Únor 2015

I would stop time so we don't move

28. února 2015 v 19:03 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Prázdno. Prázdno. Prázdno. A zase prázdno.

Asi je na čase si to přiznat.

Necejtim to.

Nic.

Říkám, jak mi chybí a jak chci bejt s ní, že jí miluju, ale přitom je to všechno tak prázdný a já to necejtim a nevim co to znamená a občas si říkám, že snad už mě to všechno netrápí ani tak protože bych ji fakt milovala, ale protože jsem v náš vztah a tak věřila a teď je to fuč, ale taky vím, že to není pravda a jsou tu ty chvíle, kdy to třeba na chvíli cejtim, ale pak tu je zas to prázdno a nevim co dělat, nevim co to je, co to znamená a pak je tu taky ta chvíle, kdy pozoruju její fotku a pláču a prostě cejtim, že to tam někde asi je, že to je jen někde hlubokoho.

Mate mě to a nerozumim tomu a je to prostě příšerný, protože v tom nemám jasno, chci v tom mít jasno a rozumět tomu, rozumět sobě. Chci jí milovat a chci aby ona milovala mě. Chci bejt s ní, protože nikdo úžasnější prostě není a protože jí miluju a zase to dělám a já nevim. Nevim, co je pravda a co ne.

A už se mi zas zdá, že jsem něco zahlídla, i když tam nic/nikdo neni a mám strach. Mám blbej pocit, že tu někdo je přímo za mnou, ale jsem tu sama. Bojím se. Bojím se duchů a těhle věcí a bojim se o svojí psychiku, i když vim, že z toho nic nebude a že to je asi normální. A prostě nechci bejt u babičky a chci bejt sama, takže to prostě musim vydržet a tečka.

Chci jít spát, protože nemám co dělat, ale zároveň jít spát nechci a prostě...

Chci si u něčeho odpočinou, nabrat energii a tak, ale všechno mě vyčerpává a nic moc mě doopravdy nebaví.

We're all survivors somehow

26. února 2015 v 19:08 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Vždycky něco přijde a ublíží mi to a v tu chvíli to strašně bolí a je to na hovno, ale pak... to prostě odezní. A mám pocit, že to je rychlejší a rychlejší. Už to ani nevnimám. Prostě v jednu chvíli to tu je a v další... už to pak je zase pryč a já nevím, kdy to zmizelo.


Kolikrát mám chuť napsat článek, ale prostě to neudělám. Buď protože se k tomu nedostanu a pak se mi nechce anebo jsem prostě líná a zahodím to s tím, že to nemá smysl. Ani nevim, jaktože tohle teď píšu.

Jsem tak neskutečně unavená. Pořád. Ale už si na to prostě nestěžuju, protože prostě... nevnímám to. Zvykla jsem si na to. A mám dojem, že nebude trva dlouho, než budu přemejšlet, jestli je tohle normální stav člověka anebo jestli jsem fakt vyčerpaná. Hah. Jak s těma pocitama.

Mám poslední dbou takou tendenci, že hnedka po tom, co na mobilu vypnu budík, du skouknout twitter a to s sebou obnáší zapnutí netu. Včera ránu mi tak dorazilo několik zpráv od S. "Omg... To je skvělý!... Ne počkat... to bude něco dobrýho... Waaaat.... Aha.... Shit. Shit. Shit. I wanna die." Mi omylem poslala fotku, která nebyla určená mně, že. A je na ní S. a očividně nemá triko (ne, že by tam bylo něco vidět, jen rameno a tam je vidět, že žádnej rukáv, bo ramínko bo tak). A prostě to tak kurevsky bolelo. Jsem zas jednou brečela, sotva jsem vstala.

My god. Ona je tak nádherná a úžasná a prostě boží a tak šíleně moc jí to na tý fotce sluší.

Fail je, že to byl večer toho dne, kdy jsem si zas o to víc dělala naděje. Dost proto, že už znova chtěla, jestli bych nezapla webku. Chtěla mě vidět. Chápete? A to by přece nechtěla jen tak, né? Teda, vim, že třeba jo, ale třeba ne a prostě... Třeba to fakt ještě není ztracený. No a následně tohle. Bum bác.

Už zas se dostávám k tomu stavu nevíry v to, že by to fakt mohlo skončit. Že prostě... je pro mě nepředstavitelný, že by se to nespravilo.

Končí únor a v únoru jsme se měly vidět, ale je fakt, že si to nijak neberu, protože ona byla snad většinu února nemocná, že. Jen... počítala jsem to a už to bude půl roku, co jsem jí neviděla. A bude mít asi za měsíc svátek a já nevím, co jí koupit. Chce to něco hrozně moc cool.

Jo a B. bude mít narozeniny, takže tý musim koupit dárek. A M. taky, pro tu dárek mám. No a matka koncem března taky a tý chci kupovat ten poslední díl SoG, když ji tak štve, že se k němu furt nemůže dostat, protože ta osoba, co jí půjčovala předchozí dva díly, to pučila někomu jinýmu už kdysi a já nevim, proč jí to nepučí znova nebo něco, ona asi nechce, páč jí je to blbý a tak jsem si prostě řekla, že bych jí to mohla koupit. A mám dojem, že brzo budu bez peněz.

A víte co taky? Svůj čas a energii, kteoru už tak nemám, očividně neustále plýtvám na pomlouvání L.! Yay! Protože jí hrozně nenávidim! Ano, ano! Trefila ses do toho, holka! Já nemůžu říct, že bych třeba jen nesnášela holku, co byla moje kamarádka a spala s mojí holkou, ale úplně neskutečně budu nenávidět tebe! Tleskám! Nutno dodat, že k tomu pak ještě manipuluju B., aby ji pomlouvala se mnou. Yay! Mám tendenci si z toho dělat prdel, protože prostě.... Wtf. Hodlám si s ní o tom pokecat. I když to asi nevyjde, protože s ní chci mluvit jakože fakt mluvit a ona většinu takovejch věcí řeší jedině přes zprávy, so what.

B. tvrdí, že L. prostě ve všem něco vidí (což je fakt) a že já jsem na ni až moc silná osobnost, poněvadž ví, že kdyby něco, nemám problém se jí postavit a poslat jí doprdela, čehož by třeba B., jak sama řekla, prostě schopná nebyla.

Nemám na to. Nebaví mě to. Nezajímá mě to. Nechci ani v nejmenším řešit podobný hovadiny.

A spolužačka se mě dneska zas ptala, jestli jsem pořád s S. a to vyžadovalo odpověď a prostě. Eh.

V sobotu bo kdy jsem se vrhla do pokračování (jsem měla shlídlý asi prvý dva díly, lel) The 100 a někdy v neděli jsem načala druhou sérii a teď se blížím k dohnání toho aktuálního stavu. Už jen pár dílů. Je to fajn. Jen nechci, aby Lexa umřela. A hrozně mě fascinuje, jak se ty postavy měněj a v jednu chvíli je mám ráda a pak chvíle a nemůžu je vystát a tak.

Vždycky du psát ten článek s tím, jak to bude nejvíc krátký, páč nemám co psát a pak... to dopadne nějak takhle, protože si vzpomenu na tolik věcí.

Jo a nemám na to ten článek číst celej znovu a kontrolovat, takže asi bude plnej překlepů, chyb, špatně poskládanejch vět a vět, co nedávaj smysl, protože jsem psala jedno a přemejšlela nad druhym. Boží to přístup, já vím.

You’re still written in the scars on my heart

21. února 2015 v 14:19 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Proč se vždycky tak vyptávám, i když vim, že ta odpověď bude bolet? Nesnáším to, ty drobnosti, který mi připomínaj, že už to nejsem já, koho miluje.

You're still written in the scars on my heart

(nejen na srdci, lol)

V posledních dnech jsem zas začala doufat. Že prostě, jak jsem řikala, že jsem si uvědomila, že prostě jsou všechny ty naděje marný a že vím, že už spolu nebudem... Teď si zas říkám, že co kdyby. A představuju si, jak by to mohlo vypadat, kdyby se to zas spravilo. Co bychom si mohly říct, co by se mohlo stát. Jak by mě mohla líbat a jak bych já mohla líbat ji. A objímat, hladit a prostě všechno. Říkat jí, že ji miluju s vědomím, že ona mě taky.

Zvažuju všechno možný, hledám důvody, proč by to přeci jen mohlo bejt možný.

Protože prostě... Proč by to nemohlo bejt možný? Co když, až se uvidíme, tak si fakt uvědomí, že ke mně furt něco cejtít? Přeci jen, byly jsme spolu přes rok a zamilovaná do mě byla ještě o jakou dobu dýl, tak přece... Přece to nemůže jen tak zmizet, ne? Přece to nemůžou jen tak nahradit city k někomu jinýmu?

Jako, jasně, byla jsem příšerná přítelkyně a prostě... Furt doufám, že ty city, co k sobě s T. chovaj nejsou skutečný. Že jen prostě... T. tu pro ni byla, víc jak já a mnou si nebyla jistá a tak se prostě stalo, co se stalo. A ona tak nějak zhodnotila, že se do ní zamilovala, i když vlastně ne. A pro T. zas S. byla první a tak pocejtila jakousi zamilovanost k ní. Ale vlastně to neni vůbec skutečný a je to jen taká iluze a zkrátka.

No a jasně, potom se uvidí se mnou a uvědomí si, že ke mně možná furt něco cejtí. Následně o tom bude přemejšlet a nakonec si uvědomí, že mě furt miluje a blábláblá.

Kdysi dávno psala takou hrozně pěknou věc. Jak by to asi vypadalo, kdyby byla kluk a kdybychom bydleli blízko sebe, chodily spolu do školy a tak. A mimojiný tam bylo taky to, že bychom si na čas daly pauzu, poznaly někoho jinýho. Jenomže nakonec bychom si uvědomily, že už si to bez sebe neumíme představit. Takže taky doufám, že si nakonec prostě uvědomí, že už si to beze mě neumí představit.

Že tohle všechno je jen taková zkouška, co všechno naše láska vydrží.

Jsou to všechno příšerně naivní představy. Já to vim. Já to kurva vim. Ale nemůžu si prostě pomoct. Pořád doufám a strašně moc si přeju, aby to ve výsledku tak nějak bylo. Aby mi dala druhou šanci. Aby mě zase milovala. Tak jako já miluju jí.

Jsem strašnej zoufalec. Lel.

Venku je hezky. Přemejšlim, že tohle zveřejnim, dojdu si umejt vlasy, vypravim se a nakonec přece jenom vypadnu na ten otaku sraz, co se dneska koná. Co na tom, že tam pudu na vlastní pěst s tim, že nemám jistotu, že mě někdo nechá se na něj nonstop lepit a že mám problémy se s lidma seznamovat. Tak tam přinejhoršim budu stát někde sama. (Ok, to nechci, ale co no.)

Anebo taky ne. Hah. Idk.

I’m nowhere if I’m here without You

17. února 2015 v 19:13 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Jsem přišla a psala jsem jí, že jsem zpátky a ona, že kde jsem byla, tak jsem říkala, že u kadeřnice a ona, že jestli zapnu webku. A to by bylo fajn, protože to znamenalo, že mě chce vidět a tak. Navíc se většinou víc bavíváme.

Jenže.

Ptala se, že co holky a kluci. Tak jsem se pak ptala, jen tak ze slušnosti, že co u ní. Nechtěla jsem se ptát. Nechtěla jsem slyšet odpověď. Ale měla jsem pocit, že se to očekává, no. Doufala jsem, že mi řekne, že nic.

"O tom se nechceme bavit :D"

Ne, že bych to nevěděla, ale prostě... To mám z toho, že jsem zas začínala doufat.

Even if You take it all away
I'll wait for You
Even when the light begins to fade
I'll wait for You
I'm so desperate calling out Your name
Meet me in this broken place

(A je mi fuk, že už tu probably byla, heh.)

V posledních dnech jsem zase strašně moc přemejšlela o tom, jaký by to bylo, kdyby se to spravilo. Jak by mě zase objímala a líbala a říkala mi, že mě miluje.

Zjistila jsem, že si už nepamatuju, jaký to vlastně bylo, když mě líbala, hladila, dotýkala se mě. Že si nepamatuju, jaký to bylo líbat ji, hladit ji, dotýkat se jí, jak voní a jak chutná. Jedivný co si pamatuju je to, že mi s ní vždycky bylo nejlíp na světě. Že líp mi prostě bejt nemohlo. Ale ani si ten pocit nepamatuju přesně, jakej byl, jen vím, že byl. I její hlas si už pamatuju jen tak jako... Někde tam tu vzpomínku mám, v okrajích mysli, ale nemůžu ji pořádně chytit a pořádně si ji vybavit.

Chci si pamatovat.

"Co tak smutně koukáš?" "Nic." "Vážně?" "Jo." "Vážně vážně?" "Vážně." "Vážně :)" "Vážně vážně vážně vážně vážně?" "Vážně, vážně, vážně, vážně." "Já ti něvěřim!" Jo, wole. Jseš všímavá. To je fajn. Ale nic nezměníš, tak co, no. "To není hezký :C :D"

No, každopádně. Pak zas povídala, že s pár lidma, které známe obě, klidně hraju LoLko, ale s ní jsem hrála jen po dlouhym přemlouvání HS. Tak jsem říkala, že mě znervozňuje a ona, že pěkný no a že se jí to dotklo. Jsem navrhovala, že si s ní klidně něco zahraju. No. "Víš, po dlouhý době člověk ztratí zájem."

Mrzí mě to. Příšerně moc. Já bych s ní teď něco hrála i hrozně ráda.

Pak taky povídala, že na mě T. hrozně moc žárlí. A že se mi tím musí chlubit, protože jí říká, že se se mnou nepřestane bavit i kdyby neví, co. To je pěkný. Ale nebude muset. Protože já se přestanu bavit s ní. Jen ji prostě předtím potřebuju vidět a tak. Avšak nakonec k tomu dojde. Protože prostě... tohle nezvládám. Ne, že bych si dělala naděje, že tamto budu zvládat líp, no.

Tak hrozně moc mi chybí. Strašně, strašně, strašně moc. Chci bejt zas s ní, objímat jí a líbat jí.

Nesnášim tohle. Ten pocit. Chci brčet, ale nemůžu. Chci si ublížit, ale nemůžu. Chci pryč. Ze světa a tak. Nestojim o to. Ale nemám na to se zabít.

Lol. Aneb jak pár minut způsobí, že už vůbec nemám radost z toho, že už brzo budu mít nový poličky na knihy, že možná budu mít konečně i novou knihovnu, že mi babička dala peníze, abych si objednala zbývající díly Pottera, že mám konečně pizzu, že snad vážně budu mít ten piercing... Že prostě všechno dobrý. Všechno bych to hned vyměnila jen za to, aby mě zas milovala. A mnohem víc, překvapivě. Za možnost vrátit se v čase moct napravit všechny ty věci, co jsem dělala špatně. Chci napravit to, jak jsem se k ní chovala. Že mi vždycky bylo blbý jí říct, aby zapla webku anebo mluvila, ptát se jí, jestli se mnou koukne na film, hrát s ní hry, starat se o ní a vyptávat se jí na všechno a prostě všechno. Chci jen tu možnost, tu druhou šanci, víte? Zkusit to ještě jednou. Protože já se jí nedivím, že už mě nechce. Protože si za to můžu sama. Protože jsem byla tak příšerně špatná přítelkyně.

S. já tě miluju, kurva fix. Tak neskutečně moc a ttohle mě tak neskutečně bolí a mrzí a tak neskutečně moc se za to všechno nenávidím. Vííš?

Vím, že bych se na to všechno měla okamžitě vysrat, dárek jí poslat poštou a zmizet jí ze života. Aby se konečně měla dobře. Beze mě a tak. Aby byla šťastná a byla s někym, kdo si ji zaslouží víc (na druhou stranu, jí si nezaslouží nikdo, ani tenhle svět, ona je pro tohle všechno až moc dobrá), jak já a bude se k ní chovat líp a tak. Že bych ji neměla potřebovat vidět, abych se ujistila, že si to třeba ještě nerozmyslí.

Nenávidím ten pocit, že třeba doopravdy byla ta pravá a já to tak pojebala. Že jsem přišla o tu pravou kvůli vlastní blbosti. Vlastně je pro mě nepředstavitelný, že by ta pravá nebyla.

Jo, vim, že jestli se nezabiju nebo tak, tak se z toho časem dostanu, asi se i znovu zamiluju a třeba ne jen jednou a tak, ale prostě... Mám strach, že dotyčnej/doyčná už nikdy nebude ten úplně nejvíc pravej/pravá.

Já jen nechápu... Jak jsem mohla bejt tak kurevky blbá? Jak jsem ji mohla tak 'zanedbávat'?

Though I know you'll never love me like you used to.

13. února 2015 v 20:36 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Snažím se najít písničku, která by vystihla to, jak se cejtim. Textem i hudbou. Fakt nutně nějakou potřebuju. Ale nemůžu nic najít. Nevím, kde hledat. Nevím, jak hledat. To bylo, když jsem to včera rozepsala. Dneska prostě jen poslouchám Eda, ani nevím proč. Nechápu, proč ho všichni zase tolik žerou. Je fajne. Ale nic extra v něm nevidím.


Všechno mi je uprdele. Nějak nic neřešim.

M. s L. očividně slyšeli, jak jsme se o nich s B. bavily a L. je prej hrozně nasraná. Že prej mám na B. špatnej vliv, že se se mnou chová jinak a blablabla. Jasně. Zase je to prostě moje vina, že jo. Ona na mě L. snad vždycky svádí všechno špatný. Jak tuhle, B. něco řekla a L. se potom zase vztekala na mě s tím, že jsem to řekla já. Mě ani nevadilo, že se na mě zas nasrala, mě vadilo, že hned řikala, jak jsem to řekla já, i když jsem to já nebyla.

Asi by mě to mělo mrzet nebo tak, ale, eh, neřešim to. Stejně L. a M. v poslední době zas nemám ráda a přijdou mi jako nehorázný krávy. I když, já nemám ráda skoro nikoho z naší třídy, takže jako jo, ono asi bude problém ve mně. Asi mám pocit, že jsem lepší nebo já nevim. (Tady v tomhle případě mě teda ale trochu uklidňuje fakt, že B. ty dvě taky nemá ráda.)

Ještě pár dní zpátky bych se za tenhle nezájem o všechno, o lidi a tak, hrozně nesnášela. Hah. A teď je mi to prostě všechno uprdele. Co s tim, no.

Je mi hrozně smutno, nejen teď, ale celkově, už někdy od včera? převčírka? idk a nevím pořádně proč. Možná je to prostě jen ta únava. Nevím.

Nah, rozepsala jsem to včera. To nahoře. Dole je to zas ode dneška. Nějak jsem prostě nakonec neměla energii to dopisovat, přišlo mi to zbytečný a nechtělo se mi.

Nějak ztrácím potřebu komunikovat už jen se svejma kamarádkama, heh. K, s kamarádkou, holkou se kterou se jako bavim, ale ona je taková, prostě hodně nevnímá a tak, moc se neznáme a M., která mě sere. Ale stejně. Ne, že bych nechtěla nebo tak jen prostě... Nevím, co jím říkat a tak se dozadu na B. s tou druhou holkou neotáčím (jakože, sedí za náma, já sedím s M. a většinou tam jsme na ně otočený, když se bavíme, logicky, že jo), protože k čemu by to bylo? Sedět a čumět do mobilu můžu tam i tady, tak jako nezájem. Takže jo, přestávky čumim do mobilu, případnět teď taky čtu knihu (což jsem dřív nedělala, abych nevypadala moc asociálně a že se s nima nechci bavit, lel), tudíž skoro to samý co normálně - ačkoliv normálně s nima teda prohodim víc slov, takže asi vypadám o něco víc asociálně anebo tak. Už to neřešim. B. včera z tohohle mýho chování očividně vyvodila, že jsem na ni naštvaná, no, ačkoliv neměla tucha, proč bych sakra měla bejt. Prostě v tom všem nevidím smysl. Asi bych jí to měla vysvětlit. Hm.

Chci nějakej smysl. Nejen pro tohle, ale pro všechno. Chci něco, pro co se budu moct snažit tady bejt, existovat a žít. Pro co by tohle mělo nějakej smysl. A nejlíp, aby to něco, byl někdo. Někdo, komu na mě hrozně moc záleží, zajímám ho a má mě fakt rád, někoho komu můžu sdělovat sebevětší hovadiny, ze kterejch jsem nadšená (třeba ty fllwrs na twitteru anebo rt bo prostě cokoliv), někoho, kdo mě bude chválit. Chybí mi to. Jak mě S. chválila a byla na mě pyšná, jakože nejen za hovadiny. To bylo vždycky hrozně hezký, jak mi říkala, že je na mě hrdá nebo tak. Jak při mě ve všem stála a podporovala mě. Jak mě milovala. Hrozně moc mi to chybí. Ona mi hrozně moc chybí.

Lel. Mám nějakou hrozně citlivou chvilku a chce se mi brečet. A chci aby bratr zmizel, abych mohla vzít Králíčka, shoulit se s ním do klubíčka a plakat nebo tak.

Taky bych s ní zas chtěla kouknout na nějakej film. Ale je mi blbý to navrhovat a ona to nenavrhne, proč taky, že? S T. zas očividně včera na nějakej koukala. Um...

Už zas to bolí.

Uvědomila jsem si jednu podstatnou věc. Že není pravda, že by na tom nebyla dobře nebo tak, kvůli tomu co se dělo a tak. Že sice na tom není fajn, ale je na tom stejně, jako dřív. Že to jen já jsem z toho porouchaná. Teda, nic mi neříkala, to jsem si tak nějak uvědomila. Protože jsem měla pořád pocit, že je z toho taky v háji, ale nějak mi došlo, že to tak neni.

Přejde to. Já vím. Uvědomuju si, že tohle není konec světa. Že to přejde a že se jednou zamiluju znova do někoho jinýho. Ale je mi to k ničemu. Jen si říkám, že prostě... Není to divný, že si to tak uvědomuju? Neměla bych mít za to, jak je to konec všeho a tak?

Bože. Chci jít spát, ale když půjdu, budu vypadat hrozně divně, protože je moc brzo.

Mám dojem, že se fakt celá rozpadám. Že sama sebe ztrácím. Protože prostě ta prázdnota a všechno. Nechci zmizet. Teda chci. Ale celá. Ne takhle. Nechci se ztratit sama sobě, nechci aby tu po mně zůstalo to tělo a něco, co jsem bejvala já.

Chci umřít. Ve spánku. Jít dneska normálně a nevědomky spát a zejtra už se neprobudit. Um. Ale koho to zajímá?

Chtěla bych tohle všechno moct někomu říct. Jakože někomu konkrétnímu, kdo by mě poslouchal, staral se a zajímal se. Ne jako na blog. Víte, jak to myslim, že?

We could just go home right now or maybe we could stick around

7. února 2015 v 0:06 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
S. je u T. a na mě si určitě ani nevzpomene. Heh. A kdo ví, co dělají, hm. Snažím se na to moc nemyslet, protože ačkoliv jsem s tím tak nějak 'smířená', stejně ty myšlenky na to nejsou pěkný.


Teda, je fakt, že mi doteď nebylo řečeno, že jela k T., jo. Ona sice zmiňovala, že někam jede, včera i dneska, ale já se prostě neptala kam. Domyslela jsem si to a hm, nechtěla jsem to slyšet. Jsem srab, lel.

A tak tu sedím, poslouchám Here's to us, tak nějak víceméně smířená se vším, co se dělo, děje a bude dít. Sice ne spokojená, ale přivyklá, probably. Téměř.

we could just go home right now
or maybe we could stick around
for just one more drink, oh yeah

Bude divný, když řeknu, že nějak takhle, jak zní ta písnička, ten text, si připadám? Nepiju a tak, ale prostě... je to takový odevzdaný všemu s takovym trochu posmutnělym nádechem. A podobně si teď připadám.

Mám Here's to us hrozně ráda. Celkově Halestormy, ačkoliv si nikdy nepamatuju, jak se jmenujou a furt mám tendenci je přejmenovávat na něco, jako HearthStone, ale vždycky si říkám, že to to není, protože to je přece ta hra. Zbožňuju jejich písničky, hudbu, zpěv, hlas, text, aw. Jsou takoví... osobití, i guess? Výjimeční. Vzpomínám, že jsem je pouštěla v létě, když u nás byla S. a mě rozčilovalo to ticho v pokoji, když zrovna nehrál žádnej film, tak aby tam prostě něco hrálo.

Mám hroznou potřebu tu popsat to, jak se cejtim. To prázdno i jakousi smířenost. Hah. A mám potřebu se v tom patlat furt dokola. Nepamatuju si, co jsem psala v tom minulym článku, ale je mi jasný, že to bude zas skoro to samý, heh. Opakuju se, pořád a pořád.

Nejspíš jsem se rozhodla. Že prostě, že S. chci pryč ze svýho života. Teda nechci. Jenže prostě myslím, že se s ní prostě nemůžu jen tak kamarádit, že ji potřebuju "poslat pryč" (oh shit, to zní tak hnusně, to není záměr, rlly not) ze svýho života. Protože se snad líp posunu dál. Tak nějak se těším, až to bude za mnou. Až tohle prostě skončí. A už to chci mít za sebou. I když vím, že to pak bude bolet víc a že to nebude lehký, myslím jen na to pozitivní na tom, víceméně. Jen ji předtím prostě chci naposledy vidět, dát jí dárek k Vánocům. A jasně - potřebuju na vlastní oči vidět, že se vážně nestane ten neuvěřitelnej zázrak a když se mnou stráví zas nějakou chvíli irl, neuvědomí si, že mě vlastně miluje a tak.

here's to us
here's to love
all the times that we messed up
here's to you

Přijde mi, že ten čas utíká hrozně rychle. Že se ani nenaděju a je konec tejdne. Život a mládí mi protejkaj mezi prsty. And I don't care.

Jsem strašně zmatená. Z toho všeho, jak prostě najednou už neřeším (protože snad nemám sílu a chuť řešit, do you understand?), přestávám si bejt jistá tim, co chci, co cejtim. A nějak už prostě nevím, jestli ji pořád miluju. Jestli to všechno už není jen tím, že jsem prostě byla 'zvyklá', že byla moje a já její a že se nemůžu smířit s tím, že teď už to nejsem já, ale někdo jinej a ona je někoho jinýho a tak. Idk. I když, asi je to fakt jen zmatenost. Soudě dle toho, že ten bodavej pocit přichází už jen kvůli těm odpovědím T. na asku, kde třeba jen řekne, že je zamilovaná. I tak je to ale prostě hrozně matoucí.

Jsem příšerná, ale stále mi nějak nesedí, že prostě... se spolu vyspěj a najednou k sobě začnou obě něco cejtit? Waat? Není to třeba jen prostě... něco, co způsobilo to, co mezi nima bylo? Je to fakt láska? Z obou stran? Nevím, mám tendenci o tom pochybovat. Vím ale, že to, že mi něco zní nepravděpodobně, neznamená, že to tak nemůže bejt. Navíc, uvědomuju si, že netušim, jakt o vlastně pořádně bylo. Že to třeba bylo jinak, než se já domnívám.

fill the glass
cuz the last few nights have kicked my ass
if they give ya hell
tell em go fuck themselves
here's to us

here's to all that we've kissed
and to all that we've missed
to the biggest mistakes that we just wouldn't trade
to us breakin' out, without us breakin' down
to whatever's coming our way

Ta představa, že by měla bejt s někym jinym, je pro mě stejně furt nepředstavitelná. Zvlášť pokud jde o T. Heh.