close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2015

Dead inside

30. ledna 2015 v 20:55 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Jsem unavená a vyčerpaná. Už zase. Tak strašně moc. Z toho všeho necejtění. A chvilkovýho cejtění. Ze všech těch myšlenek, pocitů. Mozek mám neskutečně otupělej a myšlení taky. Myslím tak, že snad ani nemyslím. Sotva udržim myšlenku. Všechno je to tak líný. A namáhavý. Čas utíká strašně pomalu a já mu stejně nestačím. Nebo stačím? Já nevím.

Dead inside
My heart and soul flatlines
Put your mouth on mine
And bring me back to life

Jen prostě... je to divný. Prázdný. Všechno. Čím dál víc. Já vím, že to zní asi divně. Že naprostý prázdno může bejt ještě prázdnější, ale může. Pořád tam jsou ty city a pocity a nikdy nevím, kdy se zase přihlásej o slovo. Kdy mě zas donutí plakat, šílet, chtít si ublížit a toužit odsud zmizet. Ale, asi je to čím dál míň. Prostě jen... všechno to cejtění, ta bolest, co vždycky přejde je kratší. Nejspíš bych měla bejt ráda. Jenže... to znamená, že si asi začínám zvykat. A já si kurva nechci zvyknout. Nechci ztratit ty city k ní. Protože... co když už pak nikdy nebudu nic cejtit? K nikomu?

Vlastně. Já už ani nevím, jestli tohle moje necejtění není jen výmysl. Co když cejtim úplně normálně, jen si něco namlouvám? Nevím, nevím, nevím. Nepamatuju se. Nepamatuju se, jaký to bylo, když jsem měla dojem, že normálně cejtim, respektive jsem o takovejch věcech vůbec neuvažovala. Nepamatuju se, jestli jsem měla neustále nějakou náladu, jakože jsem se cejtila fajn anebo smutně anebo co. Třeba si to jen namlouvám, to cejtění. Třeba je tohle normální a to prázdno vůbec není prázdno. Já nevím. Chci vědět.

Mám dojem, že jsem toho už ztratila tolik. Sílu, vůli bojovat, touhu po štěstí a podobný blafy. Že už prostě jen existuju, protože jsem s tím prostě začala, tak si tu budu existovat, dokud to nějak neskončí. To přežiju. Hah. Mám to bezva vyhlídky.

Chvílema... si na něco vzpomenu, ale většinou prostě... to pak zas přejdu myšlením na něco jiného. Občas ucejtim takový hnusný bodnutí, lítost a tak. Ale hned je to zase pryč. Někdy něco řekne a mě to je hrozně líto, ublíží mi to, ale za chvíli je to zase pryč.

No jasně a pak jsou tu ty chvíle, kdy to všechno zase nacházim. Sílu, odhodlání a tak. Chvíle, kdy zase zvažuju, zda bych to neměla skončit, jakože tu komunikaci a tak s ní. Kdy mám chuť to udělat. Abych se posunula dál. Kdy se chci posunout dál. Kdy chci doopravdy žít. Žít a bejt šťastná. Časem najít někoho, s kým bejt šťastná a tak. Jenže to taky přejde. A já nic neudělám. A prostě se vrátím k tý existenci.

S. příští pátek nejspíš pojede k T. Úplně mi to neřekla, ale bavily jsme se a ona, že v pátek pak probably zas pojede pryč (tenhle tejden bude mí jarňáky a někdy, asi zejtra, odjíždí na hory a vrací se ve středu, bo čtvrtek, bo kdy). A upřímně, kam jinam by jela, že?

Já se s ní očividně uvidim v únoru. Páč jak mi sdělila, její rodiče prej konečně pojedou do Prahy ke známým, tak ji vezmou s sebou ke mně.

Líbilo se mi, jak řekla, že ke mně. Nevím, přišlo mi, že to zní tak hrozně hezky. Že přijede ke mně. Heh, chtěla bych, aby to něco znamenalo.

Miluju ty chvíle, kdy se bavíme a je to tak hrozně fajn. Kdy mám pocit, že to je trochu, jako dřív. Kdy můžu zapomenout, že existuje nějaká T. a tak. Kdy mám dojem, že jí na mě záleží.

Zejtra jdu s B. na Pragoffest. Už se ani prostě netěším. Prostě jdu. Fajn no. Mrzí mě to. Ale... ono to přijde. To nadšení z toho a tak. Určitě. Jsem zvědavá, jestli se uvidím s pár lidma, který jsem už dlouho neviděla, pár jsem nebyla na žádnym sraze.

Nah, jsem jediná, koho kurevsky sere, jak je na titulce blogu ten článek s názvem "Homosexuálové jsou taky lidi"? To taky. Kurva. Nejsou taky lidi. Jsou lidi. Jo. Jsem na tyhle věci hrozně háklivá, lel.

Just once tried to wrap your little brain around my feelings, just once please try no to be so mean

24. ledna 2015 v 10:41 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Doprdele, přemejšlí ona vůbec? Vážně mi musí vyprávě, jak volá s T. a přijde její mladší bratr, začne si s ní povídat, tak s ním povídá a T. po za chvíli naštvaně odejde? Vážně? Jo, je to vtipný, ale kurva.... To jí nenapadne, jak mi asi je? Co mi tim způsobuje? Bo se mi tim snaží dát jasně najevo, že nemám šanci a ať už táhnu nebo co? Ať už de taky doprdele. Já na to nemám. Už prostě ne.

At the same time, I wanna hug you
I wanna wrap my hands around your neck
You're an asshole but I love you
And you make me so mad I ask myself
Why I'm still here, or where could I go
You're the only love I've ever known
But I hate you
I really hate you, so much
I think it must be

True love true love
It must be true love
Nothing else can break my heart like true love
True love, it must be true love
No one else can break my heart like you

Just once tried to wrap your little brain around my feelings
Just once please try no to be so mean
Repeat after me now R-O-M-A-N-C-E-E-E
Come on I'll say it slowly... ''romance''
You can do it, baby

Kay. Já vím, že ať už na to mám nebo nemám, nevzdám se jí a nepošlu jí ze svýho života pryč. Protože na to prostě nemám. Ale kurva... Proč mi to dělá? To mi neříkejte, že je tak blbá, že jí nedojde, jak moc mi to ubližuje. Protože ona neni ani trochu blbá, naopak. A jestli mi tim fakt chce dávat najevo, že má T. radši a že já už jsem pro ní fakt jen obyčejná kamarádka... Mně je to jasný. Tak ať to nedělá. Ne takhle.

