Srpen 2015

Real or not?

22. srpna 2015 v 14:13 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Připadám si jak malý, hloupý, nevyspělý děcko. Jako malá, slušná holčička. Šíleně zaostalá. Protože nekouřim, neopíjim se, whatever. Chtěla bych to. Nechci bejt nevyspělý děcko a slušná holčička. Ačkoliv vím, že taková nejsem. Vím, že kouření, pití, whatever, není znakem vyspělosti (možná spíš naopak, ne?). Že bych neměla mít potřebu něco dělat, jen abych komukoliv cokoliv dokazovala. Že bych neměla mít potřebu dokazovat něco sama sobě, když vím, že to tak není.
Ale já tu potřebu mám. Mám, mám, mám. Možná, protože o sobě pochybuju, možná, protože nezapadám ani v tomhle, možná, protože nenávidim, za jakou vzornou holčičku, mě měli moji spolužáci, možná, kvůli tomu, co řekla T., tomu, co znělo ve stylu "Já a S. už jsme si tim prošly, jsme strašně dospělý, rozumný a všechno a ty se debilní malý dítě", možná kvůli S., která očividně dělá podobný věci. Možná, protože vážně chci život, jakejkoliv.

Jo, chci život. Chci lidi, se kterejma bych chodila ven a dělala píčoviny, kouřila, opíjela se, whatever. Chci chodit na festivaly a akce. Chci něco zažít. Chci dělat něco jinýho, než sedět doma a čumět do knih, notebooku anebo televize. Chci dělat věci, kterejch budu nakonec třeba i litovat. Chci cokoliv, co bude znamenat vypadnutí z tohohle stereotypu.
A stejně, jako pro cokoliv jinýho, co chci, ani pro tohle nic nedělám. Jenže tady si víc, než kde jinde uvědomuju, že vážně nevim, co bych pro to měla dělat. Kde tohle všechno vzít? Hlavně ty lidi, že jo, ty jsou základ. Neumim se seznamovat, neumim si dělat kamarády. Nevim, jak na to. Nevim, kde všichni k těm lidem choděj. Kde berou ten život. Nechápu to.

Možná jsem prostě fakt srab, malý děcko, slušná holčička a všechny tyhle věci. Možná si jen něco nalhávám. Možná, kdybych tu možnost měla, nakonec bych stejně vycouvala. (Vlastně, už jsem to udělala, vycouvala jsem z tý oslavy kamarádčinejch narozeniny, protože, well, chtěla jsem, ale zároveň jsem věděla, že bych tam znala tři lidi a to jen tak jako částečně, že jsem v životě nepila a nic, že by mi bylo trapně, nevěděla bych co a jak. Jo, můj zásadní problém je rozhodně to, že všechno až nepochopitelně řešim. Jak kurva můžu řešit, že neumim pít, lol?)

Chci jinou hlavou. Nenávidim tu svojí. Nenávidim, jak se chovám, nenávidim ty myšlenky, nenávidim, jak všechno pitvám do detailů, nenávidim, jak jsem roztržitá a neustále na něco zapomínám, nenávidim, jak lehce se někdy nechám ovlivnit, nenávidim ty svoje nároky na ostatní lidi, nenávidim, jaká jsem a hlavně nenávidim, že nejsem ani trošku taková, jaká bych chtěla bejt.

Taky nenávidim, jak vypadám, nenávidim svoje široky ramena, vysoký a tlustý boky, nenávidim svůj divnej zadek a nejvíc ze všeho nenávidim svoje tlustý nohy, stehna obzvlášť.

Nenávidim snad sebe celou.

A nic proti ničemu z toho nedělám. To taky nenávidim. Nenávidim absenci nějaký vůle. A to je tak všecchno.
Jo, asi tejden jsem cvičila, ale pak mi došlo, že už mám jen tejden a vrátí se matka s bratrem a to už zas cvičit nebudu, protože by na mě blbě čuměli a tak jsem přestala, protože za další tejden se nic nezmění. Ani jsem se nesnažila. Nikdy se doopravdy nesnažim.

Pochybuju o sobě, pořád. Pochybuju o svejch pocitech, myšlenkách, smyslech, paměti, slovech, o všem. Nejsem si jistá, jestli můžu sama sobě věřit. Co když se vlastně vůbec nenenávidim (tohle slovo asi ne, co?), jen se chci nenávidět nebo tak něco? Co když všechno, co říkám, není pravda? Co když nic z toho, co mám dojem, že cejtim (protože doopravdy necejtim nic, že jo), ve skutečnosti necejtim?

Jo a taky nenávidim, že jsem jak rozbitá gramofonová deska nebo jak se to říká.

Kde berete ty nápady na názvy článků, omg?

21. srpna 2015 v 22:28 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Psala mi. Včera. Dneska.
Včera, že jsme si dlouho nepsaly, cuz jsem buď nebyla onlajn, ona nebyla doma anebo přišla unavená a nechtělo se jí psát si s nikym. Pak jsme si povídaly. Kay, hlavně ona povídala. Vyprávěla mi o budoucích spolužácích a tak, probraly jsme něco ohledně toho společného erpégéčkovýho blogu a tak.
Dneska to začalo větou "Nosíš pořád moje tričko?". A pak, ať si jdu víc psát, že ji štve, že jsme si nepsaly. Jsme si psaly, nah. Jo, zas povídala převážně ona. Zmínila, že přemejšlela, že by jela do Prahy, ale nemá prachy, idk, jestli tim jako myslela, že bychom se viděly nebo tak, zní to tak, když předtím mi povídala, že plánuje jet do Prahy na nějakou akci. Chtěla mi, úpe sama od sebe ukázat, jak je ostříhaná a jak teď s brejlema vypadá jak hipster a když kvalita webky stála za hovno, posílala mi aspoň fotku a um, idk. Jo, to mi vypadl net a prostě, wellp, odepsala jsem pozdějc, ačkoliv tu fotku jsem si zčekla na vajbru dřív a prostě já nevim "...možná jsem měla bejt onlajn, aby bylo vidět, že mi vypadl net a že tě neignoruju, co? :D" (jooo, píšu zprávy, když se neodesílaj, whajn not), pak to začalo fachat, tak jsem ještě zareagovala na něco, co mi psala a prostě, eh, jen "mně to došlo" a idk, přijde mi, že to znělo naštvaně a omg...
Mrzí mě to. Mrzí mě, jestli je na mě naštvaná. Ne, mrzí mě, jestli jsem ji naštvala. Protože, jo - je mi celkem fuk, jestli si píšem, ale připadám si blbě, jestli se naštvala nebo něco. Nechci, aby kvůli mě byla naštvaná. Děsí mě, že by ji mohlo mrzet, že si z mýho nedostatku věcí, co bych jí mohla povídat, myslí, že se s ní bavit nechci nebo něco (ačkoliv jsem jí jasně odpověděla, že jsem ráda, že si s ní píšu (chápejte, jsem nemohla říct, že mi to je fuk)) a já nevim. Vim, že si to asi zas moc beru a že jí je to nejspíš uprdele, že já jí jsem uprdele, ale i tak, co kdyby náhodou a prostě.
Jo, taky se pak ještě ptala, o nějakou dobu později, proč to triko nenosim. Wellp. Dřív bych už spekulovala nad tim, že mě pořád strašně miluje a chce, abych ji taky milovala a bolí ji, že už to triko nenosim a lol, no :D Teď už to nedělám. Jo, napadlo mě tohle, ale dál to nerozvíjim.

Mimochodem, takhle, když si s ní píšu, působí v pohodě, ne jako taková píča, jako na sociálních sítích bo tak. Such wow.

(Oh damn, vždycky chci napsat krátkej článek a pak začnu o jedný věci a už to má náběh na kilometr. Neumim se slovama, neumim vybírat, co je podstatný (co to melu, nic z toho neni podstatný) a tak. Mrzí mě to. Fakt.)

Zajímalo by mě, jestli to s tim, že jí štve, že jsme si nepsaly a tak, myslela vážně. Protože to by znamenalo, že jí na mě asi pořád záleží, že pro ni pořád něco znamenám, má mě ráde či tak, ne? (Samozřejmě, v těch mezích přátelství, já vim.)

S. S. S. S. S. S. S. S. S. S. S. S: S. S. S. S. S. S.
Stop, pls.
Pořád, pořád, pořád. Pořád tu je, v každym článku, v mojí hlavě, neni den, kdy bych si na ni nevzpomněla, jsou situace, kdy si na ni vždycky automaticky vzpomenu, přesně ty situace, ve kterejch si na ni chci vzpomínat nejmíň ze všech.
Nerozumim tomu.
Nic k ní necejtim, ale zároveň mi na ní, na tom co dělá, jaká je (na tom, že je furt s T. - oh omg, stejně se rozejdete, to víme všichni, tak proč to neuděláte hned, pls???) svym způsobem záleží.

Prej se mnou (S. a pár kamarádů z toho erpégéčka) počítaj na dalším AFku. Eh. Fakt nechápu, že už teď řešej a plánuj něco, co je za... necelej rok, dejme tomu. Jestli tam budou přespávat a tak. K čemu to je? To jako potřebujou nějaký plány, jistotu, že maj... kam jít nebo tak?

Děsej mě náhody. To, že narazim na nějakou skupinu, o který jsem do tý doby nikdy neslyšela, líbí se mi a za chvíli bum - ta skupina támhle, ta skupina tady. Narazim na anime, o kterym do tý doby nikde nepadla ani zmínka, zařadim ho na "to-watch" list a najednou se o něm všude mluví, všichni ho žerou. Přijdou mi na mozek nějaký myšlenky, něco mě děsí nebo tak, kouknu na ásk a tam otázka (anebo rovnou víc) na to téma. O něco se začnu zajímat a najednou se to všude hrozně řeší. Napíšu twít, ze kterýho S. rozhodně nemohlo dojít, že je o ní a i kdyby jí to došlo, pak by mi rozhodně nenapala a pár minut na to, mi píše. CO TO DO PÍČE JE. Really. Tohle je děsivý.

Určitě jsem chtěla ještě něco, ale, hm, už takhle je to dlouhý dost. A ten blbej blog mi nějak blbne a neukazuje mi tu ty možnosti editace textu, tak to nemůžu zarovnat, nic, skvělý, fakt. Už to jde.

Where's the pain?

19. srpna 2015 v 21:23 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Nějakym zázrakem mi funguje aspoň ta školní wifi a prostě... Idk, jakto, čekám, že každou chvíli vypadne a já to nezveřejnim, ale musim psát, musim to zkusit. Měla bych to využít k užiitečnějším věcem - třeba si objednat učebnice, abych je nemusela kupovat v knihkupectví, ale, wellp, tohle potřebuju víc.

(Najednou nevím, co psát, vtipný vzhledem k tomu, že posledních pár dní, většinu dneška šílim, že potřebuju psát, lol.)

Nejsem schopná brečet. Vim, že by mi ty věci měly připadat smutný, svym způsobem připadaj, ale necejtim to a skončim jen u pár slz a wellp, hotovo. A já se sakra ptám, kam to všechno vůbec mizí. Všechny ty pocity, všechna ta bolest. Kde to je. Někde to bejt musí, kurva. Občas mě napadá, že se to prostě někde postupně střádá a pak to na mě všechno najednou spadne a no... Upřímně? Chvílemi doufám, že to kdyžtak bude co nejdřív, ať už by to mělo bolet sebevíc, protože tohle... tohle je prostě tak prázdný, neskutečný a leze mi to na nervy.
Jenže potom mi v hlavě začnou vířit myšlenky, jen chvilkovej pocit, že tam ty pocity někde jsou a já najednou... wellp, nechci to cejtit.
Prostě nechci nic, víte? Jen mít od toho všeho už naprostej pokoj. Aby to skončilo, všechno a tak. (Tim nemyslim, že chci umřít. Asi. Sama nevim, co tim myslim.)

Pořád občas přemejšlim o S., vzpomínám, někdy mě napadá, že se třeba nakonec fakt zas jednou potkáme a zjistíme, že tohle prostě bylo to pravý, jen to byla blbá doba, představuju si věci, co se nestanou a sama netuším proč, protože nejde o to, že bych to chtěla, přála si to, chybělo by mi to bo tak, ale prostě to dělám. Možná ze zvyku? Netušim.
Jedna věc mi ale občas chybí - ten pocit, že jsem cejtila něco... většího, jestli chápete, že jsem měla nějakou motivaci, nějakej sen do budoucna, něco co tomu všemu dávalo aspoň nějakej smysl. Teď nic z toho nemám, necejtim a to mi přijde tak nelidský.

Děsí mě čas. Mám dojem, že ho mám šíleně málo. Už ani ne měsíc a bude mi šestnáct. Šestnáct, dopíče. Takhle se to nezdá jako moc, ale pak si uvědomim, že to znamená jen dva roky do osmnácti a ačkoliv to se pořád zdá jako dost času, uteče to a bude to kurevsky málo času. Vim, že se s osmnáctinama nic zázračně nepřehoupne, nebudu najednou dospělá nebo tak, ale je to první krok. První krok k tý zasraný dospělosti, k tomu zasranýmu stereotypnímu životu, co mě určitě čeká a kterýho se tak šíleně děsim, kterej tak šíleně nechci. Nechci, nechci, nechci.Mám dojem, že jsem nezažila ještě tolik věcí, že je nemám šanci stihnout, protože mám pocit, že to jsou věci, co se musej stihnout do těch osmnácti, protože pak na to budu stará. Což je ohromná blbost, uvědomuju si to.

Když tak čtu, sleduju něco, napadá mě, že bych odsud hrozně ráda vypadla. Nejen z tohohle místa, ale z týhle země celkově. Do do Paříže nebo do Londýna. Anebo třeba někam do Ameriky, ale to působí ještě vzdálenějc a ještě míň pravděpodobně. Vím, že na to je spousta času, vím, že se za tu dobu může triliarda věcí změnit. A vím, že se to nestane, že prostě zůstanu tvrdnout tady. Ne, že bych proti Česku něco měla, ale prostě přijde mi to tu tak obyčejný, Paříž, Londýn, prakticky cokoliv v U.S.A., působí ve všech těch příbězích mnohem kouzelněji, zajímavěji, dobrodružněji (a Paříž i Londýn jsem navštívila a co říct - bylo to tam skvělý). Je mi jasný, že to jsou jen příběhy a ve výsledku to jsou jen města jako jiný, ale já odsud vážně chci vypadnout. O tom to možná je - že odsud toužim vypadnou teď. Fakt šíleně moc. Potřebuju to. Pryč od tohohle všeho, od svýho života, od lidí, co znám. Jenže to nejde, nestane se to a tak.
Třeba jen na pár dní.
Omg, jo, nechcete se někdo sebrat, skočit na vlak a aspoň na ten poslední tejden od toho všeho utýct? (Co na tom, že se na to ptám prakticky cizích lidí, co by o to rozhodně nestáli a i kdyby - matka by mě poslala doprdele, lolz.)

Pořád jsem si nezlomila nohu nebo tak, tudíž pořád nemám důvod, nejet na adapťák. Doprdele. Nechci tam.

Mám tu plno nepřečtenejch knih, ale žádnou, kterou se mi chce číst. Nemůžu si ani vybavit žádnou, kteoru bych si fakt chtěla koupit nebo tak. Eh. Eh. Eh.
Jo, varování - nečtěte Dědičku, je to shit as fuck, divim se, že jsem všechny tři díly přežila.

Hele, ten net funguje, so, asi pudu objednat ty učebnice nebo tak.

How you doin'?

9. srpna 2015 v 19:07 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
V těch dnech, kdy to všechno stojí za hovno a hlavou mi vířej myšlenky, který přímo žádaj, abych je zvěčnila, tak mi internet nefunguje. Když všechno vypadá tak nějak klidně, v pořádku, tak funguje. Ale co. Hlavně, že funguje, eh.
Vzpomínám, že pár tejdnů zpátky, tu byly věci, o kterejch jsem chtěla psát, ale teď už si nějak nemůžu pomalu ani vzpomenout, co to bylo.

Jak jsem řekla, všecko je teď nějak klidný a tak a prostě, eh. Nevim.

Tenhle článek rozepisuju už asi po třetí, jo. Schválně, jestli to tentokrát dokončim.

Za tejden to bude měsíc, co jsme spolu nemluvily. (Wellp, těch pár vět ve společný skupině s dalšíma lidma nepočítám.) Nechybí mi a nemrzí mě to. Ale lhala bych, kdybych řekla, že mi to je ukradený a nevšímám si toho. Just... it's so weird, after all of that, after that years. Že už v mym životě skoro neni a nejspíš ani nebude, že já nebudu v jejím, po tom, co v mym životě tak šíleně dlouho hrála důležitou roli. Ne, že bych to chtěla, jo, ale je to divný. A že to končí tak samo od sebe. Že už ani ona nestojí o to mít mě ve svym životě a tak.

Možná mě to nemrzí proto, že ona už prostě zdaleka není tou holkou, kterou jsem měla tak ráda. Nechápu to. Vím, že lidi se mění, ale jak se někdo za takovou chvíli může změnit tolik? Kam sakra zmizela ta úžasná holka? Jak se mohla změnit v takovou krávu? Protože přesně tak na mě působí. Její statusy, její vyjadřování (a to i v tý skupině na skajpu, co jsem tak četla.) Absolutně netušim, jak to popsat... Ona vždycky bejvala tak v pohodě, hodná, milá, to jak myslela na lidi a teď působí prostě jako... něco na způsob, ako by byla něco víc, jiná rasa, whatever. Jakoby se snažila působit hrozně důležitě, vážně a idk. A ne, tohle není tím, že jsem sundala nějaký zasraný růžový brejle nebo tak, tohle by nezvládly napravit ani růžový brejle. Jako jo, co já vim, jak se chová s někym blízkym bo tak, ale stejně.
Stejně tak bych lhala, že mi je uprdele ona celkově. Kdyby byla pořád bych jí nestalčila ask a ksichtknihu a ask T., jestli zas nepostla něco, co s ní souvisí.
T. je kategorie sama o sobě. Od toho minulýho článku mi psala ještě jednou, kvůli něčemu, co jsem plácla na ask, idk.
Jo a včera na asku psala o tom, jak má uspokující sexuální život a mě to bylo uprdele, žádný bušení srdce, žádná nervozita, nic, yaaay! (Ačkoliv... fakt mi přijde trapný, že o tom psala, cuz jí kdysi někdo psal nějakou otázku o sexu přes skajp a ona si pročítala starý odpovědi a teď tam prostě hodila odkaz na tudle otázku a odpověď a mlela o tom, že teď má super sexuální život. Wtf. To je trapný i na mě. Nejde o to, že to zmínila, ale že se jí na to nikdo neptal, že to prostě má potřebu sama od sebe vytahovat a tak-)

Nah, mám dojem, že tady se projevujou ty moje problémy s lidskym chováním. To, že na lidi očividně kladu hrozně vysoký nároky a tak... ne úplně záměrně je kvůli všemu hodnotim a dělám si závěry a dost lidí mi tak přijde úplně blbá. Neměla bych to dělat. Neměla bych na lidi mít vysoký nároky, když je sama nesplňuju, když si uvědomuju, že jsem ještě horší než oni, zvlášť, když dělám tohle.

Včera jsem dokoukala Přátele. Je to divný a smutný. Dneska jsem začala sledovat Glee. Když tak pozoruju Rachel, říkám si, že to s tou sebestředností u mě není zas tak hrozný. (Ale Rachel je jinak fajn, má i dobrý stránky.)

Jak jsem se vždycky těšila, až vypnu a půjdu spát, v poslední době se mi spíš krutě nechce. Protože vim, že mě čeká jen tupý ležení, zírání do stropu a převalování se ve snaze usnout. Nejhorší na tom je to, že jak jen ležim, uvědomuju si, jak hrozný prázdno mám v tý hlavě. Že prostě není nic, co by mi nedalo spát, o čem bych musela přemejšlet a hlavou se mi honěj jen nějaký random shits myšlenky. Vim, že mít hlavu plnou něčeho blbýho, chtěla bych tohle a ačkoliv vim, že to je fuk, cuz to se neděje, cejtim se blbě, že mi to vadí. Hlavně proto, že tolik lidí by asi zrovna tohle bralo a já to mám a vadí mi to a vím, že to se mě netýká a neměla bych si kvůli tomu připadat debilně, ale připadám.
Občas mám pocit, že až moc přemejšlim o tom, jak bych si měla a neměla připadat, jak bych se měla a neměla cejtit.

Začala jsem zase cvičit nějaký cosi na nohy (omg, chci mezeru mezi nohama, jen malou, gosh, musim to dokázat), snažim se míň jíst a ačkoliv jsou dny, kdy fakt zvládám sníst jen oběd a večeři, jsou i dny, kdy s nim i něco navíc a yeah, nemám z toho radost, ale pořád jim míň, jak normálně, so, asi dobrý. A piju hodně čaje, nikdy jsem čaj moc nepila.

Jsem obarvená na takovou tu tmavěrůžovo-fialovo-červenou, teda, teď už moc ne, skoro se to vymylo a už to je jen taková ta obyčejná blbá, tmavá červená. Ale ta původní barva se mi fakt líbila, i přesto, že k červený a jejím odstínům mám prostě... trochu odpor, cuz mi přijde moc obyčejná a majnstrým.

Hele, a mám taky takovej totálně mimo dotaz. Co je to pořádně ta deprese? Jakože, já vim teoreticky, jo, něco jsem četla, ale prostě... Jak dlouho takový stavy musej trvat, aby to fak byla deprese? Já se domnívám, že to je něco, co trvá vážně dlouho, ne jako něco, co přijde, chvíli zůstane a zase rychle odejde, ne? Jenže mám pocit, že některý lidi řikaj, že měli deprese, ale přitom to bylo prostě... jakože, ne moc dlouho a já nevim, jsou to fakt deprese anebo ne?