This fear in me.

1. září 2015 v 19:53 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Celou tu dobu jsem věděla, že na ten adapťák nechcu. Věděla jsem to, ale necejtila. Jo, teď to na mě padlo, je mi z toho smutno a nejradši bych jen ležela a brečela (jenže to zas nejde, well). Takovej ten mix smutku, beznaděje, bezmocnosti a kompletního zoufalství, ale asi i trochu nějakýho smíření a prostě "co nadělám, že jo".

Mám strach a je mi jasný, že budu trapná, jako... já nevim, schody ve výtahu (??????? wtf, just wtf). Že všichni budou mít takej typ tašky a já takovej, že budou mít tolik věci, já tolik, že tohle, že oni tamto. Vim, že to až moc řešim a rozebírám. Že bych si neměla dělat tolik hlavu z toho, co si kdo myslí, ale na rovinu - budu ve společnosti devět a dvaceti cizích lidí, se kterejma se budu pravděpodobně stýkat další čtyry roky a tak prostě... Jsou cizí, ale ne kolemjdoucí kdo ví kde a tak mi na tom záleží. Nechci hned bejt za dementa.

Taky mě to děsí celkově, protože prostě "KOUKEJTE MÍT SPACÁKY!!! Ten objekt neni úplněn opravenej. Budeme v lese. Nebudete mít čas. Bude tam nějakej paintball, lezení po lanech, blabla." a prostě... tohle jsou přesně ty věci, který mě neberou. Hlavně mě děsí to ubytování, lel. Co to do háje musí bejt, když máme mít spacáky, hm?

Loool. Slzy. By mě zajímalo, jestli, kdybych je přestala zahánět, bych se nakonec fakt rozbrečela anebo bych zas jen měla mokrý oči. Asi to druhý.

Deptá mě, že si s sebou neberu Králíčka, toho svýho nejmilovanějšího plyšáka. Je to blbost just... v těch chvílích, kdy mi bylo smutno, jsem ho vždycky měla u sebe a bylo by hrozně fajn ho tam mít. Ale jo, nechci vypadat ještě praštěnějc. Ne, že bych se styděla za to, že spim s plyšákama, ale prostě mi jde o to, že to jsou cizí lidi a prostě... vážně jim nechci přidávat důvody, proč by mě měli hejtit předem.
Jsem srab.

Vim, že to řešim hrozně moc, že to je blbost and that stuffs, ale prostě... Já nevim. Nejvíc ze všeho bych chtěla, abych tohle všechno mohla někomu říct, někomu, komu by na mě záleželo a zajímalo ho to, aby mě někdo objal a uklidňoval mě, že to bude dobrý, že to zvládnu. Jo jasně, po prohlášeních, že to nepřežiju mi kamarád řikal, jak to bude dobrý, plno dalších lidí mi řeklo, že to bude v pohodě anebo že to jsou jen necelý tři dny, ale nikdo prostě... Víte, jak to myslim, ne?
Tohle jsou ty chvíle, kdy mi prostě doopravdy někdo takhle blízkej příšerně chybí. (S. na tohle byla vždycky tak úžasná.)

Ten první den jsem nějak zvládla. Na metru se se mnou sešel kamarád, R., kterej je teď ve druháku, protože jsem nechtěla jít sama a protože má třídu vedle mě a bylo jednoduší, když mě k ní dovedl, protože co na tom, že je hned vedle schodů, já bych ji hledala jak kretén.

Byla jsem vyděšená a nervozní a dřepla si na první místo, který jsem viděla. Tudíž jsem skončila obklopená klukama. Ne, že by mi vadili kluci sami o sobě, ale asi to je trochu divný a "takhle si kamarádky neudělám". Ten kluk, co seděl na tom místě vedle místa, kde sedim já, na mě tak čuměl, s takovou směsicí pobavení a soucitu nebo tak něco, musela jsem vypadat fakt vynervovaně a zděšeně a tak, hah. Pak si vedle mě naštěstí přisedla jedna holka, která působila děsně mile, so. (A pamatovala si mě a moje boty z příjimaček, vlastně myslim, že se mnou i pár minut mluvila.)
Zapomněla jsem si penál, já kretén. Já věděla, že jsem si ty věci měla přichystat den dopředu, ale to nééé, moc jednoduchý, já to zvládnu. Naštěstí mi půjčovala propisku ta slečna vedle mě, eh.

Včera mi psala S., aby mi popřála hodně štěstí. To bylo pěkný. Já jí žel odepsala, když už byla oflajn, tak jsem jí ráno psala na vajbr, no nejsem zlatá? ♥ Odpoledne mi hned psala, aby se zeptala, jaký to bylo a tak jsme si chvíli povídaly a vyprávěly. Takhle většinou působí hrozně fajn, no.

B. mě chce příští tejden vidět, to je fajn.

Mám vážně hroznej strach, je mi smutno a připadám si pitomě, že to tak řešim a rozebírám.

A určitě jsem něco zapomněla. Něco důležitýho. Nic mě nenapadá, ale určitě. Doprdele.

(Haha. Vážnej nadpis v porovnání s článkem, coo?)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mei (to--the--edge--of--night) | Web | 2. září 2015 v 21:19 | Reagovat

aww teď už tam asi jsi, co? jdu pozdě :/ držím ti úplně všechny palce a úplně chápu ten strach a přílišný rozebírání všeho ale věř mi, že se nemáš čeho bát, bude to okay a prostě jo ^^ tak, no, good luck i potom ve škole, snad tam budou nějaký fajn lidi (;

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama