Jsou chvíle, který mě nutěj pochybovat, jestli jsem vážně tak v pořádku, jak tvrdim.
Jsou chvíle, kdy šílim a chci vypadnout ze svý kůže, ze svýho těla, daleko od sebe.
Jsou chvíle, kdy mám dojem, že už prostě nemůžu.
Jsou chvíle, kdy sedim ve vaně, pozoruju jak se mi kouří z nohy, když ji přehodim přes okraj a toužim se rozpustit, jako malá mořská víla (ta původní, ne od Disneyho, kdybyste nevěděli a divili se, co to melu za sračky).
Taky lituju toho, že jsem zrovna pár tednů zpátky vyhodila ty žiletky, co jsem tu měla schovaný, jakože "co by kdyby", s tim, že už to přece nedělám a nepotřebuju žádnou pojistku, poněvadž tady zrovna žádný nejsou a já jsem líná hledat jakoukoliv jinou ostrou věc. A nehty jsou tupý a nebolí to dost a je divný cejtit, jak mi za nehtama zůstáva kousíčky tý vrchní kůže.
A koukám na twitter. Skoro brečim a nevim proč. A prostě takovýto "I fucking can't take this anymore. I can't. I can't. I can't. I don't wanna this. I fucking don't wanna."
O něco pozdějc se rozhodnu, že je načase z tý vany vylézt, ale dosáhnu jen toho, že sedim na podlaze, zabalená v ručníku, opřená o vanu a představa, že bych se měla zvednout mi přijde tak vzdálená.
Nakonec se zvedám jen proto, abych došla pro tu cigaretu, co jsem pár dnů předtim čajzla matce (stydim se, fakt, ale já vážně nejsem schopná si dojít koupit vlastní, jak se to dopíče dělá? jaký mám asi tak koupit?) a eh, buď dělám něco špatně anebo to se mnou nic nedělá.
No a pak najednou lup, šup a všechno je to pryč. Všechny ty pocity a myšlenky, ze kterejch jsem šílela, jen klid a prázdno a já ani nevím, kdy se to stalo.
___________________________________________________________________________________
Víte co je kinda funny? Bude to už rok, co se s ní vyspala (zjišťuju, že nejsem schopná používat to slovo na p) a já ještě pořád nebyla schopná posunout se dál. Jo, nic k ní necejtim a o to je to snad horší. To, že mám pořád tendenci těm dvěma sjíždět asky a twittery a fejsbušky, abych věděla, co je novýho. Že mě kurtě sere, že jsou spolu a nepřeju jim to, jak to jen jde. Že ji mám pořád tendenci neustále řešit.
Je mi ze mě vážně zle.
Co je se mnou špatně? Proč se tak chovám?
Když už jsme u toho, ve středu jdu nejspíš ven s T.
Založila si twitter. Hele, S. jsem ještě zkousla, ale i T.? Jako, fakt děkuju. Doopravdy mám potřebu číst jejich zamilovaný tweety, navrch s tweetem o tom, jak jim k pohodovýmu ránu chybí už jen cigareta po sexu.
Chcípněte pls.
Vim, že to typicky moc hrotim, jenže ten twitter byl tak nějak místo, kam jsem mohla utíkat a který bylo tak nějak prostě "moje". A teď ho maj ty dvě a já se při sjíždění příspěvků musim děsit toho, co tam zas postnout. Fakt?
No děkuju pěkně, že mě musíte připravit o tohle.
Tak mám druhej, novej, anonymní, na takovýty... výžblepty mýho mozku, když to sojí o něco víc za hovno? A taky abych měla kam utýct, až to na tom druhym nevydržim s těma dvěma. Here, if you want (but you don't, trust me).
___________________________________________________________________________________
Astoria je super.
Teda, první poslech byl jako "ehhh, wat, to... neni to špatný, ale... je to jiný... neni to ono, nejsou tu ty pocity a nemám chuť se v tý hudbě potopit". Byla jsem trochu zklamaná.
A pak jsem to slyšela podruhý.
A po třetí.
A zjistila jsem, že je to naprosto skvělý. Jen to chce víc času.
Every masterpiece I'd write again
You'll always be my porcelain
I crossed my heart but I stuttered too
So truth or dare was I good to you?
And I had enough of you all to myself
Still right beside you in sickness and health
Forever after you will be my home
And there's no place like home
You'll always be my porcelain
I crossed my heart but I stuttered too
So truth or dare was I good to you?
And I had enough of you all to myself
Still right beside you in sickness and health
Forever after you will be my home
And there's no place like home
Tohle je hrozně super (pokud teda znáte jejich další písničky).
Budeme se stěhovat. Už je to stoprocentní. Prvního matka snad dostane klíče, což je hrozně hustý, poněvadž ona myslela, že to bude spíš tak v lednu.
Budu mít vlastní pokoj, lidi! Po těch letech, kdy to byl jen marnej sen, jsem se konečně dočkala!
Konečně budu mít na zdi tu duhovou vlajku, co mi takhle jen leží ve skříni (už víc jak rok, uhhh).
Jo a mám povolený to barvení vlasů (jenže si za to teď nemůžu dovolit dávat prachy, fuck it) a objednala jsem si ty roztahováky. Jen ta ženská mi furt neodepsala, tak mám strach, jestli ty její stránky už nejsou ňáký starý a už se neozve. Doufám, že se ozve, abych to nemusela objednávat jinde, cuz tyhle jsou zaprvý pěkný a za druhý fakt levný, eh.
___________________________________________________________________________________
Nemůžu se zbavit těch pocitů, že nikam nepatřim a nezapadám. Ale hlavně se nemůžu zbavit toho pocitu, že už ani sama nevim, kym bych chtěla bejt, jak bych chtěla vypadat. Alespoň tohle jsem vždycky věděla. Teď vim jen, že chci bejt všechno, jen nechci bejt já.
Mám toho po krk.
Chci jít dál a chci bejt jiná a lepší a nechci bejt taková píča. Nechci bejt vším, co nesnášim.

