close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2015

Now and then I think of when we were together

29. března 2015 v 13:42 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Nevim, čim začít. Nevim pořádně, co chci říct. Anebo vim? Nevim. Někde to v tý hlavě mám, ale teď si z toho vybavuju jen úlomky. Si vzpomenu, až budu psát. Uh.

Ptala se mě na sebepoškozování. Teď si říkám, že jsem jí prostě měla zalhat, aby se tim nemusela zatěžovat a já se vyhla nepříjemný diskuzi. Ale v tu chvíli jsem to nepovažovala za správný, protože už před jakou dobou jsem si řekla, že jí nechci lhát a snažim se. Fail je, že nakonec jsem stejně lhala, respektive, upravovala si pravdu, ale sakra, copak jsem jí mohla říct, že vlastně nevím, proč jsem si naposledy ublížila? Tak jsem jí tam, po marnejch pokusech se tomu vyhnout, vysypala to předposlední a sama sobě jsem připadala jako příšerná přecitlivělá kráva. A co teprve ve chvíli, kdy se mě zeptala, proč jsem si kvůli tomu ublížila. Nikdy mi tuhle otázku nepoložila. A sakra, byla bych fakt ráda, kdyby to bejvala neudělala ani tentokrát.
Když mi vyčítala, že jsem jí nic neřekla a já se bránila, že ji tím prostě nechci zatěžovat, prohlásila, že se v těhle věcech až moc starám (to tak). A že mě má ráda, záleží jí na mě a stojí jí za to, nechat se tím zatěžovat. Že chce bejt mojí osobou, který můžu říct všechno.

Vím, že to myslela dobře, vím, že bych asi měla bejt ráda. Však to je přece to, co jsem chtěla, ne? Někdo, komu na mě záleží a komu můžu říct všechno a tak. Jenže prostě... Nechci, aby to byla ona. Nevím proč. Snad proto, že vím, že nechci bejt její kamarádka a že vím, že nám to kamarádství moc dlouho nevydrží. Nejspíš bych měla říct, že tímhle to udělala jen horší. Jenže... mně už je to svym způsobem taky jedno. Je a není. Nevím.

Jsou tu knihy a v nich lidi, kteří se maj a milujou se, ačkoliv ty knihy třeba zase tolik o lásce ani nejsou. Čtu ty pasáže, kde jde o ně, jejich vztah, whatever a štvou mě. A přemejšlim o tom, jak to mezi mnou a S. bylo taky takový podobný. Kdy jsme si říkaly podobný věci a lepší věci. Uvažuju nad tím, kam to zmizelo a že to přece nemohlo zmizet. Zase pochybuju o tom, že to fakt skončilo, protože já k ní prostě patřím. My k sobě patříme. A přijde mi to vtipný, protože jsem jakou dobu věřila, že ačkoliv já patřim k ní, ona prostě nepatří ke mně, že patří k někomu lepšímu a teď... je to pro mě nepředstavitelný. Že by patřila k někomu jinýmu než ke mně.
Chybí mi anebo mi chybí to. Nevím. Nevím už, jestli vlastně tak moc postrádám ji nebo to, co bylo mezi náma. Měla bych to vědět. Ale nevím. Nevím spoustu věcí.

Štve mě, protože mi na ní furt záleží. Štve mě, protože jí očividně furt záleží na mně, ale už ne tak, jako dřív. Štve mě, že ji furt musím řešit. Štve mě, že se přes ni prostě nedokážu jen tak přenýst.
Štve mě ale i tolik dalších věcí, snad skoro všechno, ale nedovedu si na nic konkrétního vzpomenout. Jsem unavená a chci spát. Zaspat dnešek, zejtřek, příští tejden, následující měsíc a vlastně celej zbytek týdle podělaný existence.

Ve škole je to... lepší. Asi. Nepřemejšlim o těch věcech, co mě trápěj, zapomínám na únavu a prázdnotu. Směju se věcem i tomu, když B. s M. studujou moji ruku a jedna z nich ze srandy prohlásí, že se řežu, když mi kouká na škrábanec na ruce a očividně je ani nenapadne, že bych se fakt mohla řezat. Že to co studujou, jsem si fakt způsobila sama.
Stejně tam nechci a těším se na víkend, protože budu moct bejt sama doma a prostě... nenamáhat se ničím, o nic se nesnažit, když nebudu chtít.

B. tuhle prohlásila, že s ní stejně nakonec skončím. Kéž by.

Občas mě napadá, že co když tahle apatie přejde a já budu... šťastná? Děsí mě to snad víc, než nějaký věčný trápení. Nechci to. Doufám, že k tomu nedojde. Protože prostě nevidím důvod k tomu cejtit se dobře a bejt šťasná. A protože se bojím těch pádů. Chci nějakou jistotu, chci něco známýho a to... štěstí asi není.
Vím, že to je asi strašný rouhání. Že bych měla chtít bejt šťastná a že by mi k tomu plně měl stačit fakt, že žiju a dejchám a jsem zdravá a tyhle věci, že bych to mít nemusela. Jenže já to tak prostě nevidím.

Taky se bojím, že zapomenu. Na svůj první polibek a sex, na to, jak jsem ji poprvé chytla za ruku (oh fuck, wait, to už si... pořádně nepamatuju), na to, jak jsem ji poprvé viděla irl, na všechno.

Nemůžu se zbavit dojmu, že tu ze sebe dělám něco, co nejsem, jenže přitom sama nevím, kdo jsem a prostě... Eh.

V pátek to byly čtyry roky, co se známe. Zajímalo by mě, jestli si na to taky vzpomněla.

Our minds are troubled by the emptiness.

20. března 2015 v 17:05 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Je půl pátý a já tu sedím, zívám a prostě jsem unavená a šla bych spát. Možná půjdu. Co na tom sejde, že jo. Všeobecně poslední dobou chodím spát poměrně brzo. Většinou nejpzdějc okolo devátý. Ale unavená bejvám ještě dřív. Včera jsem šla spát někdy v devět a už to jsem byla totálně vyšťavněná a mimo.

Well I've lost it all, I'm just a silouhette,
A lifeless face that you'll soon forget,

Dny jsou většinou pořád stejný. Vstát. Jít do školy. Vrátit se ze školy. Čumět do počítače, číst anebo něco na ten způsob. Jít spát. A druhej den zase od znova. A všechno je to tak strašně prázdný, nenaplňuje mě to a prostě všechno to beru tak, že to prostě je a že s tím nic neudělám a nezajímá mě to. Zjišťuju, že už se nějak začínám motat i v čase a nejsem si schopná přebrat, kdy co a jak bylo.

Čím dál víc mi je všechno jedno. Proč bych se sakra měla o něco starat, že?

S. absolutně nerozumím. A nevím už ani, jestli ji pořád věřím. Jak je nemocná, tak mi říkala, že není na skajpu, páč jí je fakt hrozně blbě. Jenže pak mi zas jednou něco srdíčkovala na asku a podruhý něco lajkovala na weheartit a ona mi nepřijde jako člověk, co by měl potřebu sledovat tyhle věci z mobilu a tak z toho mám dojem, že se mi vyhejbá a nechce se mnou mluvit. Ale pak mi zas píše a povídá, že jí je blbě. Netušim, čemu věřit. No a pak mi zas jednou zničehonic píše na vajbr a že si tak říkala, že jsme se už hrozně dlouho neviděli a že se musí uzdravit, aby mohla přijet a tak. Ale už mi je to svym způsobem taky všechno jedno.

A tuhle, převčírem anebo kdy, mi zničehonic psala, že jí děsí můj twitter a ještě něco a já, že to prostě zabiju smajlíkem a ono ne a zase psala a skončilo to tim, že mi posílala citace některejch tweetů a s tím, že jestli jsou mířený na ní. Jasně, že byly. Většina z nich. Ale to jí přece nepřiznám a tak mlžim a nakonec se prostě ptá, jestli jsou na ní mířený ty poslední dva (jeden na téma ignorace a druhej, že když se se mnou nechce bavit, může to říct). Tak říkám, že ten poslední nevím (páč mi nahrálo, že byl už dost starší, ale byl) a druhej, že ne (ten taky byl) a ona si očividně úplně hrozně oddechla a prostě, z toho vyvozuju, že se asi bála, že bych si myslela, že mě ignoruje a to je... pěkný. I když furt nevím, čemu věřit. A pak mi napsala, že mě má ráda.

A to bylo v době školy a říkala jsem to B. a pak jsme se nějak bavily. Došlo i na ty věci, co mi někdy povídá, co souvisej s T. a co nevim, jestli mi říká schválně, aby mi ublížila anebo jí to prostě nedochází. Dle B. si se mnou prostě hraje anebo je úplně blbá a taky jí nechápe. Ale nic z toho mi k ní taky nesedí.

B. taky byla úplně hotová z toho, jak jsem v klidu a jak je mi to už všechno uprdele. Když jsem konstatovala, že to je už dýl, tak řekla, že to jo (si všimla? o_o), ale že teď už to úpe vyvrcholilo a prostě tak.

Jo a taky sdílí mojí myšlenku o tom, že se ty dvě doopravdy nemilujou, protože to je prostě divný, aby se tak dlouho znaly a pak se spolu vyspaly a najednou k sobě začly něco cejtit a prej není ode mě hnusný, že si to myslím. A řekla, že jim ten vztah dlouho nevydrží, protože vztahy, co začínaj postelí prostě dlouho nevydržej.

Jo a víte co? Její rodiče očividně vědí o tom, že s T. chodí. Já nevim, ale prostě... bolí to. Protože prostě o tom, že chodila se mnou nevěděli a protože jsem vždycky tak nějak myslela, že to snad budu já, koho poznaj jako její holku.

I just wanna make it through

10. března 2015 v 16:13 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
T. zas odpovídala na asku. Že její duše asi bude spokojená, až budou mít byteček, kde se bude moc každý ráno probouzet vedle ní, z práce/ze školy se vracet k ní a tak. A že je to takovej jejich dětskej sen. A já nemám daleko k pláči, protože je to jen pár měsíců zpátky co to byl náš sen. Bejt spolu a tak. A nechápu to. Nechápu, jak je možný, že pár měsíců stačí k tomu, aby někoho, s kým byla celkem dlouho a do koho byla ještě dýl zamilovaná, jen tak vyměnila za někoho jinýho. Nerozumím tomu. Jak může? Jak je to možný? Já vím, že jsem byla tak příšerná přítelkyně, ale prostě... to jsem pro ni ve výsledku vlastně nic neznamenala? To, že to mezi náma, pro ní ve výsledku nic neznamenalo? Že stačilo tak málo času, aby mě kompletně nahradila někým jiným.

So tell me what I have to do
I don't wanna tell you to
I just wanna be with you
I just wanna make it through
I just wanna make it through this life

Mám dojem, že se mi vyhýbá. Skočila mi onlajn a hned chviličku na to zas oflajn. Aha. Ok.

A nemám nikoho, komu bych to všechno mohla povědět a svěřit mu část tý bolesti, trápení a myšlenky, koho by to aspoň trochu zajímalo. Ale chtěla bych někoho takovýho. Jenže prostě nemám a tak to píšu sem.

Teda jasně, mám B., ale prostě... nevím. Ji s tim nechci zatěžovat. Já vím, že by jí to asi nevadilo, ale prostě... je to divný. Nejde to. Nemůžu jí jen tak napsat, že jsem v háji a že tohle a tamto a že to bolí a "prosim, řekni mi něco, co mi aspoň trochu pomůže".

Zjistila jsem, že mě celkem... uklidňuje (?) vidět v nějakym seriálu anebo někde někoho, kdo zrovna trpí tim, že se s nim někdo rozešel. Ne, že by se mi líbilo to, že dotyčnej trpí, ale prostě... jen mi to připomíná, že nejsem jediná, že srdce na prach měla spousta lidí a většina z nich se přes to přenesla a tak. Prostě mi to připomíná, že jí se z toho fakt dostanu. Jako jo, jsou to jen fiktivní postavy, ale chápete tu pointu, ne?

A tak jsem přišla o to trochu pozitivní ladění bcs. sluníčko, nová kniha a víra, že se snad dostanu na AFko.

Zajímalo by mě, jestli někdy napíšu článek i jindy, než po tom, co mi zas něco připomene tu bolest.

Štve mě, že nemám venku co dělat, když je tam tak krásně.

Jo a mimochodem, zase je nemocná a prostě... já vím, že bych měla myslet na to, aby fakt neměla ten zápal plic a tak a prostě chtít jen, aby byla zdravá, ale jo, myslim i trochu sobecky a prostě... štve mě to i proto, že to znamená, že ji uvidím až bůh ví kdy. Že prostě bude trvat ještě hrozně dlouho, než budu schopná, tohle skončit.

This awkward silence makes me crazy

8. března 2015 v 14:28 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Se prostě neustále snažim nepřemejšlet a nepředstavovat si S. a T. (Nevím, proč mám občas tendenci si to představovat, proč mi to leze na mozek. Nesnáším to. Možná je to ale proto, že si je prostě nedovedu představit spolu. Že si S. nedovedu představit s kymkoliv jinym než se mnou. S kymkoliv jinym je její představa prostě hrozně divná.) No, tak se mi o nich dneska zdálo. Yay! Díky, mozku!


Jsem včera volala s kamarádem a on se pak mimojiný ptal, jestli mě to, že jsme se rozešly mrzí. Lol. Really? A pak povídal, že ho to taky mrzí a že nám to hrozně slušelo a tak. Mám takej dojem, že si neuvědomuje jak moc mě tohle bolí. Jakože, vím, že on mi nechtěl nějak ublížit, bo rozesmutnit, se prostě ptal, no.

Taky konstatoval něco o tom, že je S. s T. Jsem nepochopila, jestli tim myslel to, jak je u ní teď T. na víkend anebo jakože spolu choděj. Jsem se neptala. Bojim se slyšet odpověď. I když mám dojem, že spolu asi jsou, prostě jen, necu to slyšet.

Na druhou stranu. Bolelo to všecko míň, jak bych čekala. Asi si prostě fakt přivykám a smiřuju se s tím, no. To je, hádám, dobře. Ačkoliv nevím, jestli to chci. Hah.

Už tim neustálým stěžováním si, fňukáním a litováním se, seru sama sebe. Ale i tak to pořád dělám a nevim... Možná to jinak ani neumim?

Ale kurva, jak tu chci přežít, když jsem tak v háji jen z toho, že se se mnou rozešla holka? Nechci. Budou se dít horší věci a prostě... Mám tendenci se hájit tim, že prostě tohle nebyla taková ta láska a takovej ten vztah, co moji vrtsevníci mívaj, že tohle prostě bylo vážný a že jsem fakt věřila, že ona je ta pravá, že i když na ni koukám bez růžovejch brejlí, tak mi přijde jako ta nejúžasnější holka, jaká kdy existovala a bude existovat a prostě... Jenže částečně už prostě začínám věřit takovej těm lidem, co tvrděj, že v tomhle věku nemůžu vědět, co je skutečná láska a tak.

A pořád doufám, že se to všechno ještě napraví. Neplněj se věci, když v ně vážně věříme a doufáme a tak? Doufám, že jo. I kdyby se měly splnit až za kdo ví kolik let. (Ok, to trochu kecám. Já to chci hned, ale spokojila bych se i s tim za dlouhou dobu.)

This real life just isn't right

4. března 2015 v 20:28 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Tak urputně chci bejt sama sebou, ale nevím, jak na to. Nevím, kdo jsem. Nemám o tom ani potuchy, stejně jako nemám ani potuchy o tom k čemu a proč tu jsem. Zoufale to chci vědět a zároveň mi to je úplně jedno. A nevěřím, že na to někdy přijdu.

Nemám žádnej sen, za kterym bych si mohla jít. Nesnim o velký šťastný rodině, o tom, že budu slavná nevim co. Nesnim o tom, že změnim svět. Už nesním ani o šťastnym životě. Nesním ani o ničem jinym. Nesním o ničem. Nevím, co bych jednou chtěla dělat, ani trochu a prostě nemám nic, po čem bych toužila.

Nemám prostě žádnou motivaci, kvůli který bych tu chtěla bejt a jít dál. Žádnou vizi, kteoru bych si jednou rána splnila. Jednoduše nic, o co bych se mohla snažit anebo v to alespoň třeba doufat.


Vlastně mám strach. Z dospělosti a toho všeho. Protože na druhou stranu vím, co nechci. Nechci bejt dospělá. Děsí mě to. Nestojím o to. Nechci se začlenit do tohohle systému. Nechci ráno vstát, jí do práce, odpoledne se vrátit, postarat se o rodinu, jít spát a další den to samý od znova. Neumím si představit bejt dospělym, protože přesně takhle nějak vidím život průměrnýho dospělýho člověka. Vidim život svý matky.

Už jako malá jsem nechtěla dospět, protože mi přišlo, že v dospělosti se člověk nebaví, ale prostě jen jde do práce, domu a to co jsem popsala vejší. A s postupem času se to prostě jen umocňovalo a já to viděla ještě... tvrději?

Nevidím v dospělosti tu svobodu, možnost dělat si, v rámci zákonů, co chci. Vidím v tom jen nekonečně poviností a starostí. Že ačkoliv právně si můžu jít kamkoliv chci, v praxi to prostě nejde, protože k tomu jsou potřeba peníze a ty jen tak na stromech nerostou, sportku nevyhraju a ať už našetřím kolik chci, nikdy to nebude dost na to, abych si mohla dělat co chci. A i kdyby, tak by za tím byla léte tohohle zaběhlýho cyklusu. A to prostě nechci. Ne a ne a ne. Já vím, že to jde i jinak, ale taky vím, že na to já nemám. Navíc to není, jen o těch penězích, ale to je ta jedna hlavní složka toho.

Vím, že si to asi představuju zkresleně, že to tak v praxi bejt nemusí. Ale já mám prostě pocit, že přesně takhle dopadnu. Ať to vyzní jakkoliv hnusně, že na tom budu podobně, jako moje matka. Já nechci bejt jako ona. Nechci nic z tý dospělosti.

Já nevím, co chci v dospělosti dělat. Ale nechci tohle. Vím, že i takhle žiju v podobný rutině, ale tahle rutina mi ještě přijde celkem... je tam nějaká zábava a tak, ale ta rutina dospělosti prostě... To nechci.

Asi je trochu zcestný o tomhle mluvit, když mi do dospělosti a zvlášť tohohle stádia ještě nějaký roky zbejvaj, jenže to souvisí s těma snama, s tou nevědomostí, proč tu jsem. Přijde mi, že většina lidí tak nějak přibližně ví, co chce, i když je to třeba nereálný. Prostě má něco, za čím si jde.

Ale já ne. A to vede k pocitům, že mě tu nic nedrží, nemám důvod tu bejt. Že sem nepatřím. Že nejsem pro nikoho doopravdy důležitá a že mě nikdo nemá a snad ani nikdy nebude mít doopravdy rád. Jasně, je tu rodina, ale to je jiný. Rodina mě nemá ráda tolik proto jaká jsem (vždyť mě ani pořádně neznají), ale prostě pro to, že jsem. Protože mě chtěli. I když vlastně ani nechtěli vyloženě mě, že prostě chtěli dítě. Anebo vlastně ani to snad nechtěli. Páč ač mi to nikdy nikdo neřekl, z toho co vím, není těžký si domyslet, že jsem byla omyl, že jsem se nenarodila, protože by se dva lidi hrozně milovali a chtěli dítě. Nemám tucha, kdo je můj otec a nemůžu se zbavit pocitu, že to neví snad ani moje matka. (A zeptat se jí ani nemůžu, protože ona snad ani neví, že vim, že ten přítel, o kterym mi bylo řečeno, že je můj otec a se kterym jsme několik let žili a kterej je otec mýho bratra a kterej je jen tak mimochodem, neskutečnej kretén a parchant, neni můj otec. To mi řekla babička s tím, že to mámě nemám říkat. Ale na tomhle ani tak nesejde, to jen pro úplnost.) Já tím nechci říct, že mě vyloženě nechtěli, ale prostě... nebylo to tak, že by to dítě doopravdy chtěli. Navíc, co já vim. Tak jako tak, nakonec mě maj rádi, protože jsem prostě jejich dítě, ale stejně. (By the way, asi by se hodilo pro úplnost, tou rodinou prostě myslim matku, babičku, dědu z matčiny strany, protože oni jsou pro mě prostě nejbližší rodina, asi jako pro jiný bejvá matka a otec.)

Možná proto pro mě S. byla vážně vším. Možná pro to jsem tak v prdeli z toho, co se stalo a je to vlastně hlavní věc, o kterou se zajímám a melu tu o ní. Protože ona mě milovala, aniž by musela, či jak to říct. Protože jsem prostě byla cizí holka, časem teda kamarádka, ale ona se do mě zamilovala. Prostě jde o to, že byla někým, pro koho jsem byla fakt hrozně moc důležitá a měl mě tak hrozně moc rád, aniž by se to očekávalo. Protože jsem to já a protože jsem, jaká jsem. Aniž by ji k tomu vedla nějaká spojitost ke mně anebo něco. No a já se zamilovala do ní a všechno to s ní bylo tak hrozně krásný a já měla to něco, v co jsem mohla doufat a snít. Měla jsem tu svojí představu budoucnosti, za kterou jsem si chtěla jít a doufala jsem, že by to třeba doopravdy mohlo vyjít. Tak strašně jsem doufala v tu budoucnost s ní. A taky jsem měla prostě pocit, že mám někam doopravdy patřim, jakože k ní. Jenže pak se to posralo a mě to tak strašně bolí a jsem z toho tak v háji, jakoby se mi zbořil svět, protože... už nic nemám. Už mě nemí nikdo tak moc rád a nejsem pro nikoho tak důležitá jen proto, jaká jsem. A vnímám to, což jsem dřív nedělala, nepřemejšlela jsem moc o takejch věcech a tak.

Chtěla bych tohle všechno. Ty pitomý sny o budoucnosti. O domku a rodině a nevim čem, jaký holky mívaj. Chtěla bych sen, za kterym bych si mohla jít, ačkoliv by se mi třeba nikdy neměl splnit. Chtěla bych se tímhle nezatěžovat. Chtěla bych někam patřit. Chtěla bych bejt v těhle věcech normální a tuctová. Chtěla bych se timhle tak nezatěžovat a nebát se. Chtěla bych o tomhle nepřemejšlet. Ale zároveň nechtěla, protože to bych nebyla já. A ačkoliv bych ráda nebyla já, ne timhle způsobem.

Nevím co tu dělám, ale nestojím o to. Nic mě tu nedrží, chci zmizet. Ale nemám na to, pro to něco udělat.