Chtěla jsem nástěnku. Nástěnku, na kterou bych dala různý vstupenky někam, lístky na busy a tak. Prostě vzpomínky. Napadlo mě to o víkendu. Zmínila jsem se o tom někdy v tejdnu matce a druhej den ji přinesla, such wow (to zas měla nějakej z těch její dobrejch dnů).A tak tu teď mám nástěnku. Pořád je prázdná, jen je na kraji nabodáno pár špendlíků. A já na ni najednou koukám a nevím, co tam dát (ačkoliv mám lístků, vstupenek a tak plnou peněženku) a jak. Říkám si, že takhle můj život vlastně odráží asi nejlíp, že je prázdná jako já.
Něco tam ale musim o víkendu dát, nechci matce muset vysvětlovat, že jsem zhodnotila, že takhle je to nejlepší a že to je jako vlastně metafora a tak. Uh.
Jo a připomíná mi S. Ona má totiž v pokoji taky nástěnku. Ačkoliv si nemůžu detailně vybavit, jak tam má daný věci a tak. Jen zhruba. Uh.
V noci se mi o ní zas zdálo. Dvakrát. Ten první sen byl... zvláštní, teda, to byly oba. Ale na tom nezáleží. Ani jeden nebyl nic moc dobrýho. Jen jsem se zas probudila s takovym pocitem, co vlastně asi pocit nebyl, já nevim a říkala jsem si, jestli ji fakt pořád miluju. Jestli to všechno, to, že s ní chci bejt, ty tendence představovat si ty věci, co se nestanou a tak, nejsou už jen ze zvyku. Jestli jen prostě nemám strach si přiznat, že někdo tak boží, jako ona, doopravdy nebyl vyrobenej pro mě. Taky jsem si ale řikala, že to asi těžko, když tu pak jsou ty chvíle, kdy pláču nad tím, jak mi chybí a kdy sakra cejtim, jak se do ní zamilovávám víc a víc. Kdy to fakt cejtim. Pak jsem přemejšlela a najednou zase plakala. Zas to cejtila.
Nesnášim tenhle bordel co mám v mozku, jak už se v ničem s jistotou nevyznám. Aspoň v tomhle bych chtěla mít jasno a nikdy nepochybovat.
V jednu chvíli mám pocit, že už se zas tak jako vracim do normálu, k tý apatii. V druhou je mi do pláče, tak já fakt nevim. Ale asi se to lepší. Myslím.
A zas dobře spim což je... no, díky za to. Ačkoliv se zas budim unavená víc, jak kdy dřív a ta únava se mě hodně času tak jako drží.
Včera odpoledne to bylo tak zlý, že jsem prostě chvíli po tom, co matka s bratrem odjeli zalezla do postele a spala.
A pak si tywole přijde M. a vypráví mi, jak teď víc spí, ale je furt hrozně unavená a že neví jestli to je nevim čim a strašně to popisuje a dělá za sebe zas něco speciálního a prostě mě neskutečně sere. Ona mě sere celkově. Snad většinou toho, co mele. Koukejte, abych to uvedla na pravou míru, já nemám nic proti tomu, když mi někdo něco takýho povídá, fakt ne, to si kamarádi říkaj, ne? Ale ona valnou většinu věcí podává na způsob "potřebuju bejt zajímavá, považujte mě za něco hrozně spešl a věnujte mi pozornost" a prostě to mě sere. Takže jsem svině a když si prostě přijde do tý školy a očividně se snaží tvářit strašně unaveně anebo něco a úpe jasně chce, abych se zajímala, tak si dál zírám do mobilu a prostě "klidně si tu předstírej, že umíráš a mě to bude uprdele, ok?".
Asi bych se fakt měla naučit chovat k lidem líp a bejt víc přátelská a tak, eh.
No a B... Tuhle jsem si tak říkala, že fakt nevím, co bez ní budu dělat, huh. Což je divný, protože jsem prostě tak nějak počítala, že jak spolu přestanem chodit do třídy, tak se přestanem bavit a byla jsem s tím smířená, cuz už s timhle mám celkem dost zkušeností.
Ako... s kym kurva budu řešit takový dementní píčoviny, komu budu sdělovat svoje gejniální teorie typu "Právě šla spát a to jsme spolu skoro nic nepromluvily. Určitě se bála, že kdyby se mnou musela víc mluvit, tak se neudrží a vyzná mi lásku!".
Hah a zjistila jsem, že jsme fakt obě úplně vymatlaný. Prostě to si tak píše na nějakej random leták, co vytáhla z tý lavice, kam jsme si sedly, jméno osoby, do který je beznadějně zamilovaná a bavíme se a já pak, že si tim perem cu taky něco zkusit a tak tam je ještě připsaný méno S. (a co na tom, že to je trapný) a pak najednou, že "Omg, my je uzavřeli na stejnej papír!!!" a "Dělej, musíme to zakroužkovat a sebe tam k nim a ještě T. s jeho přítelkyní!!!!" a ve výsledku z toho máme nějakej švihlej rituál a tvoření osudu a wtf, najednou obě brečíme a smějeme se tomu a pak, že "Musíme to dokončit tim, že to pohřbíme do tvojí tašky!" (do její plesnivý tašky, lel) a "Dělej, ne, musíš jít bosa a držet to do poslední minuty!" a bylo to o hodině, kdy jsme měli supl a nic jsme nedělali a ta učitelka na nás čuměla, jak jsme si tam s divnym letákem s knihama cupitali bez bot k jiný lavici a pohřbívali to do tý tašky a ona nás neučí a musí nás teď mít za totální kryply.
Mám ji fakt ráda, hah.
Už mám supr čupr nadkolenky a sukni. Na košili seru, protože nemám tucha, jak bych ji k tomu měla oblíct, ehm. Takže i na kravatu a prostě k tomu opatřim nějaký božoutský triko bo tak a who the fuck cares.

Vy dvě jste dohromady fakt úžasná mašina na blbý nápady. Nebudeš mi věřit, ale tak nějak to přesně znám :D
je důležitý mít někoho, s kým můžeš pohřbívat věci. :D