Tak urputně chci bejt sama sebou, ale nevím, jak na to. Nevím, kdo jsem. Nemám o tom ani potuchy, stejně jako nemám ani potuchy o tom k čemu a proč tu jsem. Zoufale to chci vědět a zároveň mi to je úplně jedno. A nevěřím, že na to někdy přijdu.
Nemám žádnej sen, za kterym bych si mohla jít. Nesnim o velký šťastný rodině, o tom, že budu slavná nevim co. Nesnim o tom, že změnim svět. Už nesním ani o šťastnym životě. Nesním ani o ničem jinym. Nesním o ničem. Nevím, co bych jednou chtěla dělat, ani trochu a prostě nemám nic, po čem bych toužila.
Nemám prostě žádnou motivaci, kvůli který bych tu chtěla bejt a jít dál. Žádnou vizi, kteoru bych si jednou rána splnila. Jednoduše nic, o co bych se mohla snažit anebo v to alespoň třeba doufat.
Vlastně mám strach. Z dospělosti a toho všeho. Protože na druhou stranu vím, co nechci. Nechci bejt dospělá. Děsí mě to. Nestojím o to. Nechci se začlenit do tohohle systému. Nechci ráno vstát, jí do práce, odpoledne se vrátit, postarat se o rodinu, jít spát a další den to samý od znova. Neumím si představit bejt dospělym, protože přesně takhle nějak vidím život průměrnýho dospělýho člověka. Vidim život svý matky.
Už jako malá jsem nechtěla dospět, protože mi přišlo, že v dospělosti se člověk nebaví, ale prostě jen jde do práce, domu a to co jsem popsala vejší. A s postupem času se to prostě jen umocňovalo a já to viděla ještě... tvrději?
Nevidím v dospělosti tu svobodu, možnost dělat si, v rámci zákonů, co chci. Vidím v tom jen nekonečně poviností a starostí. Že ačkoliv právně si můžu jít kamkoliv chci, v praxi to prostě nejde, protože k tomu jsou potřeba peníze a ty jen tak na stromech nerostou, sportku nevyhraju a ať už našetřím kolik chci, nikdy to nebude dost na to, abych si mohla dělat co chci. A i kdyby, tak by za tím byla léte tohohle zaběhlýho cyklusu. A to prostě nechci. Ne a ne a ne. Já vím, že to jde i jinak, ale taky vím, že na to já nemám. Navíc to není, jen o těch penězích, ale to je ta jedna hlavní složka toho.
Vím, že si to asi představuju zkresleně, že to tak v praxi bejt nemusí. Ale já mám prostě pocit, že přesně takhle dopadnu. Ať to vyzní jakkoliv hnusně, že na tom budu podobně, jako moje matka. Já nechci bejt jako ona. Nechci nic z tý dospělosti.
Já nevím, co chci v dospělosti dělat. Ale nechci tohle. Vím, že i takhle žiju v podobný rutině, ale tahle rutina mi ještě přijde celkem... je tam nějaká zábava a tak, ale ta rutina dospělosti prostě... To nechci.
Asi je trochu zcestný o tomhle mluvit, když mi do dospělosti a zvlášť tohohle stádia ještě nějaký roky zbejvaj, jenže to souvisí s těma snama, s tou nevědomostí, proč tu jsem. Přijde mi, že většina lidí tak nějak přibližně ví, co chce, i když je to třeba nereálný. Prostě má něco, za čím si jde.
Ale já ne. A to vede k pocitům, že mě tu nic nedrží, nemám důvod tu bejt. Že sem nepatřím. Že nejsem pro nikoho doopravdy důležitá a že mě nikdo nemá a snad ani nikdy nebude mít doopravdy rád. Jasně, je tu rodina, ale to je jiný. Rodina mě nemá ráda tolik proto jaká jsem (vždyť mě ani pořádně neznají), ale prostě pro to, že jsem. Protože mě chtěli. I když vlastně ani nechtěli vyloženě mě, že prostě chtěli dítě. Anebo vlastně ani to snad nechtěli. Páč ač mi to nikdy nikdo neřekl, z toho co vím, není těžký si domyslet, že jsem byla omyl, že jsem se nenarodila, protože by se dva lidi hrozně milovali a chtěli dítě. Nemám tucha, kdo je můj otec a nemůžu se zbavit pocitu, že to neví snad ani moje matka. (A zeptat se jí ani nemůžu, protože ona snad ani neví, že vim, že ten přítel, o kterym mi bylo řečeno, že je můj otec a se kterym jsme několik let žili a kterej je otec mýho bratra a kterej je jen tak mimochodem, neskutečnej kretén a parchant, neni můj otec. To mi řekla babička s tím, že to mámě nemám říkat. Ale na tomhle ani tak nesejde, to jen pro úplnost.) Já tím nechci říct, že mě vyloženě nechtěli, ale prostě... nebylo to tak, že by to dítě doopravdy chtěli. Navíc, co já vim. Tak jako tak, nakonec mě maj rádi, protože jsem prostě jejich dítě, ale stejně. (By the way, asi by se hodilo pro úplnost, tou rodinou prostě myslim matku, babičku, dědu z matčiny strany, protože oni jsou pro mě prostě nejbližší rodina, asi jako pro jiný bejvá matka a otec.)
Možná proto pro mě S. byla vážně vším. Možná pro to jsem tak v prdeli z toho, co se stalo a je to vlastně hlavní věc, o kterou se zajímám a melu tu o ní. Protože ona mě milovala, aniž by musela, či jak to říct. Protože jsem prostě byla cizí holka, časem teda kamarádka, ale ona se do mě zamilovala. Prostě jde o to, že byla někým, pro koho jsem byla fakt hrozně moc důležitá a měl mě tak hrozně moc rád, aniž by se to očekávalo. Protože jsem to já a protože jsem, jaká jsem. Aniž by ji k tomu vedla nějaká spojitost ke mně anebo něco. No a já se zamilovala do ní a všechno to s ní bylo tak hrozně krásný a já měla to něco, v co jsem mohla doufat a snít. Měla jsem tu svojí představu budoucnosti, za kterou jsem si chtěla jít a doufala jsem, že by to třeba doopravdy mohlo vyjít. Tak strašně jsem doufala v tu budoucnost s ní. A taky jsem měla prostě pocit, že mám někam doopravdy patřim, jakože k ní. Jenže pak se to posralo a mě to tak strašně bolí a jsem z toho tak v háji, jakoby se mi zbořil svět, protože... už nic nemám. Už mě nemí nikdo tak moc rád a nejsem pro nikoho tak důležitá jen proto, jaká jsem. A vnímám to, což jsem dřív nedělala, nepřemejšlela jsem moc o takejch věcech a tak.
Chtěla bych tohle všechno. Ty pitomý sny o budoucnosti. O domku a rodině a nevim čem, jaký holky mívaj. Chtěla bych sen, za kterym bych si mohla jít, ačkoliv by se mi třeba nikdy neměl splnit. Chtěla bych se tímhle nezatěžovat. Chtěla bych někam patřit. Chtěla bych bejt v těhle věcech normální a tuctová. Chtěla bych se timhle tak nezatěžovat a nebát se. Chtěla bych o tomhle nepřemejšlet. Ale zároveň nechtěla, protože to bych nebyla já. A ačkoliv bych ráda nebyla já, ne timhle způsobem.
Nevím co tu dělám, ale nestojím o to. Nic mě tu nedrží, chci zmizet. Ale nemám na to, pro to něco udělat.

Tohle znám. Jinak asi nemám moc co říct. Prostě... Se mým jediným snem časem stalo mít nějakej sen. Zkrátka chci něco chtít. Je to divný a ubohý, je to patetický. Ale třeba se časem něco objeví, znáš to.