Červenec 2015

T.

26. července 2015 v 20:04 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Wellp. Konečně internet. Kolikrát jsem ho za posledních pár večerů potřebovala, protože jsem potřebovala napsat nějakej blbej článek, protože jsem nechtěla bejt se sebou sama (se svejma myšlenkama by znělo líp, co?). A teď tu je a já... nevim, čim začít, nevim, co psát, protože jsem v úplně jinym naladění (lolz, jo, přišla jsem na to, že prostě můžu řikat, jak jsem naladěná... roboti taky bejvaj naladěný, ne? :') Wtf... Don't ask me, please. A připravte se na to, že větší píčoviny ještě přijdou.) Tak jsem tu dneska původně nic psát nechtěla, ale teď je tu něco, o čem psát chci. Každopádně myslim, že k těm věcem z dřívějška se ještě vrátím, časem. Teď je tu totiž něco aktuálního a podstatnýho a já potřebuju mluvit (teda psát, ale mluvit zní líp.)

Psala mi T. Dlouhou zprávu o tom... jak to shrnout? Nemám tušení. Prostě o tom, co se stalo. O tom, jak jsem se k věcem stavila, o tom, že jsem byla její nejlepší kamarádka, že se nepřestala starat. Pletla se. Ve spoustě věcech. A dost to vyznívalo na způsob "Je to tvoje chyba, nechápu, proč furt fňukáš."., "Ubližuješ nám." a tak.

A jako sorry, ale... vážně je nějakej půl rok tak dlouhá doba na to, aby mě bolel rozchod s někym, koho jsem milovala a tolik pro mě znamenal? Chci vidět ji, jestli se s ní S, rozejde (akože, já počítám s tim, že se rozejdou, to jim nevydrží, nesmí, ale třeba se ona rozejde s S., víte co).

Taky se mě hodně dotklo to, že to trochu vyznělo i tak, že jsem jim přes svoje tweety, ask, whatever, chtěla ublížit nebo tak. Jo jasný, to tak mám zapotřebí.
Prej mi to psala, aby sama nějak došla k lidu, protože se pořád zajímala, pořád mi občas pročítá twitter a tak. Aby věděla, že se snažila. Na jednu stranu... jo, naštvalo mě to, že se tvářila, jakoby mě znala a věděla, jak se cejtim a tak.
Naštvalo mě to, když řekla, že procházím tím, čím procházela ona a co už má spolu s S. za sebou. To mě nasralo ze všeho nejvíc, protože to vyznívá jako "Seš pořád blbý dítě a my dospěly.".

Nevěděla jsem, co odepsat, čim začít, na co reagovat. Ale nějak jsem začla a začala jsem... mile a fajn a prostě... v pohodě. Přátelsky. Nevím. Vlastně... působila jsem uvolněnějc, jak ona, lolz. A já nevim.

Nakonec podotkla, že je vtipný, jak se se mnou pořád jedna její část chce pořád bavit. Odpověděla jsem, že bych řekla, že to mám podobně, ale je mi to trapný. A ať se má taky pěkně a tak (to mi taky řikala, prej ať se snažim mít dobře, jak můžu... lolz, jak asi? Ty seš taky chytrá... :D). Odpověděla, že to není tím, že by nechtěla, ale že si myslí, že by to zprvu bylo divný a k ničemu by to moc nevedlo. Řekla jsem, že vím.

A pak napsala, že ztratila štěně.

A mě došlo, že část mě se s ní možná bavit chce, ale jiná je z toho nervozní a nechce. A tý je víc. Nevím, proč. Možná protože vím, že by to tak mělo bejt, že by mi to mělo připadat divný. Možná proto, že mě pořád štve, že s S. chodí zrovna ona (to je jakože fakt, ale nevim, jestli to je důvod tohohle, chápete). Možná proto, že mám strach, že by pak mohla přijít na to, že nejsem tak v pohodě, jak to vyznělo z toho, co jsem napsala. (Což nebyl záměr, just... idk.)

Netušim, co teď bude a jsem z toho... no dobře, je mi to uprdele. Zase. Pořád. A já nevim. Teď si uvědomuju, že jsem možná měla říct jiný věci, že jsem měla dát najevo to naštvání z toho, že se tváří, jako by mě znala. Štve mě, že netušim, proč jsem na ní nedokázala bejt zlá, protivná, whatever. Proč jsem jí chtěla dát najevo, že mi chybí a že proti ní nic nemám.

Když o tom teď přemejšlim, štve mě to ještě víc.

Jsem debil. Fakt.

Jo a zamilovala jsem se. Do Barryho Allena. Nechápu, jak jsem to mohla po druhym díle přestat sledovat a že se mi do toho tak nechtělo. Miluju ho. Hrozně moc.

Teď jsem z toho zas kousek četla... a sere mě to ještě víc.

PANEBOŽE, TY KRÁVO, JÁ TU HOLKU MILOVALA A TAK TROCHU PRO MĚ ZNAMENALA CELEJ SVĚT, TAK FAKT SORRY, ŽE TO BOLELO, ŽE MI TRVALO SE S TIM YVROVNAT A ŽE JSEM TAK DLOUHO LPĚLA NA SVOJÍ MINULOSTI, TYVOLE. OMFG. TO JSEM SE TAK MOC PROVINILA, KURVA FIX? NECHOVEJ SE KE MNĚ, JAKO BYS MI BYLA NADŘAZENÁ, VOLE. NEJSI. NEJSI. NEJSI. NEJSI NIC VÍC NEŽ JÁ. (Fajn, to přehánim, všichni víme, že je. Většina lidí je. Ale nemusí se tak ke mně chovat. Ne ona.)

Neměla jsem bejt tak milá. Teď mě bude srát, že jsem jí nedala najevo, jak mi vadí ten její přístup.

A part of me wishes I could just feel something

12. července 2015 v 23:03 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Pořád si připomínám, že na tom, co dělám, co se děje, na těch chybách a omylech, na tom všem, že na tom nezáleží. Že je to vlastně úplně fuk, že to prostě nějak přejdu a přežiju a nakonec stejně chcípnu a všechno je to úplně jedno. Že to skončí stejně jako všechno ostatní a už na ničem z toho nebude záležet. Že to je stejný, jako se všim ostatnim, začne to, nějak to překlepu, skončí to a později si na to už ani nevzpomenu. Vím to. A vím, že tím pádem nemá absolutně žádnej smysl to všechno řešit a trápit se, protože to prostě skončí a já už si na to ani nevzpomenu, protože všechno je proměnlivý a nic neni stálý, nic nikdy netrvá navždycky. Ale i tak se pořád trápim těma malichernejma hovadina, protože se nedokážu přimět, aby mi na tom nezáleželo, protože i když vím, že na tom nezáleží, v tu chvíli je to přeci jen svym způsobem všechno, cuz se od toho nedovedu odprostit nebo tak něco.

There's beauty in the bleeding
At least you feel something

Mám tendenci říkat věci jako "to bolí", "chybí mi" anebo "to mě děsí", ale přitom nic z toho necejtim a nechává mě to svym způsobem chladnou (bo spíš ignorujíc to jako všechno ostatní?). Jako by to bolelo, chybělo mi to, děsilo mě to, whatever, ale já to prostě necejtila a je to... divný. Pořád. Jak je to možný? Vždyť je to hovadina. Buď to cejtim anebo ne, tak proč? Hah. Možná jen nějakej problém zvyknout si, že jsem fakt jen prázdná stránka bez emocí, heh. Anebo jen chci, abych prostě působila jako normální, skutečnej člověk, s pocitama a tak. Já nevim.

Včera ráno, jak jsem se probrala, jsem najednou vystartovala z postele, abych se podívala na ty jízdenky k ní a od ní, jestli to náhodou není ten jeden rok. Nebyl. Až příští tejden. A tak jsem ve výsledku seděla na stole, brečela, bez toho, abych pořádně věděla proč a koukala na sebe do zrcadla, zvažujíc, jak hrozně vypadám a že jestli je někdo venku a slyší mě, tak kdo ví, co si myslí.
Jo a taky jsem v tu chvíli přišla na to, proč jsem byla tak v prdeli z toho, že jsem přišla o S. a tak. Pozdějc jsem uvažovala o tom, jestli jsem fakt tak blbá, že mi to došlo až tak pozdě, anebo jestli jsem na to přišla dřív a jen mi to nějak vypadlo. I když... blbá jsem v obou případech, no.

