Únor 2016

And all we are, are empty shells

26. února 2016 v 16:44 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Mám šílenej vztek. Teda, myslím, že je to vztek. Takový to, když se vám chce brečet, ale ne protože byste byli smutný, nýbrž protože vás všechno a všichni tak moc štvou, až je vám to vlastně úplně jedno.

All we are is broken glass
Thrown to the floor, we were never meant to last
And all we are, are empty shells

Já jen, nemůžete mi dát prostě pokoj? Nemluvit na mě, nevšímat si mě, nechat mě jen ležet a čekat, jak dlouho to vydržím, než umřu? Protože to je zhruba tak to jediný, co bych teď chtěla dělat.

Možná to není vztek, ale jen čirý zoufalství z toho všeho, z toho zatracenýho života, kterej nechci, z toho, že nejsem tím, kým bych chtěla být, z toho, jak to všechno stojí za hovno a čeká se ode mě, že budu dělat věci, který dělat nechci, protože…. vlastně vůbec nevím proč.

Jde o to, že mám pocit, že všechno v mym životě je tak nějak daný, zajetý, že nic z toho není to, co doopravdy chci. Že dělám věci, který mi jsou úplně uprdele, protože se to tak dělá a čeká se, že to budu dělat, protože ono asi ani nemám moc na výběr a nemůžu to nedělat. Protože mám pocit, že jen směřuju k tomu zasranýmu životu, kterej tak moc nechci. Že jsem na cestě k bytí něčím, čím chci být snad ještě míň, než tou sračkou, kterou jsem teď.

Protože tohle všechno, to, jak je tenhle svět postavenej, stojí za hovno a nelíbí se mi to, nestojím o to, nechci to. Nechci tu bejt.

Vadí mi, když mi někdo vyčítá moje chování, vlastnosti nebo tak, ne protože by mi vadilo, že se mnou mají problém, ale protože nesnáším ten podtón aneb "měla by sis uvědomit…" a "zamysli se nad sebou". V těch chvílích mám chuť začít na ně ječet něco o tom, že mi to, sakra, nemusí říkat, že vím, že jsem strašná, že stojim za hovno, jenže to není doprdele tak lehký, bejt někym jinym a kdyby bylo, už bych sama sebou dávno nebyla, protože to, čím jsem, sama nesnáším víc, než si dokáží představit.

Anyway. Zvládla jsem si koupit cigarety. A nějak nechápu, čeho jsem se pořád tak bála, eh.
Myslim, že kouření nebude pro mě.

What if there was still a little bit of hope?

20. února 2016 v 20:44 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Ani nevim proč, ale najednou jsem stála na balkoně s cigaretou v ruce, uvažujíc nad tím, proč to pořád zkouším, když to se mnou stejně nedělá nic, krom toho, že párkrát zakašlu. Fakt potřebuju zkusit jiný cigarety, třeba to pak konečně vzdám. Vlastně jsem původně myslela, že dneska půjdu ven a fakt si je koupím, ale nakonec jsem sotva vylezla z postele, natož z domu.

Možná to mělo co dělat s tím, jak jsem si připadala. Špatně. Psychicky, fyzicky, co já vim, asi oboje. Tak nějak mi to připomnělo, že možná fakt nejsem tak v pořádku, jak se tvářím, že nemůžu ten rozbitej vnitřek ignorovat pořád.

Nemůžu najít správnej song a strašně mě to vytačí. Ale já fakt nemůžu. Nic není přesně to, co chci. Všechno mě štve. (A ten nadpis jsem ukradla z One Love, hh.)

Šla jsem se osprchovat a najednou, nevím proč, si představovala, jak bychom se spolu znovu daly dohromady nebo tak něco.

Když jsem vypla sprchu, uslyšela jsem z pokoje hrát Fallout. Tak nevim. Snaží se mi svět něco říct?

Mám teď už tak strašně dlouho to období, kdy je poslouchám pořád dokola. Je jedno, že mám v mobilu alba, která jsem ještě neslyšela a jsem na ně zvědavá. Jsou to ty jediný chvíle, kdy se ozývá srdce, aby mi dalo najevo, že to jediný, co chce slyšet jsou Marianas Trench. Pořád a pořád dokola.

A pak jsem vylezla z vany a nevzala si svoje pyžamo, ale šla a vytáhla ze skříně její triko a vzala si ho na sebe, kdo ví proč. Možná, protože jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi spekulovala o tom, jestli ty city nezůstaly v něm nebo tak.
Hádám, že nezůstaly, protože still nic necejtim.
Pořád je pohodlný.

Prej se jí o mně zdálo. Byly jsme na nějakym festivalu a já ji políbila.
Zdálo se jí o tom, že jsem ji políbila, když u ní byla T. Když T. pravděpodobně spala vedle ní nebo něco. Eh?

Pořád je milá a fajn a přistihuju se, že se usmívám, když mi píše a nevim proč a vím, že bych neměla. Sakra bych neměla.

Neměla bych kurva dělat asi nic z toho, co teď dělám. Neměla bych o ní přemýšlet, neměla bych na sobě mít její triko, neměla bych ji řešit a psát tenhle článek, neměla bych se kvůli ní usmívat. Neměla bych. Neměla. Neměla. Neměla.
Hlavně bych neměla uvažovat o tom, že třeba je přeci jen fakt ta pravá, jen tohle nebyla ta pravá doba.

Proč to kurva dělám? Proč si to všechno dělám ještě komplikovanější?

Nemá to jedinej důvod. Fakt ne. Nic k ní necejtim, ve svý podstatě je mi už úplně ukradená, ale není a já vážně nevím. Proč se chovám tak pitomě?

Jo a asi bych měla zmínit, že ten křest nakonec dopadl fajn, hah. Jsem ráda, že jsem nebyla srab a šla jsem. Jasně, byla jsem social awkward, jako vždycky, ale díky Celestii, mě ta slečna, díky které jsem tam šla, hned jak jsem přišla zmerčila a zavolala, ať si k nim přisednu. A mám knihy. Adaptaci, která se křtila, Kečupová mračna z tomboly a omalovánky Malýho prince z kreativní soutěže (haha, ano, já jsem byla druhá v kreativní soutěži, furt mi to přijde děsně funny).

Zjistila jsem, že ve více či méně social awkward situacícíh si v hlavě pořád dokola skládám nějakou část písničky, která mi zrovna uvízla v hlavěm od Marianas Trench. Hah.

Jak se cítíte?

We go marching in like toy soldiers

17. února 2016 v 20:36 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Právě jsem dokoukala video, kde holka mluvila o mléčnym průmyslu a wellp, vim, že ne všechno, co říká je 100% objektivní a že je to přesně, jak tvrdí, vim, o všech těch věcech, o kterých se tam mluví, ale je sakra rozdíl o nich vědět a pak je fakt vidět. Haha. Jestli jsem do teď konzumovala věcí s mlíkem a vajcama málo, teď jich hodlám konzumovat ještě mnohem míň. (Za zásadní problém vidim vymyšlení alternativy ke svačině do školy, abych se zbavila pomazánkovýho másla, eh.) Je to odporný, eh.

Abych pravdu řekla, nikdy pořádně nevim, čim začít, protože mi myšlenky v hlavě nějak plynou a pak najednou si uvědomim, že potřebuju psát, ale ony se ne a ne zastavit a já už si nevzpomínám, kde jsem začala.A pak, než doopravdy začnu psát, většina těch myšlenek je někde dál, fuč a já mám problém poskládat slova.

