I don’t belong here

16. ledna 2015 v 19:47 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Ta únava mě zabíjí. Vážně. Asi to nebude dávat smysl, ale... ta únava mě unaveuje. A doopravdy nechtějte abych vám to vysvětlovala. Nemám tucha jak. I mně to zní jako blbost.

Nudím se a chci něco dělat, nejlíp otevřít knihu a číst, jenže... přijde mi to tak náročný. Vzít tu knihu, otevřít ji, číst, obracet strany...

Jakoby ze mě někdo vycucl veškerou energii, lel.

Free me
Free me
Free me from this world.
I don't belong here,
It was a mistake imprisoning my soul.
Can you free me,
Free me from this world.

Chci jít spát, ale... je brzo a nevím. Chci a nechci.

Je to tak blbý, že už nějakou chvíli mi je hrozný vedro, ale prostě nejsem schopná si sundat tu zatracenou mikinu. I když to možná taky proto, že vím, že bych si ji stejně za chvíli zase oblíkala.

Když už jsme u toho spaní, S. včera zase odcházela a ani mi nic neřekla. Tak jsme si asi hodinu a půl nepsaly a co. Vždycky se se mnou loučila, i když třeba jen jedním slovem... Bolí to.

T. se pak večer ptal někdo na asku na nejhorší pocit. Odpověděla, že ten, když ví, že jí chybí a že ji potřebuje a ona jí nedokáže pomoct.

Ničí mě to... anebo možná už ani ne, já už asi jsem poničená dost, nah. Prostě, že T. jí chybí a že T. potřebuje... A já ne. A... Um.

Ale něco jsem si uvědomila.

Že za to vážně můžu já. Za všechno. Protože jsem tu pro ni prostě nebyla. Ne dost. Ne tak jak si zasloužila. Ne tak, jak potřebovala. A ani teď. I když jsem chtěla, nebyla jsem tu pro ni ze strachu, že nebudu mít co říkat a tak. Že nevím, jak na to. A tak tu pro ni byla T. a prostě... Vím, že tohle jsem si uvědomovala už dřív, ale teď jsem si to uvědomila nějak víc a tak.

A vážně. Dala bych cokoliv za možnost vrátit se v čase, někam dál a napravit to všechno. Víc se o ní snažit starat, pomáhat jí a víc ji dávat najevo, že tu pro ní jsem neustále, že se o mě může opřít a že mi může všechno říct a tak. A prostě sama se víc vyptávat a tak a jen nečekat, jestli ona se nerozhodne mi o něčem říct.

Jenže už je prostě pozdě. Časem se nevrátím

Tak děsně se za to nenávidim. Za to, že jsem tu pro ni nikdy nebyla tak moc, jak jsem měla. A že jsem ji nechávala tolik se o mě starat.

Chci to napravit. Zatraceně moc chci. Chci se starat a ptát se a dát jí najevo, že kdyby cokoliv, jsem tu pro ni. Chci jít o všechno vynahradit. A jsem odhodlaná to udělat. Anebo se aspoň snažit.

I když... je pravda, že pořád nevím jak. Já nevím, asi jsem v takejch věcech hrozně neprůbojná a je mi blbý se vyptávat a tak, pokud nezačne sama a tak. Jenže tohle je taky ten hlavní důvod toho všeho, že.

Ne, že bych se domnívala, že to zachrání to, co ke mně cejtila nebo tak. I když neříkám, že by to nebylo fajn. Ale zase říkám - to by byl zázrak. A ten se mi v tomhle případě prostě nestane. Jen prostě... chci tu pro ni být alespoň jako opravdová... kamarádka. K, nechci, to slovo mi nejde přes prsty, chci bejt víc, ale víc už nebudu a alespoň tohle je lepší než nic.

Tak strašně mě to sere. Ten talent uvědomovat si všechno až moc pozdě. A to, že... o některých věcech (jako třeba právě o tom vyptávání se, starání a tak) přemýšlím naopak až moc. Že prostě bych to měla udělat a nepřemejšlet. Ale já přemejšlim a mám strach, že to udělám blbě, že ji naštvu nebo cokoliv a prostě tak.

Lol. Takej problém jsem vlastně celkem dlouho měla i v našem vztahu. Co se teda pobývání spolu irl týče. Jak jsme spolu začaly chodit (myslím teda, mám dojem, že předtím to bylo lepší, i když taky ne ideální), neskutečně jsem se před ní začala stydět. Bála jsem se pomalu jen nadechnout, ze strachu, že to udělám blbě a ona mě přestane mít ráda. Takže to vždycky byla ona, kdo dělal první kroky a tak (i když, já jí dala první pusu, na tvář! a poprvý jsem ji chytila za ruku! i když... ani jedno ne úplně sama od sebe, bez toho, aby si o to řekla nebo tak něco). To se ale zlepšilo. V létě pokud vím. Jak jsem u ní poprvý byla. Prostě... jsem se najednou přestala tolik stydět... a bylo to super. Už jsem neměla takej strach se jí jen dotknout anebo ji políbit sama od sebe nebo tak něco.

Shit. Neměla bych vzpomínat.

Se mě dneska ptala, jestli půjdem na 4Pets. Tam jsme se poprvý viděly. A další rok jsme tam byly zase. Loni jsme ale vynechaly, páč já v tý době byla v Anglii (jak moc mě to naštvalo) a ona nakonec onemocněla. Joo, chtěla bych letos zas jít. Víte co, prostě... tradice? Nevím. Snad.

Heh. Mi připomíná všechny ty znamení a náhody, který jsem z legrace vždycky považovala za osudový. Ale tak. Koukejte jo. Obě jsme se narodily ve stejnej měsíc. A co se dnů týče jedná se o čísla s opačnym pořadím číslic. A rozdíl mezi těma číslama je ještě ke všemu číslo toho měsíce. Anebo to, že jsme se seznámily, zasnoubily (ještě před tím, než mezi náma fakt něco bylo a tak, prostě takýty nevážný vztahy) a i spolu začaly chodit 27., akorát každý bylo v jinej měsíc. A jakože... rlly to bylo úplně náhodou. Um a vím, že to není všechno, že je toho víc... Jen mi to jaksi taksi vypadlo. Znáte to, když chcete o něčem mluvit nebo tak a v tu chvíli vám to vypadne, i když to jinak nesutále víte.

Jasně, jsou to hovadiny, ale ehm... Jsou to pěkný náhody a bylo fajn brát to třebas jako nějaký znamení toho, že k sobě fakt patříme a tak...

Každopádně, abych se vrátila k tomu původnímu. Vážně jsem odhodlaná se starat a tak. Ale, em... je mi blbý taj zničehonic. A tak se s ní snažím prostě normálně bavit jenže... Ona nic nepovídá, já nemám moc co, takže jí akorát čas od času pošlu něco vtipnýho na co narazím a konec. Chci aby mi něco povídala Um. A doufám, že ji tim neštvu a neotravuju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 16. ledna 2015 v 21:04 | Reagovat

Hehe, sledování takových těch náhod je vážně... Na nic. (A oba jsme jedináčci! Wow!) Když prostě... Vážně, časem to bude lepší. Bude.

Já nevím. Jediný, co asi můžu říct, je, že je čas... Je spousta času. Je nám děsně málo a máme před sebou spoustu života. A jestli to nefunguje teď... Možná, možná, možná stačí počkat nějakou dobu (týdny? měsíce? roky?) a pak... pak to možná bude dobrý. však víš... i kdyby se ten kontakt úplně přerušil, za pár let se vždycky můžeš ozvat, hej, pamatuješ na mě? pojď na kafe.

já nevím. je to tak nějak... taková malá, drobná, nepatrná naděje. asi k ničemu a všechno, ale to vědomí je hezký. že někdy možná.

2 Wye | E-mail | Web | 17. ledna 2015 v 9:17 | Reagovat

[1]: Ono, kdyby ta náhoda byla jedna, ale... ono jich bylo víc a prostě... :'I :D

Jo, já vím. To mě taky napadlo. Že třeba jednou, za rok, dva, tři... Kdo ví. Že na sebe třeba zase náhodou narazíme a že to třeba... že to třeba znovu přijde a tak. A že možná to, že si nejsme souzeny teď, neznamená, že si nejsem souzeny vůbec, nom. Na druhou stranu... to nevím. Jsou to spekulace. A já jsem tu teď. Nemůžu žít pro nějakou nepravděpodobnou myšlenku...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama