Květen 2015

I'm sick of crawling

30. května 2015 v 17:55 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Probudila jsem se a už ani nevim, jak jsem se k tomu dostala, ale uvažovala jsem nad tím, jestli je sakra sobota ráno anebo neděle ráno. Nemohla jsem si to poskládat dohromady. Mobil mi tvrdil, že sobota a na jednu stranu mi to přišlo pravděpodobný a na druhou zas, že vždyť už je neděle. A pak koukám z okna a "Omg, proč mám pocit, že ty lidi už jsem pozorovala. Jak je to možný? To už jsem někdy předtím ráno na chvíli vylezla z postele či co?" a pak koumám na notebook ("Jaktože je zaplej? To jsem asi fakt teda vylezla a čuměla na něj a šla zas spát bo já nevim."), abych zjistila, jestli mi taky tvrdí, že je sobota a najednou "Wtf, jaktože je pět odpoledne, vždyť má bejt ráno. To jsem prospala celej den anebo co, kurva?" Pak mi to nějak začalo docházet, že no jo, já si šla přece pak odpoledne lehnout a eh... Ale i tak jsem byla tak kurevsky mimo a nevěděla, co se děje, co je teda za den a prostě nic. Trvalo mi sakra dlouho, než jsem to pořádně poskládala. A pořád mám hrozně rozespalý myšlení, huh.
Děsí mě to. Tohle všechno. Moje hlava. Vim, že to nic neni, že se to stává a že jsem v pořádku, ale i tak. Tak nějak čekám na den, kdy si přestanu věřit úplně, už takhle mám občas ty chvíle, kdy si nejsme jistá ani svym jménem.

Can you take this broken boy?
And put the pieces back as one?
Though he has all of his toys...
He is never having fun

Jsou tu dny, kdy je všechno tak kurevsky na hovno, kdy pláču a prostě nemůžu, všechno je to beznadějný, cejtim. Jsou tu dny, kdy cejtim, jak ji miluju a přijde mi to krásný a úžasný a co na tom, že to je neopětovaný. A jsou tu ty dny, kdy je to všechno prázdný, ani dobrý, ani špatný, prostě nijaký, necejtim nic a tak. A ty mě ze všeho nejvíc matou. Zas začínám pochybovat o tom, jak to je, jestli ji fakt miluju a tak, štve mě to.

Mám takovej blbej pocit, že spolu zase trávěj víkend a prostě... Přijde mi to tak kurevsky nefér. Já se s ní vídala párkrát do roka a ony se teď vídaj pomalu každou chvíli. Uvědomuju si, že to, že jsem se vídaly tak málo, byla částečně moje vina, cuz mě k ní matka moc nechtěla pouštět a tak, ale stejně. Prostě... závidim, žárlim, bolí to.

I feel I'm falling
I'm sick of crawling
If I had wings I'd fly away from here

Asi si nějak začínám fakt uvědomovat, jak to je. Že mě doopravdy nemiluje a už nikdy milovat nebude. Že miluje T. Že já jsem jen kamarádka, na který nijak nezáleží. Že se se mnou dost možná už baví jen... já nevim proč, ale prostě ze zvyku, soucitu, whatever. Že jsem pro ni takovej šutr, if you know what i mean. Nenávidim to. Tak moc to nenávidim.
Stejně jako nenávidim, že i jako ta zasraná kamarádka, stojim za hovno tak, jak to snad ani neni možný. Víc a víc přemejšlim a víc a víc mám pocit, že za to všechno prostě můžu já sama. Cuz jsem byla tak kurevsky příšerná přítelkyně.
Nejspíš je fakt dobře, že je s T. T. je lepší, ve všech ohledech.
Ona si zaslouží jen to nejlepší.

Vracím se v myšlenkách k tý době několik měsíců zpátky, ačkoliv nechci. A přemejšlim a říkám si, jestli to všechno nebylo trochu jinak, než mi tvrdila. Jestli k T. něco necejtila už dřív. Snažím se věřit, že je to blbost, že by mi to kdyžtak řekla, ale mám hroznej strach. Vim, že na tom nezáleží, ale nechci aby to tak bylo.

Ve čtvrtek jsme spolu vedly fakt dýp konverzaci. "Ahoj." "Ahoj." a toť konec. Omg... Mi nepiš, když se se mnou očividně stejně nějak nechceš bavit, ne?

Can you take this lonely girl?
And put the curls back in her hair?
Though she has all of her friends...
She no longer really cares

Chci, aby jí na mě záleželo. Chci aby mě měla fakt ráda. Chci pro ni bejt důležitá. Aspoň jako ta kamarádka. Nechci bejt šutr. Nechci jí bejt úplně ukradená.
Vzpomíním, jak mi před těma pár měsícema řekla, že jsem ale pořád její rodina a chci aby to tak bylo pořád. Ale je mi jasný, že není.

Zjišťuju, že o víkendech nechci, aby končily, ani ne tak proto, že škola, ale protože se vrací matka s bratrem a mně prostě vyhovuje, bejt tu sama. Nemuset nic předstírat a dělat co chci. Plakat, kdy chci. Jít spát, kdy chci. Mít klid a soukromí. A pak v tejdnu se mi nechce domu, protože tam je všechno horší a vlastně ani už netoužim po těch víkendech, protože to budu doma a tak... Chápete?

I'm so tired of trying
To stop the lying
Just give me something I can feel

Chci, aby někdo přišel a vytrhl mě z tohohle života. Aby by mě vytáhnul z toho stereotypu a donutil mě něco dělat, začít se hejbat v těch věcech a nestát zamrzlá na místě.
Chci, aby na mě někomu fakt hodně záleželo a měl mě fakt hodně rád. Chci, bejt pro někoho důležitá a chci mít někoho, komu se můžu ozvat uprostřed noci a on mě bude i tak poslouchat, bude mě chtít poslouchat.
Chci pomoct.
Chci obejmout.
A taky kurva vim, že tohle nesmim chtít, že se musim odnaučit závislačit na lidech a že je dobře, že nikoho takýho nemám, že se musim naučit bejt na věci sama. Protože jsem sama a budu sama a nesmim lidi otravovat, protože je nezajímám.

These words I'll write I'll never send
This time I'll try to make amends
I know you can not help my friend
Still falling, still falling, still falling, still falling

Um a říkala jsem, že už si neubližuju? Teda, naposled tehdy začátkem dubna před 4Pets, což neni zas tak dlouho, ale už prostě nemám tu potřebu si ubližovat. Většinou si na to ani nevzpomenu. Je to fajn.

Nothing feels the same, You can't even make sense of your own name

24. května 2015 v 18:43 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Že prej, jestli bych ji mohla nezmiňovat v těch twítech, popřípadně jestli bych tam nemohla mít misto "ona/ji/whatever" nějaký krycí jméno. Jakože jí to nevadí, aby bylo jasno. Z toho mám tak nějak blbej pocit, jestli ten twitter kurva nečetla T. Nechci, aby T. četla můj twitter. V životě by mě kurva nenapadlo, že by ho mohla číst. Proč by to doprdele měla dělat?

Everything is changing
You're looking for the cure
And you feel like you're the lonliest girl
In the world
Trouble in your head now
Don't know
What to do
Seems like up is down
And red is blue

Jo, no, aspoň už jako vim, že S. . Hah. Ne, žádná reakce typu "OMG TAKY TĚ MILUJU, JEN JSEM SE TI TO BÁLA ŘÍKAT, PROTOŽE CO KDYŽ UŽ TO NECEJTÍŠ STEJNĚ A CHCI BEJT TVOJE DRAČICE A TY MŮŽEŠ BEJT MŮJ OSLÍK*!!!!!" se nekonala. Kdo by to byl čekal, že?
*Jsem dávala dneska maraton Shreka. Mimochodem jsem tam psala něco o tom, jak vztah Oslíka s Dračicí je stejně best pohádkovej vztah ever a že "Můžu bejt tvůj oslík a ty moje dračice?" a tak. Jo, mám v hlavě hodně nasráno.

Jsem přišla na to, že prostě stojim na místě a nejsem schopná se pohnout ani jednim směrem. Nechci se pohnout ani jednim směrem. Ne, moment, já kurva nemám, kam se pohnout. Nemůžu a nechci ji vymazat ze svýho života a zapomenout, nemůžu a nechci jí přestat milovat. Jenže nemůžu jít směrem k ní a nemůžu jí, tywole, líbat při zapadajícím sluníčku a bejt její holka, protože jsem prostě její kamarádka a ona miluje někoho jinýho. Stojí to tak kurevsky za hovno. Nemám kam jít. Nemám co dělat. Nechci stát na místě a nevim, jak dlouho to ještě můžu vydržet. Nechci odejít.

A miluju jí. Miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju, miluju. Miluju a mám pocit, že místo toho, aby mě to pomalu opouštělo, tomu akorát víc a víc propadám.

Na jednu stranu to miluju. Milovat. Protože mi to pořád přijde tak kurevsky krásný, boží a správný. Jo, správný a pravý. Že vona je ta pravá a že dělám správně, když miluju ji a nikoho jinýho. Vim, že je to asi šílený. A ze stejnýho důvodu vim, že bych to měla nenávidět. A asi... no, minimálně se za to prostě stydim. Protože už bych měla pochopit, že to cejtim blbě, že se pletu, že ona neni ta pravá. Protože bych měla jít dál a protože bych neměla furt fňukat kvůli tomu, že se se mnou rozešla. Protože je mi nějakejch blbejch patnáct a tohle prostě byla první láska a ne nebyla, to ta pravá a já bych se měla sebrat a nebejt tak přecitlivělá, slabá kráva. Neměla bych o tom furt plkat. Over and over.
Jenže já nemůžu. Nemůžu o tom nemluvit, nemůžu nad tím přestat fňukat, nemůžu se s tim smířit a nemůžu to přestat cejtit.

Jo a stejně pořád doufám. Že ke mně třeba furt něco cejtí. Že tu je ta zasraná naděje a že se to ještě spraví. A nechápu to. Nechápu, jak můžu bejt tak kurevsky blbá a naivní. Fakt. Asi brzo začnu zvažovat, že vlastně ani neexistuju, protože kurva, jak by někdo tak dementní mohl existovat, huh?

Remember When We Startet
Days when all was fun
All that we could make
When life was young
Now you're getting older
Nothing feels the same
You cant even make sense
Of your own name

Na tu nástěnku jsem teda dala ty různý lístky, vstupenky a tak. Vypadá to celkem fajn, ale ještě to neni kompletní. Původně hlavně proto, že mi došly špendlíky. Minimálně část toho volnýho místa očividně budu moct zaplácnout dvěma pohledama, cuz se mi dvě hrozně supr slečna nabídly, že mi pohled pošlou (nah, jsem totiž fotku nástěnky postovala na ask a jen tak mimochodem jsem prohodila, že kdyby mi někdo chtěl poslat pohled, kterej bych tam dala, budu moc ráda, jsem nečekala, že se někdo ozve a ono hey... jo, udělalo mi to fakt ohromnou radost, nah ^~^).
A ne, vůbec nedoufám, že by se třeba mohla chytit S. a jen tak mi poslat pohled, bez toho aby mi cokoliv řekla a tak nějak by to bylo vlastně vyznání lásky a... em... ehm... jsme zase u toho.

Um. Já nevim... fakt se všem tak nějak omlouvám, že pořád melu to samý, že řešim takový píčoviny a že prostě... já nevim. Nechápu, že to kdo čtete. Ale děkuju vám za to. Hrozně moc.

Chaos. Chaos everywhere.

23. května 2015 v 7:41 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Chtěla jsem nástěnku. Nástěnku, na kterou bych dala různý vstupenky někam, lístky na busy a tak. Prostě vzpomínky. Napadlo mě to o víkendu. Zmínila jsem se o tom někdy v tejdnu matce a druhej den ji přinesla, such wow (to zas měla nějakej z těch její dobrejch dnů).A tak tu teď mám nástěnku. Pořád je prázdná, jen je na kraji nabodáno pár špendlíků. A já na ni najednou koukám a nevím, co tam dát (ačkoliv mám lístků, vstupenek a tak plnou peněženku) a jak. Říkám si, že takhle můj život vlastně odráží asi nejlíp, že je prázdná jako já.
Něco tam ale musim o víkendu dát, nechci matce muset vysvětlovat, že jsem zhodnotila, že takhle je to nejlepší a že to je jako vlastně metafora a tak. Uh.
Jo a připomíná mi S. Ona má totiž v pokoji taky nástěnku. Ačkoliv si nemůžu detailně vybavit, jak tam má daný věci a tak. Jen zhruba. Uh.

V noci se mi o ní zas zdálo. Dvakrát. Ten první sen byl... zvláštní, teda, to byly oba. Ale na tom nezáleží. Ani jeden nebyl nic moc dobrýho. Jen jsem se zas probudila s takovym pocitem, co vlastně asi pocit nebyl, já nevim a říkala jsem si, jestli ji fakt pořád miluju. Jestli to všechno, to, že s ní chci bejt, ty tendence představovat si ty věci, co se nestanou a tak, nejsou už jen ze zvyku. Jestli jen prostě nemám strach si přiznat, že někdo tak boží, jako ona, doopravdy nebyl vyrobenej pro mě. Taky jsem si ale řikala, že to asi těžko, když tu pak jsou ty chvíle, kdy pláču nad tím, jak mi chybí a kdy sakra cejtim, jak se do ní zamilovávám víc a víc. Kdy to fakt cejtim. Pak jsem přemejšlela a najednou zase plakala. Zas to cejtila.
Nesnášim tenhle bordel co mám v mozku, jak už se v ničem s jistotou nevyznám. Aspoň v tomhle bych chtěla mít jasno a nikdy nepochybovat.

V jednu chvíli mám pocit, že už se zas tak jako vracim do normálu, k tý apatii. V druhou je mi do pláče, tak já fakt nevim. Ale asi se to lepší. Myslím.
A zas dobře spim což je... no, díky za to. Ačkoliv se zas budim unavená víc, jak kdy dřív a ta únava se mě hodně času tak jako drží.
Včera odpoledne to bylo tak zlý, že jsem prostě chvíli po tom, co matka s bratrem odjeli zalezla do postele a spala.

A pak si tywole přijde M. a vypráví mi, jak teď víc spí, ale je furt hrozně unavená a že neví jestli to je nevim čim a strašně to popisuje a dělá za sebe zas něco speciálního a prostě mě neskutečně sere. Ona mě sere celkově. Snad většinou toho, co mele. Koukejte, abych to uvedla na pravou míru, já nemám nic proti tomu, když mi někdo něco takýho povídá, fakt ne, to si kamarádi říkaj, ne? Ale ona valnou většinu věcí podává na způsob "potřebuju bejt zajímavá, považujte mě za něco hrozně spešl a věnujte mi pozornost" a prostě to mě sere. Takže jsem svině a když si prostě přijde do tý školy a očividně se snaží tvářit strašně unaveně anebo něco a úpe jasně chce, abych se zajímala, tak si dál zírám do mobilu a prostě "klidně si tu předstírej, že umíráš a mě to bude uprdele, ok?".
Asi bych se fakt měla naučit chovat k lidem líp a bejt víc přátelská a tak, eh.

No a B... Tuhle jsem si tak říkala, že fakt nevím, co bez ní budu dělat, huh. Což je divný, protože jsem prostě tak nějak počítala, že jak spolu přestanem chodit do třídy, tak se přestanem bavit a byla jsem s tím smířená, cuz už s timhle mám celkem dost zkušeností.
Ako... s kym kurva budu řešit takový dementní píčoviny, komu budu sdělovat svoje gejniální teorie typu "Právě šla spát a to jsme spolu skoro nic nepromluvily. Určitě se bála, že kdyby se mnou musela víc mluvit, tak se neudrží a vyzná mi lásku!".
Hah a zjistila jsem, že jsme fakt obě úplně vymatlaný. Prostě to si tak píše na nějakej random leták, co vytáhla z tý lavice, kam jsme si sedly, jméno osoby, do který je beznadějně zamilovaná a bavíme se a já pak, že si tim perem cu taky něco zkusit a tak tam je ještě připsaný méno S. (a co na tom, že to je trapný) a pak najednou, že "Omg, my je uzavřeli na stejnej papír!!!" a "Dělej, musíme to zakroužkovat a sebe tam k nim a ještě T. s jeho přítelkyní!!!!" a ve výsledku z toho máme nějakej švihlej rituál a tvoření osudu a wtf, najednou obě brečíme a smějeme se tomu a pak, že "Musíme to dokončit tim, že to pohřbíme do tvojí tašky!" (do její plesnivý tašky, lel) a "Dělej, ne, musíš jít bosa a držet to do poslední minuty!" a bylo to o hodině, kdy jsme měli supl a nic jsme nedělali a ta učitelka na nás čuměla, jak jsme si tam s divnym letákem s knihama cupitali bez bot k jiný lavici a pohřbívali to do tý tašky a ona nás neučí a musí nás teď mít za totální kryply.
Mám ji fakt ráda, hah.