Once upon a time, I used to romanticize
Used to be somebody, never mind
Don't miss it that much now

Došlo mi, že za něco málo přes rok a půl a bude mi osmnáct. Osmnáct, dopyče. Rok a asi sedm měsíců. Ono se to na jednu stranu asi zdá vzdálený, ale na druhou je to tak šíleně blízko a já se jen musím smát, protože osmnáct a já? To fakt?
Samotnejch šestnáct mi už nepřijde tak moc, ale když to porovnám takhle, tak si připadám fakt hrozně staře. Možná jde prostě o to, že těch osmnáct je považováno za tu dospělost a tak člověk celej život čeká, že tou dobou už bude prostě... dospělejší. A teď tu sedím v šestnácti a pěti měsících a přijdu si jako hrozný dítě, přestože těch osmnáct je najednou tak hrozivě blízko a je to tak hrozivě skutečný a akčoliv vím, že se ještě změnim, nemyslim, že stihnu nějak zásadněji dospět a to jsem celej život žila v tom domnění, že v osmnácti je už člověk prostě dospělejší.

A pak jsem se ještě podívala na aktuality na stránkách školy a tam cosi o tom, do kdy si musí druháci a třeťáci vybrat semináře na příští rok a zarazila jsem se, protože mi došlo, že v druháku je R. a platí to i na něj a to znamená, že pířští rok je už ve třeťáku a to je tak blízko čtvrťáku a on je přece jen o rok starší než já a najednou jsme mi oba připadali tak staří, haha.

Divnej mi přijde taky fakt, že T. bude za pár měsíců osmnáct. A hlavně mi přijde divný, že ve svých skoro osmnácti chodí s S., co je o pár dní mladší jak já. Jakože, vim, že to vlastně není skoro žádnej rozdíl, ale stejně je to hrozně divný.

Neustále žiju s pocitem, že mě hrozně tlačí čas. Že nic nestíhám. Že nemám čas dělat věci, co doopravdy dělat chci. Že bych se pořád měla něco učit nebo tak. A to mě tak demotivuje, že se stejně učit nezvládám a většinu času dělám nějaký hovadiny okolo.
Mám problémy se k tomu učení donutit a nějak si nevzpomínám, kdy naposled jsem si fakt poctivě sedla a učila se. Ale ono k čemu mi to je? Biologie, zeměpis? Ani s jendim pracovat nechci, tak mi stačí, když prolezu, ne? Ne, dobře, to by byla super výmluva, kdybych se pak učila aspoň věci, se kterejma bych nejspíš jednou něco dělat chtít mohla.
Potřebuju prázdniny. Už ani ne tři týdny, myslím. To uteče.

V pondělí mi konečně došla Remembrance a já ještě ani neměla čas, pustit se do čtení. So sad.

V pondělí máme ples a o maj gaš. "Máma počítá, že kolem devátý vypadneme." a "Prosimtě, půlnoc, to už je spíš jen pro ty maturanty a tak, vždyť vy máte v úterý školu.". Hahahaha. Proto se většina spolužáků chystá i na tu afterparty, lolec.
Navrhla jsem, že můžou jít dřív a já dojedu sama a hned, že ne a blablablabla. Tak nevim, pls, přestaňte se ke mně chovat jak k malýmu děcku. Jednou to přežiju. A to, že jsem klidnej kid, co nikdy nikam moc nechodil, obzvlášť taklenc večer, neznamená, že to v mym věku neni normální a tak. Tak mě pls už konečně nechte bejt. Šak, mami, neříkej, že jsi nikdy nechtěla, abych byla prostě jako ostatní, hm?

I think it's sinking in
Days that I wonder where I've been
In picture perfect porcelain

Chci rebelovat. Chci něco zažít. Chci něco dělat. Cokoliv. Hlavně nechci bejt ta neschopná malá hodná holka. Nejsem malá a zní mi to hrozně klišoidně a kýčoidně, ale fakt nejsem, ne zas tak.

Je tu plno míst, kaváren, koncertů, kam chci jít, ale nechci jít sama, jenže prostě nemám nikoho, kdo by se mnou chodil.

