Duben 2015

Are you crazy?

30. dubna 2015 v 18:27 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Blíží se AFko a mě už se tam vlastně vůbec nechce. Protože matka. Protože S. a T. Doufala jsem, že se mi prostě podaří, se jim celej den vyhejbat a ono ne. Cuz kamarádka má narozeniny, tak si tam chtěj přijít a povinně jdu (s B. (která ji ani nezná) a ještě jedním kamarádem (ten ji zná), kteří tam jsou se mnou) s nima. A já nechci. Fakt hrozně moc nechci, doprdele. Jenže jí prostě nemůžu říct, že nepůjdu, už jen kvůli tý kamarádce (ačkoliv by jí to možná bylo uprdele, idk, ale je mi to blbý). Ale taky jí to nemůžu říct, protože jí prostě nemůžu říct, že to je kvůli ní a T. a protože je kurva nechci vidět spolu, protože to kurva bolí a protože ji očividně pořád miluju.
A pořád si říkám, jestli doprdele není padlá na hlavu. Už zas, že kdy odjíždíme a že oni v půl osmý a že bychom s nima mohli na autobusák, cuz je hned vedle nádraží a prostě jen... I kdybych k ní kurva nic necejtila, tak mi prostě nepřijde zrovna vhodná snaha, furt někam tahat svou bejvalku, když tam bude i vaše nová přítelkyně, se kterou jste ji ještě ke všemu podvedli. No ne?
Ale taky tu jsou i taký pozitivnější nápady jako: Třeba mě prostě fakt hrozně moc chce vidět, protože už jak jsme se viděly na 4Pets, ji nahlodalo, jestli ke mně furt něco necejtí a teď mě chce vidět, protože doufá, že si to tak ujasní anebo chce vidět, jak budu reagovat na T. a doufá, že se ukáže, že ji furt cu, protože ona chce mě a nebo něco takový, chápete. A vím, že na tom nic není, ale už asi víte, že o tom přemýšlet nepřestanu.

Oh a T. k ní jede už dneska a půjdou spolu do kina na Avengery a prostě... sere mě, že s ní půjde do kina, protože se mnou v kině nikdy nebyla. A taky mě sere, že to uvidí dřív, jak já, protože já to chtěla vidět dřív. (Idk why.)

No a B.... B. mi ji připomíná a očividně se prostě rozhodla, že spolu nakonec budem a tak. Viz. "Vy spolu skončíte, právě jsem přišla na to, že to vím." Jako trochu lol, nom. Ale zní to pěkně.
"Ty chceš začít kouřit?" "Ne, já si je chci jen zkusit koupit! Jestli mi to prodaj!" "A k čemu ti pak budou?" "Co já vím." "Je jako budeš mít, kdyby někdo neměl?" "No jasně! A pak jednou nabídnu nějakýmu úžasnýmu klukovi a nakonec z toho bude láska na celej život!" "Ne, nebude, protože tvoje láska na celej život je S*** a ty to moc dobře víš!"
Jo a jak jsem se zmiňovala, že to vypadá, že bude s tím mým kamarádem, no... Zbožňuje jeho internetový já, nenávidí jeho irl já ("Panebože, já s ním nikam nechci! Nemůže ho třeba přejet autobus?") a on se do ní očividně úplně pozbláznil. A včera jí vyznal lásku. Klečel před ní (v parku, kdo se kurva ptá holky, jestli s nim bude chodit a KLEČÍ V PARKU?!) a tři hodiny předtim plkal o tom, jak se to bojí říct a tak. A ona mu prostě nemohla říct ne. A nenáviděla za to sebe a jeho a protože ho sakra nechce a nesnáší. No a dneska už mu prostě nakonec oznámila, jak to je, s tim, že by mu stejně nevydržela lhát dlouho. Hah. Je mi jich celkem líto. Obou.

Místo psaní tohohle bych asi spíš měla utírat prach a převlíct bratrovu postel, cuz u nás má zítra spát B. (pokud se neozvu, tak mě sežrala, ok?). A já nevím. Poslední dobou hrozně lehce vyletim a všichni mě serou a všechno mě sere.
Kay, úplně všichni a všechno ne, ale je toho hrozně moc.

Jo a tak jsem jako teda matce oznámila, že jsem bi a chodila jsem s S. Cuz jsem totiž zmínila, že kamarád je bi a ona se na něj hrozně vyptávala a pak se vyptávala na mě a já nevim... prostě jsem to řekla. Well. Očividně jí je to celkem fuk, což je fajn.

Oh. A jako... právě prostě bezeslova odešla a hlavně, ani se mi neobtěžovala odpovědět na zprávu? Kay, no.

Jsem fakt neskutečně unavená.

Praying to whoever would listen to me

25. dubna 2015 v 15:50 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Kdyby po mně někdo chtěl, abych mu vypsala pár největších zel (skloňuju to dobře?), vedle těžby ropy v Arktidě a kácení deštnejch pralesů by se rozhodně objevil ask T. Fakt bych tu zasranou věc měla přestat číst.
"Zkus vymyslet deset věcí, co ti naposledy udělaly radost." "Vidina víkendu s přítelkyní, blablbabla, když mi zase jednou řekla, že mě miluje."
Joo, já vím, neměla bych si stěžovat, když si to dělám sama.

Na druhou stranu faktem je, že to vlastně už tolik nebolí, že už se ta necitelnost neuráčí udělat místo nějakejm emocím ani v těhle případech. Prostě pár minut to trochu bolí a pak zas nic. A tak je to pomalu se vším.
Štve mě to. Ta apatie. Zvlášt, když pak brečim u filmu, ačkoliv z toho nejsem smutná, jen prostě vím, že to je smutný a tak brečim, bez jakejcholiv pocitů. Hell yeah.
Tak nějak už nevím, jestli ty věci tam někde fakt cejtim anebo je to jen ze zvyku.

We're all architects of our own private hell.
No one can hurt us like we hurt ourselves.

A štve mě S., který očividně nedochází, že s tim mezi náma prostě nejsem v pohodě a že to furt bolí. Štve mě, když mi řiká, že se jí otec tuhle ptal, že kdy bude svatba, protože jí to přijde vtipný. Štve mě, když se mě ptá, jak jedem na AFko a pak říká, že je škoda, že nejedem busem, že bychom mohli jet všici společně. Štve mě, když mi povídá o tom, jak je na nic, že bude v pátek v Brně nějaký cosi co zablokuje dopravu a ona se tomu naštěstí vyhne, cuz jede autem, ale T. musí jet budem hrozně brzo, aby se tomu vyhla. Štve mě, když mi řekne, jak se ve čtyry ráno šly jen tak projít do parku. Štve mě, štve mě, štve mě. Ale píšu jí veselý smajlíky, protože je to přece všechno hrozná sranda a tak.A mrzí mě, že mám dojem, že už ji očividně vůbec nezajímám. Mrzí mě, že mi nepopřála hodně štěstí, když jsem měla psát příjimačky a mrzí mě, že mi nepogratulovala, když jsem je udělala. Mrzí mě, jak málo se spolu bavíme.
Všechno to jsou nehorázný píčoviny, ale já je stejně řeším. Vždycky jsem je řešila.

Jo a udělala jsem ty příjimačky na gympl a na druhou školu jsem přijatá taky. A nevím, nejspíš si vyberu ten gympl, ačkoliv... idk. Ještě půl roku zpátky jsem se gymplu neskutečně bránila s tím, že tam nechci. Jenže si říkám, že ten gympl je prostě asi kvalitěnější, než to druhý a že vzhledem k tomu, že na vejšku bych se probably chystala tak, jak tak, tak je to asi lepší. Ale taky uvažuju nad tim, jestli bych uvažovala stejně, kdyby nebylo kamaráda, co na ten gympl chodí, ovšem to je zas blbost, cuz na tý druhý škole bych znala víc lidí, že. Idk. I fucking idk. Ale líbí se nedávný prohlášení kamaráda "Jestli se dostanu jen na jednu, beru to jako osud. Jestli na obě, tak to beru tak, že mi život dává na výběr, jak si ho posrat." Sice nevěřim na tenhle typ osudu, ale jde o ten princip.

A pak je tu moje matka, která je... prostě moje matka a mě strašně mrzí, že jedinej vztah, co k ní mám, je ten, že je to prostě moje matka a závidím lidem, co maj s rodičema takovýty božoutský vztahy, jsou si blízký a tak. A tak ve výsledku prostě brečím i kvůli hovadinám jakože jsem dle ní očividně hrozně divná, mám strašnej vkus na oblíkání (cuz se mi nelíbí hrozně moc věcí, co se v dnešní době nosí a nosim věci, co už očividně nikdo nenosí), protože bych dle ní očividně měla utrácet peníze co dostanu jen za takovýty praktický věci, jako je oblečení a tak, ale že by mi aspoň dávala kapesný, ji ani nenapadne.

Chodim do školy a přijde mi celkem vtipný, když si o mně někdo myslí, jakej jsem šťastnej a veselej člověk. Když se s B. nějak dostanem na téma sebepoškozování a depresí a ona mi povídá, jak takový lidi nechápe a jak by se s nima nemohla bavit, protože si s nima nerozumí a nechápe, jak někdo může na všechno koukat tak černě a že by ji ti lidi za její názory probably hrozně odsoudili a já tam sedím a čumím si na nohy a přemýšlím nad jizvama, co na nich mám a říkám jí, že všichni ne a tak. Když pozoruje moje silonky a říká, že ty divný čáry tam vypadaj jak rány po řezání a pak se ze srandy ptá, jestli jako fakt nejsou od řezání a já na ní, že kdybych se řezala, tak bych nebyla tak blbá, abych se řezala tak nízko.
V jednu chvíli jsem měla hroznou chuť jí to všechno říct, ale neudělala jsem to, protože vím, že by to bylo špatný.

Jo a jedním osmákem mi bylo řečeno, že vypadám jak satanistka. Přitom jsem v tu chvíli ani nebyla celá v černym! Měla jsem žlutý triko! :( (I když já vlastně nikdy nejsme pořádně celá v černym, cuz nemám černý kalhoty a mikinu mám leda černo-červenou anebo tmavě šedou.)

I was wrong

18. dubna 2015 v 9:08 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Mám chuť vypadnout někam do obchoďáku a něco si koupit. Nevím co, nevím proč. Po ničem teď nijak neprahnu, že bych za to musela vyhazovat prachy. Ale stejně si chci něco koupit. Idk, maybe i hope that material things can a little bit fill the mental emptiness?
A hlavně chci něco udělat. Něco. Cokoliv. Klidně jen nějakou blbou, malou, bezvýznamnou hloupost, ale prostě něco. Cokoliv. Nejspíš jen proto, abych si dokázala, že jsem schopná něco udělat. Že můžu. Že nemusim žít neustále v tomhle stereotypu, že můžu něco změnit.

Jsem včera byla vodpoledne venku s B. a najendou mi volá matka a že jestli už jsem doma a jestli je všechno v pohodě a já jako, že proč by nebylo a ona, že jsem nebyla doma, když tam byla a tak. Aha. Takže když jednou někam jdu, tak už se musí bát, jestli se náhodou něco nestalo? Well, no.

Byla mi položena otázka, jestli se bojím zamilovat. "Hell no, navíc, já nejspíš pořád někoho miluju." O nějakou čtvrthodinu později mi mozek řekl ádié a nechal mě s tim srdcem, který se vzmohlo leda na "Omg, i fucking love her.". A já nevim, prostě... jsem to zas tak nějak cejtila a měla tendenci srát na ty okolnosti a prostě se jen usmívat, protože ji miluju a protože ona je tak úžasná a navíc, třeba mě fakt pořád miluje taky nebo tak. A přitom jsem z toho tak strašně šílela, že "Já nechci. Ne tohle. Ne, když vim, jak to skončí. Nope. Nope. Nope.".
Mé drahé kamarádky ze mě ten den byly na hlavu s tím, jak jsem milá a usmívám se na svět a že jestli nejsem těhotná a že působim hrozně emociálně něco a zamilovaně a B. mi pomalu nadávala za to, že jsem na ní milá a tak. Oh.
A idk... už se asi zas pomalu vracím k tomu prázdnu a pohřbívám to někam pod to. Nevim, jestli to je dobře či co, just... it is, do you undesrtand?

Although it hurts
I'll be the first to say that
I was wrong

I know I'm probably much too late
To try and apologize for my mistakes
But I just want you to know

Tohle je tak hrozně moc trefný omg.

"Co to máš s tim mozkem? To mě jako tak hrozně moc miluješ, že si o tom musíš každejch deset minut psát na twitter? :))))) :D" "Každejch devět!!!!!! Sis jako nevšimla?????!!!!! Takhle mě podceňovat! :(((( :D" "Ne :((((((((((((((((((((((((( :D" ":D" "Takže to beru jako ano :))) :DD" A já se prostě jen sama sebe ptám, jestli jí sakra dochází, že to tak doopravdy je. Jestli si uvědomuje, že s ní pořád chci bejt a že nechci bejt jen kamarádka. Přemýšlím, že bych se jí na to příště zeptala, ale vím, že to neudělám. Cuz... pakliže to fakt neví, asi jí to nechci zbytečně říkat, myslim, že to pro ni bude lepší nevědět, ne?

Včera jsme se o ní a T. zas s B. nějak bavily a B. sama od sebe prohlásila, že má takovej dojem, že se spolu prostě vyspaly a T. pak s ní chtěla bejt a S. nějak nevěděla a bylo jí to nějak fuk nebo tak něco a tak prostě proč ne, že. Ale že si prostě nemyslí, že ji doopravdy miluje. A že to neříká kvůli mně. Že jí to tak prostě přijde a já nevím. Bylo fajn slyšet to, co si v podobný verzi myslim i já, zvlášť od někoho, komu jsem zdaleka nepodložila všechny ty věci, na kterejch to stavim. I když je pravda, že to hlavně stavim na svym pocitu, že to prostě... neni možný.
By the way, dle fejsbuku jsou spolu vod Silvestra a jako wtf. Rozešla se se mnou začátkem prosince s tím, že teď prostě nechce bejt s nikým. Dvacátýho třetího mě zvala na to rande, co jsem sice nebrala vážně a co o něm druhej den už nepadla ani zmínka, but still. Pár dní před Novym rokem mi říkala, že s T. nic nemá a baví se s náma oběma stejně. (Joo, hezky jsem tu pročítala ty starší články a dohledávala info.) Ale od silvestra jsou spolu? What the fuck? What the fuck? Really? I really don't belive to this. Are she fucking kiding me? I really don't understand. Really. WHAT THE FUCK????!!!!

Už to není jen tak, že bych ztrácela pojem vo čase. Už asi i začínám pomalu ztrácet pojem o tom, co je fakt a co se mi zdálo.

Občas si už začínám říkat, jestli fakt nejsem trochu šíelná cuz... all of this. And maybe I'm. I just... I don't know. I just need something but I don't what's the "something" is. And I'm so fucking tired.

I need to find my way back to what I know.

12. dubna 2015 v 22:07 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Ve čtvrtek jsem přišla domů, opřela se o dveře a vzápetí se svezla na podlahu s tím, že si ty boty prostě vyzuju tak, poněvadž se sotva udržim na nohou. Ve výsledku jsem tam ještě několik dalších minut seděla se sluchátkama v uších, zírala do blba a uvažovala o tom, že bych se měla zvednout a přesunout jinam, protože jestli někdo přijde, nejen, že se vo mně probably přelomí a oba nás přizabije, ale taky proto, že na mě bude čumět jak na kreténa a že co sakra dělám. Děsilo mě to, ta představa, že bych se měla zvednout. Měla jsem dojem, že to je něco, na co už nemám sílu a vlastně to jediný, co jsem chtěla, bylo tam prostě jen sedět a čumět a poslouchat ty písničky a prostě bejt, pod tíhou vší tý beznaděje.
Vo chvíli později jsem pak (už sedící u stolu) vodpovídala na nějakej komentář někdo, co já vim přesně, a v tu chvíli jsem nějak měla dojem, že sakra, ta holka, co to píše vůbec nejsem já. Věděla jsem, že jsem, ale bylo to takový... Zarazilo mě, jak v jakymkoliv stavu, už odpovídám tak... "I'm okay and happy, lala", aniž bych o tom nějak přemejšlela.
Pochybuju o sobě a uvědomuju si, že už vůbec netuším, kdo jsem. Mám dojem, jako bych měla moc druhů chování a toho kým a jaká jsem, až vůbec netuším, kdo jsem doopravdy. Přitom jsem se nikdy nijak výrazně, záměrně nepřetvařovala. Jasně, neberu takovýto "koukej vypadat v pohodě". Nevím, co je pravda a co póza. Nevím, jestli jsem fakt tak sebevědomá a "omg, já jsem krásná" anebo jestli jsem si už jen tak navykla to z prdle prohlašovat, až to beru jako samozřejmost a skoro vážně. Fakt nevim. A není to to jediný.
Nehledě na ty pocity jako, že jsem vlastně úplně v pohodě, ale že jsem prostě kráva blbá, přecitlivělá a všechno hrozně zveličuju. Že si musím neustále stěžovat a fňukat tu a dělat tu ze sebe chudáčka. Že se za to nesnáším, ale stejně to dělám pořád a pořád dokola a nic na tom neměním.

Chci bejt skutečná. Chci si tak připadat. Chci se tak cejtit. I kdyby to znamenalo jen sezení a zírání do zdi se sluchátkama v uších.


Chybí mi a je to asi horší, než před tím. Chci ji mít u sebe, i kdybych měla celou dobu jen kamarádky sedět vedle ní a při každym jejím pohybu doufat, že něco udělá, ačkoliv neudělá. Chci prostě bejt s ní a povídat si s ní. Jen my dvě. O všem možnym. O hovadinách. Klidně o vážnejch věcech. Vo čemkoliv. Žádný dementní "napíšem si pár vět a pak několik hodin mlčíme". Mám dojem, že za tu hodinu, hodinu a půl bo jak dlouho jsme to byly u nás, jsme si toho řekly víc, než za několik dní na skajpu.

Pořád dokola si v hlavě přehrávám některý ty chvíle a nejen ty a snažim se je analyzovat. Přemejšlím a rozebírám je. A zase vo to víc začínám doufat. Doufám, že ty věci něco znamenaj a přesvědčuju se, že to je doopravdy možný. Přeci jen, ona mi nikdy nepřipadala zrovna jako člověk, co by si potrpěl na nějaký projevy 'kamrádství' (jak se to říká?) a že by měla potřebu svoje kamarády objímat, natož aby si sama stěžovala, že ji kamarádka neobjala. (Si pamatuju, třeba i loni na Světu knihy, kdy jsme spolu chodily a bylo to boží a tak, za celou tu dobu mě nebjala, nechtěla obejmout ani nic, prostě.) A proč by jí sakra mělo vadit, že jsem seděla v tom křesle jen kousek od ní? A doprdele, není to, když jí vyprávím o tom, jak si to kamarádka dělá ve škole na záchodech (prbably not really, je to na dlouho, prostě jsme tam trochu praštěný) a ona pak, jestli si to tam taky dělám a po mý odpovědi, že ne, tak jestli normálně doma (jako by to nevěděla, lel) a já, že to jo a ona, že jestli si ji při tom představuju a já že jasně a ona úpe, že si z ní dělám legraci a že to je smutný bo to neni pěkný nebo něco a prostě, vím, že to bylo myšleno v legraci, ale... nejsou tydlety věci třeba jako flirt nebo něco? Já těmdle věcem nerozumim, no, ale tohle mi jako flirt trochu připadá, zvlášť kurva v případě, když se na to ptá holky, se kterou chodila. A tak různě. (Třeba blbosti, jako "Proč snad nikdy nelajkne T. na asku nic, kde ji zmiňuje, to jak ji miluje or whatever?")

Vim, že to je chyba, tak o tom přemýšlet, ale nemůžu si pomoct. Vim, že to pak zas bude vo to víc bolet. Vím, že bych se měla smířit s tím, že už spolu nebudem, ne v blízký době a přestat doufat a tak. Ale já prostě nemůžu. Ne, teď. Co na tom, že už i teď vnímám ty věci, co jasně říkají, že je to naivní. Já prostě nemůžu to zahodit.
A to, že se s ní přestanu bavit, až se teda uvidíme, se asi taky konat nebude, protože... já ji chci vidět víc. O tolik víc. Chci s ní strávit o tolik času víc a prostě. Už si vůbec nedovedu představit, že bych o ni měla přijít. Svym způsobem doufám, že když spolu toho času strávíme víc, třeba se to o to spíš spraví.
Potřebuju ji vidět znova, hned teď. A potřebuju, aby mě zas objala. A nejlíp, kdyby mě už nepustila.

Let's be more than... this

11. dubna 2015 v 15:26 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Well. Mám to za sebou. Bylo to mnohem lepší, než jse čekala. Až mě štve, že to bylo tak krátký. Ona je tak setsakramentsky úžasná a krásná a sexy a prostě awww. Nikdy jsem nenarazila na nikoho, kdo by mi přišel jen vzdáleně tak božoutskej, jako ona, hah. A tohle mi to jen připomnělo.
Mi zas bylo nejdřív blbě a byla jsem nervózní a klepala se omg... Jak já tam nechtěla.


Zprvu to bylo takový... no prostě to bylo. Nemůžu říct, že bych pak ještě byla nějak nervozní bo tak, jen jsem prostě neměla moc co říct. Nakonec navrhla, že bychom pak, až se nají, mohly k nám. Jsem jí řekla, že je tu neuklizeno a ona, že jestli to vadí a pak prostě mamce oznámila, že pudem teda k nám. Jsme šly.
Prej co budem dělat. Tak nakonec, že si můžem něco pustit. Moje očkeávání bylo na způsob alá budem čumět na tu televizi, bude ticho a bude to trapný. Nakonec jsme to skoro vůbec nesledovaly, bcs jsme se bavily. O všem možným. A bylo to super.

Se nechala slyšet, že jí provokuje, jak sedim daleko vod ní. 'Daleko'. Seděla na mý posteli a já v křesle, který je hned u tý postele. Jsem si teda šla dřepnout na tu postel vedle ní, no. A hm, asi si z toho nemám moc domejšlet, co?
Věděla jsem, proč si sedám do toho křesla. Poněvadž jak jsem seděla vedle ní, tak jsem při každym jejím pohybu doufala, že se mě dotkne, že mě třeba začne hladit nebo něco, jako to dělávala dřív. Tak hrozně moc jsem chtěla, aby něco udělala. Ale neudělala, že jo. Ne, že by mě to nějak překvapovalo, že.
I když v pár chvílích jsem prostě měla dojem, že je tu ta reálná šance, že by to mohla udělat, nevím proč, prostě jsem ten dojem měla.

Taky si postěžovala, že odjíždí tím dřívějším busem.

A počítá s tím, že spolu pudem na svět knihy. Překvapilo mě to. Vím, že jsme měly jít. Zvala mě. Ale po tom všem jsem se domnívala, že už to neplatí.

Chtěla obejmout. Respektive, když jsme od nás odcházely tak si stěžovala, že jsem ji ani neobjala a já něco a ona znovu, jak je to smutný a tak. No a tak jsem ji vobjala a ona objala mě a omg. Bylo to krátký, i když ne zas tak krátký. (A zajímalo by mě, jestli by to bylo delší, kdybych se téměř hned jako neodtáhla, ze strachu, že bych ji objala třeba nějak dlouho a ona blbě koukala nebo něco.) Bylo to hezký. Mám takej dojem, že bych na těch schodech v jejím vobjetí klidně stála ještě teď, kdyby to bylo možný.

Víte, jak jsem povídala, že po tom, až ji uvidím a dám jí ten dárek k Vánocům a tak, to konečně budu moct ukončit? Ještě před několika dněma jsem se nemohla dočkat, až to budu mít za sebou. A teď nechci. Nechci vo ní přijít. Chci jí vídat víc. Mnohem víc. A chci bejt s ní snad ještě víc, než předtím. Kurva.

Chjo. Chci jeden zázrak. Jen jeden zázrak a dám pokoj. Jen prostě... nemůže si třeba teda uvědomit, že miluje mě? Prosííím. Nevěřím sice, že někdo lidský životy ovlivňuje, nevěřim na nějakej předurčenej osud, nevěřím v Boha, ale klidně začnu a zahodim svoje přesvědčení, pakliže to bude znamenat, že zase budeme spolu.
Nejspíš jí fakt pořád miluju.

I wish someone could help me find a place where I belong

8. dubna 2015 v 20:10 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Je to beznadějný a pomíjivý. Všichni a všechno. K ničemu to není a k ničemu to nesměřuje a já prostě nechápu, proč o to je takovej zájem. Proč lidi tak prahnou po životě, když to k ničemu nevede? Když to k ničemu není? Když kdyby nebyli, skoro všechno by bylo stejný? Když by se kvůli tomu vesmír nezničil a ta naše Země by na tom byla asi líp? Jakto, že o tom neuvažujou? Jaktože, že jim to je uprdele? A jak dokáže většina lidí žít s tím, že jsou třeba jen pro to lidstvo nepodstatný?
A proč vlastně tolik lpnou na něčem, co stejně jednou skončí? To není jedno kdy? Proč jsou ochotný bojovat za něco, co nemusí přijít? Proč jsou ochotný pořád se rvát, když jednou se konci stejně nevyhnou?
A proč kurva pokládám otázky na věci, na který si z části dovedu odpovědět i sama? Vím, že jsou věci, kvůli kterejm to asi stojí za to. A že to, že mě to nepřijde tak super, jako jim, neznamená, že to není super.

Here's to being human
Taking it for granted
The highs and lows of living
To getting second chances

Mám v hlavě zmatek. Chci a myslím si věci, co se vzájemně vylučují a nemůžu se rozhodnout, co z toho je lepší. A všechno mi v tuhle chvíli přijde tak strašně beznadějný, bezcenný a zbytečný.

Lidi jsou divný, hlavně ti dospělí. Lpěj na věcech, co nejsou podstatný, ty fakt podstatný považujou za samozřejmost tak moc, že je většina ignoruje a zapomíná se na ně, jejich logika a myšlení jsou divný. Děti jsou v pohodě, myslím.
Děti na to koukaj jinak. Líp. A já tomu nerozumim. Jaktože děti viděj tolik podstatnejch věcí, který dospělý opomíjej? Kdy se sakra o tuhle schopnost přichází a proč?
(Jsem dočetla Malýho prince, lel.)
Taky furt nechápu, proč si všichni myslíš, že čím jsou starší, tim jsou rozumnější a chytřejší a jejich názor je správnější a vědi všechno nejlíp a tak.
Nechci bejt jednou taková. Nejen, že nechci bejt dospělá, ale taky nechci koukat na všechno takhle.

Seznámila jsem B. s kamarádem a ti dva si neskutečně padli do oka. Oba jsou ze sebe očividně naprosto nadšený (B. teda určitě) a B. nechápe, jak jí může bejt někdo tak podobnej. (Povídala jsem o tom spolužákovi a ten prohlásil, že to neni možný, že to je sen, aby jí byl někdo podobnej a byl nadšenej z toho, že ji zná, že to prostě neni možný. Lel.) By teď furt mluvila jen vo něm. Zvlášť proto, že s ním včera a dneska šla ven. A já se jen přesvědčila vo tom, jak strašná jsem kamarádka, protože prostě nejsem schopná to její nadšení sdílet a nemám nejmenší chuť a zájem se o něm nonstop bavit. A hlavně proto, že mě to svym způsobem trochu štve a závidim jí, namísto toho, abych jí to přála (by znělo, jakoby spolu chodili, co? nechoděj, pro přesnost, ale do budoucna se to rozhodně vyloučit nedá) . Závidím, protože chci taky někoho, s kym si budu tak setsakramentsky rozumět a budu z něj tak nadšená a on bude nadšenej ze mě, protože chci mít taky někoho, s kym bych šla ven. Připadám si kvůli tomu mnohem víc osaměle. Když vidim, jak si rozuměj a tak. A protože si s nim B. rozumí víc, jak se mnou a tak mám dojem, že už fakt pořádně nikoho nemám. Nesnášim se za to. Nechci bejt tak sobecká a závistivá a žárlivá a egocentrická a nepřejícná a všechno. (Nechci bejt já.) Chci bejt dobrá kamarádka.

I wish I knew what it was like
To care enough to carry on

V noci se mi zdálo něco o T. Nejspíš. Každopádně jsem se probudila a hlavou mi prolítla nějaká myšlenka, co se jí týkalo. Myslim, že byla podstatná. Jenže mi tam prolítla hrozně rychle a než jsem stihla vzpamatovat, byla pryč a já ji nestihla zachytit. Štve mě to. Chci vědět, co to bylo.

Zejtra je tělocvik a já tam kurva nechci. V úterý jsem se mu vyhla, bcs supl a tak jsem mu prostě řekla, že mě bolí břicho (tak na mě čuměl a myslim, že mu nedošlo, na co tim narážim, ale nechal mě bejt, power of Wye, omg) a ačkoliv zejtra máme supl zase, už se tomu nevyhnu. Vtip je v tom, že já ani nemám problém s tělocvikem jako takovym (teda jo, ale to jsem zvyklá, to nějak prostě přežiju), ale z toho, že se budu muset převlíct a že by někdo mohl zahlídnout, co mám na nohou, protože tentokrát je to trochu níž, jak vobvykle. A dočervena, jak je to ještě poměrně čerstvý. Červená je výraznější, jak jizvy. Fuck. Měla jsem v úterý vzít ten tělák domů, abych mohla říct, že budu cvičit voblečená normálně, bcs nemám věci. Ale tak, snad ne, to dám.
Njn. Hold nemám bejt tak blbá, no, já vím.

Here's to being human
All the pain and suffering
There's beauty in the bleeding
At least you feel something

Čím dál častějc si říkám, že už mi asi fakt začíná hrabat, až se začínám bát, aby na tom nebylo něco pravdy. Já nevím, to se mi tak často zdávalo, že se někde něco mihlo, ačkoliv nemihlo, i dřív? Vím, že to nic není, že to je jen v mý hlavě, ale nebaví mě to.

I know some things should just stay broken

5. dubna 2015 v 20:06 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Děsí mě, že už je neděle a že už jen zejtřek a vrátí se matka s bratrem a škola a tak. Nechci. Nechci, aby se vraceli, protože mi prostě vyhovuje bejt tu sama. A nechci do školy. Chci prostě jen sedět a číst anebo sledovat seriály nebo něco. Prostě. Jen nic nemuset.

Spousta lidí vypráví, jak se v tomhle věku hledá a objevuje svět a todle všechno a já si říkám, kde se sakra stala chyba, protože já takovej dojem prostě nemám. Nehledám se, nepochybuju o svejch prioritách (jak, když žádný nemám), nesnažím se objevit, kam patřím a podobně. Nedospívám?
Nebo já nevím. Jo, chci zkoušet věci, co jsem dřív zkoušet nechtěla, ale to dávám za vinu spíš... chtěla bych říct "mýmu psychickýmu stavu", ale to zní strašně vážně, jako bych na tom byla kdo ví jak blbě, ale já nejsem. Nejsem na tom blbě. Nejsem na tom nijak.
Možná bych to chtěla zažívat, to dospívání, jak ho všichni popisujou. Možná. A možná taky ne.

Četla jsem Příliš mnoho Kateřin. Ani nevím, kdy naposled jsem četla knihu, u který jsem se tolikrát zasekla a začala vzpomínat, hah. Ani nevím proč, ale strašně mě udivilo, že jsem si v rámci těch poprvý už strašně dlouho nevzpomněla na to, jak jsem jí poprvý řekla, že ji miluju. //"Miluju tě." "Já tebe taky." "Ale já to myslím vážně." "Já taky, hele..."// Jen si nepamatuju, kdy jsme si to poprvý řekly irl. Jakože vážně, vzpomínám na takový jedno, ale to nebylo myšlený vážně.
Chybí mi. Fakt strašně moc. A přitom nechybí. Vim, že mi chybí a necejtim to a je to... je mi to jedno.

Já už to prostě jen chci mít nějak 'vyřešený'. Nechci bejt její kamarádka. Ale nechci o ní přijít.

Přijde mi to vtipný. Jak jsem furt měla dojem, že by si zasloužila někoho lepšího, že ke mně nepatří a že mám starch, že si to jen neuvědomuje. Šak, teď mám, co jsem chtěla. Ale nechci to. Zjišťuju, že prostě nejsem tak šlechetná, abych chtěla, aby byla s někym jinym, lepším. Nesnáším, že je šťastná s někym jinym. A nesnáším se za to.
Je pro mě tak nepředstavitelný, že prostě patří k někomu jinýmu. Mozek mi to nebere.
Nesnáším to, ale když vzpomínám, tak kolikrát dojdu k tomu, že něco takovýho teď dělá s ní. Mučí mě to. A tak se aspoň uklidňuju tím, že jim to stejně určitě nevydrží a rozjedou se.

You say to yourself, somebody better
Will understand you more than I ever
I'll shake his hand and smile and say I understand
And while I do
That don't mean I don't think about you

I know we said it's just as well
That I won't keep you for myself
But I don't want to see you happier with somebody else

A pořád doufám. Doufám, že ji ve skutečnosti nemiluje. Že jsem prostě byla špatná přítelkyně, že chtěla někoho o koho se může opřít a T. tam byla a prostě... dopadlo to takhle. Ale že si nakonec uvědomí, že to neni skutečný, že ji nemiluje. Že si nakonec uvědomí, že miluje mě. Přeze všechno. Pořád. A dá mi druhou šanci.
Tak strašně moc bych chtěla možnost zkusit ještě jednou bejt její přítelkyně. Vynahradit jí to, jak špatná jsem byla a jak skvělá byla ona. Dokázat, že můžu bejt lepší. Že jsem se poučila a že už si to fakt uvědomuju.
Štve mě ta myšlenka, že kdyby mi to bejvalo všechno došlo včas, kdybych nebyla tak sobecká, že bychom třeba pořád byly spolu.

I know you need someone too
This just feels so soon

Pořád si chci sepsat ty různý poprvý, protože se vážně bojím, že to zapomenu, že zapomenu ty detaily a tak. Ale přijde mi to divný. Jen tak si to někam sepisovat. A tak jsem to furt neudělám. A nejspíš ani neudělám a pak zjistím, že už si to nepamatuju...

Řežu si do nohou a ani pořádně nevim proč. Protože mě to uklidňuje, asi, trochu. Protože si říkám, že když mi teče krev, tak jsem nejspíš furt naživu. Jenže pak si říkám, že to skoro nebolí a zas pochybuju. A tak to zkouším hloub, jenže pořád to nijak zvlášť nebolí a já chci, aby to bylo, protože prostě chci taky něco cejtit. Jenže mám taky strach. A hejtim to, že si ubližuju bezdůvodně. Mám dojem, že ze sebe dělám hroznou chudinko a nesnáším to. Nechci. A taky nesnáším to, že se furt opakuju.
Ale vlastně je mi to všechno totálně ukradený.