close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2015

And there's no place like home

24. října 2015 v 21:53 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Jsou chvíle, který mě nutěj pochybovat, jestli jsem vážně tak v pořádku, jak tvrdim.
Jsou chvíle, kdy šílim a chci vypadnout ze svý kůže, ze svýho těla, daleko od sebe.
Jsou chvíle, kdy mám dojem, že už prostě nemůžu.

Jsou chvíle, kdy sedim ve vaně, pozoruju jak se mi kouří z nohy, když ji přehodim přes okraj a toužim se rozpustit, jako malá mořská víla (ta původní, ne od Disneyho, kdybyste nevěděli a divili se, co to melu za sračky).
Taky lituju toho, že jsem zrovna pár tednů zpátky vyhodila ty žiletky, co jsem tu měla schovaný, jakože "co by kdyby", s tim, že už to přece nedělám a nepotřebuju žádnou pojistku, poněvadž tady zrovna žádný nejsou a já jsem líná hledat jakoukoliv jinou ostrou věc. A nehty jsou tupý a nebolí to dost a je divný cejtit, jak mi za nehtama zůstáva kousíčky tý vrchní kůže.
A koukám na twitter. Skoro brečim a nevim proč. A prostě takovýto "I fucking can't take this anymore. I can't. I can't. I can't. I don't wanna this. I fucking don't wanna."
O něco pozdějc se rozhodnu, že je načase z tý vany vylézt, ale dosáhnu jen toho, že sedim na podlaze, zabalená v ručníku, opřená o vanu a představa, že bych se měla zvednout mi přijde tak vzdálená.
Nakonec se zvedám jen proto, abych došla pro tu cigaretu, co jsem pár dnů předtim čajzla matce (stydim se, fakt, ale já vážně nejsem schopná si dojít koupit vlastní, jak se to dopíče dělá? jaký mám asi tak koupit?) a eh, buď dělám něco špatně anebo to se mnou nic nedělá.

No a pak najednou lup, šup a všechno je to pryč. Všechny ty pocity a myšlenky, ze kterejch jsem šílela, jen klid a prázdno a já ani nevím, kdy se to stalo.

___________________________________________________________________________________

Víte co je kinda funny? Bude to už rok, co se s ní vyspala (zjišťuju, že nejsem schopná používat to slovo na p) a já ještě pořád nebyla schopná posunout se dál. Jo, nic k ní necejtim a o to je to snad horší. To, že mám pořád tendenci těm dvěma sjíždět asky a twittery a fejsbušky, abych věděla, co je novýho. Že mě kurtě sere, že jsou spolu a nepřeju jim to, jak to jen jde. Že ji mám pořád tendenci neustále řešit.
Je mi ze mě vážně zle.
Co je se mnou špatně? Proč se tak chovám?

Když už jsme u toho, ve středu jdu nejspíš ven s T.

Založila si twitter. Hele, S. jsem ještě zkousla, ale i T.? Jako, fakt děkuju. Doopravdy mám potřebu číst jejich zamilovaný tweety, navrch s tweetem o tom, jak jim k pohodovýmu ránu chybí už jen cigareta po sexu.
Chcípněte pls.
Vim, že to typicky moc hrotim, jenže ten twitter byl tak nějak místo, kam jsem mohla utíkat a který bylo tak nějak prostě "moje". A teď ho maj ty dvě a já se při sjíždění příspěvků musim děsit toho, co tam zas postnout. Fakt?
No děkuju pěkně, že mě musíte připravit o tohle.
Tak mám druhej, novej, anonymní, na takovýty... výžblepty mýho mozku, když to sojí o něco víc za hovno? A taky abych měla kam utýct, až to na tom druhym nevydržim s těma dvěma. Here, if you want (but you don't, trust me).

___________________________________________________________________________________

Astoria je super.
Teda, první poslech byl jako "ehhh, wat, to... neni to špatný, ale... je to jiný... neni to ono, nejsou tu ty pocity a nemám chuť se v tý hudbě potopit". Byla jsem trochu zklamaná.
A pak jsem to slyšela podruhý.
A po třetí.
A zjistila jsem, že je to naprosto skvělý. Jen to chce víc času.

Every masterpiece I'd write again
You'll always be my porcelain
I crossed my heart but I stuttered too
So truth or dare was I good to you?
And I had enough of you all to myself
Still right beside you in sickness and health
Forever after you will be my home
And there's no place like home

Tohle je hrozně super (pokud teda znáte jejich další písničky).


Budeme se stěhovat. Už je to stoprocentní. Prvního matka snad dostane klíče, což je hrozně hustý, poněvadž ona myslela, že to bude spíš tak v lednu.
Budu mít vlastní pokoj, lidi! Po těch letech, kdy to byl jen marnej sen, jsem se konečně dočkala!
Konečně budu mít na zdi tu duhovou vlajku, co mi takhle jen leží ve skříni (už víc jak rok, uhhh).

Jo a mám povolený to barvení vlasů (jenže si za to teď nemůžu dovolit dávat prachy, fuck it) a objednala jsem si ty roztahováky. Jen ta ženská mi furt neodepsala, tak mám strach, jestli ty její stránky už nejsou ňáký starý a už se neozve. Doufám, že se ozve, abych to nemusela objednávat jinde, cuz tyhle jsou zaprvý pěkný a za druhý fakt levný, eh.


___________________________________________________________________________________

Nemůžu se zbavit těch pocitů, že nikam nepatřim a nezapadám. Ale hlavně se nemůžu zbavit toho pocitu, že už ani sama nevim, kym bych chtěla bejt, jak bych chtěla vypadat. Alespoň tohle jsem vždycky věděla. Teď vim jen, že chci bejt všechno, jen nechci bejt já.
Mám toho po krk.
Chci jít dál a chci bejt jiná a lepší a nechci bejt taková píča. Nechci bejt vším, co nesnášim.

Yesterday evening. (But the fucking internet, you know.)

13. října 2015 v 6:46 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Občas plácnu nějakou blbost a to mi připomene, proč se vlastně tak šíleně nemůžu vystát, proč nechápu, proč je někdo ochotnej se mnou trávit nějakej čas a tak. Proč mě nikdy nikdo nepošle otevřeně doprdele, cuz jsem píča a nechce se mnou mít nic společnýho.

...

Vážně mě ničí, když se B. trápí kvůli tomu chlapci, do kterýho je zamilovaná a já prostě nevim, co říct. Netušim, jak cejtí a nedovedu si to představit. Protože si to nepamatuju, jaký to je milovat a jaký to je trápit se neopětovanou láskou. Nepamatuju si lásku
Pamatuju si, že mi přišla silná a úžasná a že to bylo prostě něco skvělýho, ale nepamatuju si ten pocit, jako takovej.

...

V sobotu jsem koukala na Princeznu a žabáka (bože, to je tak úžasný, jaktože to vůbec nemá fejm? šak je to totálně dokonalý) a idk.
Tak nějak jsem si uvědomila, že jsem pořád počítala s tim, že tohle všechno přejde, že zas začnu normýlně cejtit, že se jednou zas znova zamiluju, že budu mít jinej vztah a tak a prostě i don't care, jenže kde jsem tu jistotu vzala? Co když jsem měla jenom jednu šanci, tu jsem posrala a už mám prostě smůlu? Ono vždyť ani prostě neni jedinej důvod, proč bych si nějakou další šanci měla zasloužit.
Je to deprimující, děsivý a podporující tu šílenou beznaděj.
Ale už je mi to taky jedno, haha.

...

Hele, teď vás asi pobavim. Pamatujete, jak jsem psala, že jsme s B. dělaly takýty kruhy, rádoby rituál, kterej jsme pohřbily v tý její plesnivý tašce? No tak tyvole, teď tu jsou věci, díky kterejm to vypadá, jakoby to fungovalo a vážně by to dávalo smysl a lol :'DDDDD Ik, jsou to náhody a píčoviny, ale stejně je to divný! Ty náhody jsou divný!

Z těhle důvodů mě občas vážně napadá, jestli s tou S. třeba nakonec doopravdy neskončim. Idk. Mám takový tušení, lol? Nevim proč. Ne, že bych o to nějak stála. Jen se toho nemůžu zbavit. Je to sračka. Nebude to tak, tudíž klid. (By S. první musela přestat bejt taká píča, že jo.)

...

Když jsme u toho - S. mi tuhle oznámila, že jsem její nejdůvěryhodnější kamarádka (původně použila pojem bff, ale podotkla jsem, že jestli ten pojem používá seriózně, tak je divná). What the hell. Vždyť se už jakou dobu bavíme jen hrozně málo, mám dojem, že už ji neznám and that stuffs a ona mi řekne tohle. Nehledě na to, že pak mi kolikrát napíše, jí odepíšu a ona už se odepsat neuráčí a prostě jakoby se jí chvíli chtělo si se mnou psát, chvíli ne a pak tohle, jo? Prostě, aha no, lol, padám smíchy, cos hulila, holka.

...

Přemejšlim, že si roztáhnu uši. Jen trochu. Problém je v tom, že to ty roztahováky zas musim objednat přes internet a to je... nevim, musim se k tomu odhodlávat víc, než kdybych se prostě sebrala a zašla někam do obchodu. Navíc, nevim, jestli brát rovnou dvě velikosti, ať neplatim poštovný víckrát anebo je to zbytečný a měla bych vzít jednu a až pak uvidim dál. A taky jestli ty spirálky nebudou vypadat divně, když je budu mít v obou uších (cuz, to jen abych to roztáhla, pak chci plug bo jak se tomu nadává). Ale to řešim nejmíň ze všeho.

...

Měli jste někdy kakaový boby? Zejtra si je snad zajdu koupit, jsem na to hrozně zvědavá. A taky budem s matkou dělat domácí veganskou nutelu, mhhhm.

Poslední dobou bych furt něco jedla. (A sere mě naše váha. Mi je schopná jeden den ukázat tolik a druhej den o čtyry kila míň, to i další den a pak zas o čtyry kila víc, wutt? Kdo se v tom má vyznat?)

I'll burn like a wildfire

5. října 2015 v 19:04 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
(Nevíte, co jsem to chtěla žvatlat?)
Wildfire je úžasný. O to víc, když vezmu v úvahu, jak už jsem byla zoufalá, že se k tomu nedostanu, protože ten zatracenej internet. Nejdřív jsem na youtube našla jen nějakej rok starej teaser, ale i tak prostě... bylo to skvělý. A když se mi pak podařilo stáhnout tu konečnou verzi? Oh my fucking gosh. I love it.

You say you're still here but you found a new home
I say that's a nice way to say I'm alone
(Tohle se mi úplně šíleně líbí. Teda, celý se mi to šíleně líbí, ale chápete.)

Bavila jsem se o nich s S. Začalo to tim, že jsme si psaly a ona mi pak naednou píše, že jsou super. No a pak to pokračovalo. Tvrdí, že je Josh ošklivej, že na Fall Out Boy a Imagine Dragons to nemá a pak poslala Here's To The Zero s komentářem, že to je jak o něco lepší One Direction. Chápete to. Jak dopíče může srovnávat Marianas Trench a One Direction? Jak? Jako jo, oboje maj love songy, ale to je tak všechno a oni sou přece něco úplně jinýho, to prostě nejde srovnávat. A ona se hádala, že to de srovnávat. Prostě wtf.
A poučovala mě o Save Rock And Roll, přitom to album mám od Fall Out Boy naposlouchaný nejvíc a tak omg. Pls. Neděj ze mě blbku.

Včera jsme si psaly asi tři hodiny a um... Jinak působila celkem fajn a v pohodě, you know. A dokonce bylo aj jako o čem nějak mluvit a tak. Tak asi fajn.
Má ten diář, kterej si chci taky pořizovat, náhody, pls, je to nutný?
Dneska dopoledne. V době školy. Mi posílala na viber fotku toho, že už má konečně plug a že se musí pochlubit. What the hell. Proč tak najednou. A pak ještě něco.
Haha, sere mě, když jí prostě něco odepíšu a ona už se nenamáhá odpovědět. Nejvíc, když se bavíme o tom, že kdyby mi matka dovolila tu kočku, tak musim přes ní a já jako že proč přes ní a ona mi neodpověděla. Na úplně jasnou otázku. Tak co to dopíče je?

Jo a teď jedna perlička k uzavření S. tématu. Z jednoho jejího twítu (řikala jsem, že si založila twitter? má tam fakt úděsnou ikonku, lol. a určitě si ho založila jen kvůli tomu, aby mě mohla stalčit, když jsem měla zámeček, určitě!!!) to vypadá, že bude stěhovat do Prahy. Úpe what the fuck. Já ji tu nechci. A chci o tom vědět víc. Jestli jako vážně. A jestli už někdy v blízký době nebo je to otázka až po střední nebo tak. A proč.

...

Tahle fotka mi přijde hrozně cool. Ani nevim proč, možná 'kompozicí', barvama nebo nevim. Možná tim, že na ní moje nohy nevypadaj zas tak moc tlustě. Nejradši bych si ji hodila na ikonku na twitter a ask, ale, wellp, je mi to blbý, cuz idk... aby to nepůsobilo moc... jak to říct. Tak se s ní pochlubim aspoň tady.

...

Minulej tejden jsme na ZSV dělali ten Baumn-test, mimojiný mi tam vyšlo, že se soustředim na minulost. První reakce byla úplně "what the hell, co to je za sračku, já žiju přítomností, kreténi" a pak jsem tak nějak uvažovala a víte co? Ono na tom asi něco je. You know, na tom neustálym řešení S. a jen tak ze zvyku tendencí kontrolovat, jestli T. neodpověděla na asku, neschopnost smazat ty věci, co mi kdy napsala/vyoftila/whatever (jo, mám hroznej strach, že když to udělám, budu toho jednou litovat, nevim proč) a tak. Ehehehehehehe. Jak se toho zbavit?
Jo a taky jsem prej hrozně infantilní (no dobře, to jsem čekala, to víte, já jsem na svou dětinskost ale vždycky byla hrdá), že mám nějaký nedořešený problémy (loool?) a - pozor - jsem upnutá na matku :DDDDDDDDDDDDDDDDDDD (Ne, dobře, hádám, že to tam prostě vyšlo jen proto, že otce neznám, tak na něj ani upnutá bejt nemůžu, že jo.)

Matka. Prostě. Eh. Před chvíli mi víceméně vynadala, protože jsem řekla, že chci zkusit dělat rejžový mlíko. Tyvole. Ona ne, aby to brala positivně, že to vyjde levnějc, než sojovoý. Ona má prostě kecy, že dělám píčoviny a že blbě skončim. Jakože.... Aha.... Se už jen směju.
Prostě proč nepodkopávat většinu z toho co dělám/chci/whatever, že? To přece rodiče maj dělat a tak, že :-)
A zakázala mi obarvit si vlasy. Tak ji s tim prostě budu ještě chvíli buzerovat a jinak to spáchám i tak bo nevim. Seru na to. Kdyby aspoň měla rozumnej důvod, ale jí jde očividně o to, že lidi, co mě potkaj si řeknou, že co to mám za matku, že mě nechá se takhle obarvit. Lol. Jí jde o názor lidí, co ji neznají, v životě ji neuvidí, ona neuvidí je a tak...
Myslim, že mi jí je svym způsobem líto.

...

Mám super spolužáky, you know. Jsem nevěřila, že když přejdu na novou školu, budou tam lepší lidi a lepší kolektiv, než na základce, ale víte co? Ono to tak fakt je. Jasně, možná jen zatim, časem se to asi nějak zhorší, nevěřim, že by to tak dobrý mohlo vydržet. Ale na druhou stranu nemyslim, že by se tam z kohokoliv vyvinuli takový namyšlený píčusové, jací se mnou chodili do třídy dřív.

Učitel na češtinu mě má očividně za hroznýho punkera.

...

Že občas zapomínám vnímat okolí, jako dobře. Ale ve chvíli, kdy zapomenu vnímat sama sebe, je to divný, jakože když mi to pak dojde. Nejdivnější, když prostě ok, dobrý a pak najednou... cuk, uh, od kdy je mi smutno? Proč? Co? Ehm? Nestíhám sama sebe asi.

...

Mám trochu strach, protože wellp, tuhle jsem tak přemejšlela o S. (co jsem to řikala, že s tim tématem pro tenhle článek končim, lel? srry) a najendou jsem z nějakýho důvodu prostě dostala strach. Strach z toho, co bych cejtila, kdyby se mi znovu zaplo to cejtění, jestli bych třeba zas necejtila to, em, ehm, you know, nebudu to řikat.

...

Nenávidim ty chvíle, kdy si uvědomim, že se mi nelíbí, že jsem sama. Když ležim v posteli a přeju si, abych tam nebyla tak sama.