Nemám slova. Nemám slova, kterejma bych popsala to, jak si připadám. Sama nevim, jak si připadám. Tak... nějak. Je to nevýrazný a nevim, co to je a co s tim mám dělat.
Nevim, co chci, nevim, co mi chybí. Chybí mi vůbec něco? Nevim. Možná? Občas mě to napadá, když se snažim přijít na to, o co jde.
Možná mi prostě chybí směr?
Občas mám pocit, že nejvíc ze všeho mě štve právě tohle. To, že mě vlastně ani nic netrápí a nebolí. Což prostě... za to bych přece měla bejt ráda, ne?
A nevim, čim zaplácnout svůj život. Nenapadá mě absolutně nic, co bych jen trošičku chtěla. Jen prostě vim, že nechci tohle.
I wanna run
but I don't know where to go
but I don't know where to go
Po šíleně dlouhý době jsem zase schopná poslouchat Ashes Remain. Hrozně dlouho jsem nebyla schopná vydržet jedinou jejich písničku od začátku do konce, prostě to nešlo, co já vim proč. Teď to jde a je to... zvláštní. Speciální.
A zase mě mrazí. Mám husinu. Zase se rozplývám, když slyším ten hlas. A ten text.
Zase, zase, zase.
Give me hope and set me free
Cause I don't wanna be the way I was before
Cause I don't wanna be the way I was before
Jsme přestěhovaný, mám vlastní pokoj a je to super. Myslim. Já nevim... Já už vůči tomu zas nic necejtim. Žádný chvilkový štěstí, nadšení, whatever. Prostě to je a z toho mi je smutno. Vzhledem k tomu, jak hrozně moc jsem po tom prahla, jsem čekala alespoň nějaký emoce.
Give me something to believe in
Something worth fighting for
Something that I can't ignore
Something worth fighting for
Something that I can't ignore

To bude tím pondělkem. Všemi pondělky. Říkám to celý den.
Bude zase fajnově. Věř tomu. Věřím v tebe. I když jsem na tvůj blog narazila poprvý, tak jo. Věřím, jo?