Prosinec 2014

I don't care if Monday's blue, Tuesday's grey and Wednesday too

31. prosince 2014 v 22:48 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
A tak tu sedim a čumim a objímám Králíčka a poslouchám furt dokola "Friday I'm In Love" od Cure (mám tu písničku hrozně ráda, má takovou boží atomsféru a tak) a přemejšlim a je mi smutno a chci domu a... a tak.

Mám hroznou chuť se sebrat, umejt se, schoulit se v posteli do klubíčka (s Králíčkem přitisklym k sobě, of course) a spát. Jsem vyčerpaná a vyšťavněná. Ani nevim z čeho. Možná z toho ruchu?
Prostě, posledních několik dní jsem (až na obědy, kdy jsem chodila k babičce) trávila sama doma a teď si prostě přijdu sem... a tady bratr (11) a bratranec (6) a sestřenice (4). A dělaj kraviny a hluk. Do toho si taky rád zaštěká pes a prostě... Heh. Nezvyk. Teď už tu teda aspoň je jen ten bratr. Hrající si se psem na psy. Well.

I don't care if Monday's blue
Tuesday's grey and Wednesday too
Thursday I don't care about you
It's Friday I'm in love

Tak se stalo, že máme s S. úplně náhodou sladěný statusy na skájpu. Obě tam máme část jedný písničky. Heh. Rlly jsem nevěděla, že to co tam má, je z tý písničky. Což byl účel, páč mi to vysvětlovala, že aby to nevypadalo, jako text písničky, tak to trochu upravila. A tak si to tam taky dala přesně citovaný z tý písničky, abych to viděla. Heh. A tak tam ona má "Mama, we're all gonna die." a já "Mama, we all go to hell.". Jsem se chopila příležitosti a hned statusovala na ksichtknihu.

Stejně pak akorát bude bolet, až si to změní. Znám se.

Konstatovala, že vidět to T., tak by pukla žárlivostí. Což by prej nebylo dobrý. Pro ní (S.). Jsem se radši neptala.

Tak se mě včera ptala, jak jsem na tom se sebepoškozováním. Hm. A když se ptala, že proč, tak jsem začala, že se zajímá jen kvůli nějakejm jizvám a tak. Jsme se o tom pak bavily. Že prej tuhle to prohlášení o tom, že jí jde o to, abych byla dost v pohodě na to, abych si neublížila, nemyslela tak, jak jsem konstovala, že to vyznělo. A že mi nemůže pomoct, respektive nedokáže. A taky, že kdybych jí prostě řekla, tak se taky zajímá. Jsem jí několikrát opakovala, že po ní ani v nejmenšim nechci, aby se o mě starala nebo zajímala a tak, že bych to po ní chtít ani nemohla, ale... stejně mám blbej pocit, že mi v tom nevěří, že to nepochopila a že si to vykládá blbě. A nevim. Mám dojem, že jsem to akorát zase posrala. Zase.

Taky řikala, že prej neví proč na T. žárlim, že se baví s oběma stejně. A že s ní nic nemá, abych si nemyslela. No jasně. S oběma se baví stejně. Ať si řiká co chce, nevěřim tomu. Heh.

A přijde jí vtipný, jak já žárlím na T. a nechci o ní ani slyšet a T. žárlí na mě a nechce o mně ani slyšet. Tak... hlavně, že se baví no. Eh. Ne. Vim, že ona to nemyslela nijak zle, ale... já nevim. Jsem protivná. Heh.

Jsem v tu chvíli možná měla bejt ráda nebo něco, že na mě žárlí, což? No... Já nebyla. Mě to spíš naštvalo, protože jsem usoudila, že T. prostě nemá nejmenší právo žárlit. Lol. Fuck logic. I know...

Mhm. A někdy v osm jela s rodičema k nějakejm známejm. Jsem tak ze zvědavosti koukala na vajbr, hm, je vonlajn. A T. taky. Takže si určitě píšou. A mně nenapíše. Yáy. No a já jí nenapíšu, protože... prostě je mi to blbý. Nechci se vnucovat. A otravovat. A tak.

Jo a nemusíte mi řikat, že sem s tim jejím stalkováním hrozná. Vim to. Ale... už to fakt neřešim.

Si tak řikám, že já už neřešim pomalu nic. Se leda tak trápim. Lol. Fakt mám dojem, že prostě nemám sílu cokoliv pořádně řešit... a možná i cejtit. Možná prostě cejtim a přitom necejtim, protože na to už prostě nemám.

Nah. To taky prej, že by jí zajímalo, jestli mám horší deprese já nebo T. Jako bych měla deprese. Heh. Protože... já bych je snad fakt i brala. Mám pocit, že si tohle necejtění, který je prostě asi nejspíš o něco lepší, nezasloužim... Navíc je to divný. Takže mám pocit, že bych prostě mnohem radši se zmítala v pocitech a byla... zdeprimovaná a tak. Hm. Jsem už řikala, co?

Už jsem řikala, že chci gramofon a vinyly? Hm. Dneska jsem zhodnotila, že bych si vystačila aj s nějakym cool retro kazeťákem a kazetama, protože vono i kazety vypadaj dost dobře. Anebo snad i s funkčním přehrávačem na cédéčka, protože sice máme rádio, který ten přehrávač má, ale... tam něco urazili, takže to nefaká. Hehe.

Jo a taky chci nový rukavice (takovýty... co nemaj vůbec to na prsty a tak, víte co myslim, ne?). Protože mám jednu a já bych ráda dvě. A taky je už taká trochu ocuckaná a tak. B. mi před nějakou dobou nabízela, že má doma nějaký, který nenosí, páč jí sou malý, tak, že mi je přinese. Ale vždycky mi je donýst zapomene. A fakt by bylo blbý se jí připomínat. No. Ale to neva. Někde nějaký seženu :D

Založila jsem si ask. Teda, jakože, jinej. Nějak mě včera prostě popadlo, že chci novej ask, zkusit... si začít od znova, anonymně a tak. Nevím proč. Prostě... to bylo podobný, když jsem se náhodou rozhodla, že chci tenhle blog, bejt tu anonymní, že to tu neznaj lidi, co znám já a tak. Jen... jo ještě včera mi tam přistálo pár lajků od jedný kamarádky. Tak supr no. Jen... mě vyděsilo, aby na to pak nenarazila T. nebo S., že. Protože... by se z toho klidně mohly nějak náhodou třeba dogůglit sem, když tam byla zmínka o blogu, takže... Asi jsem měla použít jiný méno. Ale co no. Tak to prostě risknu. A čas od času zdeaktivuju, kdyby to zas lajknul někdo, koho znaj moji známí a tak.

//http://ask.fm/Wielay Kdyby to někoho třeba zajímalo. Eh. Jo, fakt se mi ty kazety líběj.

Si tak řikám, jak loni jsem touhle dobou užívala hovoru na skajpu s fajn lidma a bylo mi super. A lajkovala na WeHeartIt obrázky o tom, jak novej rok, novej život a podobný shity, abych měla co přihodit k přání na ksicht knize. A letos... na to seru a opovrhuju těma kecama o tom, jak je to nová kapitola a tak. A ani status bo tak dávat nikam nehodlám. Eh. Peču na to. Popřeju rodině, protože to jinak nepude, i guess. A S. Asi. A pak případně samozřejmě ze slušnosti těm lidem, co mi fakt napíšou, aby mi popřáli bo tak (jakože, dva tací už byli :D).

Nah. Zas moc melu.

You want to bleed just to know that you are alive

29. prosince 2014 v 22:35 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Já nevim. Asi vážně začnu věřit, že mi to T. s těma statusama, kde je označená S. dělá schválně. Protože ví, že to vždycky čtu a ten prach, co dřív bejval moje srdce, tim rozmělní na ještě menší částečky (rlly, už si ani nedovedu ta zrnka prachu představit, jak malý jsou), že mi je pak vždycky hůř a prostě.... Eh.

A sere mě, že ani, když to vidim. Ty statusy a tak. Když tu fakt pomalu začínám věřit, že mi to dělá schválně. Nedovedu jí nesnášet. Ani nemůžu říct, že jí nemám ráda. Prostě... já vůči ní necejtim nic. A prostě jen mě to tak příšerně bolí.

You want to bleed just to know that you are alive
You start to scream
As your dream and your fear collide
You can't see what you need when your head is down
I can't see you
I can't see you and you're all around

Zmiňovala jsem se, jak jsem se rozhodla, že s tim ubližováním si nadobro skončim? Well. Vydrželo mi to asi tři tejdny. Wow, Wye, wow! Nechci ti jako nic řikat, ale tří i více tejdenní mezery jsi mezitim měla i bez toho, aby ses rozhodla, s tim skončit. Nejhorší je, že vim, že jsem to mohla neudělat a pokračovat v tom, pro co jsem se rozhodla. Že jsem to věděla celou dobu. Že prostě... že prostě vim, že už to nedělám ani tak kvůli tomu, že to bolí (protože už to ani nijak moc nebolí a protože to je prostě hrozně málo, jen taký škrábance..), ale prostě... pořádně nevím proč. Protože mě to uklidní a protože se mám na co soustředit a prostě... Protože chci. To mi přijde jako ještě víc kreténský důvody.

A to jsem dneska byla tak jako spokojená, že se spolu zase nebavíme tak málo, jako jindy. No a potom se taky zmínila, že s někym volá. A pak ten status T., kde taky mela o tom, že si píše se třema holkama (včetně S., že) a s jednou z nich volá... A prostě. Nevím, jesli volá zrovna s S. Ale i tak. Já s ní chci taky volat. Jenže... neumim si o to říct, fakt ne. A už vůbec ne teď. Nikdy jsem neuměla. A když jsem to párkrát udělala, kolikrát jsem byla odmítnuta s tim, že má třeba doma rodiče nebo něco. Jako jasně, jindy mě zas nedomítla, to jo.

Taky je fakt skvělý otevřít ask s tim, že tam mám nějakou otázku, tak na to kouknu... a tam po mně nějakej anonym chce, jestli tam nedám nějakou fotku s S., pokud nějakou teda mám. Well. Ani nevim, jestli mě bolí ta otázka sama o sobě nebo jestli mě víc bolí to, že s ní žádnou pořádnou fotku nemám. Chtěla jsem nějakou. Hrozně moc. Jenže nikdy se nějak nepovedla. Takže to jediný co mám je fotka, kde jsou společně naše nohy + její ruce a trup a vlasy.

Já nevim. Je to na hovno. A blíží se Silvestr. Budu muset k babičce. Rlly. Nechci. Nechci. A nechci. Ať už je to sobecký jakkoliv, prostě nechci. Je to moc povinností na to, jak se tvářit a vypadat. A takový povinnosti tady sama prostě nemám. Ať už mě tu jakejkoliv zvuk děsí sebevíc, stojí to za to.

Random shits. Like always.

27. prosince 2014 v 21:12 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
"Jsi v poho?" "To je docela sporná otázka hele." "Jde mi o to, aby jsi byla dostatečně v pohodě na to, aby sis neubližovala."

Jakože... to myslí vážně? Vážně dle všeho považuje za nejpodstatnější, aby si člověk fyzicky něco neudělal? Jakože, já nevim, ale to fyzický ublížení samo o sobě nevidim, jako ten problém. Jasně, je to problém, ale ne ten nejpodstanější. Nejpodstatnější dle mýho je fakt, že člověk na tom je tak, že má prostě potřebu, bo tak něco, ublížit si. A jako, když někdo má sebevětší potřebu ublížit si, ale neudělá to, tak to ještě není tak vážný nebo co?

No. Tak díky, že se staráš vo to, jestli mi nepřibydou nějaký zkurvený jizvy na těle, který beztak brzo zmizej. Jak jsem na tom psychicky je do tý doby celkem šumák, co?

Yeah. Tak nějak mě tím jejím přístupem naštvala. Ani ne nijak osobně a citově zaujatě, ale tak všeobecně. Protože prostě... je to dementní postoj.

I když, možná to tak nevidí a je to jen, protože já a protože má třeba za to, že jsem schopná ublížit si kvůli každý hlouposti a bere to tak, že když si neubližím, tak je to jakýtakž dobrý. Nevím, no.

Neměla bych to řešit.

Mi kamarád posílal nějakej test o vztahu k sobě samý nebo co. Víte, jak jsem mlela něco o tom, že jsem asi přišla o všechno svojí hrdost, sebeúctu a tak? Ten test mi to akorát potvrdil. U sebeúcty mám 0%. Like a boss. Ono ani ten zbytek nemám nic moc. Sebeuvědomování a soucit sama se sebou mám 16% a 17%, což je nízký. Akorát narcismus mám 72%, to je... lepší, než jsem čekala. Je to v normálu. Hádala bych i víc. (Onen kamarád má 99... Zajímalo by mě, kde ztratil to procento :D). Jo a celkovou spokojenost se životem 6%. Bezva. Hele. Kdybych měla 0, znamenalo by to, že jsem mrtvá?

A taky u mě prej byly zaznamenány známky zvýšené úzkosti a známky deprese. Supr čupr no.

Přijde mi to vtipný. Ani nevim proč.

Bolej mě oči. I když už to odeznívá. Což je fajn. Ale podezřívám je, jestli se nerozhodly, že si natrvalo nechaj tuhle barvu, kterou maj, když pláču. Teda, ne přesně tu, kdžy pláču, tak je to intenzivnější no. Neřešim. Stejně mi ta barva vždycky přišla hrozně fascinující. Ne, že bych tu barvu ale dokázala určit. Heh. Neumim určovat barvu svejch očí. Yay.

Taky jsem dneska jistou část dne strávila na WeHeartIt. Snad nikdy jsem nikde nedostala žádnej blog na lajky/komenty/whatever, protože jsem lajkovala/komentovala/whatever moc. Tak jsem dneska asi měla svoje poprvý no. Ale jako... dvě stě obrázků v hodině neni zas tak moc...

A mám za sebou čtyry epizody druhý série Doctora. Bych koukala pořád, ale... Je večer. Já jsem sama doma. A nechci koukat na něco děsivýho, protože s mym štěstím by to zas byl nějakej takovej díl... :D

Nenávidím to pozorování hodin a zkoumání, kolik hodin uplyno od poslední zprávy. Fakt nenávidim.

Jsem unavená. Tak hrozně moc. A chci si s ní povídat. Tak příšerně moc. Ale ona nic nepíše a já nevím, co jí psát.

I don't believe that anybody, Feels the way I do about you now

26. prosince 2014 v 19:57 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Tak se mě ptala, která část z jedněch příběhů o zvířátcích, které pro mě psala, je podle mě nejlepší. Což znamenalo, že si ten soubor, kde je mám souhrně napsaný, musim otevřít a to znamenalo vlést do té složky, kde mám část těch věcí od ní (všechno pak mám na flashce, aby se nestalo, že to ztratim, že, to jediný, co mám potřebu takhle zálohovat, lel). Takoývty různý věci co mi kdy psala a řekla a kreslila a fotila a tak. Yeah. Ani jsem nic z toho nemusela blíž rozklikávat, abych se rozplakala. K tomu mi stačil jen fakt, že to je. Taková připomínka všechny tý lásky, co už není a tak.

Mám tam třeba takovej soubor, kterej jsem si dřív dávala postupně dohromady. Tam jsem si ukládala různý takovýty hezký věci, co mi kdy řekla, jakože mě miluje a že jinou nechce, že by mě nikdy neopustila, že jsem pro ní důležitá a tak podobně. Měla jsem to tam a často, když mi bylo smutno a tak, jsem si to hrozně ráda pročítala. Abych si připomněla, že mě miluje a tak. Někdy jsem brečela. Jindy jsem se usmívala. A dneska? Dneska už si ty věci nemůžu číst, protože vím, že už to neplatí. Takže kdybych to četla, jen bych plakala, ale úplně jinak než dřív.

(A fakt mi v tuhle chvíli přijde hrozně vhod, zapnout fb a zjistit, že si asi před hodinou postovala nějakej status citující T. Ghhh. Nemůžete se spolu přestat bavit? Prosím?)

I don't believe that anybody
Feels the way I do about you now

And all the roads that lead to you were winding
And all the lights that light the way are blinding
There are many things that I would
Like to say to you
But I don't know how

Dneska se mi o ní taky zdálo. Nepamatuju si to všechno přesně. Asi jsme se o něco dohadovali nebo pošťuchovali nebo tak něco. Každopádně co si pamatuju přesně je, že mě pak tak zničehonic políbila a pak jsme se na sebe chvíli dívaly a pak jsme se zase líbaly a najednou... to mezi náma bylo zase dobrý. Tak nějak. Škoda, že to byl jen sen.

Ani nevím, proč to píšu.

Víte, co je na tom v tuhle chvíli snad ještě horší než ta zoufalost? To prázdno. To prázdno na místě, kde jsem dřív cejtila to, jak ji miluju nebo že žárlím a podobně, tyhlecty hrozně silný věci. Tam na hrudi. A i když si uvědomuju, že tam to všechno, ta láska, někde je - ono, ještě aby nebyla, když tu pláču a jsem zoufalá a tak - je to děsívý. To prázdno.

Připadám si hrozně blbě, že jak nic necítím, tak zas tak moc většinu času netrpím. Že jsem vlastně tak nějak "v pohodě" (v uvozovkách, protože mi je jasný, že to ve skutečnosti v pohodě není, ale chápate ne?). A že ona trpí. Připadám si strašně kvůli tomu, že to necejtim, že netrpim a netrápim se, nepropadám depresím a tak. Že prostě... nic necejtim. Nepřijde mi to fér. Vůči ní. Vůči všem jinejm lidem, kteří ty věci cejtěj. Nemyslim, že si zasloužim to necejtit.

Nom...

