Broken heart with nowhere to go

8. ledna 2015 v 18:35 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Jsem se v sobotu zase přesvědčila, že prostě... ať se snažím sebevíc, pak vždycky nakonec něco poseru. Protože něco nedomyslim a tak. Teda, ne nedomyslim, já prostě... asi vůbec nepřemejšlim nad tim, co dělám. Minimálně někdy. A pak to pokazím. Něco. Cokoliv.

Nesnáším to. A hlavně nesnáším sebe. Svojí sobeckost a sebestřednost a neempatičnost a a to dramatizování svejch pocitů a problémů a neustálou potřebu litovat se a nic nedělat a tak. Prostě sebe. Celou. Od hlavy až k patě.

Jsem příšernej člověk a prostě... Lel. No aspoň jsem zase jednou (v tu sobotu zrovna) brečela kvůli něčemu jinýmu, než kvůli S. I když s tou to taky souviselo, že.

Whooo
You've got scars on your body and your soul
Bruises on your back now
Broken heart with nowhere to go
Living in a high-rise flat
Torn apart, so keep on keeping it together
Nothing is for-ever you know
You can start again like this, like this

Kdbyste na nějakym erpégéčkovym blogu a chatu někoho už hrozně dlouho znali, tak jako 'od vidění' a věděli jste, že se snad vždycky choval namyšleně a kolikrát reaguje hrozně protivně a podrážděně... Napadlo by vás ptát se, proč se tak chová anebo byste to prostě brali tak, že je taková povaha? Protože mě to nenapadlo a hm... Ono to bylo tak, že prostě ta holka zas došla na ten chat a teď prostě tam přišel někdo jinej a začala řešit s ním něco ohledně toho, že co proti ní má. A že proti ní tam všichni něco maj a tak. Tak přirozeně jsem jí řekla, že čím to asi je a nejen já, že. Zmínila jsem se o tom S., která na tom blogu adminuje se mnou. O něco později toho dne mi pak psala S., že prej ta holka má mozkovou poruchu. Dodala, že to bychom věděli, kdybychom se jí někdo zeptal, proč se tak chová. Že jako souhlasí s tím, co bylo řečeno, ale, že je to fakt pitomý, když se na toho člověka nahrne takhle víc lidí a tak. A já nevim. Mělo mě to napadnou. A nenapadlo. Nikdy mě nic nenapadne. Nikdy.

Právě tim nedomejšlením a nepřemejšlením jsem tehdy taky tak posrala svůj vztah s T. Což ale neni jedinej případ, kdy bych tim něco pokurvila. Vždycky si to uvědomim až pozdě. A ačkoliv jsem po tom vždycky o něco zkušenější a snažim se o to víc dávat si na to pozor... Nakonec to prostě stejně zas zkazim.

I když teda, s touhle holkou... nevim, řekla bych... že nás to možná trošec tak nějak... 'sblížilo'? Minimálně jsme si od tý doby trochu psaly a tak. A... zjišťuju, že je vlastně fakt fajn (teda, to jsem veděla už dřív tak trochu věděla, respektive jsem si říkala, že dokáže bejt fajn, ale...). Jen mě prostě deptá, že kdykoliv něco dodám, dovysvětlim a tak, tak prohlásí, že ví, že zas tak blbá ještě neni... A mě to vždycky tak příšerně mrzí, protože to s tím vůbec nemá nic společnýho. Protože to bych dodala ať už bych se bavila s kymkoliv jinym. Protože mám vždycky hroznej strach, aby si někdo něco nevyložil blbě, tak to radši doplnim (a když zrovna ne, tak si to dotyčnej blbě vezme, fuck yeah!).

Na škole je fajn jedna věc, jsem z ní tak nějak otupělá, že nemám moc času bo ne času, ale prostě... mám schopnost ignorovat zabejvání se pocitama, prázdnotou a tak. Prostě většinu času to moc neřešim. Dokud nepřijde něco, co mě zas donutí něco cejtit. A pak je to na hovno.

Protože je prostě strašný sedět a snažit potlačit ty slzy, co mi tečou z očí, protože ještě mám někam jít a nechci si ty oči rozmazat. Připadat si tak příšerně, smutně, zničeně. A pak si najednou uvědomit, že i když si připadám tak hrozně... necejtim nic a jsem prostě prázdná v těhle ohledech. Fuck it. Fakt. Štve mě to. Nechápu to.

Začínám si říkat, jestli to všechno "cejtění" (který vlastně necejtim, lel) neni prostě jen... po paměti. Protože vím, že normálně bych se tak nějak cejtila, pamatuju si to, ale... nejsem schopná to doopravdy cejtit.

Každopádně za to vstávání bych vraždila. Um.

S. byla včera u tý psychiatričky. Prej to bylo hrozný. Že prej středně těžká deprese (nah, nepřekvapilo mě to) a dostala antidepresiva. Objednaná je zas za měsíc. Nemůžu si pomoct, vážně by mě zajímalo, co všechno jí říkala a tak.

Sice mi antidepresiva přijdou jako hrozná hovadina, ale... Doufám, že jí to pomůže. Že jí bude líp. //Navíc je fakt, že nevim nic moc o tom, jak antidepresiva fungujou a tak.//

Tuhle jsem něco prohlásila a S. se začala vzteka a ať se koukám omluvit. Jsem se jí teda nakonec omluvila. A hm, pak, že to nestačí a že chce pusu na omluvu. A em, wat? Jakože... proč? Proč tohle dělá? Jo, vim, že to bylo všechno myšlený v legraci, vím, že si tím nemůžu zvyšovat naděje a že to nic neznamená. Vím to a držím se toho, ale stejně mi prostě hlavou neustále běhá ta otázka, že co když se tím třeba fakt snaží něco naznačit a co když to fakt něco znamená.

Rozečetla jsem první díl Harryho Pottera. Jsem asi na dvacátý straně. Hrozně se mi líbí, jak je to psaný. Tak děcky. Ale trvalo mi asi jen stranu si na to dětský psaní přivyknout (narozdíl třeba od PJ, kde mi to vždycky trvalo dýl).

Jsem se dneska vrhla do přerovnávání knihovny, což jsem plánovala už hrozně dlouho. A kurva. Už nikdy. Po nějaký chvíli jsem kvůli tomu ty knihy vážně začala nenávidět. Protože to prostě odmítalo vypadat nějak hezky a tak. Heh. S výsledkem taky nejsem nijak moc spokojená, ale co no. S. to chtěla vidět, prej to vypadá úžasně. Tak... jo... jsem ráda, že jí se to líbí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 8. ledna 2015 v 20:40 | Reagovat

Hele... když ona se nechová, jako by tě ještě neměla ráda... a vůbec. Víš?

Na děckej styl jsem si nikdy nezvykla u letopisů narnie.

antidepresiva... za mě ne. ale někomu můžou pomoct.

2 Wye | E-mail | Web | 10. ledna 2015 v 19:01 | Reagovat

[1]: Já nevím. Možná trochu. V těhle věcech jsem byla asi vždycky pesimističtější no. Tak jako tak... asi je lepší, smiřovat se s tím, že už nemá a jen doufat, než věřit, že má a pak bejt zklamaná, ne?

Letopisy jsem nečetla, ale chci je zkusit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama