close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2015

Everything's good

25. září 2015 v 19:10 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Dvacet jedna dní od posledního článku, so, to hádám ukazuje, že je všechno v naprostym pořádku, nic zajímavýho se nestalo, žádný zásadní změny v mym životě a takový sračky. (A jak se tak znám, tahle jedna pitomá věta určitě shrnuje sdělení celýho článku.)

Upřímně? Ani si nevzpomínám, co se během těch dnů dělo. Škola. Víkend. Přespávání B. Škola. Víkend. Škola. Pátek doma, protože rýmička, vynechaná hospoda s lidma z gymplu, škola. Jo, návštěva bratrovy babičky (hahahahahaha, dohoda zněla, že přijedou mezi druhou a třetí a oni tu byli už po půl druhý, tak víc jak půl hodiny museli čekat na bratra, víc jak tři čtvrtě na mě a naservírovala jsem jim aww veganskej dort (kterej matka platila, chápete, dala taký prachy za dort, tady je vidět, jak moc je taky nemá ráda :D)). Jo a ofc jsem měla ty dementní narozeniny. A tak.

Vstávám často bez problému a nevadí mi, že nemůžu dál spát, ale jen ta zima, co panuje v pokoji. Jenže pár hodin na to bych si nejradši lehla a spala a zas je tu stará dobrá únava. Vážně, kde je chyba?

Ty šestnáctiny.... Čím blíž byly, tím snažší to bylo. Prostě jsem se s tim smířila a nakonec mi to bylo už )úplně uprdele. Šestnáct zní přeci jen líp, jak patnáct, že jo?

Tak nějak jsem si uvědomila, že mě opustil ten problém mluvit s lidma, což bylo strašně zvláštní. Pořád to je zvláštní. Ale líbí se mi to, vždycky si přijdu tak... já nevim, možná jako trochu lepší a sebevědomější člověk, když něco takýho zvládnu.
Myslim teda takovýto, že nemám problém jít se v obchodě na něco zeptat těch lidí odtamaď a tak. Žádná nervozita, žádnej stud. S hovorem s vrstevníkama je to komplikovanější, tam prostě nemám o čem mluvit, you know.
Mám se asi furt steně. Tak nijak a neutrálně, jen občas s pocitama hrozný beznaděje a smutku, ale jinak nic moc. To je fajn.
A asi už jsem se s tou prázdnotou konečně nějak smířila.

R. je celkem dost v prdeli a mně je ho hrozně líto. Ono napsat svojí holce, jak ji milujete a že ať vás radši zabije, než aby se s váma rozcházela a dostat odpověď, že spolu přece nechoděj, ačkoliv se chovala jako kdyby jo a vypadalo to tak, tak, eh, au. Zvlášť, když si pak uvědomíte, že už ty city k ní tak silný nejsou, poněvadž jste na ni čekali moc dlouho, to by sice bylo dobrý, ale ne, když se pak zakoukáte do kluka, o kterym nevíte, jesi je taky na kluky (a dost pravděpodobně ne).
Tu holku bych zabila. Jakože fakt. Mi přišla jako píča už dřív, kdy mi říkal, že je do ní zamilovanej a on se jí asi líbí taky, ale ona furt chce nějaký velký gesto, so lol. Ale prostě... chápete, ona se chová, jakoby spolu chodili, raduje se, že ten a ten den bude jejich výročí, vyspí se s nim, ví, že on ji miluje... a pak mu řekne, že spolu nechoděj. Oh my fucking god. Kill her please.
Ale na jednu stranu přiznávám, že mě těší, že to jsem já, komu o tom všem povídal a tak. Možná je to proto, že jsem zrovna byla po ruce, ale to je jedno, stejně to znamená, že mu jsem aspoň trochu blízká, ne? A je to pěknej pocit, že jsem někomu dost blízká na to, aby se mi svěřoval a s takovejma věcma.

V posledních dnech si uvědomuju, jak strašně moc nemám co dělat. Nechce se mi sledovat žádnej seriál, co tu mám, internet je na stahování moc pomalej a číst se mi nechce, cuz prostě se mi nechce do toho Hobita a najednou nemám, co dělat. Nechápu, čim jsem trávila čas dřív, huh.

Zejtra se chystám na otaku sraz s H., ta otaku spolužačka, vážně doufám, že to bude dobrý a tak.

Poslouchám Farnu a říkám si, že ona přeci jen neni špatná. Jo, ty tečky jsou klišé and that stuff, ale stejně jsou fajn (minimálně, pokud si ty texty někde nepročítáte, pak si uvědomíte, že jsou ještě primitivnější, než jste mysleli) a při jejich poslechu si uvědomuju, jak moc vystihovala moje pocity pár měsíců zpátky.

I'm home, bitches

4. září 2015 v 17:16 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Jsem doma něco málo přes půl hodiny a už brečim kvůli S. a faktu, že maj s T. "po osmi měsících vztahu společné fotky". Nemám tušení proč, dopíče. Možná protože jsem s ní sama chtěla fotku kdovíjak dlouho a lol, to jediný, co se podobá společný fotce je fotka, kde jsou naše nohy, její ruce a část trupu. Možná protože jim to prostě nepřeju a štve mě, že jsou furt spolu. Možná protože jsem prostě píča a idk.
Sere mě to. Fakt. Jako dopíče... Kdybych k ní něco cejtila, ok, ale takhle je to jen divný.
(Jooo, bylo by to jednoduší, kdybych těma dvěma furt nestalčila ask, jenže prostě... to už je zvyk.)

Adapťák nakonec nebyl tak zlej, jak jsem se bála. Ty lidi působěj hrozně fajn. Hlavně kluci teda, u holek prostě... idk, co si myslet, jako, taky působily mile a tak, ale... nevim, u těch kluků to bylo takový doopravdovější? Neni tam žádná holka, která by mi byla fakt mega sympatická a jako "Jooo, s tou se chcu bavit!", ale s některejma jsem se bavila víc a jsou fajn, asi. Já nevim, neznám je, chápete. Navíc... zprvu takhle asi všichni působěj mile a ažpak se víc projevjej, ne?
V buse jsem seděla s tou holkou, co si sedla vedle mě ve třídě a pamatovala si mě z příjimaček, R. Ukázalo se, že je otaku a taky mi ukázala jednu hrozně super skupinu - Yellowcard, chtěla jsem sem od nich dát tématicky nějakou písničku, ale mám pomalej net, tak jsem na to líná, srry.
Třídní působí taky mile, eh.

Ubytování byl děs, lol. Asi jsem rozmazlenej Pražák, ale jako co, no. A nevařili moc dobře.

Kurevsky mě bolej nohy, stehna. Jo, to mi připomíná - většina těch holek je drobná a úpe hubeňounká, pomalu kost a kůže a ty jejich nohy a omg... přijdu si vedle nich tlustá as fuck.
Celej víkend se nehnu z domu, lel.

A jak jste se měli vy?

This fear in me.

1. září 2015 v 19:53 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Celou tu dobu jsem věděla, že na ten adapťák nechcu. Věděla jsem to, ale necejtila. Jo, teď to na mě padlo, je mi z toho smutno a nejradši bych jen ležela a brečela (jenže to zas nejde, well). Takovej ten mix smutku, beznaděje, bezmocnosti a kompletního zoufalství, ale asi i trochu nějakýho smíření a prostě "co nadělám, že jo".

Mám strach a je mi jasný, že budu trapná, jako... já nevim, schody ve výtahu (??????? wtf, just wtf). Že všichni budou mít takej typ tašky a já takovej, že budou mít tolik věci, já tolik, že tohle, že oni tamto. Vim, že to až moc řešim a rozebírám. Že bych si neměla dělat tolik hlavu z toho, co si kdo myslí, ale na rovinu - budu ve společnosti devět a dvaceti cizích lidí, se kterejma se budu pravděpodobně stýkat další čtyry roky a tak prostě... Jsou cizí, ale ne kolemjdoucí kdo ví kde a tak mi na tom záleží. Nechci hned bejt za dementa.

Taky mě to děsí celkově, protože prostě "KOUKEJTE MÍT SPACÁKY!!! Ten objekt neni úplněn opravenej. Budeme v lese. Nebudete mít čas. Bude tam nějakej paintball, lezení po lanech, blabla." a prostě... tohle jsou přesně ty věci, který mě neberou. Hlavně mě děsí to ubytování, lel. Co to do háje musí bejt, když máme mít spacáky, hm?

Loool. Slzy. By mě zajímalo, jestli, kdybych je přestala zahánět, bych se nakonec fakt rozbrečela anebo bych zas jen měla mokrý oči. Asi to druhý.

Deptá mě, že si s sebou neberu Králíčka, toho svýho nejmilovanějšího plyšáka. Je to blbost just... v těch chvílích, kdy mi bylo smutno, jsem ho vždycky měla u sebe a bylo by hrozně fajn ho tam mít. Ale jo, nechci vypadat ještě praštěnějc. Ne, že bych se styděla za to, že spim s plyšákama, ale prostě mi jde o to, že to jsou cizí lidi a prostě... vážně jim nechci přidávat důvody, proč by mě měli hejtit předem.
Jsem srab.

Vim, že to řešim hrozně moc, že to je blbost and that stuffs, ale prostě... Já nevim. Nejvíc ze všeho bych chtěla, abych tohle všechno mohla někomu říct, někomu, komu by na mě záleželo a zajímalo ho to, aby mě někdo objal a uklidňoval mě, že to bude dobrý, že to zvládnu. Jo jasně, po prohlášeních, že to nepřežiju mi kamarád řikal, jak to bude dobrý, plno dalších lidí mi řeklo, že to bude v pohodě anebo že to jsou jen necelý tři dny, ale nikdo prostě... Víte, jak to myslim, ne?
Tohle jsou ty chvíle, kdy mi prostě doopravdy někdo takhle blízkej příšerně chybí. (S. na tohle byla vždycky tak úžasná.)

Ten první den jsem nějak zvládla. Na metru se se mnou sešel kamarád, R., kterej je teď ve druháku, protože jsem nechtěla jít sama a protože má třídu vedle mě a bylo jednoduší, když mě k ní dovedl, protože co na tom, že je hned vedle schodů, já bych ji hledala jak kretén.

Byla jsem vyděšená a nervozní a dřepla si na první místo, který jsem viděla. Tudíž jsem skončila obklopená klukama. Ne, že by mi vadili kluci sami o sobě, ale asi to je trochu divný a "takhle si kamarádky neudělám". Ten kluk, co seděl na tom místě vedle místa, kde sedim já, na mě tak čuměl, s takovou směsicí pobavení a soucitu nebo tak něco, musela jsem vypadat fakt vynervovaně a zděšeně a tak, hah. Pak si vedle mě naštěstí přisedla jedna holka, která působila děsně mile, so. (A pamatovala si mě a moje boty z příjimaček, vlastně myslim, že se mnou i pár minut mluvila.)
Zapomněla jsem si penál, já kretén. Já věděla, že jsem si ty věci měla přichystat den dopředu, ale to nééé, moc jednoduchý, já to zvládnu. Naštěstí mi půjčovala propisku ta slečna vedle mě, eh.

Včera mi psala S., aby mi popřála hodně štěstí. To bylo pěkný. Já jí žel odepsala, když už byla oflajn, tak jsem jí ráno psala na vajbr, no nejsem zlatá? ♥ Odpoledne mi hned psala, aby se zeptala, jaký to bylo a tak jsme si chvíli povídaly a vyprávěly. Takhle většinou působí hrozně fajn, no.

B. mě chce příští tejden vidět, to je fajn.

Mám vážně hroznej strach, je mi smutno a připadám si pitomě, že to tak řešim a rozebírám.

A určitě jsem něco zapomněla. Něco důležitýho. Nic mě nenapadá, ale určitě. Doprdele.

(Haha. Vážnej nadpis v porovnání s článkem, coo?)