Co se těch pozitivních věcí od minulýho článku týče - už aspoň nemusim existovat s tim, že neví, co k ní cejtim.
"Šla bys na rande?" "To by záleželo na tom s kym." "Taky by mě zajímalo s kym :DDDDDDDDDD" (...) "A se mnou?" "To bych asi neodmítla." "Tak zejtra. V jednu. Ale možná to ještě změnim. Nevim, co dávaj v televizi. A třeba už se mi nebude chtít." (...) "Ježiši já jsem tak hrozná. Tuhle prohlaušuju, jak nechci s nikym na žádný rande a tobě to teď odkejvu." "To proto, že mě miluješ a že jsem naprosto úžasná :DD" "Šak neříkám, že nevím proč, ale jen, že jsem hrozná! :D" (...) "Vážně mě pořád miluješ?"

Zhruba tak nějak to bylo no.

Mimochodem, ne, že bych to pozvání na rande brala vážně. Nebrala. I když to byla jedna z těch chvil, kdy mi bylo úžasně. Kdy jsme se tak nějak bavily zase tak úžasně a suprově a v pohodě a tak. Ale je pravda, že tomu, abych přestala doufat, tim taky moc nepomohla.

Navíc, ani k tomu nakonec nedošlo, ne, že by mě to překvapilo. Heh. Nebyla jsem ale zklamená, fakt jsem to čekala a věděla, že to nemohu brát vážně. I když... nějaký zrnko zklamání tam přirozeně bylo. Vlastně pořád tu je.

Jo, taky říkala, že jí trochu chybim. Zajímalo by mě, co znamená to "trochu".

Taky jsem začala sledovat Doctora Who. Včera. Teda, ve středu jsem koukala na ten jeden vánoční speciál - Vánoční koledu, protože mi to doporučila jedna... známarádka, kamarádka? Těžko říct, bavíme se spolu jen několik dní. Ona taky říkala, že na to můžu kouknout, i když nesleduju seriál a jak je to boží a tak a že mě to alespoň navnadí na seriál. No, každopádně. Bylo to boží. Dost možná to fakt překonalo i tu verzi Vánoční koledy od Barbie. Heh. To je co říct. Tak jsem hned včera začala koukat aj na seriál. Krátce předtím, než jsem začala psát tenhlecten článek, jsem dokoukala první sérii. To jsem jen tak seděla s otevřenou pusou a civěla. Heh.

No jo a taky byl Ježíšek. Tak, dostala jsem džíny, mikinu a triko, pak tu boží marvelovskou tašku, tři díly Harryho Pottera, těch pět dílů Ve službách nuly (nemáte někdo první, o kterej nestojíte a byli byste ochotni mi ho prodat? o.o) nějaký kosmetický blbosti a tak. O většině z toho jsem věděla, že jo. Nevím, nějak jsem z těch Vánoc byla... zklamaná. Ne kvůli dárkům, to ne. Ani nevím proč. Ale prostě byla. Mrzí mě to. Že už vůbec nevnímám vánoční atmosféru a tak.

Včera jsme byli u příbuznejch - tety, strejdy a tak. Dostala jsem sukulent. Takej malej. Pěknej. A stačí to zalejvat i jednou za několik měsíců. Well. To by u mě snad i mohlo přežít. Přemejšlim, že to pojmenuju "69. Doctor". Chápete, když jsem to včera dostala a včera jsem to i začala sledovat a tak. Ale, ještě to zvážím.

No. Přemejšlim, že se pudu umejt. Od osmi dávaj Lásku na vlásku a já to chci vidět, tak, že bych mohla koukat z postele už umytá. Třeba. Hm.

You don't realize how much I need you

23. prosince 2014 v 19:15 | Wielay |  Aktuálně z ničení světa
Zpráva dne: T. k ní probably nepojede na toho Silvestra. Hell yeah.

A S. to prej ani neni líto, je to divný a mělo by bejt, ale neni. Že tak přijede jindy a co no. Za to T. to prej je líto. Hm. Neřešim.

Je to celkem fajn, že se nebudu muset stresovat tou pusou a tak. Heh.

Na druhou stranu, tak jsme se od toho dostaly k důvodům existence (divný, já vim). Hm. Že prej už její existence nemá smysl. Protože ten smysl měl spojitost se mnou. A teď už nemá.

You don't realize how much I need you
love you all the time and never leave you
please come on back to me
I'm lonely as can be I need you.

A doprdele. Já nevim. Bolí to slyšet. Ona prostě jedna věc je to, že se se mnou rozešla (a občas mám dojem, že si to pořád úplně neuvědomuju, viz další bod). Druhá je, když přemejšlim a zničehonic si uvědomim, že už spolu nejsme a že už probably spolu ani nikdy nebudeme, že nic z těch pěknejch věcí se už mezi náma nestane, neřekneme je a tak. A třetí, když slyšim od ní něco takovýhleho, z čeho tak nějak vyplývá, že už mě nemiluje.

To třetí je nejhorší. Překvapivě.

Mám dojem, že to všechno fakt blbě pochopila. Že prostě má za to, že už jí nemiluju a tak, že tyhle věci taky beru v legraci, ve který jsou myšlený a tak. Heh. A ono mi to vlastně ubližuje. Skvěle Wye, máš bod za skvělou komunikaci a vyjadřování svejch pocitů a myšlenek!

A následně si očividně můj nedostatek vytlemenejch smajlíků vykládá tak, že beru vážně její vztekání se o tom, jak já to kazim, když mi to ještě de vysvětlovat a něco k tomu doplňovat, aby to bylo hrozně epický či co, a já jí říkám, že to vím.

Doprdele. Miluju tě holka. Myslim. Nejspíš. Uvědom si to. Nějak. Když ti to říct prostě nemůžu. Prosím.

Potřebuju abys to věděla. A potřebuju abys věděla i o těch ostatních myšlenkách a pocitech.

Oh gosh. Já se tak nesnáším za to, jak tu kvůli ní furt fňukám. Ale... prostě to všechno potřebuju někam vykřičet. A nějakej deník mi rlly nepomůže, když to stejně budu vědět jen já a nějakej cár papíru.

Kdy to přejde?

No a jak se těšíte na Štědrej den? Já teda nějak neřešim, pro mě to prostě úplně ztratilo kouzlo. Kdyby aspoň byl sníh. Takhle to jako Vánoce vůbec nevypadá. No a matka už dneska naaranžovala dárky pod stromek a pořád na to kouká a diví se, jak jich je hodně. Lel :D

You’re the only one I cry for

22. prosince 2014 v 22:04 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
(Článek celej věnovanej vlastně jen tomu, že ji chci zpátky. Pravděpodobně vás to nebude bavit. To jako abyste si tady ozvlášť rozmysleli, jestli to fakt chcete číst.
Tak mě napadá, tohle oznámení bych měla dát někam do menu nebo tak, s tim, že platí na celej blog. Teda kromě tý první věty.)

A tak mám zase jednu z těch chvil, kdy mi je tak příšerně na houby. Kdy mě to všechno tak trápí a je mi smutno.

T. je určitě zamilovaná do S. Určitě. Nebo do někoho určitě. Soudle dle jejích odpovědí na asku. Rlly. A určitě je to S. Určitě. Ono, kdo jinej, že jo?

Ony spolu budou určitě. A to je prostě... Eh. Já s ní chci bejt. Jakože s S. Ghh.

Ale hlavně, aby s ní nebyl nikdo jinej. Primárně právě T., přirozeně.

Což mě přivádí k tomu, že... yeah. Zatím to vidím tak, že jí asi vážně furt miluju. Nejspíš. Sice to necejtim. Ale soudě dle toho všeho a tak...

Mě to všechno tak mrzí. A bolí. A prostě... vzpomínám. A moc přemejšlim. A to bolí a prostě... Uh.

A chci jí říct tolik věcí. Chci jí povědět o tom všem co cejtim a o tom o čem přemejšlim a tak. Chci aby věděla o tom, jak to všechno vidím. Ale vím, že jí to prostě nemůžu všechno jen tak začít vyprávět. A je to na nic. Tak moc chci, aby to všechno věděla. Mám takej naivní nápad, že... Co kdyby to něco změnilo? V našem vztahu? K dobrýmu?

You're the only one I cry for
The only one I try to please
You're the only one I sigh for
The only one I die to squeeze

(Hell yeah, trošec vytržený z kontextu, ale...)

Nevím. Neumím si představit nebejt s ní. A to s ní nejsem. Je to... šílený a divný. A nedovedu si představit bejt s někym jinym. Nedovedu si představit, že by pro mě někdy mohl znamenat to, co ona. Že bych já pro někoho mohla někdy znamenat to, co jsem já znamenala pro ní. Že bych s někym měla zažívat tak úžasný chvíle a tak...

Chci to zpátky. Všechno. Hned. Hrdost. Nehrdost. Prostě chci.

Ale jak by někdo mohl chtít zpátky něco tak ubohýho, jako si teď připadám já...?

Hups. Mám ráda, když mi říká "kočko". Vím, že to tak vůbec není, ale vždycky mám z toho dojem, že mě třeba má furt ráda a tak.

Nejvíc mě děsí ta možnost, že třeba.... Že by se mnou furt mohla chtít bejt a tak, ale že se domnívá, že už jí nemiluju a tak nakonec skončí s T... Vím, že to je naivní, že to tak není, ale to co kdyby si nedá pokoj.

Nechci bejt jen její kamarádka. To je tak obyčejný. Chci pro ní pořád bejt výjimečná. Chci aby mě pořád měla ráda tak jinak. Jedinečně. Mě jedinou.

And I'm sittin by the phone, Waiting for you to call

20. prosince 2014 v 22:06 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Tak nějak začínám mít dojem, že jí asi furt miluju. Eh. Ne, že bych to nějak vyloženě cejtila, ale... Jakože. Těžko se to popisuje.

Mám strach, že když jsme se dneska dostaly k mejmu necejtění, tak si odpověď na to, jestli cejtim lásku, vyložila tak, že už jí nemiluju. Přišlo mi blbý jí upozorňovat na to, že to, že to necejtim, ale neznamená, že už jí nemiluju. Taky mám z toho dojem, že už ona nemiluje mě. Soudě dle věty "Víš, měly jsme se navěky milovat :D", když jsem se ptala, proč se mě ptá na to cejtění a tak. Gh.

Until my bones collapse
I'm never giving up on you
Until the day you get back
I will wait for you
My days are numbered
But my heart is stronger
Until my bones collapse
I will wait for you

It's kinda like you got your own ringtone
And I'm sittin by the phone
Waiting for you to call
And say we're going home
Let's roll...

Včera jsem sem napsala článek. A co udělal ten zasranej blog, když jsem ho dala zveřejnit? No jasně, hodil mě na hlavní stranu s tim, ať se přihlásím. A do rozepsanejch se neuložilo ani písmenko. To nasere. Každopádně jsem nějak neměla na to, psát to znova.

Co asi zmínit, no, právě při psaní toho článku mě zas po takový době přišly na mozek od srdce ty slova... To, že jí miluju. Gh. A pak prostě, to zas nějak opadlo. A teď... No, jak jsem řekla na začátku.

Vzpomínám. Tak moc. Na všechny ty krásný chvíle. A představuju si nějakou hefkou chvíli v budoucnosti, kdy si tak nějak zase obě s jistotou uvědomíme, jak moc se milujeme a že chceme bejt spolu. Eh, eh, eh. Já vím. Neměla bych vymejšlet takový hovadiny, ale...

Tak moc bych chtěla, aby poslední měsíc zmizel. Aby se to, co se událo, nestalo. Abychom teď prostě pořád byly spolu a milovaly se a společně se těšily na Vánoce a tak.

Je to šílený. Přemejšlet o všech těch chvílích s ní. O všech těch věcech, co jsme si řekly. O všech těch pocitech. O všech těch plánech. O tom všem. A vědět, že nic z toho už asi nikdy nebude. Že nikdy spolu nebudem bydlet v tom bytě, kterej jsme si tak skvěle vymyslely, že nebudem mít všechny ty boží povlečení, že jí nebudu muset přemlouvat, abychom si pořídili psa a kočku a kuře a prostě...

Ghh. Štve mě, že tu pomalu pořád melu jen o ní. Když prostě... Ona je ona.

Vůbec mě netěšej ty prázdniny, co teď budou. Mám z toho strach. Moc volnýho času. Moc času sama. Moc času ne přemejšlení a tak. Moc... prázdno. A pak určitě taky moc času s vědomím, že u S. je aktuálně T. a moc času užíráním se, co asi dělají, jestli spolu něco mají nebo tak...

A ten Silvestr. Panebože já tak nechci. A taky tak moc nechci muset bejt u babičky. Nechci se musti tvářit, že je všechno v pohodě, i když určitě nebude. Kurva, já to tak moc chci zaspat. Nepřemejšlet. Netrápit se tím, jestli T. dostane novoroční pusu od S. anebo ne.

Nechci tohle. Nechci. Nechci. A nechci.

Je to tak šíleně na hovno. Tohle všechno. Vím, že to nebude na hovno navždycky, ale kurva... Chci svojí budoucnost s S.! Chci a chci a chci. A připadám si, jak hrozná blbka. Rlly. Asi jsem hrozná blbka, no...

S. Holka, cos mi to provedla...?

Still wanna be your love you´re the one I need.

16. prosince 2014 v 22:06 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
B. hrozně fascinuje, jak najednou, když mi náhodou napíše S. na Viber ve škole bo tak, tak to už prostě není takovýto nadšení z toho, že píše, ale prostě něco ve stylu "Hm, tak jí odpovím, až tak za hodinu bo tak, ať si počká. Já taky většinou čekám celkem dlouho, než odepíše." Ne, že bych nebyla ráda, že mi píše nebo tak, jen prostě... asi mám pocit, že to většinou bude zas skoro to samý. Že to bude váznout. A odpoledne, když napíše na skájp, že prostě proběhne takovýty "Jak bylo ve škole?" nějaký vyprávění a pak prostě většinu času stejně ticho. Jako jo, většinou se snažím jí něco vyprávět nebo tak, ale... je mi blbý, když furt vyprávím já.


Včera jsme se k tomum tématu nějak dostaly. Že prej by mi taky něco vyprávěla, ale jak v poslední době žije nicneděláním, tak prostě nemá co. A že to není tak, že když si něco nevyprávíme, tak se nemáme o čem bavit, jen, že prostě vypravování nahodí téma. Hm. Štve mě to. Prostě už jen tak z principu. Chci se s ní normálně bavit. Chci jí ukázat, že tu pro ní furt jsem. A tohle to prostě trochu komplikuje. No a pak taky to, že mám dojem, že s T. se baví úpe v pohodě. Já vím, že se mi to možná jen zdá, ale... eh.

J. mě zval na rande. Well. A jak jsem chtěla, aby mě měl někdo rád... Na jednu stranu je to tak nějak celkem fajn pocit, že by o mě měl někdo zájem a na druhou... tak co no. To druhý přavažuje. Eh. Že prej se mu líbim už přes rok a teď jsem single, tak mě může pozvat na rande a prostě, že mě má rád a tak. Odmítla jsem to, že jo. Protože prostě... mám nějaký svoje zásady a prostě mi přijde hrozně blbý, jít s někym na rande, když dost možná pořád miluju někoho jinýho a tak.

Jsme s B. včera nějak nakously téma psychiatričky a pychickejch problémů. Očividně je na tom podobně jako já, viz. to s těma problémama, kvůli zajímavosti, jak jsem se zmiňovala minule. Je fajn slyšet, že nemám podobný myšlenky sama. A s ní se z toho dá dělat i hrozná legrace. Takže B. se jakou chvíli zabývala tím, že v naprostejch kravinách hledá psychický problémy, jen tak ze srandy :D

Teda. Ona s B. je vždycky sranda. Je to fakt skvělej člověk.

Se prej taky konečně ptala matky a yeah - může se mnou na PragoFFest. Takže tam snad fakt půjdu, huehe.

A že prej mám šanci, vytáhnout známku z češtiny na jedničku. Bitch please. Ne fakt. To je jedinej předmět, ve kterym mi fakt záleží na jedničce. Jakože jasně - jde mi o poslední známky do průměru (a jedna ze škol, na kterou se chci hlásit bere dle průměru), takže chci mít co nejlepší známky, ale v češtině mi každoročně hrozně záleží na jedničce. Tak snad. Doufám, že to nějak zvládnu.

Zejtra mě probably čeká shánění novejch džínů. Yay. Jak já miluju obchody s oblečením, když se mi tam pomalu nikdy nic moc nelíbí. Proč maj lidi v dnešní době tak hrozně divnej vkus omfg? To je všechno na jedno brdo a okoukaný a obyčejný a prostě... ew. Ale někdy maj někde taky supr věci, to bez debat. Ale kdyby spousta z těch eshopů na netu mělo i kamenný prodejny všude možně v obchoďácích... bylo by to awesome.

By the way, už jste slyšeli o tom, že Albatros Media odkoupilo Fragment? Ghh. To jsem nečekala. Ale tak, prej, že těm co s Fragmentem spolupracujou, se nic moc měnit nebude. Takže, recenzáky snad budu mít pořád. Ehm. Ne, že by mi šlo jen o to, ale na rovinu - dostat sem tam nějakou knihu zadara je prostě fajn.

Punk není mrtvej! Punk stále žije! Má v sobě sílu a spoustu energie.

14. prosince 2014 v 19:50 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Stává se vám někdy, že přemýšlíte, jakobyste psali článek na blog nebo tak? Přesně tak jsem uvažovala včera večer, heh. Ale říkala jsem si, že článek psát nebudu, bcs. už jsem ten den jeden psala a tak. A že si to všechno určitě budu pamatovat i dneska. Well. Jako jo, pamatuju, ale... už se mi to tak samo nezkládá do vět. Škoda. Příště bych měla začít psát hned. I když to třeba hned nezveřejnim, heh.

