Better to have loved you and let you in than never to have touched your skin

9. května 2015 v 20:43 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
A tak tu projíždím svůj instagram a narazím na tu jedinou fotku, která se alespoň blíží fotce s ní (hah, moje nohy, její noha, ruce a část trupu, cuz prostě coolozní fotečka, když jsem přes ni měla přehozený nohy a ona mi je hladila) a najednou pláču a snažím se vzpomenout si, jak se v tu chvíli, kdy jsem to fotila tvářila a vypadala a nejde mi to, jen vždycky na chviličku a pak to zmizí a tak pláču ještě víc, protože nechci zapomenout. A projíždím ty videa z tý chvíle a poslouchám její hlas a koukám na těch pár jejích fotek, co mě nechala si ji vyfotit. A pláču a pláču a pláču, protože mi tak kurevsky chybí. A přemejšlím, kdy naposled jsem kvůli tomuhle plakala a nevzopínám si a taky přemejšlim nad tím, kdy naposled jsem měla tak kurevsky černý slzy od linek. A nad tím, že v tuhle chvíli je ona s T. a asi je šťastná a miluje ji a na mě si ani nevzpomene.

"Se stydíš?" "Jo." "Mmmm." "Hrozně. Za svoje ruce."


Ona je tak neskutečně nádherná. A má ten nejbáječnější hlas, jakej jsem kdy slyšela. A vlastně celá je naprosto úžasná a báječná a skvělá a dokonalá a prostě nejlepší ze všech.

A pak jsem tu já, malá, hnusná, pitomá a absolutně nechápu, jak jsem si kdy mohla myslet, že by ke mně třeba fakt mohla taky patřit, když já patřim k ní. Je to smutný, když člověk, ke kterýmu patříte, nepatří k vám.

Better to have loved than never loved at all
Better to have dreamed than never taken the fall

Nejhorší asi je, že pořád tak jako doufám, že by ke mně třeba přece jen patřit mohla. Že pořád zvažuju, jestli se za některejma těma věcma, co říká, neskrývá něco víc. Že v to doufám.
Hah, to mi zas ve čtvrtek oznamovala, že o víkendu nebude na skajpu, cuz bude na chatě a já jako, že jo a ať si to užije a ona, že jasně a pak jako ještě najednou že "Budu na viber :)" a já nevim. To říkala jen jako ze slušnosti anebo protože se mi snažila naznačit, abych jí napsala?

Jo a nakonec očividně místo na chatu jela k T., jak jsem se dočetla na jejím asku. Hah. Wellp. Přijde mi nefér, že s T. se vídá mnohem víc, než se vídala se mnou (ačkoliv uznávám, za to jsem dost mohla sama, vzhledem k tomu, že až o těch posledních prázdninách mě za ní matka pustila a nechala u ní přespat a tak, do tý doby jsem tam byla jen jendou, o rok dřív, na jeden den a jela se mnou babička, huh, takže jsme se vídaly jen, když přijela ona, ale stejně). Stejně jako mě sere, že o tom, že její rodiče chodí s T. ví a o tom, že chodila se mnou nevěděli. I když tady je zas fakt, že moje rodina to taky nevěděla a teď už ví, že jsem bi a chodila jsem s ní a tak. Vim, že to je asi prostě tim, jak dospíváme a tak, ale kurva štve mě, že jsem to prostě nejsem já. Že jsme se rozešly vlastně chvíli předtím, než se to dozvěděli a tak.

Za tejden je Svět knihy a mně vrtá hlavou, jestli furt platí, že počítá s tím, že půjdu s ní. Jestli mě pořád chce vidět. Doufám, že chce.
A taky mi je smutno, když si vzpomínám, jak po tom loňskym světu knihy doufala, že tenhle rok bychom to mohly domluvit, že by k nám přijela už v pátek a byla u nás na víkend a v sobotu bychom šly tam a tak. Hahahahahahahahahaha.

Better to have loved you and let you in than never to have touched your skin

Jo a taky jsem odhodlaná jí nějak dokázat, že už nejsem tak přecitlivělá, jak dřív a jsem zodpovědnější a vyspělejší a tak, cuz si říkám, že co když prostě pak ještě zhodnotí, že fakt miluje mě a chce se mnou bejt a jako wtf, asi mi hrabe, bo já nevim, tohle určitě neni normální. Měla bych jít dál tywole a smířit se s tim, že miluje někoho jinýho a ne furt doufat, že vlastně miluje mě a že si to ještě uvědomí a že pro to můžu něco udělat. Protože kurva pochybuju, že můžu. Protože mě kurva nemiluje a vim to a měla bych v ten opak přestat doufat a dávat dohromady šílený teorie a tak. A stejně to furt dělám a nejdu dál a přijdu si jako neskutečná kráva.

Vo slabý lidi nikdo nestojí. Hah.

Taky dost přemejšlím nad tím výrokem, že "Love is a weakness." protože ho někdo pronesl i v aktuálně poslednim díle Once Upon a Time. Protože ho pronesla Lexa v The 100. A (hádám že jako citaci právě Lexy) protože ho S. měla hrozně dlouho v tom statusu na skajpu, až před pár dny to změnila. Přemejšlim nad tím, jestli to tak fakt je. Slabost. Nevím, nemůžu se k ničemu dobrat. Nevím, jestli tomu věřím anebo ne.
Ale vím, že nevěřím těm kecům, že láska neexistuje, což teď hrozně ráda furt vomílá M. Tywole. Hlavně, že sama je úpe udělaná do spolužáka (to nevim, to mi řekla B., že jí to řikala). Nehledě na to, že u ní je prostě očividný, že to zas prohlašuje jen proto, aby byla zajímavá.

A hm, včera jsem prostě došla k babičce a povedlo se mi vyhrabat ve sklepě brusle, protože mi je prostě jasný, že matka by mi je nenašla. Jsem na tom stále po pár letech (rlly netušim, kdy jsem na nich jela naposled) a hned jsem se hrozně chytře rozhodla, že na nich dojedu až domu, lel. Ale jako, světe div se, jsem dojela bez jedinýho pádu. Teda skoro. Pak jsem byla skoro u dveří a stáli tam dva vosmáci vod nás a zdravili mě, tak jsem je taky pozdrvila a začala hrabat v tašce, abych našla honem klíče a zmizela z dosahu a jak jsem hrabala klíče, tak jsem zapomněla dávta pozor a hodila fakt prvotřídní držku. Tak jsem se sebrala, vytáhla klíče a pokusila se otevřít a zajít dovnitř, jenže vono to kurva nešlo, protože tam je taký debilní cosi, miniaturní svah, či jak to popsat a prostě jsem si na to nemohla stoupnout a ještě tlačit do dveří nešlo a tak šup, jsem na zemi podruhý. Aha no. Ti dva na mě čuměj a můžou se potrhat smíchy. Tak já se prostě nasrala, hrdě shodila brusle z nohou, vzala je do rukoua hrdě si v ponožkách odkráčela dovnitř. A prostě asi umřu. Ne proto, že by mě viděli spadnout, to neřešim, ale protože mě kurva viděli jít domu. Akože, ono bydlim u nás ve škole víte. A už přes rok to důkladně tajim a teď prostě tohle a om, umřu, stydim se, nechci poslouchat ty kydy. Jsem jako doufala, že ti dva odjedou v pondělí na školu v přírodě, kde nebudu a zapomenou na to, ale jak chytře podotkla B. "Nemyslim, že kluk bez nohy pojede na adrenalinovou školu v přírodě...". Jako bezva no. A ještě jsou z tý třídy, se kterou jsme spojený, když na tu školu v přírodě nejedu. Úžasný. Naprosto. Ještě, že v tý škole musim přetrpět už jen dva měsíce, ani ne.

Bože. To jsou kydy todlecto. (A nemám na to, to celý číst znova a opravovat chyby, sorráč, takže prostě případný chyby, překlepy, opakování slov, vynechávání slov, věty, co nedávaj smysl, ignorujte. Díky. Mír a lásku všem, haha.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 9. května 2015 v 22:40 | Reagovat

Hej jako... Fakt nevim, proč by k tobě třeba nakonec nemohla patřit. a třeba nepatří nikdo nikomu a prostě... je všecko zbytečný a tak.

fakt mě bavěj ti lidi, co "nevěří na lásku" a podobně. jakože... haha. jasně.

na bruslích jsem ani nikdy neuměla prosimtě.

Vo slabý lidi nikdo nestojí. to je ale sranda, že nám to došlo až pozdě, že?

2 Wye | 10. května 2015 v 19:38 | Reagovat

[1]: No, pořád lepší pozdě, než nikdy, ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama