You’re still written in the scars on my heart

21. února 2015 v 14:19 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Proč se vždycky tak vyptávám, i když vim, že ta odpověď bude bolet? Nesnáším to, ty drobnosti, který mi připomínaj, že už to nejsem já, koho miluje.

You're still written in the scars on my heart

(nejen na srdci, lol)

V posledních dnech jsem zas začala doufat. Že prostě, jak jsem řikala, že jsem si uvědomila, že prostě jsou všechny ty naděje marný a že vím, že už spolu nebudem... Teď si zas říkám, že co kdyby. A představuju si, jak by to mohlo vypadat, kdyby se to zas spravilo. Co bychom si mohly říct, co by se mohlo stát. Jak by mě mohla líbat a jak bych já mohla líbat ji. A objímat, hladit a prostě všechno. Říkat jí, že ji miluju s vědomím, že ona mě taky.

Zvažuju všechno možný, hledám důvody, proč by to přeci jen mohlo bejt možný.

Protože prostě... Proč by to nemohlo bejt možný? Co když, až se uvidíme, tak si fakt uvědomí, že ke mně furt něco cejtít? Přeci jen, byly jsme spolu přes rok a zamilovaná do mě byla ještě o jakou dobu dýl, tak přece... Přece to nemůže jen tak zmizet, ne? Přece to nemůžou jen tak nahradit city k někomu jinýmu?

Jako, jasně, byla jsem příšerná přítelkyně a prostě... Furt doufám, že ty city, co k sobě s T. chovaj nejsou skutečný. Že jen prostě... T. tu pro ni byla, víc jak já a mnou si nebyla jistá a tak se prostě stalo, co se stalo. A ona tak nějak zhodnotila, že se do ní zamilovala, i když vlastně ne. A pro T. zas S. byla první a tak pocejtila jakousi zamilovanost k ní. Ale vlastně to neni vůbec skutečný a je to jen taká iluze a zkrátka.

No a jasně, potom se uvidí se mnou a uvědomí si, že ke mně možná furt něco cejtí. Následně o tom bude přemejšlet a nakonec si uvědomí, že mě furt miluje a blábláblá.

Kdysi dávno psala takou hrozně pěknou věc. Jak by to asi vypadalo, kdyby byla kluk a kdybychom bydleli blízko sebe, chodily spolu do školy a tak. A mimojiný tam bylo taky to, že bychom si na čas daly pauzu, poznaly někoho jinýho. Jenomže nakonec bychom si uvědomily, že už si to bez sebe neumíme představit. Takže taky doufám, že si nakonec prostě uvědomí, že už si to beze mě neumí představit.

Že tohle všechno je jen taková zkouška, co všechno naše láska vydrží.

Jsou to všechno příšerně naivní představy. Já to vim. Já to kurva vim. Ale nemůžu si prostě pomoct. Pořád doufám a strašně moc si přeju, aby to ve výsledku tak nějak bylo. Aby mi dala druhou šanci. Aby mě zase milovala. Tak jako já miluju jí.

Jsem strašnej zoufalec. Lel.

Venku je hezky. Přemejšlim, že tohle zveřejnim, dojdu si umejt vlasy, vypravim se a nakonec přece jenom vypadnu na ten otaku sraz, co se dneska koná. Co na tom, že tam pudu na vlastní pěst s tim, že nemám jistotu, že mě někdo nechá se na něj nonstop lepit a že mám problémy se s lidma seznamovat. Tak tam přinejhoršim budu stát někde sama. (Ok, to nechci, ale co no.)

Anebo taky ne. Hah. Idk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 21. února 2015 v 15:12 | Reagovat

Hih, vidím, že máme co se týče lidí podobný problémy :D
Meh, ale... hodně štěstí. Se vším.

2 Wye | 21. února 2015 v 21:26 | Reagovat

[1]: Je fajn vědět, že ty problémy nemám sama :D

Jo, štěstí, toho bych potřebovala faaakt hodně :D Děkuju :'3

3 Simix | Web | 22. února 2015 v 10:53 | Reagovat

Vypadá to, že věříš, že se k sobě vrátíte... a říká se, že když něčemu věříš, tak se to stane.

4 Wye | E-mail | Web | 23. února 2015 v 21:20 | Reagovat

[3]: Kéž by...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama