Now and then I think of when we were together

29. března 2015 v 13:42 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Nevim, čim začít. Nevim pořádně, co chci říct. Anebo vim? Nevim. Někde to v tý hlavě mám, ale teď si z toho vybavuju jen úlomky. Si vzpomenu, až budu psát. Uh.

Ptala se mě na sebepoškozování. Teď si říkám, že jsem jí prostě měla zalhat, aby se tim nemusela zatěžovat a já se vyhla nepříjemný diskuzi. Ale v tu chvíli jsem to nepovažovala za správný, protože už před jakou dobou jsem si řekla, že jí nechci lhát a snažim se. Fail je, že nakonec jsem stejně lhala, respektive, upravovala si pravdu, ale sakra, copak jsem jí mohla říct, že vlastně nevím, proč jsem si naposledy ublížila? Tak jsem jí tam, po marnejch pokusech se tomu vyhnout, vysypala to předposlední a sama sobě jsem připadala jako příšerná přecitlivělá kráva. A co teprve ve chvíli, kdy se mě zeptala, proč jsem si kvůli tomu ublížila. Nikdy mi tuhle otázku nepoložila. A sakra, byla bych fakt ráda, kdyby to bejvala neudělala ani tentokrát.
Když mi vyčítala, že jsem jí nic neřekla a já se bránila, že ji tím prostě nechci zatěžovat, prohlásila, že se v těhle věcech až moc starám (to tak). A že mě má ráda, záleží jí na mě a stojí jí za to, nechat se tím zatěžovat. Že chce bejt mojí osobou, který můžu říct všechno.

Vím, že to myslela dobře, vím, že bych asi měla bejt ráda. Však to je přece to, co jsem chtěla, ne? Někdo, komu na mě záleží a komu můžu říct všechno a tak. Jenže prostě... Nechci, aby to byla ona. Nevím proč. Snad proto, že vím, že nechci bejt její kamarádka a že vím, že nám to kamarádství moc dlouho nevydrží. Nejspíš bych měla říct, že tímhle to udělala jen horší. Jenže... mně už je to svym způsobem taky jedno. Je a není. Nevím.

Jsou tu knihy a v nich lidi, kteří se maj a milujou se, ačkoliv ty knihy třeba zase tolik o lásce ani nejsou. Čtu ty pasáže, kde jde o ně, jejich vztah, whatever a štvou mě. A přemejšlim o tom, jak to mezi mnou a S. bylo taky takový podobný. Kdy jsme si říkaly podobný věci a lepší věci. Uvažuju nad tím, kam to zmizelo a že to přece nemohlo zmizet. Zase pochybuju o tom, že to fakt skončilo, protože já k ní prostě patřím. My k sobě patříme. A přijde mi to vtipný, protože jsem jakou dobu věřila, že ačkoliv já patřim k ní, ona prostě nepatří ke mně, že patří k někomu lepšímu a teď... je to pro mě nepředstavitelný. Že by patřila k někomu jinýmu než ke mně.
Chybí mi anebo mi chybí to. Nevím. Nevím už, jestli vlastně tak moc postrádám ji nebo to, co bylo mezi náma. Měla bych to vědět. Ale nevím. Nevím spoustu věcí.

Štve mě, protože mi na ní furt záleží. Štve mě, protože jí očividně furt záleží na mně, ale už ne tak, jako dřív. Štve mě, že ji furt musím řešit. Štve mě, že se přes ni prostě nedokážu jen tak přenýst.
Štve mě ale i tolik dalších věcí, snad skoro všechno, ale nedovedu si na nic konkrétního vzpomenout. Jsem unavená a chci spát. Zaspat dnešek, zejtřek, příští tejden, následující měsíc a vlastně celej zbytek týdle podělaný existence.

Ve škole je to... lepší. Asi. Nepřemejšlim o těch věcech, co mě trápěj, zapomínám na únavu a prázdnotu. Směju se věcem i tomu, když B. s M. studujou moji ruku a jedna z nich ze srandy prohlásí, že se řežu, když mi kouká na škrábanec na ruce a očividně je ani nenapadne, že bych se fakt mohla řezat. Že to co studujou, jsem si fakt způsobila sama.
Stejně tam nechci a těším se na víkend, protože budu moct bejt sama doma a prostě... nenamáhat se ničím, o nic se nesnažit, když nebudu chtít.

B. tuhle prohlásila, že s ní stejně nakonec skončím. Kéž by.

Občas mě napadá, že co když tahle apatie přejde a já budu... šťastná? Děsí mě to snad víc, než nějaký věčný trápení. Nechci to. Doufám, že k tomu nedojde. Protože prostě nevidím důvod k tomu cejtit se dobře a bejt šťasná. A protože se bojím těch pádů. Chci nějakou jistotu, chci něco známýho a to... štěstí asi není.
Vím, že to je asi strašný rouhání. Že bych měla chtít bejt šťastná a že by mi k tomu plně měl stačit fakt, že žiju a dejchám a jsem zdravá a tyhle věci, že bych to mít nemusela. Jenže já to tak prostě nevidím.

Taky se bojím, že zapomenu. Na svůj první polibek a sex, na to, jak jsem ji poprvé chytla za ruku (oh fuck, wait, to už si... pořádně nepamatuju), na to, jak jsem ji poprvé viděla irl, na všechno.

Nemůžu se zbavit dojmu, že tu ze sebe dělám něco, co nejsem, jenže přitom sama nevím, kdo jsem a prostě... Eh.

V pátek to byly čtyry roky, co se známe. Zajímalo by mě, jestli si na to taky vzpomněla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 soul-underground | 30. března 2015 v 2:28 | Reagovat

Neboj, některé věci nezapomeneš nikdy...
Taky jsem měl problém, že jsem se do lidí okolo až moc vcítil a pak mě jejich problémy a nenávist žrala za živa zevnitř.

Musí se to trénovat, ale úplná apatie dobrá není. Pomáhá je meditace.

A drž se :)

2 Wye | Web | 31. března 2015 v 21:11 | Reagovat

[1]: Jsem se o tu apatii ani nesnažila. Prostě přišla. Nah.

Já se do lidí vciťovat neumím téměř vůbec.

3 Ang | Web | 2. dubna 2015 v 8:06 | Reagovat

Čtyři roky? ...Wow. To je dlouho.

Hm. Sebepoškozování. Lidi o tom vždycky tak vtipkují a člověk vtipkuje s nima a vlastně se tak jako směje tomu, že oni neví. Já ti nevim.

Tyhle věci se nezapomínaj. A i kdyby se zapomněly... Ono se to po nějaké době zas vrátí, flashbacky a vzpomínky.

4 Wye | Web | 3. dubna 2015 v 7:53 | Reagovat

[3]: Jo, je.

Snad. Nechci to zapomenout. Tak strašně moc nechci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama