Zmizet.

14. listopadu 2014 v 15:53 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Konečně mi funguje internet, tak jen doufám, že to zas na nějakou dobu vydrží.

Je mi strašně. Nemůžu přestat brečet a nemůžu se na ten pláč přestat soustředit. Kňučim a lápám po dechu ve snaze s tím pláčem přestat. Uklidnit se. A vždy když se mi pár vteřin daří nebrečet, hned přijde další vzlyk.

Vlastně ani pořádně nevím, proč pláču. Proč je mi tak příšerně. Možná proto, že S. zejtra jede k T. Že s ní T. bude na Silvestra a já budu doma nešťastná a žárlivá a ten novej rok mi začne úplně na hovno (i když vlastně, uvažuju, že ho zaspim, yay). Že budu sama (jasně, s babičkou, dědou, možná bratrem, ale to nepočítám). Že mám dojem, že T. s ní strávila za tenhle rok dohromady víc dní než já. Že jak mi nešel net, bavily jsme se spolu ještě míň než předtím, posledních pár dní už skoro vůbec a dneska, i když mi ten blbej net jde, stejně se skoro vůbec nebavíme.

~~~Broken Forever~~~ | via Tumblr

Tak hrozně moc jí chci říct, jak příšerně mi je. Ale je mi to blbý. Tak hrozně moc chci, aby se o mně starala i bez toho, abych jí sama od sebe najednou řekla, jak mi je. Aby se o mně zajímala. Zeptala se, jak se mám a tak.

Tak hrozně moc chci, aby přijela. Aby byla u mě a objala mě a bylo mi tak úžasně, jako mi s ní je skoro vždycky. Protože v její přítomnosti, v jejím obětí, na mě nic moc špatnýho nemůže. Její přítomnost je tak úžasná, tak uklidňující, tak jistá, tak láskyplná... Ta nejlepší věc na světě. Jen párkrát mi v její přítomnosti bylo na nic. Tu první noc, kdy jsme spolu poprvé spaly v posteli a kdy se ke mně otočila zády (rozumějte, lehla si na druhý bok) a řekla mi, ať se na ni moc nelepím, aby nám zas nebylo moc brzo horko. V tu chvíli jsem si připadala tak nechtěně a odstrčeně, i když vím, že to tak nemyslela, i když si pak stejně vzala mojí ruku a dala ji přes sebe. A tam mě ta její přítomnost pořád uklidňovala, to nebylo nijak moc zlý. I když i při každé další noci mě vždycky zamrzelo, když se ke mně otočila zády. Ale pořád se nevzdávám naděje, že jednou budu moct usínat v jejím objetí. Pak ta duhý noc, když jsem zjistila, že to necítí a kdy jsem tak žárlila, ale o té asi ona moc neví. Protože v tu chvíli se i ona sama trápila, protože to necítí. Jenže to i mně došlo až později, protože nejdřív jsem se k ní prostě otočila zády, aby neviděla ty slzy co se mi hnaly do očí a tak. A tu druhou noc, kvůli tomu samému, kdy jsem už depkařila ale jen já.

Panebože, tak hrozně moc mi chybí.

Nechci tu být. Fakt hrozně moc nechci. Už včera večer jsem tak přemýšlela, jak jednoduchý by bylo, to tu zabalit. A tak nějak mi došlo, že už z toho vlastně nemám takovej strach, že už nemám dojem, že bych toho v praxi nikdy nebyla schopná.

Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si vzpomněla na to, co mi říkala. Není to moc dlouho. Šlo o to, že to, že teď říkám, že bych neměla odvahu se zabít, neznamená, že bych toho nebyla schopná. Že si myslí, že v tu chvíli o tom člověk nepřemýšlí.

A když o tom tak uvažuju, myslím, že na tom něco je.

Občas mám chvíle, třeba zrovna tuhle, kdy si fakt hrozně moc přeju, aby mě třeba přejelo auto nebo potkala nějaká jiná smrtelná nehoda. Jen, aby to už někdo ukončil a abych to nemusela být já. Abych už ale konečně měla pokoj od tohohle všeho.

Nějak mi přišla na mozek myšlenka, že už to prostě přestávám zvládat. Jakože vztah s S. Ne, že by mi nějak ubližovala nebo tak. Ne. Ona je perfektní. To já. Ublíží mi každá hloupost. Ničí mě ta žárlivost. Kdyby ode mě alespoň bydlela blíž. Kdybych ji mohla vídat častěji. Možná by to pak bylo lepší. Ale takhle... Bolí to.

Jenže na druhou stranu si jsem jistá tím, že bez ní bych to nezvládala už vůbec. Jsem na ní až moc upnutá. A připadám si kvůli tomu blbě, ale to na tom nic nemění. Nevím, co bych bez ní dělala celé dny. A to i ty dny, kdy si stejně moc nepíšeme. Prostě mi stačí ten pocit, že tu je, že jí můžu napsat a tak. A neumím si představit, že bych o ni přišla.

Nehledě na to, že mám strach, že kdybych se na to teď vykašlala a vzdala to, přišla bych o holku, se kterou bych třeba fakt mohla strávit celej zbytek života (jak moc bych to chtěla, i kdybychom neměly všechyn ty super povlečení, tu duhu na zdi v kuchyni, obývák zařízenej do superhrdinska a tak). O tu jedinou holku, osobu, kterou kdy budu milovat, protože si fakt neumím představit, že bych někdy mohla milovat někoho jinýho. A která bude milovat mě. O mojí nejlepší čast. O to nejdůležitější, co v životě mám.

A to je cena, které se odmítám vzdát. Za kterou mi stojí trpět tyhle stavy. I když teď se té myšlence, jestli bych se na to neměla vykašlat, prostě asi nevyhnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 14. listopadu 2014 v 21:23 | Reagovat

Nevzdávej. Protože... Tohle asi vážně stojí za to, zvládnout to. A ty to můžeš zvládnout.
Protože my, co jsme na dno zvyklí, přežijem všecko.

2 Wye | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 9:05 | Reagovat

[1]: Jo, to stojí.
Ale nemyslím, že bych byla na dno zvyklá, vlastně nemyslím, že bych se někdy vůbec dostala tak hluboko. Myslím, že i když mě ty věci příšerně bolí, pořád to může být mnohem horší. A možná to je ten problém, možná bych si fak potřebovala sáhnout na opravdový dno, aby mi přestaly tolik ubližovat hovadiny...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama