close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Prosinec 2014

We all breath and we all bleed...

12. prosince 2014 v 18:05 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Tak jsem dneska byla venku s J. Rlly se mi nechtělo, ale už jsem mu to odkejvala, asi proto, že jsem věděla, že by beztak nedal pokoj, dokud bych s nim někam nezašla. Well. Jako, přežila jsem, tak co. A nebylo to zas tak hrozný. Celkem dost tichý, ale tak, to jsem přesně očekávala, tak co. A musel na mě půl hodiny čekat, protože jsem se zpozdila. Záměrně hehe. To má za to, jak jsem na něj posledně (a vlastně i poprvý, lol :D) musela čekat já. Yeah, jsem strašná, ale who cares?

(Jo, pořád na nich závislačím.)

Taky se ptal, jak jsem na tom s S. Že prej jestli se to už nějak vyřešilo. Asi bych se měla líp vyjadřovat no. Protože jako yeah, jednou jsem podotkla, že doufám, že se to třeba přeci jen spraví, což je pravda. Ale těžko mohl pochopit, že to se nejspí nemůže spravit moc brzo. On ani neví, proč se to stalo a tak nom. Naštěstí se o tom pak už nebavil no.

S. není na skajpu. Na vajbru byla onlajn naposled ve dvanáct. A na ksichtknize před čtyrma hodinama. Well. Tak nevím, jestli se mi (bo někomu jinýmu no) snaží vyhnout, jestli někam odjela a ani se nezmínila anebo jestli se jí třeba něco nestalo. Ugh. Vážně se o ní bojím.

Chci ji obejmout. Tak moc chci.

Už si mě taky odebrala ze vztahu na tý ksichtknize. Jakože, ne že by mě nenapadlo, že by se to mohlo udělat, ale... bylo mi to blbý, nechtěla jsem to bejt já, kdo to udělá a přišlo mi to nedůležitý. A tak to už očividně udělala ona a... jau. Nevím, mám dojem, že většinou to bejvaj právě taký zbytečný drobnosti a drobný změny, který mi ublížej skoro nejvíc. A v tu chvíli se mi už vážně chtělo brečet. Asi nejvíc od toho rozchodu, ale... Nevím, nešlo to. Na pár slz došlo, ale to bylo všechno. Jakoby nebylo co plakat?

Čekám, kdy si řekne, že by chtěla zpátky svoje triko. Protože, když mi ho loni v září, jako dárek k narozeninám, půjčovala, bylo řečeno, že jí ho vrátím někdy okolo prázdnin, nakonec, ale prohlásila, že si ho můžu nechat, dokud se nerozejdem. A no, to se tak nějak stalo, že. Nechci jí ho vracet. Fakt ne. Zbožňuju to triko...

Je to na nic. Všechno. Nic se mi nechce. A každou chvíli stalkuju skajp a fb, jestli třeba není onlajn. A vajbr taky, i když míň, protože je to na mobilu no.

Na druhou stranu, to že se mi nic nechce je asi i fajn. Protože, kdybych nebyla tak líná, dost možná bych měla na těle zas pár dalších škrábanců. Well. To je takovýto, když si prostě hrozně moc chci ublížit, ale zároveň nechci, protože jsem si prostě před tejdnem řekla, že už to neudělám, protože vím, že jí to vždycky trápilo a vadilo, protože se nechci stresovat, že to někdo uvidí. Jako jasně, mám na stehnech nějaký ty jizvy (i když ty už taky dost mizej, naštěstí, mám ráda, jak rychle mi tyhle věci mizej), ale ty aspoň nejsou tak výrazný, červený a tak...

Chtěla bych, aby mě měl někdo rád. Jako rád. Ne jako kamarád. Ani nevím proč. Chybí mi ten pocit, že mě má někdo rád víc než jen tak obyčejně. Co na tom, že sama nechci mít nikoho jinýho tak ráda. Jedině S. A ani u tý už nevím, jestli to k ní pořád cejtim nebo ne, protože necejtim absolutně nic. Fuck it.

Uh. Je onlajn. Hm. To bych jí asi měla napsat, když to tak stalkuju, co?

No anebo, než se stihnu odhodlat, napíše ona první mně, taky možnost.

I don't feel anything.

11. prosince 2014 v 20:27 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Eh. Já se buď ozývám pomalu několikrát denně anebo jen tak jako čas od času, co? Ne, že by se nic nedělo. Jen prostě... nějak jsem líná psát nebo mi to přijde zbytečný, nevím. Možná prostě... Nevím. Nevím nic.

S. se se mnou v neděli rozešla. Že prý se rozhodla, že když neví co chce, tak na to kašle a prostě teď vztah nechce. Asi bych měla říct, jak jsem zničená a tak, ale... Já nevím. Necítím nic. Po tom, co mi to oznámila jsem myslela, že to je proto, že prostě to bylo takovýto "ještě to dopadlo dobře, aspoň nebude s T. a třeba si nakonec přece jenom uvědomí, že chce mě" a proto, že jsem se na to prostě snažila nemyslet, přemejšlet o jinejch věcech a dělat jiný věci. Ale ono nějak... pořád nic necejtim. Je ale fakt, že jsem přestávala cejtit už asi někdy začátkem minulýho tejdne no.

Jsem divná. Teda asi. Nevím. Poslední dobou se zase trochu bavím s kamarádem, J. A to tak taky konstatoval, v rámci jedný diskuze, že mám holku. A tak jsem mu musela oznámit, že jsme se rozešly. (A on neměl žádný kecy, jako "Já říkal, že vám to nevydrží.", něco o tom, jak vztahy na dálku nevydržej a podobně. Jen řekl, že ho to mrzí, ale že si myslí, že vztahy na dálku takhle většinou končej. Fakt jsem mu nevysvětlovala, že za to nemohla ta dálka.) Každopádně pak jsme o tom ještě trochu mluvili, teda on mluvil, já odpovídala. A když jsem řekla, že prostě po nějakejch dvou tejdnech od chvíle co se to začalo srát, jsem nějak přestala cejtit, odpovděl, že prej to je dle něj celkem běžný. Čímž mi celkem narušil moje domnění, jak mám divnej mozek. Hm.

Každopádně prostě. Ne, že bych vůbec necejtila. Cejtim prostě takovýty povrchový chvilkový věci, většinou když se s někym bavim bo tak, který hned odezněj a tak. Ale to je víceméně všechno. Teda, občas cejtim i něco z toho "hlubšího". Na chvíli. Smutek. Lásku. Ghm. A tak.

Tohle necejtění je úplně jiný než posledně. Protože dřív jsem vždycky věděla, že tam ty pocity jsou... Teď prostě ať koukám, jak koukám... Vidím jen prázdno. A nevím, jestli za tím někde něco je. Jen, jak jsem řekla, občas ke mně něco na chvíli pronikne, ale jinak nic.

Nevím, jestli je to takhle lepší. Na jednu stranu je to asi dobrý, že se vyloženě nějak netrápim bo tak. Ale na druhou... mate mě to. Nejsem si najednou ničím jistá. A vrtá mi hlavou takováta otázka "Znamená to, že už ji nemiluju?". Protože yeah, to je přirozeně to, co mě mate asi nejvíc. Protože... Jak jsem o tom nedávno mluvila, minimálně za poslední dobu jsem fakt nepochybovala o mý lásce k ní. Jenže teď, když prostě... Rozešla se se mnou a já nic necejtim? Co to znamená? Proč to tak je? Je to normální? Neměla bych cejtit a bejt zničená?

Jakože yeah, občas v těch chvílích co cejtim, cejtim, že jí miluju, ale... Nestačí to k tomu, abych ani na chvíli nezapochybovala.

Tak jsem taky zvažovala, jestli už prostě nejsem tak dole, že to nemá cenu cejtit nebo tak. Prostě tak nízko jak jen to de, ale to je... To mi přijde jako blbost. Kdybych byla úplně dole, měla bych se cejtit na dně ne? Nebo to je jako jen takovýto, že před dnem to všechno tak bolí a pak... všechno odezní? A hlavně... jinejm lidem se dějou horší věci a nejsou na dně, tak proč bych na něm měla bejt já?

Udělejte mi v tom někdo jasno, když já toho schopná nejsem. Prosím.

S. na tom očividně není moc dobře. Ne, že by mi něco víc řekla. Jen převčírem, myslím, mi psala ráno. Že prej takovej ten "zpětnej náraz z toho rozchodu". O ničem takovym jsem niky neslyšela, no. Podotkla jsem, že aspoň něco cejtí (huh, jsem to ale starostlivej člověk T.T Ne, to bylo jednou. Vážně se snažím napravit a dohnat to všechno starání ze její strany. Chci jí pomoct. Tak moc. Ale ona mi to taky zas tak moc neulehčuje s jejími odpověďmi "Fajn" na otázku, jak se má, i když mi to tak nepřijde. Sama už před nějakou dobou podotkla, že má pocit, že má problém nechat si pomoct. A yeah. Přesně nad tím jsem uvažovala už dřív.). Řekla mi, že se cejtí na dně. Ale to je všechno, že jo. Zbytek odvozuju ze statusu na skajpu, lajknutech pictů na WeHeartIt a tak.

Nevím. Chci jí pomoct, ale nevím jak.

Že prej ji mamka objedná k psychiatričce. Jakože ona to chtěla. Kvůli tomu, že se bojí lidí. A protože je nevyrovnaná, jen když na ní někdo zvýší hlas. A že by se asi i ráda zmínila o těch svejch myšlenkách, jakože třeba jak je svět strašnej a tak. Nic pěknýho. Jsem ráda, že jí tam objedná. A ona taky. Snad jí to i aspoň trochu pomůže. To by totiž bylo supr.

Bavíme se spolu, ale většinou jen málo. Nevím, jestli je to tím vším co se stalo nebo jestli prostě nemá chuť bavit se s nikým, no.

Taky jsem zvažovala, jestli bych si neměla pořídit holku/kluka. Jen tak jako, aby někdo zaplácl to místo po S. Ale zhodnotila jsem, že to by beztak nikdo doopravdy nezaplácl, navíc by to bylo vůči tomu člověku dost hnusný a taky... nevim, jak bych si měla někoho hledat. A vlastně doopravdy nestojim o nikoho jinýho než o ní, že jo. Jen prostě... chtěla bych pro někoho bejt jediná a tak... Jsou to hovadiny.

K Vánocům dostanu mangy. Huhehe. Celou sérii Ve službách nuly, vyjma prvního a třetího dílu. První už téměř nikde nemaj, takže ho prostě budu muset sehnat někde po bazarech (a nebo si ho půjčim v knihovně, řeknu, že jsem ji ztratila a zaplatím pokutu za ztrátu a knihu si nechám, jsem zločineckej génius!). A třetí jsem si koupila v úterý. To proto, že jsem je původně objednávala na Araře, kde neměli ani třetí. Jenže dneska jsem to přeobjednala jinde, protože jsem tam objednávala ještě Black Buttler v angličtině a měla jsem strach, že než by mi to poslali (protože to trvá dýl), tak by vyprodali ty mangy. Sice se to trochu prodražilo, ale co, platí to mamka a do tisícovky se vlezu. Jako jo, trochu blbej pocit mám, ale jí to je jedno, takže... :D

Doprdele. Proč najednou s tolika lidma v rozhovru přijde na to téma, že mám přítelkyni?

A tučňáka chci pořád.

4. prosince 2014 v 19:02 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Připadám si mrtvá. Unavená. Vyčerpaná. Vysílená. Neschopná. Mám problém s tím se vzmoct na cokoliv jinýho než jen na bezduché zírání do obrazovky notebooku. Prostě jen tak koukám, ani nevím na co a prostě... jsem otrávená a vyčerpaná. Občas něco okomentuju na fb, odpovím na asku, odepíšu na zprávu, pokud se náhodou někdo ozve a tak. Na víc se prostě nevzmůžu. Dokonce mi přijde jako neskutečně těžké i otevřít knihu a začít číst. Nebo pustit nějaký anime, stáhnout titulky k dalšímu dílu Once Upon a Time. Cokoliv. I k napsání tohohle mě mozek musel nutit.

Tohle teda všechno ale začíná až když dojdu domu ze školy a tak. Ve škole jsem v pohodě. Teda, "v pohodě", v rámci toho, jak asi můžu bejt v pohodě, že jo.

Dneska jsem odpoledne trávila asi dvě hodiny s B. v obchoďáku. Původně jsme tam mířily hlavně kvůli tomu, že furt nemám koupenej dárek pro S. k Vánocům (jo, plánuju jí kupovat dárek, ona už pro mě ten dárek taky má, že jo :D). Jediný za co jsme ale nakonec utratily bylo jídlo (na obhajobu - ani jedna jsme neobědvaly! :D).

Co se toho dárku týče, dostala jsem nápad. Ne na to, co jí koupit, to mám vymyšlený. Ale prostě, trochu se kamarádím s jednou její kamarádkou a tak mě prostě napadlo, že teoreticky bych jí to mohla poslat a poprosit jí, jestli by to S. nemohla dát. Jakože určo budou mít ten poslední den před Vánocema taky nějakou Vánoční besídku bo tak, tak, že by jí to mohla dát třeba tam. A neříkat jí, že to je ode mě, že (to by zjistila až, když by to rozbalila :D). Nevím no. B. to přijde jako naprosto skvělej nápad a to nemá ráda nějaký romantický věci a tak. Já mám ale strach, jestli to není trapný, heh. A taky nevim, kde bych kurva vzala něco, do čeho bych to zabalila a něco, v čem bych to poslala... >.<' Uvidím.

Nakonec jsme skoro celou dobu řešily mou aktuální situaci s S. A přísahám - já o tom nezačala, to B. A prostě... Kay, skončila jsem ještě zdeptanější. Protože B. má zkrátka potřebu vždycky říkat ty nejhorší možný možnosti (a kolikrát je ani neodhadne a tak jí ty ještě horší musím říkat já) a není prostě ten typ kamarádky, co mi bude jen tak povídat, jak to bude dobrý, ač to nemůže vědět. Nemám jí to za zlý. Myslí to dobře. A asi je to lepší, že netvrdí něco, co nemůže vůbec tušit. Ale zas... bylo by prostě fajn od někoho slyšet, že to určitě dopadne dobře. Že se nestanou ty věci, co mám strach, že se stanou.

Jo a jsem ještě zdeptanější z toho Silvestra. Fakt. Tak moc bych chtěla, aby T. třeba onemocněla a nemohla jet nebo tak... Já vím, že to je hnusný, ale prostě... Co, když, když ji S. uvidí (dřív než mě mimojiné), si uvědomí, že miluje a chce jí? Co když spolu zas budou něco mít? Co když T. dostane tu zasranou novorční pusu, kterou jsem tak kurevsky moc chtěla dostat já? Co když tohle a co když tamto... A prostě, slyšet i od B. že to je možný... Prostě... bojím se ještě víc.

V jednu chvíli jsem se tak už fakt málem rozbrečela. A pak jsem se z toho všeho, jak na hovno mi bylo, tlemila, jal blbá. Vtipný bylo, když tam šel nějakej týpek a B. konstatovala, že odešel, páč už ho asi nebavilo nás poslouchat. Načež jsem samozřejmě začala vyšilovat, že proč mi neřekla, že tam je a ona, že bych pak chtěla jít jinam a ona ještě trávila jídlo a nechtělo se jí nikam chodit. Tak jsem zas nadávala, že co kdyby to byl nějakej můj příbuznej a ona zas, že co kdyby to byl otec Rudy (náš přírodopisář, kterýho hrozně žere) a následně jsem se zas málem válely po podlaze smíchy, že jo.

B. je super. Z mých reálných přátel ta nejlepší. A asi jediná fakt opravdová. Teda, to ne, ale jakože... s ní prostě trávím asi nejvíc čas a mám jí asi nejradši a tak. Bude mi chybět, až se příští rok rozejdem každá na jinou školu... Nevím s kým se budu tolik tlemit a kdo si bude v lavici pěstovat plíseň a komu kvůli tomu budu moct nadávat a tak.

Neumím si dělat kamarády. Zvlášť když jsem někde, kde nikoho neznám. Mám strach, že nebudu mít kamarády.

Já nevím. Většinu času si připadám tak jako celkem v pohodě, vyrovnaná s tím vším, s nadějí a odhodláním a tak. Ale nejsem v pohodě, ani s tím nejsem vyrovnaná. To všechno jen v rámci toho, jak strašně to je všechno na hovno. Jestli chápete. A pak jsou tu chvíle, jako třeba teď, kdy mě to prostě opouští. Kdy je vidět, jak je to všechno doopravdy. Tam někde hluboko uvnitř mě.

A tak tu sedím. Píšu tohle a poslouchám Farnu, protože Ashes Remain jsem předtím vypla, abych si poslechla taky něco veselejšího. Nevím, to její nový album, Leporelo, není blbý, ale... není to ono. Ty předchozí byly dle mýho daleko lepší.

Asi se seberu a půjdu číst. Nebo zas zkusím LoLko, lol. Hry mi nejdou. Chtěla bych to umět. Fakt jo.

I’m not free without you

1. prosince 2014 v 17:01 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Dneska to svou dva tejdny od chvíle, co se to všechno tak neskutečně začalo srát. Heh. A furt se to srát nepřestalo. Člověk by čekal, že už víc se to snad nezamotá. Fakt jsem tomu veřila. A vono hele. Zamotalo.

Ono totiž nestačí, že neví co chce a tak. Ono se do toho muselo přisrat ještě něco. Co kdyby si totiž najednou uvědomila, co chce od svýho partnera a že chce mě a tak. To nelze riskovat. Jenže co s tim, že jo. No jasně, přidáme k tomu všemu ještě nějaký city k T.!

Hell yeah. Tak jsem se včera dozvěděla, že ke mně i k T. cejtí něco podobnýho, výjimečnýho... Ale že prej to přišlo až někdy ve čtvrtek, pátek bo tak (že neví přesně, rlly, jako by sešlo na tom jestli to byl čtvrtek, pátek anebo třeba kobyla, stejně to bude bolet stejně, ale je pravda, že dozvědět se, že v tom ty city byly celou dobu, bolelo by to ještě víc).

Asi nemusim řikat, že to příšerně bolí, že? A že jsem už přišla o většinu tý naděje. Protože upřímně - T. je tak skvělej člověk (nebo bejvala, vím, že se za ten rok, co jsme se bavily jen po málu dost změnila, sama mi to říkala, ale stejně) a rozhodně by si ji zasloužila víc, jak já. Rozhodně by byla schopná starat se o ni a pomáhat jí víc než já. Já? Já jsem sobeckej, sebestřednej člověk, bez jediný kapky empatie. Takže je asi jasný, jak to dopadne.

Fajn. Ale i přes to pořád doufám. Pořád doufám, že třeba... Že třeba si nakonec uvědomí, že já jsem ta, kterou miluje doopravdy a se kterou chce bejt... I když mi mozek říká, že to tak nebude. To srdce prostě nemůže přestat doufat. Nemůže. Nemůže se smířit s tím, že by nebyla ani nejmenší špetka naděje.

Doufám, že tohle všechno má nějakej hlubší smysl. Teda vlastně, v noci, ráno, co já vím, mě napadla taková úžasná pozitivní myšlenka. Mám hroznou chuť se jí chytit a nepustit ji, dokud se to nevyřeší. Ale... Nějak to nejde. Že třeba se tohle všechno děje, abych si zas a znova uvědomovala, jak moc ji miluju, jak moc s ní chce bejt. Protože, přiznávám, nevím proč, ale v posledních několika měsících mi na mozek občas přiběhla nějaká pochybnost o mejch citech k ních. A doteď to nechápu, jakože proč se objevila. Protože celou tu dobu jsem věděla, pořád vím, že ji miluju, tak šíleně moc, že chci bejt jen a jen s ní, že ona je ta jediná, že nikdy nechci nikoho jinýho a tak. Takže možná, že se to všechno děje, abych viděla, jak moc je to pravda. Že ty pochyby byly skutečně jen nějaký pomatení mozku. A že nakonec budeme zase spolu. To by bylo super. Ale yeah, to se asi děje jen ve filmech, co?

Tak moc jí chci říct, jak moc jí miluju. Jenže mám pocit, že nemůžu. Mám pocit, že by jí pak bylo ještě hůř. A strašně mě to štve, protože jí to tak hrozně moc chci říct... A ještě víc bych chtěla slyšet, že ona mě taky.

Miluju tě. Miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju. Tak hrozně moc.

I can't breath without you
I'm stuck inside of me
I'm not free without you
There's nothing left of me


Ničí mě, že se tak moc trápí. Nechce nikomu ubližovat, ale ví, že ubližuje. Že ubližuje mě i T. A taky sobě. Chci jí pomoct, tak moc jí chci pomoct, aby se cítila líp. Jenže jí prostě nemůžu pomoct. Nemůžu za ní rozhodnout. To musí ona.

I když ona taky nechce. Protože nechce nikoho ztratit. A protože si nechce 'vybrat' špatně.

Nevím. Přemýšlím. Nepomohlo by jí, kdybych to prostě skončila a odešla jí ze života? Pak by se přece nemusela rozhodovat ne? Navíc, nač zůstávat, když myslím, že ta šance, že bude se mnou není moc velká, pokud vůbec je..? Jenže pak je tu pořád to "Co kdyby.." a nevím. Nechci se celej zbytek života ptát, jak by to dopadlo, kdybych zůstala. Jestli jsem se tím náhodou nepřipravila o možnost strávit s ní zbytek života a tak..

Kurva už. Sice jsem Delirium ještě pořád nečetla, ale chci podstoupit to léčení lásky. Anebo chci, aby existovala ta technologie, kterou jsem vymyslela v rámci jedný svý povídky (kterou jsem ale nedopsala, vlastně jsem ani nezačala, abyste si nemysleli), která člověka zbaví duše. Prostě existuje, ale nežije, nemá city, pocity, myšlenky...

Takže teď si tu tak sedím. Zoufalá, ublížená, smutná a bez tučňáku. Ale zároveň tak nějak vyčerpaná, neschopná to všechno cítit na sto procent. Chci spát. Prospat se až ke konci svýho života. //Anebo se S. nechat probudit polibkem z pravé lásky.

Hm. Nemáte někdo Ask? Nějak jsem se z nudy v pátek bo kdy vrhla na zabíjení času tam. Z nějakejch asi čtyř set otázek, co se mi tam za pár měsíců nahromadilo, jsem se dostala na 290. Závislák. Yeah. Ale tak co. Něco dělat musim. A tohle je fajn.

Jo víte co taky? Útočí na nás ufouni a vymývají lidem mozky! Prvním objeveným případem je jeden můj kamarád. Druhým kamarádka. Hlídejte si své přátele. Pokud se začnou chovat nějak na ně nezvykle, je jasný, že za to mohou ufouni.

P.S. Nechcete mi někdou koupit tučňáka? Protože fakt hrozně moc chci tučňáka. A nejen proto, že jsou úplně neskutečně super a že je jim jedno, jesli se páří se samičkou nebo samečkem. Taky kvůli tomu obrázku, co byl na FB s tim, že za peníze si sice nemůžete koupit štěstí, ale kdo kdy viděl smutnýho člověka s tučňákem. Ale ten jsem viděla už dřív. Jen včera mě to "Já chci tučňáka" popadlo mnohem víc (a hlavně s tím teď zas vůbec nedám pokoj). Nechci bejt smutná. A je mi fuk, že S. tvrdí, že ten tučnák by to moc neovlivnil. Aspoň by tu pro mě byl, měl by mě ráda a byl by tu jenom pro mě...


Asi sem pudu splácat novej lay. Možná s tučňáčim tématem?