I know some things should just stay broken

5. dubna 2015 v 20:06 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Děsí mě, že už je neděle a že už jen zejtřek a vrátí se matka s bratrem a škola a tak. Nechci. Nechci, aby se vraceli, protože mi prostě vyhovuje bejt tu sama. A nechci do školy. Chci prostě jen sedět a číst anebo sledovat seriály nebo něco. Prostě. Jen nic nemuset.

Spousta lidí vypráví, jak se v tomhle věku hledá a objevuje svět a todle všechno a já si říkám, kde se sakra stala chyba, protože já takovej dojem prostě nemám. Nehledám se, nepochybuju o svejch prioritách (jak, když žádný nemám), nesnažím se objevit, kam patřím a podobně. Nedospívám?
Nebo já nevím. Jo, chci zkoušet věci, co jsem dřív zkoušet nechtěla, ale to dávám za vinu spíš... chtěla bych říct "mýmu psychickýmu stavu", ale to zní strašně vážně, jako bych na tom byla kdo ví jak blbě, ale já nejsem. Nejsem na tom blbě. Nejsem na tom nijak.
Možná bych to chtěla zažívat, to dospívání, jak ho všichni popisujou. Možná. A možná taky ne.

Četla jsem Příliš mnoho Kateřin. Ani nevím, kdy naposled jsem četla knihu, u který jsem se tolikrát zasekla a začala vzpomínat, hah. Ani nevím proč, ale strašně mě udivilo, že jsem si v rámci těch poprvý už strašně dlouho nevzpomněla na to, jak jsem jí poprvý řekla, že ji miluju. //"Miluju tě." "Já tebe taky." "Ale já to myslím vážně." "Já taky, hele..."// Jen si nepamatuju, kdy jsme si to poprvý řekly irl. Jakože vážně, vzpomínám na takový jedno, ale to nebylo myšlený vážně.
Chybí mi. Fakt strašně moc. A přitom nechybí. Vim, že mi chybí a necejtim to a je to... je mi to jedno.

Já už to prostě jen chci mít nějak 'vyřešený'. Nechci bejt její kamarádka. Ale nechci o ní přijít.

Přijde mi to vtipný. Jak jsem furt měla dojem, že by si zasloužila někoho lepšího, že ke mně nepatří a že mám starch, že si to jen neuvědomuje. Šak, teď mám, co jsem chtěla. Ale nechci to. Zjišťuju, že prostě nejsem tak šlechetná, abych chtěla, aby byla s někym jinym, lepším. Nesnáším, že je šťastná s někym jinym. A nesnáším se za to.
Je pro mě tak nepředstavitelný, že prostě patří k někomu jinýmu. Mozek mi to nebere.
Nesnáším to, ale když vzpomínám, tak kolikrát dojdu k tomu, že něco takovýho teď dělá s ní. Mučí mě to. A tak se aspoň uklidňuju tím, že jim to stejně určitě nevydrží a rozjedou se.

You say to yourself, somebody better
Will understand you more than I ever
I'll shake his hand and smile and say I understand
And while I do
That don't mean I don't think about you

I know we said it's just as well
That I won't keep you for myself
But I don't want to see you happier with somebody else

A pořád doufám. Doufám, že ji ve skutečnosti nemiluje. Že jsem prostě byla špatná přítelkyně, že chtěla někoho o koho se může opřít a T. tam byla a prostě... dopadlo to takhle. Ale že si nakonec uvědomí, že to neni skutečný, že ji nemiluje. Že si nakonec uvědomí, že miluje mě. Přeze všechno. Pořád. A dá mi druhou šanci.
Tak strašně moc bych chtěla možnost zkusit ještě jednou bejt její přítelkyně. Vynahradit jí to, jak špatná jsem byla a jak skvělá byla ona. Dokázat, že můžu bejt lepší. Že jsem se poučila a že už si to fakt uvědomuju.
Štve mě ta myšlenka, že kdyby mi to bejvalo všechno došlo včas, kdybych nebyla tak sobecká, že bychom třeba pořád byly spolu.

I know you need someone too
This just feels so soon

Pořád si chci sepsat ty různý poprvý, protože se vážně bojím, že to zapomenu, že zapomenu ty detaily a tak. Ale přijde mi to divný. Jen tak si to někam sepisovat. A tak jsem to furt neudělám. A nejspíš ani neudělám a pak zjistím, že už si to nepamatuju...

Řežu si do nohou a ani pořádně nevim proč. Protože mě to uklidňuje, asi, trochu. Protože si říkám, že když mi teče krev, tak jsem nejspíš furt naživu. Jenže pak si říkám, že to skoro nebolí a zas pochybuju. A tak to zkouším hloub, jenže pořád to nijak zvlášť nebolí a já chci, aby to bylo, protože prostě chci taky něco cejtit. Jenže mám taky strach. A hejtim to, že si ubližuju bezdůvodně. Mám dojem, že ze sebe dělám hroznou chudinko a nesnáším to. Nechci. A taky nesnáším to, že se furt opakuju.
Ale vlastně je mi to všechno totálně ukradený.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 5. dubna 2015 v 21:45 | Reagovat

Marianas Trench, ha. Myslím, že jsem si někdy právě u týhle písničky vzpomněla na tebe...

Sweetie, at the moment you are not alright. I mean. Damnit. Prostě je to špatný, víš? Asi horší, než myslíš, že je. jakože... to může jít dál, všecko to. bytí v prčicích. apatie není konec... no.

já nevím. vždycky budu říkat, že se třeba přestanete bavit a za pět, deset let si napíšete, budou jiný okolnosti a jiný všechno, a pak spolu zůstanete navždycky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama