Where's the pain?

19. srpna 2015 v 21:23 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Nějakym zázrakem mi funguje aspoň ta školní wifi a prostě... Idk, jakto, čekám, že každou chvíli vypadne a já to nezveřejnim, ale musim psát, musim to zkusit. Měla bych to využít k užiitečnějším věcem - třeba si objednat učebnice, abych je nemusela kupovat v knihkupectví, ale, wellp, tohle potřebuju víc.

(Najednou nevím, co psát, vtipný vzhledem k tomu, že posledních pár dní, většinu dneška šílim, že potřebuju psát, lol.)

Nejsem schopná brečet. Vim, že by mi ty věci měly připadat smutný, svym způsobem připadaj, ale necejtim to a skončim jen u pár slz a wellp, hotovo. A já se sakra ptám, kam to všechno vůbec mizí. Všechny ty pocity, všechna ta bolest. Kde to je. Někde to bejt musí, kurva. Občas mě napadá, že se to prostě někde postupně střádá a pak to na mě všechno najednou spadne a no... Upřímně? Chvílemi doufám, že to kdyžtak bude co nejdřív, ať už by to mělo bolet sebevíc, protože tohle... tohle je prostě tak prázdný, neskutečný a leze mi to na nervy.
Jenže potom mi v hlavě začnou vířit myšlenky, jen chvilkovej pocit, že tam ty pocity někde jsou a já najednou... wellp, nechci to cejtit.
Prostě nechci nic, víte? Jen mít od toho všeho už naprostej pokoj. Aby to skončilo, všechno a tak. (Tim nemyslim, že chci umřít. Asi. Sama nevim, co tim myslim.)

Pořád občas přemejšlim o S., vzpomínám, někdy mě napadá, že se třeba nakonec fakt zas jednou potkáme a zjistíme, že tohle prostě bylo to pravý, jen to byla blbá doba, představuju si věci, co se nestanou a sama netuším proč, protože nejde o to, že bych to chtěla, přála si to, chybělo by mi to bo tak, ale prostě to dělám. Možná ze zvyku? Netušim.
Jedna věc mi ale občas chybí - ten pocit, že jsem cejtila něco... většího, jestli chápete, že jsem měla nějakou motivaci, nějakej sen do budoucna, něco co tomu všemu dávalo aspoň nějakej smysl. Teď nic z toho nemám, necejtim a to mi přijde tak nelidský.

Děsí mě čas. Mám dojem, že ho mám šíleně málo. Už ani ne měsíc a bude mi šestnáct. Šestnáct, dopíče. Takhle se to nezdá jako moc, ale pak si uvědomim, že to znamená jen dva roky do osmnácti a ačkoliv to se pořád zdá jako dost času, uteče to a bude to kurevsky málo času. Vim, že se s osmnáctinama nic zázračně nepřehoupne, nebudu najednou dospělá nebo tak, ale je to první krok. První krok k tý zasraný dospělosti, k tomu zasranýmu stereotypnímu životu, co mě určitě čeká a kterýho se tak šíleně děsim, kterej tak šíleně nechci. Nechci, nechci, nechci.Mám dojem, že jsem nezažila ještě tolik věcí, že je nemám šanci stihnout, protože mám pocit, že to jsou věci, co se musej stihnout do těch osmnácti, protože pak na to budu stará. Což je ohromná blbost, uvědomuju si to.

Když tak čtu, sleduju něco, napadá mě, že bych odsud hrozně ráda vypadla. Nejen z tohohle místa, ale z týhle země celkově. Do do Paříže nebo do Londýna. Anebo třeba někam do Ameriky, ale to působí ještě vzdálenějc a ještě míň pravděpodobně. Vím, že na to je spousta času, vím, že se za tu dobu může triliarda věcí změnit. A vím, že se to nestane, že prostě zůstanu tvrdnout tady. Ne, že bych proti Česku něco měla, ale prostě přijde mi to tu tak obyčejný, Paříž, Londýn, prakticky cokoliv v U.S.A., působí ve všech těch příbězích mnohem kouzelněji, zajímavěji, dobrodružněji (a Paříž i Londýn jsem navštívila a co říct - bylo to tam skvělý). Je mi jasný, že to jsou jen příběhy a ve výsledku to jsou jen města jako jiný, ale já odsud vážně chci vypadnout. O tom to možná je - že odsud toužim vypadnou teď. Fakt šíleně moc. Potřebuju to. Pryč od tohohle všeho, od svýho života, od lidí, co znám. Jenže to nejde, nestane se to a tak.
Třeba jen na pár dní.
Omg, jo, nechcete se někdo sebrat, skočit na vlak a aspoň na ten poslední tejden od toho všeho utýct? (Co na tom, že se na to ptám prakticky cizích lidí, co by o to rozhodně nestáli a i kdyby - matka by mě poslala doprdele, lolz.)

Pořád jsem si nezlomila nohu nebo tak, tudíž pořád nemám důvod, nejet na adapťák. Doprdele. Nechci tam.

Mám tu plno nepřečtenejch knih, ale žádnou, kterou se mi chce číst. Nemůžu si ani vybavit žádnou, kteoru bych si fakt chtěla koupit nebo tak. Eh. Eh. Eh.
Jo, varování - nečtěte Dědičku, je to shit as fuck, divim se, že jsem všechny tři díly přežila.

Hele, ten net funguje, so, asi pudu objednat ty učebnice nebo tak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama