Leden 2016

Some days.

30. ledna 2016 v 11:05 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Některý dny mě moje tělo zradí a všechnu zbývající energii mi nechá už v průběhu dne a já jsem z toho nadšená a usmívám se na lidi a jsem milá a melu pozitivní sračky. Jen tak. Protože to v tu chvíli aspoň projednou neni těžký. Protože cejtim, že to zvládnu. Protože můžu.

A pak jsou ty dny, kdy sedím, objímám si kolena a kolíbám se ze strany na stranu a přemýšlím o tom, že takhle by to přeci nemělo být. Nemělo by bejt tak těžký dejchat.

Líbí se mi slunce. Líbí se mi obloha. Zdá se mi, jako by se v tom slunci odrážela veškerá naděje světa. Jako by tam někde snad byla schovaná i ta naděje, o kterou jsem já přišla.
Chtěla jsem to vyfotit, hrozně moc, jenže na zachycení něčeho takovýho s mým foťákem prostě nestačíme. Škoda.

Nechce se mi vracet domů. Venku je jednodušší tvářit se, že jsem v pořádku, pozitivně, usmívat se. Doma pak přichází ta únáva, kdy mám pocit, že nedokážu vstát. Nezvládám úsměvy. Vzduch je těžší.

Občas mám pocit, že bych možná, aspoň malilinkato, aspoň v něčem mohla bejt aspoň trošilinku tím, kým bych chtěla být. Možná, jen nepatrně, ale mohla. Snad. Snažím se.

Mám pocit, že to všechno zní pořád tak nějak pesimisticky, ale to teď nechci. Co chci říct je, že občas to neni tak zlý. Občas dokážu sama sobě uvěřit, že je všechno v pořádku, že já jsem v pořádku a že není pravda, že "there's a hole in my soul".

And you lose ground, like you can't hold on

26. ledna 2016 v 20:37 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Občas mám pocit, jako by byl vzduch hrozně těžkej a já nezvládala ten tlak, kterým na mě působí. Podobá se to smutku, ale smutek to není, protože tohle je venku a smutek by byl uvnitř, ale tam je pořád jen ta obrovská prázdnota.

When your heart is breakin'
When your faith has been shaken
When the road you're takin'
Takes you nowhere at all
When it all, seems to all go wrong
Remember, nobody can always be strong

Aerosmith znám už tak dlouho, ale teprve před pár dny (v pondělí možná? nevim, není to důležitý) jsem zaregistrovala, jak moc skvělý vlastně jsou. Takhle moc mě už hrozně dlouho žádná hudba neokouzlila. Prostě jsem jen poslouchala a přemýšlela o tom, jak je to skvělý a kouzelný, a že bych se v tom nejradši ze všeho prostě utopila, takový to bylo. Nejdřív jsem myslela, že jsem jim prostě jen nikdy nevěnovala dost pozornosti na to, abych to postřehla, ale pak jsem je putila doma na notebooku, normálně nahlas a prostě... nebylo to ono. Ze sluchátek, venku, pryč od všeho zní jinak, líp.

Možná jde o to, že to bytí v pořádku mi bere většinu energie a na nic jinýho už prostě nezbývá síla. Veškerý další emoce, touhy a podobně jsou jen nadstandart, kterej si nemůžu dovolit. Nevadí. Možná je to tak lehčí.

When your dreams are shattered
When you feel broken and battered
When every step on the ladder
Takes you nowhere but down

And you lose ground, like you can't hold on
Remember, nobody can always be strong

Kdyby padala hvězda, přáa bych si být někým jiným. Nemyslím, probudit se v cizím těle, v cizím životě, ale prostě jen tam uvnitř. Co byste si přáli vy?

Zapomínám víc než je mi milý, to není nic novýho. Ale teď mám strach, že brzo zapomenu i věci, se kterýma jsem vždycky počítala jako s těma zásadníma, který prostě nezapomenu, který si budu nosit v hlavě už napořád. První pusa, první sex. Ale všechno je to najednou mlhavější a já z toho mám strach. Tohle bych si přece vážně měla pamatovat, pro holky to bývá důležitý, ne? Nechci to zapomenout. Nejradši bych si to někam napsala, podrobně, se vším, co si pamatuju, abych měla jistotu, že nezapomenu, ale přijde mi to hloupý a nemůžu se k tomu přinutit. Vlastně, o něčem takovym přemejšlim už kurevsky dlouho a prostě pořád nic.

Chtěla bych umět zachytit myšlenky a slova a příběhy a vzpomínky a barvy a pocity a všechno a schovat to někam mezi řádky.

Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem na něco zapomněla.

Everyone breaks
You'll get hurt sometimes, in this life
You fly so high, you crash and burn sometimes

Another day is gone and all my faces are alibis

20. ledna 2016 v 21:55 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Bez lidí je líp, vážení. Nějak nevim, že mi to nedošlo dřív. Jako yeah, osamění and that shits jsou na hovno, ale je to jednodušší, you know? Neřešit, že tohle a tamto, že jste něco udělali blbě, po několika měsících neposlouchat pomalu výčitky o tom, že jste s někym na AFku nestrávili moc času, když tam na vás divně koukali a bylo to trapný a nějak to nevypadalo, že s nima máte co dělat (a protože tam s nima byla vaše bejvalá, kterou jste pořád milovali, se svou novou přítelkyní, co čirou náhodou bejvala vaše nejlepší kamarádka).

This is not the man I hoped to be
And I'm just trying to stop the bleeding
I don't know how to word it
I just started to deserve it
And all my, all my faces are alibis

Ale R. je zlato. Fakt jo. Teda někdy. Protože pak je tu ta doba, kdy se vám prakticky neozve, očividně nemá potřebu se s váma bavit, protože má jiný kámoše, jako třeba T. a S. a tak, ale když je v prdeli, protože se s nim rozešel přítel, píše vám. Nevyčítám mu to, aby bylo jasno, just... Still the second one, i guess?

A já nevim. Tak asi sorry, že jsem občas social awkward, že to s lidma neumim, že si často nejsem jistá, jaký se ode mě očekává chování, že občas dřív konám, než myslim a dopadá to špatně. Mrzí mě to. Ale nějak moc nevím, co s tím. A i kdybych věděla, myslim, že bych stejně nesesbírala dost energie a vůle, abych s tím fakt něco udělala.

Ale omluvila jsem se, minimálně kamarádce, že jsem s nima neoslavila její narozeniny.

Hhh. Kdysi dávno přišlo na to, že bychom R. měli udělat triko. Jsem aktivně udělala návrh (děsně super návrh!!!) a idk, od tý doby jsem se furt nedokopala k realizaci. Dneska jsem si konečně sehnala ty papíry, co se to na to natiskne a následně zažehlí na triko, abych to konečně udělala a někdy příští mu to dala (protože narozeniny má v pátek a to je moc majnstrým mu dávat dárek, že jo, to, že bych to jinak úplně nestíhala, s tim nemá co dělat, přísahám).
No, každopádně, hádejte, kdo se dneska vytasil s tim, že dostal se svou drahou polovičkou nápad na triko pro něj, že by to vyšlo na každýho asi dvacku, když by nás bylo pět a tak? Jjjjjj, S. s T. a prostě, are you fucking kidding me bitches? Táhněte doprdele. mu dělám triko omfg. Sobeckost lvl. pro. Vím. Ale prostě omg. Jen jsem aspoň chtěla bejt v něčem svym potrhlym wtf způsobem, trošičku lepší. Ten pocit, že to JÁ mu udělala triko a tak.

Jinak je to... normální, prázdný, jako vždycky. Život a tak. Jako vždycky. Chybí mi cigarety, abych zjistila, jestli to se mnou fakt nic nedělá anebo jen ty matčiny stojej za hovno, ale nejsem schopná si je koupit and that stuffs. Prostě pořád to samý.

Víte co mi přijde vtipný? Večer lehnu do postele a uvědomuju si tu prázdnotu, víc než kdy jinde, ale taky se cejtim tak nějak... čistá. Což je... lol. Čistá? Fakt, Wye, ty? S všema těma sračkama, co furt kurvíš, co furt děláš špatně, s tím vším, co by sis měla vyčítat? Aha, lol, tak good. Taky dobrý.

There's nothing famillar here anymore
To anyone or anything left to feel alive

Zjistily jsme, že si s B. už nemáme moc co říct, když nemluví o crushích nebo tak. Je to smutný.

Rozhodla jsem se, že si teda obarvim ty vlasy (no jo, babička řekla, že mi přidá na barvy a už z principu musim, protože mám dojem, že kamarádka nevěřila, že to fak udělám). Dneska jsem si dojela pro barvy a po pár hodinách nadšení a nedočkavosti, kdy bude mít kadeřnice termín, jsem si to rozmyslela a už to kurva nechci. Protože, wellp, mám ráda baru svých vlasů a tohle by nemělo bejt jen na pár tejdnů, ale na pár měsíců, navíc zrzavý vlasy ty barvy většinou držej dýl a dopyče, co když to bude blbý a hlavně - nechci bejt tak dlouho bez svý barvy, nevim, asi, myslim. Dopyče a za tohle může matka, protože přišla a mluvila o tom a nějak mi to nahlodala a celý v tom mozku přeházela, protože do tý doby jsem s tim byla smířená a teď, dopyče, nejsem a omg omg omg. Co když to bude moc růžový? Já chci aby to byla ta coolozní růžovo-červená. Jenže už jsem za ty barvy dala pomalu čtyry stovky a řekla, že to udělám, tak musim. Pyče. Myslim, že tohle je už ale fakt naposled. (Jo, to jsem říkala i posledně, já vim.)
Ale ono tak co. Je to fuk. Nakonec si zvyknu.
To abyste nezapomněli, jaký taky pořád řešim píčoviny.

Musim zhubnout, ale očividině jsem dost špatná v nejezení, obzvlášť proto, že mi pořád někdo něco strká pod nos a jděte doprdele, omg, proč mi to děláte, lidi?

So what am I? What am I? So what am I?

Miluju Marianas Trench. Miluju Joshe. Šíleně moc. Už to bude rok, co jsem se do nich tak zamilovala. (Děkuju, Ang. Fakt hrozně moc ♥.)

Don't want it, don't get it
I know you won't regret it
Don't surface, don't surface
And I feel so damned worthless
Another day is gone and all my faces are alibis
All my faces are alibis