Už mám supr čupr nadkolenky a sukni. Na košili seru, protože nemám tucha, jak bych ji k tomu měla oblíct, ehm. Takže i na kravatu a prostě k tomu opatřim nějaký božoutský triko bo tak a who the fuck cares.

Shock, horror, i'm down

18. května 2015 v 19:11 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Poslední... já nevim, tejden, možná? Nevim, kurva, kdy to začalo. Možná minulej víkend. Možná už předtím, možná až po tom, kurva co já vim. Zkrátka to je jiný. Horší.

Shock, horror, i'm down
Lost, your not around
There's a lump in my chest that
Sends cold through my head and
My mind shuts sound out

Pláču. Ne hodně, ale víc, než dřív. Stačí hovadina a já nemám daleko k pláči, ať už jsem kdekoliv. Ofcourse, nejhorší je to, když nejsem sama, protože to si kurva nemůžu dovolit plakt.
Na její zprávy reaguju hůř jak dřív. Jsem nervozní, mám strach a buší mi srdce a občas mi je špatně a já nevim, co s tím dělat. Nechci tak reagovat, na pomalu každou blbou zprávu, co mi napíše. Teda... když se stane zázrak a třeba si zrovna jako náhodou píšem víc a prostě jede konverzace, je to v pohodě (a je to tak kurevsky boží a prostě...). Ale když mi ten den napíše poprvý, když mi přijde zpráva po hodině, dvou, třech, víc... Ew.

A hlavně hůř usínám a celkově spim. Teda. To nevim jak dlouho. Včera jsem nemohla usnout. A pak jsem zas byla vzhůru. A prostě jsem nemohla spát. Ale nevím s jistotou, jestli to tak bylo už někdy dýl předtím, anebo jestli se pletu. Nevim. Plete se mi skutečnost a sny, ztrácim pojem o čase, o věcech, co se děly a tak.
Tohle, to spaní jakože, je asi nejhorší, protože sakra, svym způsobem jsem se vždycky těšila na spánek, protože těch zasranejch pár hodin vypnu realitu a nebudu přemejšlet a svym způsobem to bude dobrý. A vážně nemůžu přijít i o tohle. Ty noci jsou horší, než dny. Když ležim v posteli a nemůžu usnout a chci a přemejšlim a nesnášim to, že nemůžu usnout a všechno to vypadá ještě víc beznadějný.
A najednou jsem plakala. Včera. V tu noc. Protože jsem si zase vzpomněla na fakt, že už se určitě nikdy neuvidíme. A vzpomněla jsem si na to, jak jsem kdysi nemohla vůbec v noci spát a z nějakýho důvodu jsem prostě šla ke skříni a uprostřed noci jsem si převlíkala její triko (jsem ho zrovna výjimečně neměla na sobě, lel, myslim, že ho matka zrovna čertsvě vyprala) a pak to bylo dobrý a já usnula a tak. Říkala jsem jí to tehdy a ona na to něco, jako že to je hezký, že na mě má její triko takovej vliv.
Celkově jsem tu noc byla tak hrozně v háji, beznadějná, jako celej tenhle podělanej svět. Protože nechci. Nechci tu bejt a chci zmizet a kurva když už tu musim zůstat, chci aspoň spát. Klidně beze snů, klidně se budit unavená, ale chci aspoň na těch pár hodin umřít.


Zejtra má přijet babička s dědou, akože ti druhý, co je nemám. Ta homofobní babička. A kurva už vidim všechny ty dementní narážky na kluky a vztahy a tak. Doprdele, já už prostě vidim, jak se jim tu v tomhle stavu rozbrečim a jako děte doprdele. Navíc tu nebude matka, takže tywole konverzace s babičkou zas bude na mě. Nemám jí co říkat. Nemám jí ráda. Doprdele, vždyť vlastně ani neni moje babička.

Neskutečně mě taky deptá matka. Protože doprdele nesnášim, ten 'vztah' co s ní mám, respektive nemám, to, že jedinej vztah co k ní mám je ten, že je moje matka. Protože doprdele nenávidim, jak na mě musí zvyšovat hlas, jako bych byla úplně blbá, kvůli každý debilitě. Jak je neustále protivná. Okay, chápu, že je ve stresu, že ji vadí určitý věci, ale to kurva neni důvod vylejvat si to na mně (anebo bratrovi). Protože nenávidim, jak ji nic nezajímá. A ať už to vyzní jakkoliv hnusně, já si prostě myslim, že ona si neměla pořizovat děti. Prostě ne.
Pak mě děsí ty dny, kdy se najednou rozhodne bejt milá. Normálně, tuhle byla v obchodě a volala mi já a jeslti, mi nevezme takovýty kukuřičný chleby v čokoládě a to a ona mi vzaal tři druhy a ještě jsem se ptala na vanilkový sojový mlíko a čekala jsem, že mě pošle doprdele a ono nic. Dokonce se po tom obchoďáku nechapa úpe v klidu navigovat, cuz nevěděla, kde to maj. Dokonce mi vzala vanilkový aj čokoládový. Dokonce mi vzala i sojovej jogurt o kterym napadlo ani slovo. Wtf. Co to je.

Byly jsme nakupovat, hah. Potřebuju šaty na konec roku. Nesehnaly jsme. Tak já, že bych si objednala z netu a ona, že jsem praštěná a pak jako, ale ať si to klidně objednám, to zas řekla na způsob, že jsem ale úplně blbá. Taky mi pomalu vynadala za to, že se mi nelíbí věci, co maj v krámech. A copak za to doprdele můžu? Copak je to moje vina?
Takže myslim, že se na to objednávání vyseru. Prostě si opatřim nějakou sukni a seru na to. Přemejšlim, že bych si k tomu sehnala ještě bílou košili a kravatu, chtěla bych Havraspárskou, jenže se mi za ni prostě nechce dávat šest až sedm stovek, uhm.

Já nevim. Mám pocit, že jsem byla tolik měsíců poměrně v klidu a teď to najednou nedávám. Přijdu si hrozně labilní. Svádim to na to, že jsem v sobotu měla dostat krámy (který ještě ani nemám), ale mám strach, že jen tím to prostě není.

I don't know when i lost my mind

Ah a "Fotila jsem porno fotky pro svou přítelkyni v tričku s Augustusem Watersem." Shut up T. Pls. I really can't. I fucking can't. (Jednu tu fotku dala na facebook. Ona je tak hrozně hezká. Drobná, hubená a prostě boží. A já jí nesahám ani po kotníky.)

Shit. Nemůžu brečet. Nemůžu. Nemůžu. Nemůžu.
Brečim.
Nenávidim to.
Pomozte mi někdo, prosím.

But my world is you

16. května 2015 v 17:41 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Připadám si trochu jako Alenka, když padala králičí norou dolů do Říše divů. V těch chvílích, kdy se s ní bavím a je to hrozně super, když tak nějak cejtim, že jí víc a víc propadám. Jen je tu ten rozdíl, že Alenčin pád měl konce, ten můj ne. Asi mi už konečně pořádně došlo, proč Angličani používaj ten výraz "fall in love".
Tohle není jedna z těch chvil. Tohle je jedna z těch, kdy mi je do breku z toho, jak moc mi chybí. Ona. Její láska. To, že byla moje. To co bylo mezi náma. Její objetí, dotyky, polibky. Probouzení se vedle ní. Sex s ní. A tak.


Přišla jsem na to, že by vážně bylo lepší, kdybychom se přestaly bavit. Že by to bylo jednodušší. Kompletně se vzdát těch nadějí. Přenýst se přes to a jít dál. Zapomenout. Jenže jsem taky přišla na to, že já nechci. Nechci přestat doufat, i když vím, že to je k ničemu. Nechci se s ní přestat bavit. Nechci se přes ni přenýst a jít dál. Nechci na ni zapomenout.
Říkám si, že je to se mnou asi špatný. Tahle zatvrzelost v těch věcech. Neschopnost smířit se se skutečnostma.

And you fill my head with you.

Jenže ty city co k ní chovám. Ty city, co snad ona chovala ke mně. To, co mezi náma bylo. Ta víra. Ty plány do budoucna. Ta neschopnost představit si, že bych kdy měla milovat někoho jinýho, že bych ji kdy měla přestat milovat. Ty pocity, že k ní patřim. A i to moje odmítání smířit se s tim, že to tak neni... Netvrďte mi do háje, že to nic neznamenalo. Že jsem se pletla. Nevěřim tomu. Ne a ne a ne a ne. A kurva co záleží na tom, že mi je patnáct, mám celej život před sebou a blablablabla. (Já vím, že na tom asi záleží...)

Shall I write it in a letter?

Já jsem pro život fakt kurevsky nepoužitelná. Lol. Já vim. Asi nějaká chyba evoluce, který se nějakym omylem dokonce daří přežívat.

Can I be close to you?

Nesnáším se za to, jak moc to řeším. Jak moc se tím trápím. Jak moc mi na ní záleží. Že jsem dovolila někomu, aby mi na něm tak záleželo a abych ho měla tak moc ráda.
Nesnáším se za to, jak moc jsem slabá a přecitlivělá.
Nesnáším se za to, že jsem zamilovaná že miluju.

But my world is you.

Stydím se.

And it’s been awhile but I still feel the same

11. května 2015 v 21:28 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Nejdřív mi povídá něco, že bude ten Svět knihy a tak už z toho vyvozuju, že to teda znamená, že jede. A o pár hodin mi říká, že teda nejede, protože nemá peníze. Uh. Aha. Do tý chvíle jsem nějak měla za to, že mi to je celkem fuk, jestli pudem a uvidíme se bo ne, jenže v tu chvíli jsem zjistila, že mi to asi zas tak jedno neni. Mrzí mě to a je mi smutno a taky jsem přesvědčená, že už ji prostě jen tak neuvidím. Protože pochybuje, že se jen tak rozhodne jet do Prahy, aby mě viděla a stejně tak já nenavrhnu, že pojedu za ní (ne, že bych nehctěla, chtěla, ale bylo by to divný, trapný a tak). A já ji tak hrozně moc chci vidět. Alespoň ji vidět a bavit se s ní, když už nic jinýho. A jasně, nejlíp bych chtěla víc - ještě alespoň přátelský obětí anebo ještě něco víc, you know.


Na druhou stranu, ten smutek je svym způsobem fajn. Je fajn něco cejtit. Je fajn cejtit něco jinýho, než jen tu bolest, (popřípadně něco pozitivnějšího, ale upřímně, to si moc nepamatuju, hah, ale jako občas to tu taky je, vim o tom), co jsem v posledních měsících tak jedině cejtila, když už něco. Je to fajn cejtit bez toho, aby mě to sžíralo za živa.

Give me love like her
'Cause lately I've been waking up alone
Paint splattered teardrops on my shirt

Ta holka mě hrozně štve. Tím jak se ptá. Že prej jestli ten twít (cosi o tom, jak se mi rozbušilo srdce jen z toho, že mi lajkla status) byl o ní. A když, že to je tajný, tak ona, že šak v tu dobu, co jsem to napsala, mi lajkla status. Proč se sakra musí ptát? K čemu jí to bude? To to fakt kurva chce slyšet? To touží po nějaký zámince mi připomínat, že ona už ke mně nic necejtí nebo co? Nemůže to prostě nechat bejt? A musí po mně chtít, abych zapla webku? Jí nenapadne, jak hrozně nadšená z toho pak jsem a jak to jen přiživuje tu dementní naději?
A jako vim, že těma twítama si to dělám sama a prostě bych si taký věci mohla odpustit. Ale seru na to. Nechci.

And all I want is the taste that your lips allow

No a tendle tejden se jelo na školu v přírodě. Nechci tam. Nemám tam kamarády. Teda jako, jo, mám tam pár spolužáků, mimojiný L., holku se kterou jsem se kamarádila, dokud se neukázalo jako je svině, která s L. kamarádí a tak nějak je asi zas fajn a spolužáka, kerej normálně ve třídě sedí přede mnou a mám ho celkem ráda, jakože jako kamaráda a další no. Jenže ti další se všici i normálně bavěj a to a tak si tam připadám hrozně mimo a jiná a forevr eloun, jako ne, že by se se mnou nebavili, ale i když bavili, tak jsem si připadala blbě. A jako, mě by to ani nevadilo, nemít tam ty lidi, se kerjma se normálně bavim, kdybychom kurva byli normálně u nás ve třídě a tak. Ty osmáci mě stresujou.
Jo a ty osmáci, samozřejmě tam jsou ti dva, před kterjma jsem se vyflákala a co mě viděli jít domů. Ten jeden byl v pohodě. Dokonce se mi omlouval, že se mi smáli. Jako wtf. Něco takýho by mě ani ve snu nenapadlo, hah. Pak přišel ten druhej a hm, z toho jsem měla kurevsky blbej pocit a já nevim. Ten první půsoví celkem sympaticky a mile, ten druhej jako takovej popjůlarní swek hajzl. Ani nevim, proč o tom melu. Nesejde na tom.
Jo a L. s tou druhou tam zejtra nejsou a jako, to by mě samo o sobě tolik netrápilo. But... slíbila jsem L., že místo nich dojdu pro nějaký učebnice a ew. Děsí mě to, co já vim proč.
Nechci tam bejt.
Přemejšlim, že matku ukecám, aby mě doma nechala aspoň v pátek. Anebo nejlíp i čtvrtek třeba.

And it's been awhile but I still feel the same

Ve středu jdu do kina na Avengers. S. je mimochodem nakonec ještě neviděla. Na jednu stranu mě to nadchlo - nebyla s T. v kině a sakra uvidim to dřív, jak ona. Na stranu druhou, radši nepřemejšlim o tom, proč nakonec nešly, if you know what i mean...
Těšim se. A jsem zvědavá na tu holku, se kterou jdu, cuz ji znám jen jako z twitteru a nikdy jsem ji neviděla, ani si s ní nějak moc nepsala a tak.

No I just wanna hold ya

Strašně mě naštvala holka, co se mě na tt ptala, jestli někoho mám a pak něco a něco a že aha, zamilovaná do špatný osoby a že to bude dobrý a prostě kurva, já vim, že to bude dobrý, tak mi to neřikej, jak kdybych byla nějaká vymatlaná zhroucená kráva bo já nevim co. Já vim, že to asi myslela dobře a hezky a tak, ale z nějakýho důvodu mě to naštvalo a prostě... eh.
Asi moc žiju twitterem, lol. Hlavně pak nechápavě koukám na svoje vrstevníky, jak můžou tak kurevsky žít fejsbukem.

Better to have loved you and let you in than never to have touched your skin

9. května 2015 v 20:43 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
A tak tu projíždím svůj instagram a narazím na tu jedinou fotku, která se alespoň blíží fotce s ní (hah, moje nohy, její noha, ruce a část trupu, cuz prostě coolozní fotečka, když jsem přes ni měla přehozený nohy a ona mi je hladila) a najednou pláču a snažím se vzpomenout si, jak se v tu chvíli, kdy jsem to fotila tvářila a vypadala a nejde mi to, jen vždycky na chviličku a pak to zmizí a tak pláču ještě víc, protože nechci zapomenout. A projíždím ty videa z tý chvíle a poslouchám její hlas a koukám na těch pár jejích fotek, co mě nechala si ji vyfotit. A pláču a pláču a pláču, protože mi tak kurevsky chybí. A přemejšlím, kdy naposled jsem kvůli tomuhle plakala a nevzopínám si a taky přemejšlim nad tím, kdy naposled jsem měla tak kurevsky černý slzy od linek. A nad tím, že v tuhle chvíli je ona s T. a asi je šťastná a miluje ji a na mě si ani nevzpomene.

"Se stydíš?" "Jo." "Mmmm." "Hrozně. Za svoje ruce."


Ona je tak neskutečně nádherná. A má ten nejbáječnější hlas, jakej jsem kdy slyšela. A vlastně celá je naprosto úžasná a báječná a skvělá a dokonalá a prostě nejlepší ze všech.

A pak jsem tu já, malá, hnusná, pitomá a absolutně nechápu, jak jsem si kdy mohla myslet, že by ke mně třeba fakt mohla taky patřit, když já patřim k ní. Je to smutný, když člověk, ke kterýmu patříte, nepatří k vám.

Better to have loved than never loved at all
Better to have dreamed than never taken the fall

Nejhorší asi je, že pořád tak jako doufám, že by ke mně třeba přece jen patřit mohla. Že pořád zvažuju, jestli se za některejma těma věcma, co říká, neskrývá něco víc. Že v to doufám.
Hah, to mi zas ve čtvrtek oznamovala, že o víkendu nebude na skajpu, cuz bude na chatě a já jako, že jo a ať si to užije a ona, že jasně a pak jako ještě najednou že "Budu na viber :)" a já nevim. To říkala jen jako ze slušnosti anebo protože se mi snažila naznačit, abych jí napsala?

Jo a nakonec očividně místo na chatu jela k T., jak jsem se dočetla na jejím asku. Hah. Wellp. Přijde mi nefér, že s T. se vídá mnohem víc, než se vídala se mnou (ačkoliv uznávám, za to jsem dost mohla sama, vzhledem k tomu, že až o těch posledních prázdninách mě za ní matka pustila a nechala u ní přespat a tak, do tý doby jsem tam byla jen jendou, o rok dřív, na jeden den a jela se mnou babička, huh, takže jsme se vídaly jen, když přijela ona, ale stejně). Stejně jako mě sere, že o tom, že její rodiče chodí s T. ví a o tom, že chodila se mnou nevěděli. I když tady je zas fakt, že moje rodina to taky nevěděla a teď už ví, že jsem bi a chodila jsem s ní a tak. Vim, že to je asi prostě tim, jak dospíváme a tak, ale kurva štve mě, že jsem to prostě nejsem já. Že jsme se rozešly vlastně chvíli předtím, než se to dozvěděli a tak.

Za tejden je Svět knihy a mně vrtá hlavou, jestli furt platí, že počítá s tím, že půjdu s ní. Jestli mě pořád chce vidět. Doufám, že chce.
A taky mi je smutno, když si vzpomínám, jak po tom loňskym světu knihy doufala, že tenhle rok bychom to mohly domluvit, že by k nám přijela už v pátek a byla u nás na víkend a v sobotu bychom šly tam a tak. Hahahahahahahahahaha.

Better to have loved you and let you in than never to have touched your skin

Jo a taky jsem odhodlaná jí nějak dokázat, že už nejsem tak přecitlivělá, jak dřív a jsem zodpovědnější a vyspělejší a tak, cuz si říkám, že co když prostě pak ještě zhodnotí, že fakt miluje mě a chce se mnou bejt a jako wtf, asi mi hrabe, bo já nevim, tohle určitě neni normální. Měla bych jít dál tywole a smířit se s tim, že miluje někoho jinýho a ne furt doufat, že vlastně miluje mě a že si to ještě uvědomí a že pro to můžu něco udělat. Protože kurva pochybuju, že můžu. Protože mě kurva nemiluje a vim to a měla bych v ten opak přestat doufat a dávat dohromady šílený teorie a tak. A stejně to furt dělám a nejdu dál a přijdu si jako neskutečná kráva.

Vo slabý lidi nikdo nestojí. Hah.

Taky dost přemejšlím nad tím výrokem, že "Love is a weakness." protože ho někdo pronesl i v aktuálně poslednim díle Once Upon a Time. Protože ho pronesla Lexa v The 100. A (hádám že jako citaci právě Lexy) protože ho S. měla hrozně dlouho v tom statusu na skajpu, až před pár dny to změnila. Přemejšlim nad tím, jestli to tak fakt je. Slabost. Nevím, nemůžu se k ničemu dobrat. Nevím, jestli tomu věřím anebo ne.
Ale vím, že nevěřím těm kecům, že láska neexistuje, což teď hrozně ráda furt vomílá M. Tywole. Hlavně, že sama je úpe udělaná do spolužáka (to nevim, to mi řekla B., že jí to řikala). Nehledě na to, že u ní je prostě očividný, že to zas prohlašuje jen proto, aby byla zajímavá.

A hm, včera jsem prostě došla k babičce a povedlo se mi vyhrabat ve sklepě brusle, protože mi je prostě jasný, že matka by mi je nenašla. Jsem na tom stále po pár letech (rlly netušim, kdy jsem na nich jela naposled) a hned jsem se hrozně chytře rozhodla, že na nich dojedu až domu, lel. Ale jako, světe div se, jsem dojela bez jedinýho pádu. Teda skoro. Pak jsem byla skoro u dveří a stáli tam dva vosmáci vod nás a zdravili mě, tak jsem je taky pozdrvila a začala hrabat v tašce, abych našla honem klíče a zmizela z dosahu a jak jsem hrabala klíče, tak jsem zapomněla dávta pozor a hodila fakt prvotřídní držku. Tak jsem se sebrala, vytáhla klíče a pokusila se otevřít a zajít dovnitř, jenže vono to kurva nešlo, protože tam je taký debilní cosi, miniaturní svah, či jak to popsat a prostě jsem si na to nemohla stoupnout a ještě tlačit do dveří nešlo a tak šup, jsem na zemi podruhý. Aha no. Ti dva na mě čuměj a můžou se potrhat smíchy. Tak já se prostě nasrala, hrdě shodila brusle z nohou, vzala je do rukoua hrdě si v ponožkách odkráčela dovnitř. A prostě asi umřu. Ne proto, že by mě viděli spadnout, to neřešim, ale protože mě kurva viděli jít domu. Akože, ono bydlim u nás ve škole víte. A už přes rok to důkladně tajim a teď prostě tohle a om, umřu, stydim se, nechci poslouchat ty kydy. Jsem jako doufala, že ti dva odjedou v pondělí na školu v přírodě, kde nebudu a zapomenou na to, ale jak chytře podotkla B. "Nemyslim, že kluk bez nohy pojede na adrenalinovou školu v přírodě...". Jako bezva no. A ještě jsou z tý třídy, se kterou jsme spojený, když na tu školu v přírodě nejedu. Úžasný. Naprosto. Ještě, že v tý škole musim přetrpět už jen dva měsíce, ani ne.

Bože. To jsou kydy todlecto. (A nemám na to, to celý číst znova a opravovat chyby, sorráč, takže prostě případný chyby, překlepy, opakování slov, vynechávání slov, věty, co nedávaj smysl, ignorujte. Díky. Mír a lásku všem, haha.)

You can't play on broken strings

3. května 2015 v 8:07 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
V pátek u nás spala B. a no... Očividně se hrozně zafixovala na můj vztah s S., na to, jak jsme spolu byly boží a jak spolu musíme bejt zase. Že prej až na tu vzdálenost jsme pro ni byly takovou představou ideálního páru, hah.
Tak jsme se o tom bavily, no. O tom, jak mi chybí a chci bejt s ní. O tom, jak jí (a mně taky) z toho co slyší prostě nepřijde, že by z ní S. byla nějak hrozně odvázaná. Že ji prostě asi má ráda, ale ne, že by ji milovala. O tom, jak moc nepravděpodobný je, že tam T. nechá někde stát a poběží za mnou.
"Panebože, já bych do tý kuchyně neměla chodit, protože jak tu jsi, tak tě tu úpe vidim někdy v budoucnu ve vašem bytě se S****. Jak přijde z práce a ty zrovna chystáš večeři a ona tě pozdraví 'Ahoj, lásko.' a dáte si pusu..."

Let me hold you
For the last time
It's the last chance to feel again
But you broke me
Now I can't feel anything

To AFko jsem nějak zvládla.
Bojovej plán zněl: Vyhejbáme se S. a T., jako čert kříži.
Díky kamarádovi, kterej úpe odignoroval náš bojovej plán a řekl jí nějaký informace jako "Už jsme tady." a následně přijal info o tom, kam jít, jsme aspoň věděly kde jsou ony. Tudíž prostě vyhejbáme se tý zasraný rotundě. Hledáme záchody. Hahahahaha. Jo. Záchody byly v tý rotundě, tak prostě jen "Prosím, ať je nepotkáme, prosím, prosím, prosím. Ať jsou ještě na tý přednášce."
Ve výsledku jsem u tý rotundy zůstat musela a prostě, nějak bylo, nějak bude. Jsem tam totiž hledala jednu slečnu, která mi měla prodat ten první díl Ve službách nuly (konečně mám kompletní sérii ^___^). A tak došlo k tomu, že když mi S. volala, tak jsem prostě řekla, že mě to hrozně mrzí, ale že si s nima teď připít nemůžu a že onen kamarád za nima už ale šel. Prej na mě byly trochu naštvaný a tak, řikal kamarád.

Jo, ve výsledku jsem zhodnotila, že to byl kurevsky blbej nápad se jí vyhejbat. Že teď se na mě zlobí a že zhodnotila, že jsem úplně blbá a že už se se mnou nebude nikdy bavit a už vůbec spolu nikdy nebudem. Že si myslí, že ji nemám ráda a že se jí vyhejbám (což vlastně nebyla pravda, já se vyhejbala jí a T., jedině dohromady!).

Oh it tears me up
I try to hold on, but it hurts too much

Takže se bojovej plán změnil na: Bylo by fajn je nenápadně potkat.
Jsme je potkaly, dvakrát.
V prvnim případě jsme stáli s kamarádem a jeho kamarádama ve frontě (úpe omylem btw., jsme prostě stáli a najednou se kolem nás udělala fronta, lel) a oni tam procházeli a kamarád k nám šel zbytek stál a čuměl a já čuměla na ně a jako je pozdravila a bylo to trapný. A pak S. přišla blíž a pozdravila mě a já si nemůžu pomoct, ale prostě mi přijde, že to řekla tak hrozně hezky a s láskou a že tomu chyběl jen hug, nah. Možná ale jen chci, aby to tak bylo, no.
Podruhý jsme je potkaly, pozdravili je (jsme se jako pozdravili tak hromadně a T. pak po chvíli jen na mě ještě takový "Ahoj, ****..." a tak já na ní s úsměvem ahoj a jako wtf, co to bylo) a nějak jsme tam stáli v hloučku, někdo tam občas něco plácnul a já většinu času trapně mlčela. Pak jsme se zas rozešli a tak, no.

Dle B. na mě T. koukala strašně zle a nenávsitně. Mně přišlo, že na mě čuměla spíš tak nějak jako smutně nebo tak něco, tak já nevim. Asi měla pravdu spíš B., cuz já prostě asi chci, abych jí chyběla a bylo jí to líto a tak...
A prej jí doopravdy S. nepřijde nějak zamilovaná.

You can't play on broken strings

Jo a víte co? Vlastně jsem se toho pohledu na ně bála zbytečně, protože už mi to prostě všechno bylo uprdele. Místo toho vyšilovala B. Že jí je kvůli mně hrozně smutno a že je to příšerný a smutný a whatever. Že se do mě snaží vcítit. A že už jí ten můj flegmatismus začíná srát a jestli nemůžu třeba brečet, že by to bylo lepší. A já prostě jen "I fucking don't care!"

Smutno mi začalo bejt až pak, no. A mám strach. Že už jsem doopravdy zabila všechny ty drobounký šance na to, že se to ještě spraví. Mám strach, že už mě nebude chtít vidět ani na tom Světu knihy a tak.

No a nic moc jsem si nakonec nekoupila, jen nějaký pár placek (tu animefestí holku, kluka a chaos) a animefestí záložku. Takže mi zbylo asi dvanáct set (a teda, něco přes tisícovku ještě dostanu od druhý babičky, jak mi bylo řečeno, cuz přijímačky, heh). Hm. Mám vyhlídlou jednu mikinu a potřebuju ještě jedny kraťasy, tak asi vím, kam to poputuje.

Jo a btw. Přežili jsme Brno. A prostě bitch please, teď už přežijem všechno, i vlastní sebevraždu. To jsme tak vylezli z toho vlaku a úplně začali ječet, že jsme přežili a "Dej mi pět!" a zběsile jsme si tam dávlai pět několikrát a prostě jen... Ty lidi nás museli mít za kryply, ale tak co no.

A zase se mě někdo na tom AFku ptal, jestli jsem něco hulila. V poslední době se mě na to lidi ptaj často. Fakt se musim zhulit, protože mě kurva zajímá, jak budu vypadat zhulená, když tak očividně vypadám i normálně...

(By the way, ik, že bych asi neměla z písniček vytrhávat věci z kontextu, ale jen bez toho kontextu se v nich nacházím a to celkem dost, so...)