Připadám si jak malý, hloupý, nevyspělý děcko. Jako malá, slušná holčička. Šíleně zaostalá. Protože nekouřim, neopíjim se, whatever. Chtěla bych to. Nechci bejt nevyspělý děcko a slušná holčička. Ačkoliv vím, že taková nejsem. Vím, že kouření, pití, whatever, není znakem vyspělosti (možná spíš naopak, ne?). Že bych neměla mít potřebu něco dělat, jen abych komukoliv cokoliv dokazovala. Že bych neměla mít potřebu dokazovat něco sama sobě, když vím, že to tak není.
Ale já tu potřebu mám. Mám, mám, mám. Možná, protože o sobě pochybuju, možná, protože nezapadám ani v tomhle, možná, protože nenávidim, za jakou vzornou holčičku, mě měli moji spolužáci, možná, kvůli tomu, co řekla T., tomu, co znělo ve stylu "Já a S. už jsme si tim prošly, jsme strašně dospělý, rozumný a všechno a ty se debilní malý dítě", možná kvůli S., která očividně dělá podobný věci. Možná, protože vážně chci život, jakejkoliv.
Jo, chci život. Chci lidi, se kterejma bych chodila ven a dělala píčoviny, kouřila, opíjela se, whatever. Chci chodit na festivaly a akce. Chci něco zažít. Chci dělat něco jinýho, než sedět doma a čumět do knih, notebooku anebo televize. Chci dělat věci, kterejch budu nakonec třeba i litovat. Chci cokoliv, co bude znamenat vypadnutí z tohohle stereotypu.
A stejně, jako pro cokoliv jinýho, co chci, ani pro tohle nic nedělám. Jenže tady si víc, než kde jinde uvědomuju, že vážně nevim, co bych pro to měla dělat. Kde tohle všechno vzít? Hlavně ty lidi, že jo, ty jsou základ. Neumim se seznamovat, neumim si dělat kamarády. Nevim, jak na to. Nevim, kde všichni k těm lidem choděj. Kde berou ten život. Nechápu to.
Možná jsem prostě fakt srab, malý děcko, slušná holčička a všechny tyhle věci. Možná si jen něco nalhávám. Možná, kdybych tu možnost měla, nakonec bych stejně vycouvala. (Vlastně, už jsem to udělala, vycouvala jsem z tý oslavy kamarádčinejch narozeniny, protože, well, chtěla jsem, ale zároveň jsem věděla, že bych tam znala tři lidi a to jen tak jako částečně, že jsem v životě nepila a nic, že by mi bylo trapně, nevěděla bych co a jak. Jo, můj zásadní problém je rozhodně to, že všechno až nepochopitelně řešim. Jak kurva můžu řešit, že neumim pít, lol?)
Chci jinou hlavou. Nenávidim tu svojí. Nenávidim, jak se chovám, nenávidim ty myšlenky, nenávidim, jak všechno pitvám do detailů, nenávidim, jak jsem roztržitá a neustále na něco zapomínám, nenávidim, jak lehce se někdy nechám ovlivnit, nenávidim ty svoje nároky na ostatní lidi, nenávidim, jaká jsem a hlavně nenávidim, že nejsem ani trošku taková, jaká bych chtěla bejt.
Taky nenávidim, jak vypadám, nenávidim svoje široky ramena, vysoký a tlustý boky, nenávidim svůj divnej zadek a nejvíc ze všeho nenávidim svoje tlustý nohy, stehna obzvlášť.
Nenávidim snad sebe celou.
A nic proti ničemu z toho nedělám. To taky nenávidim. Nenávidim absenci nějaký vůle. A to je tak všecchno.
Jo, asi tejden jsem cvičila, ale pak mi došlo, že už mám jen tejden a vrátí se matka s bratrem a to už zas cvičit nebudu, protože by na mě blbě čuměli a tak jsem přestala, protože za další tejden se nic nezmění. Ani jsem se nesnažila. Nikdy se doopravdy nesnažim.
Pochybuju o sobě, pořád. Pochybuju o svejch pocitech, myšlenkách, smyslech, paměti, slovech, o všem. Nejsem si jistá, jestli můžu sama sobě věřit. Co když se vlastně vůbec nenenávidim (tohle slovo asi ne, co?), jen se chci nenávidět nebo tak něco? Co když všechno, co říkám, není pravda? Co když nic z toho, co mám dojem, že cejtim (protože doopravdy necejtim nic, že jo), ve skutečnosti necejtim?
Jo a taky nenávidim, že jsem jak rozbitá gramofonová deska nebo jak se to říká.
