Is it too late to follow you out?

3. ledna 2015 v 10:44 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Zdálo se mi o ní. Heh. Byly jsme... u ní, I guess. Bylo to divný. Hrály jsme nějakou jeblou hru. V jednu chvíli se snad i líbaly a pak zas jakoby nic. A pak tam bylo prostředí netu a nevim k čemu, ale T. tam cosi komentovala a bylo to něco dlouhýho a v angličtině, ale jediný, co si z toho pamatuju je to, že ji miluje. A pak taky S. mi něco povídala, a že... něco nechápu, nedělám, neumim, idk, tak něco prostě a pak, že T. se na to jen podívá a už chápe, dělá, umí. Heh.

Nevim proč o tom zas melu. Asi proto, že jsem se pak probudila s takovym divnym pocitem. Připadám si tak... nevím, jak to popsat. Jakoby prostě... S. a T. už k sobě úpe nejvíc patřily a já tu byla navíc? Tak nějak? A že bych už fakt měla nějak zabít tu naivní naději, že třeba spolu nakonec ještě přeci jen budeme?

And now I'm starting ever sentence with an apology
Oh what's your reason for leaving now?
Is it too late to follow you out?

Tak nějak jsem si uvědomila, že už pomalu nevím, jaký to je normálně cejtit. Zapomínám to... nebo už jsem možná téměř zapomněla. A začínám pochybovat... nenamlouvám si třeba něco? Co když je tohle to normální cejtění, hm? Mate mě to. Tak moc. Všechno.

Nah. Tak jsem si řikala, že bych si mohla zkusit přečíst nějakej starší článek, že mi to třeba pomůže zjistit, jak to je, ale... Heh. Jen mě to málem rozbrečelo. A narazila jsem na takej jeden odstavec.

"Nehledě na to, že mám strach, že kdybych se na to teď vykašlala a vzdala to, přišla bych o holku, se kterou bych třeba fakt mohla strávit celej zbytek života (jak moc bych to chtěla, i kdybychom neměly všechyn ty super povlečení, tu duhu na zdi v kuchyni, obývák zařízenej do superhrdinska a tak). O tu jedinou holku, osobu, kterou kdy budu milovat, protože si fakt neumím představit, že bych někdy mohla milovat někoho jinýho. A která bude milovat mě. O mojí nejlepší čast. O to nejdůležitější, co v životě mám."

Vážně. Musim se smát. Ne, že by to bylo nějak veselý, to takovej ten... jak je to tak smutný a hrozný, až se tomu prostě musim smát. Protože jsem o ní stejně přišla. Jaká to ironie, co?

Přijde mi divný, že tak dlouho jsem nechápala, proč se se mnou vůbec baví, natož proč se mnou chodí, proč mě miluje. Že jsem tak dlouho měla pocit, že by se na mě měla vykašlat, protože jí ztěžuju život a bylo by jí beze mě líp. A teď je to tady... a já víceméně pořád nechápu, jak je to možný, že je to všechno pryč. Že už to neni moje holka a že já už nejsem její holka.

Zajímalo by mě, co teď cejtí. Ke mně. K T. Jenže se jí nemůžu zeptat, protože... protože mám tak příšernej strach, že bych slyšela, že ke mně už necejtí vůbec nic. A to... to nechci. Nechci to slyšet. Tak strašně nechci.

A taky se nechci zvednout ze židle a jít se převlíct, učesat, namalovat a tak a jít k babičce na oběd. Heh. I když tu mám k jídlu věcí pomálu, fakt se mi k nim nechce. Ani nevim proč. Heh.

Mám kamaráda, toho, co se mi tehdy zamiloval do S. A no už nevim jak došlo, ale to je už nějakou chvíli takovýto, jak se hrozně milujeme a tak, takovýty kecy prostě. A včera prohlásil, že je na čase se zasnoubit. A tak si hodil na ksichtknihu životní událost a mě si hodil do vztahu. Já to zjistila o několik minut pozdějc a když už to tam bylo, tak jsem mu to potvrdila. (To taky, rozkliknu fb a tam na mě vyskočí zpráva od J. s tim, že jesi nejsem moc mladá na zásnuby a já jen wtf a pak vidim událost no.) S. se to očividně dost nelíbí. Prej proto, že už jí to přijde hrozně ohraný (no jo, jsem zasnoubená po třetí (y)) a trapný, ale že jí do toho nic neni. A nevim. Nemůžu se zbavit tý potřeby zvažovat, že... co když prostě žárlí? Je to hnusný, ale... asi bych chtěla, aby žárlila. Protože by to znamenalo, že mě má třeba aspoň trochu ráda, ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 neweresth | Web | 3. ledna 2015 v 11:12 | Reagovat

Heh, ze začátku jsem z toho čtení byla celkem zmatená, ale na konci už jsem to všechno jaksi pochápala. Strach je pomalu přirozený, ikdyž je třeba jej překonávat. Nevím, jaké je to MILOVAT někoho. Neznám ten pocit ztráty. Ale je to neskutečný, jak takový emoce, city a pocity dokážou ovlivnit celkovou existenci a žití. Heh, být naivní je fajn, to bych nikomu nebrala. Doufám, že brzy dojdeš k nějakému rozumnému a reálnému konci či začátku.

2 Ang | Web | 3. ledna 2015 v 11:43 | Reagovat

Kdyby nežárlila, asi... by nereagovala takhle, ne? heh. nevím. já se ve vztazích nevyznám... vůbec.

já nevím. třeba to není pryč. třeba se to vrátí. (a třeba ne.)

konce jsou přece jen někdy možná lepší, ať dobrý nebo špatný. nevím, nejistota zabíjí.

3 Wye | E-mail | Web | 4. ledna 2015 v 20:51 | Reagovat

[1]: Jo, ono to může bejt dost zmatečný a tak nom.

Když... Já asi nechci aby to skončilo. Ani to co k ní cejtim, ani ta naděje, nic. A ani nechci, aby nic novýho začalo. Já bych chtěla, aby se prostě... vrátilo to, co bylo dřív.

[2]: Nevím, no. Nah, taky by to kdyžtak mohla prostě přiznat, šak jí musí bejt jasný, že by mě to potěšilo 8I Ale... nevím, no, dost možná je to fakt jen naivní domněnka. Protože logicky... proč by žárlila na mě...

Jo. Třeba jo. Třeba ne. Třeba tohle. Třeba tamto. Ale taky je to prostě to, čeho se držím. Jakože toho "třeba jo".

To souhlasím, ale... Hm.

4 Miss No Strong | E-mail | Web | 7. ledna 2015 v 14:03 | Reagovat

Není od tebe hnusný, že chceš, aby žárlila. (myslím, že žárlí, aspoň trochu určitě)
A... já nevím, ale není lepší vědět konečně na čem jsi než ta nejistota? Chci říct.. pravda umí bolet, ale... myslím, že žít v nejistotě je horší, protože si dáváš falešné naděje a tak vůbec.

5 Wye | E-mail | Web | 8. ledna 2015 v 17:18 | Reagovat

[4]: Jenže... tohle není nejistota. Nesnáším nejistotu, to bych řešila, ale tohle... Je jiný. Rozešla se se mnou a tak prostě vím, na čem jsem. Jediný co nevim je právě to, co ke komu cítí no, ale... Nevím. Prostě... takhle pořád můžu doufat. A nevím, nechci, asi, o tu možnost prostě přijít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama