Dead inside

30. ledna 2015 v 20:55 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Jsem unavená a vyčerpaná. Už zase. Tak strašně moc. Z toho všeho necejtění. A chvilkovýho cejtění. Ze všech těch myšlenek, pocitů. Mozek mám neskutečně otupělej a myšlení taky. Myslím tak, že snad ani nemyslím. Sotva udržim myšlenku. Všechno je to tak líný. A namáhavý. Čas utíká strašně pomalu a já mu stejně nestačím. Nebo stačím? Já nevím.

Dead inside
My heart and soul flatlines
Put your mouth on mine
And bring me back to life

Jen prostě... je to divný. Prázdný. Všechno. Čím dál víc. Já vím, že to zní asi divně. Že naprostý prázdno může bejt ještě prázdnější, ale může. Pořád tam jsou ty city a pocity a nikdy nevím, kdy se zase přihlásej o slovo. Kdy mě zas donutí plakat, šílet, chtít si ublížit a toužit odsud zmizet. Ale, asi je to čím dál míň. Prostě jen... všechno to cejtění, ta bolest, co vždycky přejde je kratší. Nejspíš bych měla bejt ráda. Jenže... to znamená, že si asi začínám zvykat. A já si kurva nechci zvyknout. Nechci ztratit ty city k ní. Protože... co když už pak nikdy nebudu nic cejtit? K nikomu?

Vlastně. Já už ani nevím, jestli tohle moje necejtění není jen výmysl. Co když cejtim úplně normálně, jen si něco namlouvám? Nevím, nevím, nevím. Nepamatuju se. Nepamatuju se, jaký to bylo, když jsem měla dojem, že normálně cejtim, respektive jsem o takovejch věcech vůbec neuvažovala. Nepamatuju se, jestli jsem měla neustále nějakou náladu, jakože jsem se cejtila fajn anebo smutně anebo co. Třeba si to jen namlouvám, to cejtění. Třeba je tohle normální a to prázdno vůbec není prázdno. Já nevím. Chci vědět.

Mám dojem, že jsem toho už ztratila tolik. Sílu, vůli bojovat, touhu po štěstí a podobný blafy. Že už prostě jen existuju, protože jsem s tím prostě začala, tak si tu budu existovat, dokud to nějak neskončí. To přežiju. Hah. Mám to bezva vyhlídky.

Chvílema... si na něco vzpomenu, ale většinou prostě... to pak zas přejdu myšlením na něco jiného. Občas ucejtim takový hnusný bodnutí, lítost a tak. Ale hned je to zase pryč. Někdy něco řekne a mě to je hrozně líto, ublíží mi to, ale za chvíli je to zase pryč.

No jasně a pak jsou tu ty chvíle, kdy to všechno zase nacházim. Sílu, odhodlání a tak. Chvíle, kdy zase zvažuju, zda bych to neměla skončit, jakože tu komunikaci a tak s ní. Kdy mám chuť to udělat. Abych se posunula dál. Kdy se chci posunout dál. Kdy chci doopravdy žít. Žít a bejt šťastná. Časem najít někoho, s kým bejt šťastná a tak. Jenže to taky přejde. A já nic neudělám. A prostě se vrátím k tý existenci.

S. příští pátek nejspíš pojede k T. Úplně mi to neřekla, ale bavily jsme se a ona, že v pátek pak probably zas pojede pryč (tenhle tejden bude mí jarňáky a někdy, asi zejtra, odjíždí na hory a vrací se ve středu, bo čtvrtek, bo kdy). A upřímně, kam jinam by jela, že?

Já se s ní očividně uvidim v únoru. Páč jak mi sdělila, její rodiče prej konečně pojedou do Prahy ke známým, tak ji vezmou s sebou ke mně.

Líbilo se mi, jak řekla, že ke mně. Nevím, přišlo mi, že to zní tak hrozně hezky. Že přijede ke mně. Heh, chtěla bych, aby to něco znamenalo.

Miluju ty chvíle, kdy se bavíme a je to tak hrozně fajn. Kdy mám pocit, že to je trochu, jako dřív. Kdy můžu zapomenout, že existuje nějaká T. a tak. Kdy mám dojem, že jí na mě záleží.

Zejtra jdu s B. na Pragoffest. Už se ani prostě netěším. Prostě jdu. Fajn no. Mrzí mě to. Ale... ono to přijde. To nadšení z toho a tak. Určitě. Jsem zvědavá, jestli se uvidím s pár lidma, který jsem už dlouho neviděla, pár jsem nebyla na žádnym sraze.

Nah, jsem jediná, koho kurevsky sere, jak je na titulce blogu ten článek s názvem "Homosexuálové jsou taky lidi"? To taky. Kurva. Nejsou taky lidi. Jsou lidi. Jo. Jsem na tyhle věci hrozně háklivá, lel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Coneja^^ | Web | 30. ledna 2015 v 21:09 | Reagovat

Máš geniální vkus na hudbu (y) .. krásná písnička .. i článek :)

2 Ang | Web | 31. ledna 2015 v 13:18 | Reagovat

Nah. Ani na titulku nelezu. "Všichni lidi jsou prostě lidi, smiřte se s tím."

To prázdno je normální. Myslím. Já nevím. Mně se vždycky... Objevilo. A pak zmizelo. A bylo lepší, když jsem necejtila nic. Ale co já vím, jak to mají ostatní, že?

3 Wye | E-mail | Web | 3. února 2015 v 20:28 | Reagovat

[1]: :)

[2]: Já tam lezu, očumuju co je novýho a nevim, často se směju těm blbostem, no.

Nemůžu se zbavit pocitu, že dřív tu nebylo prázdno, ale něco jinýho. Ale prostě, jak říkám, já nevím. Nepamatuju se.

4 ly | Web | 5. února 2015 v 17:00 | Reagovat

shit, to je přesný... can't remember what was there before.
je to děsivý.
a pořád se nemůžu rozhodnout, jestli mám "radši" prázdnotu nebo bolest...

fakt nevím... jednou to bude lepší, nějak se to všechno bude muset "rozhodnout", žít v nejistotě je na nic...

a s tím blog-bullshitem... eh... nesnáším takový kecy, kdo to vůbec může napsat..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama