Listopad 2015

We’ll stay golden when we’re black and blue

30. listopadu 2015 v 20:00 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Sawubona, milí, zlatí! Jsem se dlouho neozvala, co? No dobře, zas tak dlouho to nebylo. Poslední tejdny byly z většiny... prostě stejný, jako vždycky, you know? Snad jen, že je awesome mít vlastní pokoj a mám pocit, že matka je o něco příjemnější než dřív. Oh a mám dvě nový knihovny, původně jsem měla mít jen jednu, ale vedle tý starý vypadala tak blbě, že se mě dědovi zželelo a koupil mi ještě jednu, abych měla vedle sebe dvě stejný. Nahh-

Well we're lost, waiting to be found
Maybe we need something different now
For every broken bone and every lie you've told

(Mimochodem, koukněte na ten klip, je vážně boží!)

Škola je fajn. Lidi jsou hrozně fajn, pořád. A kromě fyziky ani moje známky nejsou žádná tragédie a to hlavně proto, že na to občas celkem seru. Tak nevim, co maj všichni s tim, že při přestupu na střední se většinou zhoršej známky než se do toho člověk zažije.
Nejlepší známky mám z biologie, což mi přijde hrozně funny, poněvadž tohle nikdy nebyl předmět co by mi nějak výrazně šel anebo mě bavil.

Jsem znechucená svojí postavou a tak se snažim nejíst. Jenže předem vim, že to stejně nevydržim víc, jak pár dní a to mi značně ztěžuje mou snahu, poněvadž pak mám tendenci říkat si věci, jako "ježiši, tak se najez, vždyť je to fuk, když se na to nevysereš dneska, tak zejtra". A taky mi něco říká, že ať už budu jíst sebemíň, stejně nezhubnu.
Vim, že to není tak, že bych normálně jedla nějak nadměrně nebo tak, ale pořád mám pocit, že jim víc než bych měla.
No a taky se mi zdá, že když už něco málo zhubnu, většinou jde o nějaký břicho, který neni tak kritický, jako ty zasraný nohy a boky.
Taky je strašně otravný, když chci zkoušet vařict, píct, whatever... a nechci to pak jíst. A jsem svině a odmítám udělat něco dobrýho a pak to nechat sežrat bratra.

Minulej tejden jsem byla nemocná a wellp, popadl mě jakejsi záchvěv kreativity a taková hrozná chuť něco tvořit a vyrábět a vařit. Jenže když doma nic nemáte, nemocný si těžko někam zajdete. Ale ještě pořád mě to neopustilo, tak snad něco stihnu než mě to přejde. Rozhodně si plánuju vyrábět takový fucking awesome triko.

Je to přes rok, co se vyspala s T. a mě je to komplětně uprdele, tak asi ok, ne? Taky už nemám takou tendenci je stalčit, so, potlesk, prosím.
Tuhle mě ale tak napadlo, jestli kdyby se S. tak šíleně nezměnila, kdyby byla pořád ta holka, kterou jsem milovala, jestli už bych z toho taky byla venku. Jestli bych k ní ještě pořád něco necejtila. Fakt mi to celkem vrtá hlavou. Nezáleží na tom, to jen tak.

Kamarádka prohlásila, že by z mýho života udělala seriál. Jo, strašně mě tím pobavila, protože to znamená, že jí můj život přijde nějak zajímavej nebo tak.

But inside their hearts are breaking
'Cause they don't know what they're missing

Skoro všechny moje emoce jsou jen póza. Není to záměr, fakt ne. Nevím proč. Možná to je jen prostě taková přirozená reakce, snaha přesvědčit okolí i samu sebe, že jsem taky člověk. Možná věřim, že když se budu tvářit, že ty věci vážně cítím, tak je taky cítit začnu.
Občas mám pocit, že nejen moje emoce jsou póza, že to platí i pro moje chování tak obecně.

Oh, jo a konečně se mi povedlo se dostat k tomu účtu na Hearthstone. Yay!

I wanna run but I don't know where to go

9. listopadu 2015 v 22:24 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Nemám slova. Nemám slova, kterejma bych popsala to, jak si připadám. Sama nevim, jak si připadám. Tak... nějak. Je to nevýrazný a nevim, co to je a co s tim mám dělat.
Nevim, co chci, nevim, co mi chybí. Chybí mi vůbec něco? Nevim. Možná? Občas mě to napadá, když se snažim přijít na to, o co jde.
Možná mi prostě chybí směr?

Občas mám pocit, že nejvíc ze všeho mě štve právě tohle. To, že mě vlastně ani nic netrápí a nebolí. Což prostě... za to bych přece měla bejt ráda, ne?

A nevim, čim zaplácnout svůj život. Nenapadá mě absolutně nic, co bych jen trošičku chtěla. Jen prostě vim, že nechci tohle.

I wanna run
but I don't know where to go

Po šíleně dlouhý době jsem zase schopná poslouchat Ashes Remain. Hrozně dlouho jsem nebyla schopná vydržet jedinou jejich písničku od začátku do konce, prostě to nešlo, co já vim proč. Teď to jde a je to... zvláštní. Speciální.
A zase mě mrazí. Mám husinu. Zase se rozplývám, když slyším ten hlas. A ten text.
Zase, zase, zase.

Give me hope and set me free
Cause I don't wanna be the way I was before

Jsme přestěhovaný, mám vlastní pokoj a je to super. Myslim. Já nevim... Já už vůči tomu zas nic necejtim. Žádný chvilkový štěstí, nadšení, whatever. Prostě to je a z toho mi je smutno. Vzhledem k tomu, jak hrozně moc jsem po tom prahla, jsem čekala alespoň nějaký emoce.

Give me something to believe in
Something worth fighting for
Something that I can't ignore