Jo a ještě se v tom piplej. Woe. Mě je u prdele, že je ten její bratr svůdník. A je mi uprdele, že ji tím asi hodně naštvali.

A ani nemůžu brečet a nemůžu si ublížit, protože právě přišel bratr a prostě. Grrr.

Stejně je to ironie, jak jsem vždycky nadšená, když mi přijde zpráva, protože doufám, že to je ona, o to víc nadšená jsem, když to vážně je ona a pak tohle. Hihi. Sranda.

Nah a to mi ještě před pár minutama bylo celkem fajn a tak. Panebože. Já ji nesnáším. A přitom ji pořád nemůžu přestat milovat.

No jo jasně a odpověď T. na asku, že se bojí, že ji ji někdo vezme, mi taky moc nepomáha.

Do hajzlu. Já to tak nesnáším. Všechno. Nezvládám to. Nemám na to. Nestojím o to. Chci od toho všeho pryč. Vemte mě někdo pryč, prosím. Anebo mě zabte. Ono je to jedno. Jen prostě... Zastavte to někdo, prosím.

Vlastně... Mám srdce na prach, tak miniaturní prášek, už tak dlouho... Neměla bych už bejt mrtvá, kurva?

Panebože. Heeeh.

Chjo. Já nevím. Prostě... A to jsem myslela, že další článek tu by mohl bejt trochu pozitivnější, víte? O tom, že řekla něco hezkýho. Protože řekla. Ráno. A včera. A prostě. Eh. Taky jsem chtěla mluvit o tom, jak mám hroznou potřebu změnit svůj život, ale přitom to jediný, na co bych se asi zmohla jsou nový profily na sociálních sítích a možná bych si něco koupila na sebe... ale jen něco málo, protože se mi nechce utrácet za oblečení a tak. Hrozně jsem chtěla, abych v dalším článku napsala, že je to teď celkem fajn. O tom pěknym. A nah... nakonec to prostě nejde, protože tohle.

Já nevím. Chci to... mít za sebou. Asi. Nejspíš. Včera jsem spekulovala, že už se jí vážně zeptám, aby mi plně řekla, že ke mně už nic nejcejtí, že miluje T. Jen prostě... že by mi třeba to, kdybych to slyšela, krom toho, že by to ještě víc rozbilo ten prach na menší částečky, že by mi to třeba pomohlo... posunout se dál. Problém je v tom, že... na druhou stranu se asi nechci posunout dál. Protože to chci zpátky. Nechci, aby to zmizelo. To co k ní cejtim a tak. Jen chci, aby to ona ke mně zas cejtila stejně. Abychom zase byly spolu. Nevím. Nevím. Nevím. Ničí mě to.

I love you 'till the end

22. ledna 2015 v 13:01 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Nevím, tak prostě žiju s tím, že už jsem zas několik dní vyprázdněná a mám dojem, že jsem s tím vším tak nějak vyrovnaná, že už je to za mnou, ty city k ní a tak. I když teda vím, že nejsem, že mi stačí jedna blbá věta nebo pár slov a všechno se to probudí.

A teď je to tady, no. Zase.

"A proč tam ty písničky dáváš, když je nemáš ráda?"
"Protože to pak chci poslat T***, protože mě štve, že furt dokola poslouchá jeden pitomej seznam."

Skládá totiž playlist a ptala se na nějaký písničky a u Asleep od The Smith konstatovala, jak tu písničku nesnáší a pak mi posílala ukázku toho seznamu a tam ta písnička je, tak já že proč.

I just want to see you
When you're all alone
I just want to catch you if I can
I just want to be there
When the morning light explodes
On your face it radiates
I can't escape
I love you 'till the end

Shit. Já nevim... bolí to. Zase. Kurva fix já tak hrozně chci, aby to zmizelo. To špatný. Aby byla u mě a objala mě a řekla, že mě miluje. Ničí mě, že vím, že se to nestane. Že spíš obejme T. a řekne jí, že jí miluje a prostě...

Občas mi na mysl přicházej takový myšlenky a představy. Na S. s T. Nesnáším to. Nechci si to představovat.

Faktem je, že si pořád vůbec neumim představit, jak došlo k tomu, že s ní něco měla. Jakož prostě, já si to vážně nechci představovat, ale nedá mi o tom nepřemýšlet. Kdo s čim začal? Nebo obě? Anebo jako si řekli něco ve stylu "Hele, co takhle spolu něco mít?" Nebo co? To prostě... Já to pořád nechápu. Jak mohly. Jak mohla S., která vždycky se mnou souhlasila, jak je nevěrná hnusná a tak. Vážně na to necu myslet. Akorát, že občas to prostě přijde.

Do háje. Chci zpátky do prázdno. Nechci přemejšlet. Chci pryč. Chci k ní.


A tak tu sedím. Poslouchám ten seznam a přemejšlim, jestli tim chce T. říct něco víc nebo tak.

Panebože. Nemůže jí T. nějak zmizet ze života nebo něco?

Tak strašně se mi stejská. Po ní. Po tom co mezi náma bylo. Po tom co ke mně cejtila. Po jejích polibcích. Po jejích dotycích...

Chybí mi, jak jsem jí mohla říct, že se mi stejská a ona mi řekla, že to vydržím, že se zase brzo uvidíme nebo tak. Chybí mi, jak jsem jí mohla říct, že ji miluju a ona odpověděla, že ona mě taky.

I wanna mean something to somebody else

19. ledna 2015 v 21:52 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Mám v hlavě útržky toho, co sem chci napsat, ale nevím, čím začít. Co říct první a na co navázat. Jen prostě... chci psát. Bez začátku. Bez konce.

I wanna mean something to somebody else
Feel a significance in the real world
It's not enough to live out a lucky life

Už strašně dlouho jsem na sobě neměla její triko. Což je prostě... divný. Páč vždycky jsem ho nosila téměř pořád. Někdy jsem ho dala vyprat a hned jak bylo vypraný a suchý, jsem si ho brala znova, ačkoliv jsem předchozí pyžamo měla třeba jen den, dva. Nevím. Chybí mi (to triko jakože, ale S. taky, no). Ale přijde mi... blbý si ho teď brát. Po tom všem a tak. Já jen... Vím, že to je jen triko. Ale přitom není. Protože pro mě prostě znamená strašně moc. Protože je to ta nejosobitější věc, co mi po ní zbyla. Nejpohodlnější a nejúžasnější triko, jaký jsem kdy měla. Nah... Mám dojem, že si ho nakonec stejně půjdu vzít. Protože... jak o něm přemejšlim, tak mi chybí ještě víc a eh... Asi mi vážně hrabe.

Je to to triko, co na sobě měla, když jsem poprvý jela já za ní. Mám dojem, že to snad bylo tehdy poprvý, co jsme se viděly od chvíle, co jsem si nějak i já uvědomila, že jí mám ráda víc, než jako kamarádku. Bylo to triko, který na sobě měla, když jsem jí poprvý dala pusu, poprvý jí chytila za ruku, když došlo k tomu prvnímu polibku (kterej vlastně ani pořádně nebyl polibek, ale eh, to víte, dvě nezkušený holky, naprosto nervózní a atmosféra hustá, že by se dala krájet, prostě první 'polibek', jak se patří, což neni ironie bo tak, aby bylo jasno, bylo to boží zkrátka proto, že to bylo). To triko na sobě taky měla, když u nás poprvý přespávala. Taky je to to triko, který jí v tom určitym místě, kde jsem na ní měla položenou hlavou a opírala se o ni, vonělo po mně. No a jasně - měla ho na sobě, když jsme se koukali na ten film, kde kluk řekl tý holce, že si může nechat jeho sluneční brejle. Tak jsem aktivně prohlásila, že chci taky její brejle a ona, že žádný nemá (nah, letos o prázdninách jsem od ní ale dostala přeci jen i sluneční brejle, akorát nejsou její, ale ona má stejný, duhový), ale že by mi mohla dát triko. Nečekala jsem, že mi nějaký fakt dá. Jenže pak přišly moje narozeniny a jako dárek mi půjčila to triko.

Asi... jsem fakt magor, že jsem schopná se tak rozepsat jen o triku. Lel.

Včera večer, když mi psala, že jde spát a přála mi dobrou noc, mi taky říkala, ať zas neponocuju. Jsem říkala, že zas tak moc neponocuju a ona, že jo. Že tu jsem teď téměř vždycky minimálně do půl jedenáctý. A nevím... v tu chvíli mi bylo strašně fajn. Páč to tak nějak bylo jako dřív, víte? Kdy se starala a nabádala mě k tomu, abych nechodila spát pozdě a tak různě. A protože si všimla, že chodím spát později, což znamená, že si prostě pořád všímá a tak. Prostě jsem z toho měla takej hrozně pěknej pocit. A stejně pěknej pocit jsem měla, když mi ráno přes vajbr posílala samolepku přející mi dobrej den bo tak něco.

Nějak... mi blesklo hlavou, že třeba ještě... je nějaká šance. Jen maličká. Nah, nevěřím tomu. Vím, že nesmím. Ale tý myšlence se neubráním. Prostě přijde. Heh, jak málo by stačilo k tomu, abych zas začala věřit.

S mym vysvědčením to nakonec překvapivě vypadá ještě líp, než jsem myslela. Pakliže jsem nějak blbě v pátek nenapsala test z přírazu, tak bych očividně mohla mít samý jedničky páč, páč matikářka i španělštinářka mi nakonec daly jedničku. Asi bych měla bejt ráda, ale... mě je to vesměs jedno. Jen mi to přijde vtipný. Že prostě... na to celkem peču, že mi je to jedno a hm... nakonec mám takovýhle známky. Teda, nemyslim, že na tu školu vyloženě seru, ale prostě... nechávám učení i úkoly na poslední chvíli (mi připomíná, že ještě nemám udělanej úkol z matiky...), kolikrát až na ráno před testem a když už si k tomu sednu, každejch pár minut se rozptyluju něčim jinym a tak. A stejně mám nakonec dobrý známky. Přijde mi to... divný a nefér, když vidim lidi, který se fakt snažej, učej se a tak, záleží jim na tom a přitom maj horší známky, jak já.

A pořád mě staršně dostává, když mě někdo označí za šprta. Jo, úpe nejvíc se šprtám woe...

Ne, nevím, proč o tom melu. Prostě jen... chci povídat. Poněvadž třeba známky jsou věci, který u mě už snad nikoho nezajímaj. Všichni očividně berou za samozřejmost, že jsem zodpovědná, mám dobrý známky a tak. Ani to neni pravda. Matka se absolutně nestará o to, co dostávám a je jí to očividně úpe fuk. Babička se občas zeptá, ale tam mě to... spíš štve, protože z toho zas dělá bůh ví co. Chybí mi ty časy, kdy se mě na známky a tak ptala S., kdy se o to zajímala a chválila mě bo tak.

Ono, to je asi ono. Chybí mi někdo, kdo by se zajímal a povídal si se mnou. Komu by na mě záleželo. Někdo, komu bych ale i já prostě důvěřovala a měla k němu fakt vztah, jakože přátelskej. Někdo, koho by zajímaly všechny moje úspěchy, ale i neúspěchy, podporoval mě a chválil a tak. Někdo, o kom bych věděla, že mu můžu napsat vo půlnoci a on mě nepošle do háje a bude mě poslouchat. Že ho nebudu otravovat a fakt mu na tom, na mě, bude záležet. Jasně, já vím, že takový lidi mám. Že jsou lidi, kteří by mě vyslechli a pokusili se mi pomoct nebo tak, ale... já nikomu z nich tak nedůvěřuju. Nemám k nim takovej vztah. Neznám je tak blízce a oni neznaj tak blízce mě. Jasně, je tu S. S., která by poslouchala a zajímala se. Ale S. na tom sama není dobře (a je mi fuk, že kdykoliv se ptám jak se má, říká mi, že fajn bo že to de a když se ubezpečuju, že to tak fakt je, tak mě o tom ujišťuje, stejně mám dojem, že není, ale co mám sakra dělat, když mi to sama neřekne, že?) a prostě... po ní bych to chtít nemohla. A nechci to po ní. To je pro mě prostě nepředstavitelný.

Vlastně, jsou asi jen dva lidi, ke kterejm jsem kdy měla tak blízkej vztah. I guess. S., překvapivě. A T., lel. Dřív, před tím, než jsem to tehdy tak posrala a tak.

Nevím, mám hroznej strach, že už nikdy k nikomu nebudu mít tak blízko. Že už nikdy nebudu nikoho takovýho mít. Ale co na tom sejde... stejně chci jedině S.

No, asi půjdu udělat tu matiku...

I don’t belong here

16. ledna 2015 v 19:47 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Ta únava mě zabíjí. Vážně. Asi to nebude dávat smysl, ale... ta únava mě unaveuje. A doopravdy nechtějte abych vám to vysvětlovala. Nemám tucha jak. I mně to zní jako blbost.

Nudím se a chci něco dělat, nejlíp otevřít knihu a číst, jenže... přijde mi to tak náročný. Vzít tu knihu, otevřít ji, číst, obracet strany...

Jakoby ze mě někdo vycucl veškerou energii, lel.

Free me
Free me
Free me from this world.
I don't belong here,
It was a mistake imprisoning my soul.
Can you free me,
Free me from this world.

Chci jít spát, ale... je brzo a nevím. Chci a nechci.

Je to tak blbý, že už nějakou chvíli mi je hrozný vedro, ale prostě nejsem schopná si sundat tu zatracenou mikinu. I když to možná taky proto, že vím, že bych si ji stejně za chvíli zase oblíkala.

Když už jsme u toho spaní, S. včera zase odcházela a ani mi nic neřekla. Tak jsme si asi hodinu a půl nepsaly a co. Vždycky se se mnou loučila, i když třeba jen jedním slovem... Bolí to.

T. se pak večer ptal někdo na asku na nejhorší pocit. Odpověděla, že ten, když ví, že jí chybí a že ji potřebuje a ona jí nedokáže pomoct.

Ničí mě to... anebo možná už ani ne, já už asi jsem poničená dost, nah. Prostě, že T. jí chybí a že T. potřebuje... A já ne. A... Um.

Ale něco jsem si uvědomila.

Že za to vážně můžu já. Za všechno. Protože jsem tu pro ni prostě nebyla. Ne dost. Ne tak jak si zasloužila. Ne tak, jak potřebovala. A ani teď. I když jsem chtěla, nebyla jsem tu pro ni ze strachu, že nebudu mít co říkat a tak. Že nevím, jak na to. A tak tu pro ni byla T. a prostě... Vím, že tohle jsem si uvědomovala už dřív, ale teď jsem si to uvědomila nějak víc a tak.

A vážně. Dala bych cokoliv za možnost vrátit se v čase, někam dál a napravit to všechno. Víc se o ní snažit starat, pomáhat jí a víc ji dávat najevo, že tu pro ní jsem neustále, že se o mě může opřít a že mi může všechno říct a tak. A prostě sama se víc vyptávat a tak a jen nečekat, jestli ona se nerozhodne mi o něčem říct.

Jenže už je prostě pozdě. Časem se nevrátím

Tak děsně se za to nenávidim. Za to, že jsem tu pro ni nikdy nebyla tak moc, jak jsem měla. A že jsem ji nechávala tolik se o mě starat.

Chci to napravit. Zatraceně moc chci. Chci se starat a ptát se a dát jí najevo, že kdyby cokoliv, jsem tu pro ni. Chci jít o všechno vynahradit. A jsem odhodlaná to udělat. Anebo se aspoň snažit.

I když... je pravda, že pořád nevím jak. Já nevím, asi jsem v takejch věcech hrozně neprůbojná a je mi blbý se vyptávat a tak, pokud nezačne sama a tak. Jenže tohle je taky ten hlavní důvod toho všeho, že.

Ne, že bych se domnívala, že to zachrání to, co ke mně cejtila nebo tak. I když neříkám, že by to nebylo fajn. Ale zase říkám - to by byl zázrak. A ten se mi v tomhle případě prostě nestane. Jen prostě... chci tu pro ni být alespoň jako opravdová... kamarádka. K, nechci, to slovo mi nejde přes prsty, chci bejt víc, ale víc už nebudu a alespoň tohle je lepší než nic.

Tak strašně mě to sere. Ten talent uvědomovat si všechno až moc pozdě. A to, že... o některých věcech (jako třeba právě o tom vyptávání se, starání a tak) přemýšlím naopak až moc. Že prostě bych to měla udělat a nepřemejšlet. Ale já přemejšlim a mám strach, že to udělám blbě, že ji naštvu nebo cokoliv a prostě tak.

Lol. Takej problém jsem vlastně celkem dlouho měla i v našem vztahu. Co se teda pobývání spolu irl týče. Jak jsme spolu začaly chodit (myslím teda, mám dojem, že předtím to bylo lepší, i když taky ne ideální), neskutečně jsem se před ní začala stydět. Bála jsem se pomalu jen nadechnout, ze strachu, že to udělám blbě a ona mě přestane mít ráda. Takže to vždycky byla ona, kdo dělal první kroky a tak (i když, já jí dala první pusu, na tvář! a poprvý jsem ji chytila za ruku! i když... ani jedno ne úplně sama od sebe, bez toho, aby si o to řekla nebo tak něco). To se ale zlepšilo. V létě pokud vím. Jak jsem u ní poprvý byla. Prostě... jsem se najednou přestala tolik stydět... a bylo to super. Už jsem neměla takej strach se jí jen dotknout anebo ji políbit sama od sebe nebo tak něco.

Shit. Neměla bych vzpomínat.

Se mě dneska ptala, jestli půjdem na 4Pets. Tam jsme se poprvý viděly. A další rok jsme tam byly zase. Loni jsme ale vynechaly, páč já v tý době byla v Anglii (jak moc mě to naštvalo) a ona nakonec onemocněla. Joo, chtěla bych letos zas jít. Víte co, prostě... tradice? Nevím. Snad.

Heh. Mi připomíná všechny ty znamení a náhody, který jsem z legrace vždycky považovala za osudový. Ale tak. Koukejte jo. Obě jsme se narodily ve stejnej měsíc. A co se dnů týče jedná se o čísla s opačnym pořadím číslic. A rozdíl mezi těma číslama je ještě ke všemu číslo toho měsíce. Anebo to, že jsme se seznámily, zasnoubily (ještě před tím, než mezi náma fakt něco bylo a tak, prostě takýty nevážný vztahy) a i spolu začaly chodit 27., akorát každý bylo v jinej měsíc. A jakože... rlly to bylo úplně náhodou. Um a vím, že to není všechno, že je toho víc... Jen mi to jaksi taksi vypadlo. Znáte to, když chcete o něčem mluvit nebo tak a v tu chvíli vám to vypadne, i když to jinak nesutále víte.

Jasně, jsou to hovadiny, ale ehm... Jsou to pěkný náhody a bylo fajn brát to třebas jako nějaký znamení toho, že k sobě fakt patříme a tak...

Každopádně, abych se vrátila k tomu původnímu. Vážně jsem odhodlaná se starat a tak. Ale, em... je mi blbý taj zničehonic. A tak se s ní snažím prostě normálně bavit jenže... Ona nic nepovídá, já nemám moc co, takže jí akorát čas od času pošlu něco vtipnýho na co narazím a konec. Chci aby mi něco povídala Um. A doufám, že ji tim neštvu a neotravuju.

Don't say the pain will fade tomorrow: The last thing that I'll feel will be today

15. ledna 2015 v 20:35 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Stalkuju ask, jestli T. zas náhodou na něco neodpoví (a S. jí to neolajkuje. Proč mě skoro nic nelajkuje a jí toho lajkuje tolik? ...Tak považuju za vážnou věc i lajkování nějakejch hovadin, a co no. Magor. I know.). A trápí mě to, ale zároveň jsem tak příšerně unavená a nemám sílu, že už mi to je vlastně všechno jedno. Ačkoliv mi to jedno neni.

Trápí mě to, ale očividně jsem už tak vyčerpaná, že to nezvládám cejtit a tak prostě jen sedim, čumim, koukám po tom a... nic. A přitom něco. Nevím.

Don't say the pain will fade tomorrow:
The last thing that I'll feel will be today.
Hey.

You, you, you,
Don't you know?
You took upon my soul.
(I'll never feel this way again)
You, you, you,
Don't you know?
you put me on my knees
and cut my bones.
(I'll never feel this way again)

(Ah... díky Ang, díky.)

Už jsem se nějak odnaučila tolik stalkovat a řešit, že jsme si nenapsali tak a tak dlouho. Prostě... koukám po tom, ale... není mi to jedno, jen prostě.... viz. víš.

Překvapivě to platí i k tomu, že jsme spolu včera prohodily jen pár vět. A že pak odcházela a ani se se mnou nerozloučila bo tak. I když to se mě pořád dotklo a zamrzelo víc než tohle, to jsem ještě měla nějaký zbytky síly nebo já nevim.

Chci aby někdo přišel (nějakej princ na bílym koni, lol. Anebo princezna. Třeba S...) a odvedl mě od tohohle všeho pryč. Někam hodně daleko. Od svýho života. Od svejch myšlenek, pocitů a citů. Od sebe samý.

To by bylo tak skvělý.

Asi... asi bych prostě chtěla, aby mě někdo zachránil. Jakože... ne, že bych potřebovala zachraňovat, protože... já to zvládám, nejspíš, celkem, nezvládla jsem to asi jen teď nedávno, jak jsem napsala S., že mi chybí. Zkrátka jen pro ten... pocit. Že mě někdo zachrání, že na mě někomu tak záleží a že mě má někdo rád. Že si mě někdo všímá natolik, aby usoduil, že potřebuju zachránit bo tak. A jasně, ideálně, kdyby ten někdo byl S. Ale to se nestane. Vím to. Uvědomuju si to. Stejně jako to, že už spolu prostě nebudem, ať to chci sebevíc. Já to všechno vím.

Jen... Furt prostě doufám, že třeba se mejlim. Že to třeba přece jen vyjde. Kéž by.

Už mi mimochodem vážně hrabe hrabe. Jakože, čím dál víc. Viz. B., když jsem jí dneska položila svůj nejnovější gejniální dotaz ohledně toho, jestli by se mnou S. díky tomu třeba zas byla a ona se jen zasekla uprostřed chůze a jen na mě čuměla jakože "Panebože tobě už vážně kape na maják, co to zas vymejšlíš". Ale jakože... to nebyl, žádnej reálnej plán! Spekulace o něčem, co by ani nebylo možný!

Měla bych se učit, ale hm... Nechce se mi. Jasně, měla bych si říct, že prostě přetrpim tyhle tři testy (teda dva a jedno zkoušení, but who cares... I rlly not) a už se na to můžu vykašlat, neb už známky na první pololetí budou uzavřený a prostě... Vyřešeno. Pak si na to zas můžu kašlat, jak chci, jen abych nepropadla. //K... Teď to asi zní, že mám blbý známky, ale, hm, nemám, vidím to na dvě dvojky, eh. A je mi to fuk. Well.

A mám jedničku z tý češtiny, ale, um... prostě, na to, jak moc jsem po ní prahla jsem z ní zkrátka nebyla nijak nadšená, prostě jen "Hm, bezva, mám to.".

I don't want to wake up, on my own anymore

13. ledna 2015 v 18:28 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Včera večer mi bylo zas po dlouhý době fakt příšerně, tak jako už dýl ne. A jo... oproti tomu je asi i to prázdno fajn. Nejspíš. Nevím. Každopádně nějak jsem to nevydržela a popadla mobil a napsala jí. Že mi šíleně chybí. Tyhle tři slova a pak tunu dalších, kterými jsem se strašně omlouvala, že jí to říkám, přestože si uvědomuju, jak je to sobecký, ale že už vážně potřebuju říct alespoň tohle. Taky jsem říkala, že vůbec nemusí odpovídat a ať to třeba smaže a zapomene na to, že mi prostě šlo jen o to, jí to říct.

Sing to me
Sing to me
I don't want to wake up
On my own anymore

Don't feel bad for me
I want you to know
Deep in the cell of my heart
I really want to go

Nesnáším se za to, ale já to tak hrozně moc potřebovala. Když už nic jinýho, tak aspoň tohle. Původně jsem teda chtěla říct, že jí miluju, ale nakonec jsem si vystačila s tímhle. Prostě... alespoň něco. I když bych toho hrozně ráda řekla víc, to bez debat. Pomohlo to. Tak trochu. Nejdřív jsem se po tom, co padla poslední zpráva o to víc klepala (i když já se neskutečně třásla ještě před tím, než jsem šla do postele). Následně mi bylo šíleně špatně, jakože na zvracení a tak. (A vlastně jsem trochu doufala, že budu zvracet a bude mi blbě, abych nemusela do školy a tak, ale smůla.) Nakonec to ale všechno odeznělo a já už jen bez jakejchkoliv pocitů, myšlenek, čehokoliv, prostě tak prázdná, jak to jen jde, ležela a zírala do tmy. Bez pojmu o času a tak. Upřímně... asi by mi nevadilo takhle strávit zbytek života. Heh.

Nečekala jsem, že odepíše ještě v noci. A už vůbec ne, že odpoví jen pár minut po tom, co jsem to odeslala. Že to prý ví. A že to není sobecký a je to v pohodě. Takže pár následujících zpráv bylo právě na téma, jestli to je nebo není špatný. Prý jí to nevadí. Už zase mi zopakovala, že mi ale nemůže pomoct. Kurva. Já od ní ani nechci pomoct. Ne a ne a ne. To bych nikdy chtít nemohla. Jsem jí to taky řekla. Nakonec prohlásila, že se omlouvá, že musí spát, že to slíbila, ale že jestli chci, ať píšu, že si všechno přečte. Na to jsem jí už jen popřála dobrou noc a bylo.

Nějak... jsem si v tu noc uvědomila, že už se to prostě nespraví. Že k tomu není šance. Že už se k sobě nevrátíme. Že už mě nikdy nebude milovat, objímat, líbat a tak... Jasně, doufám pořád, ale... už ani trochu nevěřím, že by se to mohlo vážně stát. To by se musel stát zázrak. A to nehrozí. A je to asi dobře, nezasloužím si zázraky a ona si zaslouží někoho lepšího, než jsem já.

Dneska jsem s ní nemluvila. Jak jsem přišla domů, hodila jsem skajp na neviditelnej mod a internet na mobilu vypla (bcs. fb a viber), neb jsem prostě... já ani nevím proč. Jen... jsem se jí chtěla vyhnout. Asi. Ne vyloženě vyhnout. Těžko se to vysvětluje, obzvlášť, když to sama nechápu.

Uvědomuju si, že to je špatný a tak. Ale já prostě... nevím. Nemůžu. Nechci.

Psala mi na skajp. Nějakej odkaz posílala. Asi jí napadlo, že jen nechci bejt onlajn. Nerozklikla jsem tu zprávu, nepodívala se na odkaz a neodpověděla. Nakonec jsem to vypla úplně. Ono, k čemu to nechávat zaplý, že?

Já už tu tak zatraceně nechci bejt. Nevidim v tom důvod a smysl a prostě nic. Chci pryč. Zmizet. Usnout a už se neprobudit. Cokoliv. Jen to chci mít za sebou. Už žádný myšlenky, pocity, starosti... nic. Chci od toho všeho pokoj. A je mi upřímně uprdele, jestli tohle období časem přejdu, budu v pohodě a blabla. To bude jednou. Já jsem tady teď. A teď otevřeně říkám, že chci pryč. Budoucnost (která ani není jistá) sem, budoucnost tam. I don't care.

Bez tebe cítím se tak sám

12. ledna 2015 v 19:58 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Aaaaah. První rána byla, když na tom asku napsala, že je zamilovaná. Protože už jsem prostě nemohla ani doufat, že neni. Druhá, když říkala, že celej den "mluvila s ní". Protože s ní prostě mluvila víc, než já. Třetí, když citovala svého mladšího bratra, který u večeře prohalšoval, že má holku, i když ji chce on (ale dodala, že nejvíc ji dostává, že vlastně holku ani nemá). A čtvrtá prohlášení "láska žere čas".

Aneb mám potřebu stalkovat T. ask. Heh. Asi abych měla důvod cejtit se hrozně.

Nah... Já nevim, to poslední je asi nejhorší. Protože... protože si to můžu vykládát na tolik způsobů. A já nevim. S. k ní ty city určitě opětuje. Jakože, jen k ní. Chápete.

Včera mi S. posílala jednu písničku. Mám tě rád od Bendiga. Rozbrečela mě a rozesmutnila, ačkoliv není smutná a má fakt hezkej text. Jenže... jenže kurva "Mám tě rád" a "Ty jsi mé světlo a já tvůj stín, pramen mých řek a lásky klín, proto sám být neumím, já proto sám být neumím" a "Já mám tě rád, s tebou mířím jenom výš a dál, ty jsi můj anděl, který má mě rád, ty jsi můj a já zas tvůj" a vlastně bych to sem mohla zkopírovat všechno. Prostě je to hrozně hezký a romantický a... taky ji mám ráda.


Heeee.

Naplánovala jsem si budoucnost. Teď jen vydržet než ten Doctor s Tardis přiletí a odveze mě pryč z tohohle života. A samozřejmě - až zmizím, tak si S. uvědomí, jak moc mě miluje a jak tohle všechno byly hrozný hlouposti a tak. Ale já už budu pryč, cestovat si vesmírem a časem. Zatímco ona si po mně bude do konce života stýskat a litovat, že mě ztratila, protože jsem její životní láska. Lol, jo. Jsem sobecká svině, ale tak... představovat si to můžu, ne?

I když teda... Je pravda, že pořád tak nějak doufám, že to, že mě miluje a tak, si uvědomí, až se uvidíme. Hm. Proto ji taky chci vidět dřív, než ji uvidí T. Ale to se nepovede, no. Mám hold smůlu.

Shit. Tak moc mi chybí. V poslední době je to takový... výraznější?

Taky mám poslední dobou hroznou potřebu vymejšlet a představovat si ty ideální scénáře, jakože se to prostě spraví a tak.

Fakt moc bych jí o tom chtěla povědět. A chtěla bych, aby v tu chvíli byla u mě, objala mě a řekla, že to bude dobrý a že mě vlastně taky miluje, že si to už uvědomila, jen si nebyla jistá, jak mi to říct nebo tak něco.

Jsem jí včera ukazovala svou novou mikinu a ona úpe, jak miluje takový mikiny. Měla jsem hroznou chuť zeptat se, jestli nemůže milovat i mě. Ehm... Už mám ten mozek asi fakt vymytej.

Argh. A ta písnička. Nesnáším jí. Tak moc. Protože je to tak moc hezká. A tak ji poslouchám pořád dokola a prostě...

Nesnáším otázku na to, co dělám, neb to znamená, že se jí pak ptám taky a no... mám hroznej strach ptát se jí, co dělá, protože mám hroznej strach, že řekne něco, co souvisí s T.

Ummm. Jak se mám naučit říkat ty správný věci? Jak se naučit co říkat? Jakože... co se týká třeba problémů někoho nebo tak. Neumím to. Nikdy nevím, co říkat. A tak hrozně to chci umět. Chci jí nějak... pomoct? Dát jí najevo, že se o mně může opřít bo tak... Jenže se jí nejsem ani schopná zeptat, jak se cítí, jak na tom je nebo tak něco, protože vím, že když mi pak bude odpovídat, nebudu vědět, co jí říkat.

Mám strach, že právě tohle... tohle je jedna z těch věcí, proč nakonec bude s T. Kvůli tomu pocit, že o ní se může opřít a nemusí se o ní tolik starat, jako o mě a tak. Tak moc jí chci dokázat, že se o mě starat nemusí, že jí můžu podržet. Jenže jak. To je ta otázka. Nevím, jak na to. Neumím to. Netuším, jak se to naučit.

Kurňa, chci tu bejt sama, obejmout Králíčka, schoulit se do klubíčka, poslouchat písničky a plakat.

Vážně bych chtěla, aby mě odsud ten Doctor vyzvedl a odvezl do pryč. Nebo by to ani nemusel bejt Doctor. Jen prostě... někdo, kdo mě bude mít rád, bude mu na mě záležet a vezmě mě odsud pryč, z mýho života, od tohohle všeho a tak.

Edit 20:48: Někdo T. položil na ask otázku, jestli věří na zázraky. Odpověděkla, že věří v ní a ona je její malý zázrak. Umírám. Ne dobře. To bohužel ne. Takže jinak. Zabíte mě někdo. Prosim, prosim, prosim. Já tu nechci bejt. Fakt ne.

Broken heart with nowhere to go

8. ledna 2015 v 18:35 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Jsem se v sobotu zase přesvědčila, že prostě... ať se snažím sebevíc, pak vždycky nakonec něco poseru. Protože něco nedomyslim a tak. Teda, ne nedomyslim, já prostě... asi vůbec nepřemejšlim nad tim, co dělám. Minimálně někdy. A pak to pokazím. Něco. Cokoliv.

Nesnáším to. A hlavně nesnáším sebe. Svojí sobeckost a sebestřednost a neempatičnost a a to dramatizování svejch pocitů a problémů a neustálou potřebu litovat se a nic nedělat a tak. Prostě sebe. Celou. Od hlavy až k patě.

Jsem příšernej člověk a prostě... Lel. No aspoň jsem zase jednou (v tu sobotu zrovna) brečela kvůli něčemu jinýmu, než kvůli S. I když s tou to taky souviselo, že.

Whooo
You've got scars on your body and your soul
Bruises on your back now
Broken heart with nowhere to go
Living in a high-rise flat
Torn apart, so keep on keeping it together
Nothing is for-ever you know
You can start again like this, like this

Kdbyste na nějakym erpégéčkovym blogu a chatu někoho už hrozně dlouho znali, tak jako 'od vidění' a věděli jste, že se snad vždycky choval namyšleně a kolikrát reaguje hrozně protivně a podrážděně... Napadlo by vás ptát se, proč se tak chová anebo byste to prostě brali tak, že je taková povaha? Protože mě to nenapadlo a hm... Ono to bylo tak, že prostě ta holka zas došla na ten chat a teď prostě tam přišel někdo jinej a začala řešit s ním něco ohledně toho, že co proti ní má. A že proti ní tam všichni něco maj a tak. Tak přirozeně jsem jí řekla, že čím to asi je a nejen já, že. Zmínila jsem se o tom S., která na tom blogu adminuje se mnou. O něco později toho dne mi pak psala S., že prej ta holka má mozkovou poruchu. Dodala, že to bychom věděli, kdybychom se jí někdo zeptal, proč se tak chová. Že jako souhlasí s tím, co bylo řečeno, ale, že je to fakt pitomý, když se na toho člověka nahrne takhle víc lidí a tak. A já nevim. Mělo mě to napadnou. A nenapadlo. Nikdy mě nic nenapadne. Nikdy.

Právě tim nedomejšlením a nepřemejšlením jsem tehdy taky tak posrala svůj vztah s T. Což ale neni jedinej případ, kdy bych tim něco pokurvila. Vždycky si to uvědomim až pozdě. A ačkoliv jsem po tom vždycky o něco zkušenější a snažim se o to víc dávat si na to pozor... Nakonec to prostě stejně zas zkazim.

I když teda, s touhle holkou... nevim, řekla bych... že nás to možná trošec tak nějak... 'sblížilo'? Minimálně jsme si od tý doby trochu psaly a tak. A... zjišťuju, že je vlastně fakt fajn (teda, to jsem veděla už dřív tak trochu věděla, respektive jsem si říkala, že dokáže bejt fajn, ale...). Jen mě prostě deptá, že kdykoliv něco dodám, dovysvětlim a tak, tak prohlásí, že ví, že zas tak blbá ještě neni... A mě to vždycky tak příšerně mrzí, protože to s tím vůbec nemá nic společnýho. Protože to bych dodala ať už bych se bavila s kymkoliv jinym. Protože mám vždycky hroznej strach, aby si někdo něco nevyložil blbě, tak to radši doplnim (a když zrovna ne, tak si to dotyčnej blbě vezme, fuck yeah!).

Na škole je fajn jedna věc, jsem z ní tak nějak otupělá, že nemám moc času bo ne času, ale prostě... mám schopnost ignorovat zabejvání se pocitama, prázdnotou a tak. Prostě většinu času to moc neřešim. Dokud nepřijde něco, co mě zas donutí něco cejtit. A pak je to na hovno.

Protože je prostě strašný sedět a snažit potlačit ty slzy, co mi tečou z očí, protože ještě mám někam jít a nechci si ty oči rozmazat. Připadat si tak příšerně, smutně, zničeně. A pak si najednou uvědomit, že i když si připadám tak hrozně... necejtim nic a jsem prostě prázdná v těhle ohledech. Fuck it. Fakt. Štve mě to. Nechápu to.

Začínám si říkat, jestli to všechno "cejtění" (který vlastně necejtim, lel) neni prostě jen... po paměti. Protože vím, že normálně bych se tak nějak cejtila, pamatuju si to, ale... nejsem schopná to doopravdy cejtit.

Každopádně za to vstávání bych vraždila. Um.

S. byla včera u tý psychiatričky. Prej to bylo hrozný. Že prej středně těžká deprese (nah, nepřekvapilo mě to) a dostala antidepresiva. Objednaná je zas za měsíc. Nemůžu si pomoct, vážně by mě zajímalo, co všechno jí říkala a tak.

Sice mi antidepresiva přijdou jako hrozná hovadina, ale... Doufám, že jí to pomůže. Že jí bude líp. //Navíc je fakt, že nevim nic moc o tom, jak antidepresiva fungujou a tak.//

Tuhle jsem něco prohlásila a S. se začala vzteka a ať se koukám omluvit. Jsem se jí teda nakonec omluvila. A hm, pak, že to nestačí a že chce pusu na omluvu. A em, wat? Jakože... proč? Proč tohle dělá? Jo, vim, že to bylo všechno myšlený v legraci, vím, že si tím nemůžu zvyšovat naděje a že to nic neznamená. Vím to a držím se toho, ale stejně mi prostě hlavou neustále běhá ta otázka, že co když se tím třeba fakt snaží něco naznačit a co když to fakt něco znamená.

Rozečetla jsem první díl Harryho Pottera. Jsem asi na dvacátý straně. Hrozně se mi líbí, jak je to psaný. Tak děcky. Ale trvalo mi asi jen stranu si na to dětský psaní přivyknout (narozdíl třeba od PJ, kde mi to vždycky trvalo dýl).

Jsem se dneska vrhla do přerovnávání knihovny, což jsem plánovala už hrozně dlouho. A kurva. Už nikdy. Po nějaký chvíli jsem kvůli tomu ty knihy vážně začala nenávidět. Protože to prostě odmítalo vypadat nějak hezky a tak. Heh. S výsledkem taky nejsem nijak moc spokojená, ale co no. S. to chtěla vidět, prej to vypadá úžasně. Tak... jo... jsem ráda, že jí se to líbí.

Is it too late to follow you out?

3. ledna 2015 v 10:44 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Zdálo se mi o ní. Heh. Byly jsme... u ní, I guess. Bylo to divný. Hrály jsme nějakou jeblou hru. V jednu chvíli se snad i líbaly a pak zas jakoby nic. A pak tam bylo prostředí netu a nevim k čemu, ale T. tam cosi komentovala a bylo to něco dlouhýho a v angličtině, ale jediný, co si z toho pamatuju je to, že ji miluje. A pak taky S. mi něco povídala, a že... něco nechápu, nedělám, neumim, idk, tak něco prostě a pak, že T. se na to jen podívá a už chápe, dělá, umí. Heh.

Nevim proč o tom zas melu. Asi proto, že jsem se pak probudila s takovym divnym pocitem. Připadám si tak... nevím, jak to popsat. Jakoby prostě... S. a T. už k sobě úpe nejvíc patřily a já tu byla navíc? Tak nějak? A že bych už fakt měla nějak zabít tu naivní naději, že třeba spolu nakonec ještě přeci jen budeme?

And now I'm starting ever sentence with an apology
Oh what's your reason for leaving now?
Is it too late to follow you out?

Tak nějak jsem si uvědomila, že už pomalu nevím, jaký to je normálně cejtit. Zapomínám to... nebo už jsem možná téměř zapomněla. A začínám pochybovat... nenamlouvám si třeba něco? Co když je tohle to normální cejtění, hm? Mate mě to. Tak moc. Všechno.

Nah. Tak jsem si řikala, že bych si mohla zkusit přečíst nějakej starší článek, že mi to třeba pomůže zjistit, jak to je, ale... Heh. Jen mě to málem rozbrečelo. A narazila jsem na takej jeden odstavec.

"Nehledě na to, že mám strach, že kdybych se na to teď vykašlala a vzdala to, přišla bych o holku, se kterou bych třeba fakt mohla strávit celej zbytek života (jak moc bych to chtěla, i kdybychom neměly všechyn ty super povlečení, tu duhu na zdi v kuchyni, obývák zařízenej do superhrdinska a tak). O tu jedinou holku, osobu, kterou kdy budu milovat, protože si fakt neumím představit, že bych někdy mohla milovat někoho jinýho. A která bude milovat mě. O mojí nejlepší čast. O to nejdůležitější, co v životě mám."

Vážně. Musim se smát. Ne, že by to bylo nějak veselý, to takovej ten... jak je to tak smutný a hrozný, až se tomu prostě musim smát. Protože jsem o ní stejně přišla. Jaká to ironie, co?

Přijde mi divný, že tak dlouho jsem nechápala, proč se se mnou vůbec baví, natož proč se mnou chodí, proč mě miluje. Že jsem tak dlouho měla pocit, že by se na mě měla vykašlat, protože jí ztěžuju život a bylo by jí beze mě líp. A teď je to tady... a já víceméně pořád nechápu, jak je to možný, že je to všechno pryč. Že už to neni moje holka a že já už nejsem její holka.

Zajímalo by mě, co teď cejtí. Ke mně. K T. Jenže se jí nemůžu zeptat, protože... protože mám tak příšernej strach, že bych slyšela, že ke mně už necejtí vůbec nic. A to... to nechci. Nechci to slyšet. Tak strašně nechci.

A taky se nechci zvednout ze židle a jít se převlíct, učesat, namalovat a tak a jít k babičce na oběd. Heh. I když tu mám k jídlu věcí pomálu, fakt se mi k nim nechce. Ani nevim proč. Heh.

Mám kamaráda, toho, co se mi tehdy zamiloval do S. A no už nevim jak došlo, ale to je už nějakou chvíli takovýto, jak se hrozně milujeme a tak, takovýty kecy prostě. A včera prohlásil, že je na čase se zasnoubit. A tak si hodil na ksichtknihu životní událost a mě si hodil do vztahu. Já to zjistila o několik minut pozdějc a když už to tam bylo, tak jsem mu to potvrdila. (To taky, rozkliknu fb a tam na mě vyskočí zpráva od J. s tim, že jesi nejsem moc mladá na zásnuby a já jen wtf a pak vidim událost no.) S. se to očividně dost nelíbí. Prej proto, že už jí to přijde hrozně ohraný (no jo, jsem zasnoubená po třetí (y)) a trapný, ale že jí do toho nic neni. A nevim. Nemůžu se zbavit tý potřeby zvažovat, že... co když prostě žárlí? Je to hnusný, ale... asi bych chtěla, aby žárlila. Protože by to znamenalo, že mě má třeba aspoň trochu ráda, ne?