stalo. Už si chvílemi nejsem tak jistá, že bych se přes to mohla jen tak přenýst, kdyby to chtěla ještě jednou zkusit. Kvůli sobě.
Asi vždycky mě štvala má neskutečná závilost na ní, to jak se na ní pnu a tak. Jenže upřímně - to není nic v porovnání s tím, jak se nesnáším za to, jak uboze se chovám teď. Jak bych byla ochotna zahodit fakt veškerou svou důstojnost, sebeúctu, whatever, kdyby mi řekla, že mě miluje a že se mnou chce bejt, jakože s jistotou. Že bych byla ochotna na to všechno "zapomenout". Za to, jak moc si přeju, aby se to spravilo. Jak se od ní pořád nedokážu odpoutat. Že místo toho, abych ji nenáviděla, ji chci zpátky. Že si tak moc přeju, aby se rozhodla co chce - a abych to byla já.
Měla bych ji nenávidět. Měla bych jí chtít ublížit a pomstít se jí. Chtít ji zničit. Už nikdy s ní nemuset prohodit ani slovo. Ale já prostě nic z toho necítím.
A když mě teda asi pořád miluje, i když to necítí, měla by to být ona, kdo by si tak moc přál, aby se to spravilo ne? Kdo by si měl přát dostat druhou šanci? Kdo by měl doufat, že se rozhodnu, že jsem ochotná to ještě zkusit?
Jenže mám pocit, že to není ona, ale já. Že to já chci dostat druhou šanci.
Nemůžu se ubránit pocitu, že jí je to vlastně jedno. To co se stalo s naším vztahem. Že jí netrápí, jak úžasný to bylo a jak to příšerně to skončilo.
Nevím, proč mám takovej pocit, nebavily jsme se o tom. Možná to tak je, možná ne.
Chtěla bych, aby to tak bylo. Aby se nějak snažila získat si mě zpátky. Aby s jistotou věděla, že jsem to co chce a snažila se o to.
Chtěla bych vědět, že to co mezi náma bylo pro ní něco znamenalo. Že já pro ní něco znamenala. Že to pro ní vždycky bude něco znamenat.
Taky bych chtěla vědět, že ji mrzí a trápí to, co udělala. To co udělala mně. Jo, je to sobecký, jenže prostě... chci vědět, že jí to je líto a že si to vyčítá. Protože to by znamenalo, že jí na mě záleží. Jenže nemám jak to zjistit.
A to že vím, že se asi nemá nejlíp (soudě dle těch pár statusů co postla na fb, skajp a dle pictů co na fb lajkuje (hele mě se to zobrazuje tam vpravo, fakt! a občas na něco narazím, když sama projíždím nějakou stránku a lajkuju picty)) mi není k ničemu. Protože to dost možná není kvůli tomu.
Hrozně moc mě taky zajímá, jestli se teď baví s T. Nejspíš jo, nemyslím, že mají důvod, proč by se neměly bavit, že. A vím, že mi to může bejt jedno, ale prostě není. Přijde mi příšerná ta představa, že já o ni nejspíš přijdu a T. ne. Vím, je to sobecký, ale prostě... Nechci, aby ji ve svém životě měla T., když ji tam nebudu mít já.
Tak moc mi to povídání si s ní chybí. Je příšerný, když si uvědomím, kolik věcí, co se mi třeba jen za dnešek staly, bych jí normálně řekla, chtěla bych jí je říct, ale nemůžu.
Nechápu, proč se to muselo stát. Proč nám to prostě nemohlo vydržet.
Vím, že tím, že se za tu ubohost budu nenávidět nic nezmůžu a asi to je jen dalším znakem tý ubohosti. Ale prostě nejsem schopná s tím cokoliv udělat.
No, ale aby to nebylo jen negativní. Občas se na chviličku mám i tak nějak fajn. Většinou to bylo, když jsem se zrovna pustila do některého z úkolů v Destrukčním deníku, kterej jsem si včera konečně přinesla domů. Nečekala jsem, že by mě to dokázalo až tak moc uklidnit a prostě... odpoutat od toho všeho. Zatím mám splněno fakt jen pár úkolů, ovšem musím podotknout, že na to, že ho mám teprv druhej den, vypadá na povrch zničeně už celkem dost :D
A pak ještě, chvílemi mi bylo fajn třeba dneska s kamarádkami. Po dlouhý době jsem zas strávila víc času s L. Zase to bylo hrozně fajn. S ní je to hrozně takový nejistý - jednou je úplně super a po druhý se prostě nedá vystát. Už dlouho jsem se s ní moc nebavila, protože se prostě ve třídě bavila víc s jinejma lidma a tak. Jenže teďko má jednu kámošku nemocnou, s dalšíma se jí asi bejt nechtělo a očividně to tam s ní chtěl prochzet jeden spolužák, se kterým se jí nechtěla.
Jakože, dneska jsme místo školy byly na veletrhu středních škol. Potkala jsem tam kamaráda, kterýho jsem neviděla někdy od prázdnin. Přijde mi, že se za tu dobu hrozně změnil. Má trochu delší vlasy. Znám ho už dýl, ale yeah, teprv dneska jsem zjistila, že je vlastně hezkej. Minimálně, když má takhle delší ty vlasy :D A konečně se s ním B. viděla irl. Jsem se totiž už před pár měsíci rozhodla, že se k sobě hrozně hodí a donutila je, přidat se navzájem na FB. A pak si fakt psali. Potěšilo mě, když i L. prohlásila, že se k sobě ty dva hodí. Nakonec to dokonce teda uznala i sama B.!

Třeba jim to vyjde. heh. Třeba aspoň někomu.
Já bych řekla... že je to normální. ta "ubohost". Nevím.
A na veletrh středních škol jdu zejtra... huh. Nebo co to bude.