Děsej mě Ty reakce na S.. Ta nervozita z toho, že mi napsala. (Napsala, btw., v pátek, se vrátila a idk... snad se se mnou i trochu snažila víc bavit. Um. Zajímalo by mě, jestli to dělá jen tak, protože si myslí, že to je vhodný anebo se se mnou doopravdy bavit chce. Zajímalo by mě, jestli jí třeba chybim nebo tak, i kdyby jen přátelsky, jestli si na mě taky někdy vzpomene. Zajímalo by mě, jestli si to, že jí nemám moc co říkat vykládá tak, že se s ní prostě nechci bavit.) To bušení srdce a divnej pocit v hrudi, když mi na ksichtknize najednou vyskočilo, že si změnila úvodní fotku na nějakou s nějakou holkou (myslím, že vím z kterou, um) (ani jí tam není vidět do obličeje nebo tak, je to jen takej zvláštní záběr, kde jsou rty a krk a vlasy a tak, nic moc nevidíte, akože). Já jen... když jsou pryč ty city, nemělo by bejt pryč i tohle? Každopádně, i tak, je to asi jedno, že? Rychle to zmizí a nic to neznamená, ne?
Akorát jsem pak ještě několikrát koukala a snažila se pochopit ten popisek. Jako... zase, to mělo bejt vtipný, swek or what? Jakej to mělo smysl? Ji nechápu.

It wasn't supposed to be this way
We were meant to feel the pain
I don't like what I am becoming
Wish I could just feel something

Facebook mi včera taky ukázal fotku T., s tím, že jsem ji vyfotila dva roky zpátky a že mi tím chtěl udělat radost. Haha. Fakt se mu to povedlo.

No, ale teď trochu pozitivněji! Povedlo se mi s jednim rádoby fejetonem vyhrát v jedný soutěži, such wow! (Cena je poukaz na dva tisíce do nějaký tý firmy s těma zážitkama a tak. Eh, ne, netušim, co s tím budu dělat. Nejsem na takový věci. A už vůbec ne sama. So, to vidím tak, že to propadne anebo to třeba využije bratr bo idk, lel.) Já nevim, nějak mi to trochu potvrdilo tu mojí domněku, že to moje psaní samo o sobě neni zas tak marný a že to vlastně celkem de. Jenže nemám ty nápady a tak je mi to celkem k hovnu, poněvadž k čemu mi je umět psát, když nevím o čem, že? (Shit. Tak to asi neni zas tak moc pozitvní, co? Sorry.)

Asi jsem si už tak nějak přivykla na ty prázdniny, hm. Jen mi přijde, že trvaj už podstatně dýl než vlastně trvaj. Sad. Takhle se to potáhne pořád? Ačkoliv... mně už je to taky uprdele.

Musim přestat jíst. Anebo to jídlo aspoň omezit. Vážně. Jenže si tak řikám, jak to mám asi udělat, když už teď mi je jasný, že to nevydržim víc, jak pár dní. To jsem se taky někdy minulej tejden rozhodla začít svičit. Nevydrželo mi to ani tejden. Potřebuju nějakou vůli, sakra. Ale když mě k tomu nedožene ani fakt, že moje nohy jsou něco odpornýho, tak už vážně nevím. Help. (Jo a říkám si, že když si to sem napíšu, budu se třeba aspoň o trochu víc snažit, protože nebudu chtít trapně přiznat, že už jsem to vzdala, um.)

Why do I care, why do I carry on?

7. července 2015 v 20:03 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Neustále mám dojem, že tenhle rok sotva začal, že to není tak dlouho, co jsem se trápila novým rokem. Jenže zároveň mi je tak nějak jasný, že se ani nenaděju a už tu bude novej rok. Ovšem já jako bych si ještě ani nestihla zvyknout, že už je 2015. Ne, že bych si to nepamatovala a psala někde starej rok, ne, to jsem nedělala ani na začátku, ale prostě... ty pocity. Když se za tím uplynulym půl rokem ohlídnu, nepřijde mi to jako půlrok. Možná je to tím, že se nic nestalo, že se prakticky nic nezměnilo a že to je pořád ten samej stereotyp. A přemýšlím, že až se za další půl rok ohlédnu za celym timhle rokem, mám takovej dojem, že mi to bude připadat pořád stejně. Že to byl jen další rok, kterej jakoby nebyl a byl snad prázdnější, než ty ostatní. Rok, kdy jsem nic nedokázala a nic nezměnila. Rok, jehož polovinu jsem strávila plakáním a odmítáním smířit se s tím, že už nejsem s S. a ten další půl rok... kdo ví, čím ho strávím.
Přitom vím, že to tak úplně není. Že tenhle rok by měl bejt výjimečnej, aspoň trochu. Víte co, udělala jsem příjimačky a dokončila základku a v září nastupuju na novou školu, ale... Přijde mi to nevýrazný a jako nic. Nepovažuju to za úspěch, ani nějakej mezník mýho života nebo tak. A nesnáším tu otázku, jestli už se na ten gympl těším. Ne, že bych se netěšila, jen je mi to slušně uprdele.

Another day another night I'm on my own.
I watch the clock I hear it ticking past my skull.
I once was alive now I'm just a ghost.
Everybody's watching me as I'm falling down this hole.

Občas uvažuju nad tím, že jednou, až budu vzpomínat na svoje dospívání, budu si říkat, jak jsem byla pitomá, že jsem mohla dělat a zkoušet tolik věcí, ale já místo toho seděla doma za počítačem anebo knihou. Že toho budu litovat. A ačkoliv se snažim držet toho, že bych neměla litovat věcí, který jsem kdy dělala, protože jsem to tak tehdy asi chtěla, ta představa je svym způsobem hrozně zkličující a nelíbí se mi. Jenže se nemám k tomu něco dělat. Nemám ani ponětí, jak na to.

Mám na všechno výmluvy jako "jsem hrozně unavená" a "nemám na to energii", popřípadně "stejně se mi to nepovede", "nejde mi to" a "je to špatný" či "nevim, jak na to". Nedělám nic produktivního, protože mi je předem jasný, že to stejně nedokončím anebo to nebude dobrý. Nenávidim, jak moc rychle věci vzdávám, ale nevím, co s tím. Nesnáším, že jsem tehdy přestala úplně psát, když jsem zhodnotila, že stejně nemám žádnou fantazii a nejsem schopná vymyslet věci, co se budou dít, vyjma toho hlavního námětu a stejně nikdy nic nedokončim, místo toho, abych se pořád snažila. Třeba, kdybych se snažila, tak bych to nakonec dokázala. Vím, mohla bych znovu začít, ale prostě... už nevím, moc jak a pořád mi je jasný, že ač bych chtěla sebevíc, nakonec to nedokončím. Končím u anotací, teď tu mám asi tři a ty nápady se mi fakt líběj, ale nejsem schopná poskládat dohromady charaktery postav a nějakou dějovou linku a tak ani nezačnu psát. Um.

Rozčiluje mě, že jsem vždycky byla taková moc slušná, že jsem nikdy neudělala žádnej pořádnej průšvih. Ale mnohem víc mě štve, když mě lidi tak viděj - slušnou a vzornou. Protože já taková nejsem, teda, trochu asi jo, ale ne úplně. A fakt ze srdce jsem nenáviděla, když některá z mých drahých spolužaček ode mě slyšela nějaký sprostý slovo (kterejch používám dost, jo) a začala hrozně vyšilovat, že "OMG! ONA ŘEKLA SPROSTÝ SLOV!!!" a prostě... what the fuck. Are u fucking kidding me or what? Chtěla bych se odvázat a udělat nějakou hroznou píčovinu pod tíhou okamžiku, chtěla bych... cokoliv. Prostě něco udělat. Ale neudělám, protože zas nevím jak, s kým, co... protože jsem moc unavená a nejsou okamžiky, který by mě pohltily.

Why do I care why do I carry on?
There's a bull inside my head and it's raging out of control.
How do I explain how I feel?
Every time I do there's no one to turn to so why do I even try?

Říkala jsem si, že by bylo fajn opatřit si na léto nějakou brigádu, že bych měla alespoň trochu co dělat. Jenže jsem vybíravá a co jsem koukala na net, narazila jsem leda na nějaký fastfoody anebo roznášení letáků a to mě fakt nebere. Kde lidi na ty brigády choděj, uh?

Vůbec nečtu a pořád sleduju Přátele. Dneska jsem začala čtvrtou sérii. Prakticky vzato nedělám nic moc jinýho a pořád dokola to samý - jim, spim, jdu na nákup a k babičce a dědovi a koukám na Přátelé. Nic moc víc.

S S. jsem už týden neprohodila ani slovo (není doma, hádám, že je pořád na FF, s T.) a mám dojem, že to je ta nejdelší doba za no... posledních několik měsíců určitě, ale dost možná už i za poslední rok, dva. Uh. Netrápí mě to. Ani to, že já s ní vkuse tolik času nikdy nestrávila. Naše maximum bylo kolik... necelý čtyry dny, myslím?

Jsem zdravá a v pořádku, ale plýtvám časem, mládím, životem. A přitom co by za to jiní dali, co? Není to fér. Ale není mojí vinou, že jiní, co by za ty věci dali všechno, je nemají, ne?

I'm so sick of the fight

3. července 2015 v 23:12 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Nemám si s kym povídat, ale chtěla bych a tak si prostě jdu fňukat a litovat se kvůli píčovinám sem. A už seru na nějaký výčitky, že tu furt buzeruju kvůli hovadinám, přeci jen, až vás to přestane bavit, tak to přestanete číst, že jo.

I was running in circles
I hurt myself
Just to find my purpose
Everything was so worthless

(Fakt strašně se mi líbí ta atmosféra ty písničky.)

Štvou mě prázdniny. Štve mě, že matka odjela a je mi jasný, že ji za ty dvě měsíce mockrát neuvidim. Ne, že by mi konkrétně chyběla ona jako taková, nechybí, ale prostě jen... já nevim. Je otravný. Řekla bych, že si přijdu, že jí jsem ukradená a nechtěná, ale to by sakra nebylo fér, protože jí vždycky řikám, že si nijak tak nepřipadám a že tu prostě chci bejt a nechci na tu chatu jezdit. Takže tak. Jen... že mě nechá. Vim, že to myslí dobře, ale prostě... Chápete to?
Ale představa, že tu teď budu kompletně sama, jakože i babička s dědou teď tejden anebo dva, ještě neví, budou na chatě a prostě... Uh. Jeden až dva tejdny primárně na toastech, čínskejch nudlích a někdy asi těstovinách. Yay. (A přesně kvůli tomu lituju, že jsem se rozhodla přestat žrát maso, kdybych se tak nerozhodla, mohla bych to obohatit aspoň o pizzu. I když se na to možná nakonec taky vyseru a tu trochu masa, co je na tý pizze, kterou kupujem, prostě přežiju.) Ale zase, neměla bych si stěžovat, já si to vybrala, že jo.

If this is life I'll say goodbye

Ovšem to neni to jediný, proč mě ty prázdniny štvou. Štve mě ta prázdnota (žiš, tohle slovo tu určitě taky opakuju každou chvíli) těch dní. Absolutní neproduktivita, nechuť cokoliv dělat, samota a prostě jen takovýto čekání na chvíli, než bude čas jít zase spát. Ze všeho nejradši, bych to propsala celý. Víte co, jako medvěd přes zimu hibernuje, tak já bych zas o prázdninách. Eh.
Vim, že by mnohem užitečnější bylo, kdybych si nestěžovala a prostě si opatřila nějaký plány, něco s někym, ale... Jak? Já to prostě nechápu. Kde všici berou tolik kamarádů, mimo školu (vlastně i mimo třídu, nikdy jsem nepochopila jaktože se tam jistý lidi pomalu všici znaj a kamaráděj napříč třídama, uh), mimo nějaký kroužky bo tak. Kde berou ty plány na prázdniny. Nechci řikat, že bych neměla kamarády, mám, ale žádný moc blízký, se kterejma bych se musela nějak vídat nebo celkově se s nima bavit. To jsou většinou takoví ti buď který znám jen přes net, občas si napíšem, ale když ne, nevadí mi to anebo třeba někdo koho z nám z nějakýho otaku srazu a když se tam potkáme, tak se třeba bavíme, ale zase - nemáme potřebu si psát anebo se vídat jindy. Ono upřímně - i v tý třídě, mám měla jsem tam tři kamarádky, se kterejma jsem se bavila, ale jediná B. mi byla fakt blízká, víte co myslim a s jedinou jsem s ní (jako, poslední dobou) někdy šla někam po škole nebo tak. Takže jo, neni pravda, že bych neměla vůbec kamarády, ale mám pocit, že nemám takovýty... ne doopravavdový, ale prostě blízký kamarády. Kromě B. Už ani S. mi prostě nepřijde jako blízká kamarádka nebo něco.
Mám takovej dojem, že dřív jsem si to prostě nějak neuvědomovala. Protože tu prostě pořád byla S. a ta mi stačila. Protože ona sakra byla moje všechno a eh. Hrozně mi to chybí. Mít někoho takovýho, ačkoliv vim, jak blbý je nechat někoho bejt vašim vším a závislačit na někom.
A mám fakt šílenej strach, že až přijdu na ten gympl, prostě tam nebudu mít už fakt nikoho, že tam nebude žádná B. a tak.

B. je hrozně zlatá, fakt a já jsem tak neskutečně ráda za to, že jí mám a tak nějak vážně doufám, že se nakonec přeci jen nepřestanem bavit, když už se nebudem denně vídat, jak jsme původně obě počítaly, nah. Hah, dneska mi psala, aby mi oznámila, že mě pořád miluje, nah. A taky se ptala, kam že mi má poslat pohled, abych si ho mohla dát na nástěnku. Fakt, nemilujte ji.
Just wheelin' myself.
Just to pray for some help.

Pořád musím přemýšlet o S., o tom, jestli jsem pro ni doopravdy nakonec nic neznamenala. O tom vztahu. A mám dojem, že v tom začínám vidět věci, co tam nebyly, takový negativní. Vim, že to tak nebylo, ale nemůžu si pomoct a občas si řikám, že prostě... yeah, že prostě... ani ona nebyla tak skvělá a bezchybná přítelkyně, jak jsem myslela, že měla takovou tendenci... ne mě omezovat nebo vyloženě vychovávat, ale akože... Idk. Pletu se. Určitě. Asi jsem proti ní fakt jen zaujatá.
A taky o tom, jak T. psala, že z nich byli všici hotový a prostě... Z nějakýho důvodu si kvůli tomu přijdu jako takovej odpadek, víte? Jako prostě něco, co tu bylo, když vznikal jejich vztah a odhodilo se to pryč a nikoho už to prostě nezajímá. Já vim, že prostě kurva neni důvod, proč by je to měla zajímat. Asi bych tak trochu chtěla, aby se na ni někdo (akože z takejch těch našich společnejch přátel) naštval a nesnášel ji za to, že mě podvedla nebo tak. Protože ačkoliv je to hnusný a sobecký, prostě bych chtěla mít pocit, že je někdo na mojí straně a záleží mu na mě. (Co na tom, že to asi nikdo, vyjma jednoho kamaráda, kterýmu jsem to řikala, neví. Teda, pochybuju, že S. měla potřebu se tim chlubit. I když co já vim.)
Tyve, jsem furt věřila, jak prostě zmizej city a přestanu o ní i tolik přemejšlet a ono furt... Fuck.
Zajímalo by mě, jestli si na mě taky občas vzpomene a přemejšlí o mně nebo tak.

Prostě si přijdu osaměle, je mi smutno, ani nevim proč a všechno se mi jeví tak hrozně beznadějný. A jsem hrozně unavená, ale odmítám jít spát, protože si říkám, že čím dýl pudu, tím dýl se zítra vzbudím a tím míň ze zítřka na mě bude čekat. Co na tom, že si kvůli tomu ale prodloužím dnešek, no. Navíc prostě, připadám si fakt dementně, když všici jsou vzhůru do čtyr ráno a já jdu spát v deset a už se ani nemůžu vymlouvat na školu. Fakt ráda bych řekla, že si ani nikomu nepotřebuju nic dokazovat, ale já potřebuju, um.

I'm so sick of the fight

A kurevsky mě bolej chodila a každej krok je peklo, eh. Nevim, jestli to je z těch bot anebo z toho, že jsem se to nepohodlí v nich nakonec rozhodla vyřešit tim, že jsem ty boty na posledních asi patnáct minut prostě sundala a šla bosa. Lol a to po mně ta doktorka chce, abych chodila alespoň na čtyryceti minutový procházky každej den. Jako by nestačilo to příšerný vedro. Mám dojem, že jestli to bude bolet i zítra, tak se na to už vážně vyseru. (I když s mym štěstím zjistim, že si musim stejně dojít nakoupit.)

Vím, že bych si neměla stěžovat. Že mám vlastně hrozně fajn život, že to jen já musím mít neustále s něčím problém.

Rozhodla jsem se teď, že zhlídnu komplet Přátelé. Sice mám takovej pocit, že většinu dílů znám už tak od vydění, jak to tu furt večer hraje na Smíchově bratrovi (a jako malá jsem to žrala, ale to si pamatuju jen to, že jsem shipovala Rose s Rachel), ale nikdy jsem to neviděla fakt pořádně a jakože 'v kuse' a tak.