Chci samý hrozně špatný věci. Chci, aby se mi někdy v životě stalo něco fakt hroznýho, čím jsem si musela projít, abych měla právo cejtit se hrozně anebo necejtit nebo tak. Abych byla zajímavá. Už celkem dlouho. Jedna z věcí, za kterou se nenávidím. Taková logika alá "nejsem zajímavá svou osobností, svejma myšlenkama a názorama, ani svym vzhledem, prostě ničim, tak by bylo fajn bejt zajímavá díky tomu, čím jsem si prošla, depkama a tak". Jakože rlly? Přijde mi to jako hroznej výsměch těm lidem, co fakt maj deprese a prošli si něčim hroznym, narozdíl ode mě fakt trpěj a tak. Snažej se z toho dostat a podobně. Vím, že v praxi, kdyby se něco takýho stala a já se fakt ocitla na takym místě... nestála bych o to. Zajímavost, nezajímavost. Hádám, že bych prostě jen chtěla bejt v pohodě bo tak něco. Ale teď prostě... nejhorší věc, co se mi asi stala je to, že mě podvedla a rozešla se se mnou přítelkyně a připadám si blbě, že se tak trápim většinou hroznejma blbostma. Chjo. Seš nehorázná kráva, Wye (lol, je divný se tak oslovit), fakt seš.

Tak nějak jsem včera celej den čekala jestli se ozve J. Já vám nevím proč. Teda, vlastně asi vim, ale...! Nenapsal, hajzl. A dneska taky ne. Jako jo, mohla bych mu napsat sama, ale to je hrozně blbý.

Ale tak, horší než to čekání je asi ten důvod, proč doufám, že se ozve. A mám chuť si za to vracit pár facek, protože rlly... jak můžu mít tak dementní a naivní mozek? Prostě, pořád z těch sobeckejch důvodů chci, aby mě měl někdo rád a on občas mívá takový kecy, jakože mě má rád a tak podobně, někdy narážky, někdy poznámky a někdy prohlásí, jak mě miluje a nikdy by mě nepovedl (to jsem po něm zrovna chtěla, aby děla otroka B., se taky totiž prohlašuje mým otrokem... ale když mu dám za úkol otročit někomu jinýmu, tak to néé). Jakože jo vim, že je to vždycky ze srandy a to, ale prostě... Nevim, nevim proč tak trochu sobecky a kurva naivně... doufám? nevím jestli to je vhodný slovo, že by mě třeba fakt mohl mít rád bo tak. Fakt nevim proč. Fakt nevim, proč tak hrozně chci, aby mě měl někdo rád. Fakt nevim, proč jsem tak naivní. Ono, už si nějakou dobu nějak zvlášť ani nepíšem, jen prostě jednou za čas. Tak fakt nechápu, jak by to vůbec asi tak mohlo bejt možný. I když rlly, když se mě tuhle ptal, jestli se mi aspoň trochu vzhledově líbí a po mý odpovědi alá "ale tak jako nevypadáš úplně nejhůř", se zas ptá jakože, že pro mě vzhled přece neni nijak důležitej, tak jako... wat? :D A ještě z něj pak jak dlouho tahám pořádnej důvod proč se ptá... nevytáhla jsem ho. Vlastně nakonec už mi i přestal odepisovat. Lol. Jako, tohle zastavení růstu mý bezmezný naivity taky moc nepomáhá.

Ovšem, přijde mi vtipný, že právě tohle "ježiš a co kdyby to třeba náhodou myslel vážně a něco ke mně fakt cejtil?" bylo důvodem, proč mi pak, ještě před měsícem dvěma, heh, bylo tak nějak nepříjemný si s nim psát.

Oh. T. Byla bys tý lásky a přestala statusovat cokoliv v souvislosti s S.? A je mi upřímně uprdele, jestli jí jen označíš, když něco sdílíš, aby to viděla, anebo napíšeš rovnou status o něčem, o čem se bavíte. A taky ohledně hry, kterou zrovna tak hraje S. To se mi jako snažíš ukázat, jak skvělý to mezi váma je a jak skvěle a normálně a kolik se spolu bavíte nebo co? Když já se s ní bavim tak málo? A jako to mi prostě chceš, vyvolávat ty chvilkový pocity "alá je mi na hovno"? Rlly. Přestaň. S. Tim. Kurva. Jedeš k ní vo vánočních prázdninách a bude u ní na Silvestra, ti nestačí? A S. ty na tom nejsi o moc líp. Taky jsi, už tudle, napsala status. A kdy naposled jsi napsala status týkající se něčeho se mnou, hmmmm? A proč mám tolikrát dojem, že se mnou pomalu ani neceš bavit? Hmmmm?

Jsem příšerná. Fakt jo.

Tak mi včera bylo babičkou řečeno, že na Silvestra rozhodně nebudu sama doma a budu u nich. Jasněě, můžu bejt sama doma každej víkend, ale jenom kvůli nějakýmu dementnímu Silvestru ne? Nasrat. Snad ještě ukecám matku. Fakt chci bejt sama. Chci to zaspat, když budu chtít. Chci možnost dělat, to co budu chtít. Protože pochybuju, že jen tak odignoruju, že je S. zrovna s T., že jo. A takovýto, jestli spolu asi něco maj a jestli T. dostane tu novorční pusu a úpe že.... Prostě chci bejt sama. Nebo ne sama, jen ne s nikym rodiny. Ale kdyby mě někdo někam pozval, jakože z řad kamarádů, tak bych asi i ráda vypadla. Kdyby mě pustili no... A taky by mě nejprve musel někdo někam pozvat... :D

Já vím,že ona to myslí dobře a tak a že je ode mě hrozně hnusný, že prostě s nima nechci bejt, ale prostě... Beztak o nic nejde. Tak se změní nějaký blbý číslo no a co. //Jojo, říká holka, která se div nesypala z toho, že nakonec nebude moct bejt na Silvestra se svojí holkou a místo toho s ní bude její kamarádka, protože tak moc chtěla, aby jí ten rok začínal dobře, ale bylo jí jasný, že takhle to začne úplně nahovno. Už jen kvůli tomu, že ta její holka bude se svojí kamarádkou. Vtipný, jak se věci změnily ani ne za měsíc, co?

Jsem se o tom zmínila S. Dle ní je hrozná blbost, že nechci bejt s rodinou. A že bych měla. A taky to prej je, jako by měl někdo narozeniny, ale já je odmítla s nim slavit, protože proč bych se o něj měla starat, když se mi zrovna nechce. Eh. Něco na tom je, já vim. I když narozeniny mi teda přijdou osobnější. Ale jinak má pravdu. Nepopírám to. Chjo, tak mám dojem, že nakonec tam budu už jen kvůli ní. Well.

Tak jsem si dneska začala taky říkat, že to prázdno je vlastně fajn. Nic mě nebolí. A cejtim jen ty aktuální věci. Nemám potřebu zaobírat se tím co bylo a bude. Takže mi to tím pádem dovoluje existovat tady a teď. Teď ještě to existování přemenit na žití no.

Chci udělat nějakou nehoráznou hloupost. Něco spontálního pod tíhou okamžiku a... zoufalství? Něco, čeho pak třeba budu litovat nebo něco. Ale prostě... chci. A teď tím nemyslím nějakou malou blbost, ale prostě něco... většího? Nevím, jak to popsat no.

Mám dojem, že moc koukám na filmy... T.T Teda, ne teď, nevim, kdy naposled jsem na nějakej koukala, myslela jsem dřív, všeobecně, no chápete, ne?

Eh, když jsme u filmů. S. mi dneska říkala, že mi dávaj v televizi tučňáky (Happy Feet, heh) a pak navrhla, že bychom pak na to mohly kouknout spolu (to znamená, že si to prostě obě pustíme tak nějak ve stejnou chvíli, ve stejnou chvíli si říkáme, kdy to pauznout a srovnáváme to, aby nám to tak nějak jelo stejně, že jo). Ale že bych nesměla koukat teď, že jo. Uh, uh, uh. Tak jsem jí to odkejvala nom. Nevím, prostě... zaskočila mě tím. Fakt, že jo.

Asi stejně, jako když mi včera psala oslovení s dlouhym y na konci a s otazníkem a ":3" smajlíkem. Jo jsem magor, že to tak beru do detailů... Ale ono to zní od ní tak hrozně hezky a roztomile a prostě... aw. Anebo dneska, kdy mi psala, že co neodpovídám. Na smajlíka. Já nevím, to jsou zkrátka takovýty chvilkový pocity, jakože mě má ráda a chce se se mnou bavit a tak. Jakože, vim, že mě má ráda, nevim sice úplně jak, ale má a taky, že se se mnou asi chce bavit. Nebo minimálně kamarádit a k tomu bavení prostě patří. A ještě před pár týdny říkala, že jsem pořád její rodina. (Zmiňovala jsem to tu vůbec? Asi jo.)

Jsem tak včera měla možnost poznat českou punkovou hudební scénu a... WOW! To je něco tak skvělýho. Minimálně teda skupiny, na který jsem zatím narazila. E!E, Vison Days (ten nadpis je z jejich písničky - Pogo a provokace btw.), Degradace, N.V.Ú., Punk Floid, Visací zámek, SPS a možná ještě něco. Nehorázně se mi to líbí. A celej den nejedu pomalu nic jinýho (krom teda Ashes Remain ráno, bcs. jsem o nich psala článek v rámci jednoho projektu na druhej blog). To má takový nehorázný... kouzlo? Nevím, jak to popsat. Je to tak živý a energetický a prostě... aw.


Takovýto, když koukám do toho skajpu, přemejšlim, že bych jí něco napsala... a najednou zpráva od ní. Heh. Mám tyhle náhody ráda :3

Jo a konečně jsem přišla na to, jak na skajpu napsat něco kurzívou. A jsem z toho štěstím bez sebe (obrazně řečeno). Jen bych si na skajpu potřebovala psát s někym jinym než s S. a příležitostně s kamarádem, abych to měla, kde vužít.

Přijde mi vtipný, jak už automticky považuju babičku s dědou (ale jen jedny, ty druhý ne) za svou nejbližší rodinu a i když už spolu nebydlíme, na otázku jestli už jsme pekli cukroví odpovídám, že matka nepeče, ale babička už pekla někdy minulej tejden.

Dívka, která hlídá sny

13. prosince 2014 v 15:42 | Wye |  Černá díra
Sedí na oblaku,
Jenž je utkán ze snů,
Zahalena v hvězdném oparu,
Sedí tu sama již od počátku věků.

Střeží lidské sny,
A jeden její,
Ty sny, oblaka a hvězdy,
Jsou jí jedinou společností.

Nenaplněné sny,
Tíží ji,
A tak celé dny,
Počítá hvězdy.

Každý den,
Počítá zas a znovu od jedné,
A doufá, že splní se někomu sen,
Dostane se tomu hlídání někdy konce?

Den co den,
Vidí lidské životy,
Zná každý lidský sen,
Nechápe lidské hodnoty.

Proč neváží si života?
Proč necení si sami sebe?
Co ona by za jejich život dala,
Vždyť oni nemusí čelit samotě.

Nestojí to za nic. Vím. Rýmy stojej za starou belu (lel, věděli jste, že bela je vlastně nějaká bílá ruská veverka?) a sotva se v tom dají najít. Nějakej rytmus mi asi nikdy nic moc neřikal. Je to asi půl roku starý, heh, jsem tehdy zase totiž jednou měla takovou tvořivou chvilku. Hádám, že se asi ptáte, proč to sem cpu, když sama vidím, jak 'kvalitní' to je. Upřímně, sama nevím. Prostě... Možná se mi to svým způsobem přes to všechno trochu líbí a chci zase jednou někde zveřejnit něco, co jsem napsala. Páč neutším, kdy naposled jsem něčemu dovolila spatřit světlo světa. I když to asi proto, že už skoro vůbec nepíšu no. Teda, vlastně si vzpomínám. Minulej tejden jsem ze srandy hodila na Wattpad svůj pokus o fejeton, kterej jsem psala do školy.

Mimochodem, konečně jsem to tu převlékla. U toho minulého vzhledu mě hrozně štvalo, jak byla stránká úzká. Nemůžu si pomoct, ale tohle se mi neskutečně líbí. Mám takej dojem, že teď budu zas jak dlouho jen koukat a obdivovat to :D Jako jo, je to hrozně jednoduchý a tak, ale to byl záměr. Myslím, že sem by se beztak nic moc složitého nehodilo. Navíc, vždycky jsem žrala takovýhle jednoduchý věci.