I know some things should just stay broken

12. února 2016 v 8:46 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Začalo to takovym tichým hláskem, tam někde zatoulaným a pohřbeným šíleně hluboko, co mi našeptával, že mi chybí ty časy, kdy jsme byly spolu.

You say to yourself, somebody better
Will understand you more than I ever
I'll shake his hand and smile and say I understand
And while I do
That don't mean I don't think about you

Jde o to, že už o ní zase přemýšlím. Jaký by to asi bylo, kdyby mě chtěla zpátky, představuju si rozhovory, co se nestanou a prostě tak. Ne, že bych to chtěla, ale nemůžu si pomoct, přemýšlím o tom.

A hlavně mě už zase tak strašně dráždí ten její vztah s T. Už zase při každym jejich tweetu, kde se třeba jen zmíní, při každý myšlence, že jsou spolu, mě přepadá ta strašná nevole a strašně mě to štve a nelíbí se mi to a fakt nechci, aby to tak bylo. Nechci ji pro sebe, ale rozhodně nechci, aby byla s ní.

But I don't want to see you happier with somebody else

A pak jsem poslouchala So soon and just "Oh my gosh, yeah, yeah, yeah!". Jsem marná.

Haha. A já byla tak ráda, že už je konečně za mnou a je mi uprdele. Tak třeba příště.

"Já měla takový pěkný psaníčko, ale vůbec nevím, kam přišlo!" "A kams ho vůbec měla?" "Na svatbu." "Čí?" "S***, myslim." A OMG, TA HOLKA MĚ PRONÁSLEDOVALA SNAD JEŠTĚ PŘED TÍM, NEŽ JSEM SE NARODILA A ŘÍKÁM VÁM, ŽE TOHLE PROSTĚ NEJSOU NÁHODY, TO KURVA NENÍ MOŽNÝ. Hlavně, tyvole, že dokud jsem neznala ji, o žádný jiný S*** jsem snad v životě neslyšela a najednou vím, že s matkou pracovala ženská, co se jmenovala S*** a spolužaččina babička se jmenuje S*** a pár měsíců zpátky jsem šla po ulici a nějací lidi se tam bavili o nějaký S*** a tyvole, jděte už doprdele, jo?

I know some things should just stay broken (já? haha. nejsem vtipná, je mi to jasný)
I'm well aware this should remain unspoken
But I've been working on the things that I was learning all wrong

Poslouchá Marianas Trench a já nechci, aby to dělala. Jakože, ona sama o sobě mi nevadí. Vadí mi, že to řekne T. a ta je ještě začne poslouchat taky a budou je poslouchat spolu a bude se jejich songy pojit s ní a prostě, nenenenenene. Ti jsou moji. Proč jsem o nich nemlčela? Proč mi hned nedošlo, že je nemám pouštět a došlo mi to, až po pár písničkách? Proč jsem se musela hádat, že neznějí, jako Walk the Moon? Proč jsem prostě nedržela hubu?

I know its seems beneath me
But sometimes it's not so easy
To wish you well and let you go

Příští pátek mě zřejmě čeká jakási V.I.P. knižní akce - sraz a křest jedný knihy a eh, nechci tam. Ale když mi jedna slečna - blogerka psala, že mi to zařídila a já ani neodpověděla na mail (no jo, já neodpověděla hned a pak zapomněla), tak jsem vysvětlila proč proč a že moc děkuju a ona, že ještě není pozdě a že mi chtěla udělat radost, tak jsem to těžko mohla odmítnout. Na jednu stranu mi to přijde fakt hrozně pěkný, že ze všech lidí zrovná já, ale na druhou... já tam fakt kurevsky nechci, lidi. Moc cizích lidí, co se budou určitě vzájemně znát a já se neumim bavit, budu tam jak debil a prostě, nenenenene. Proč. Pomoc. Prosím.
Fakt nevim, co budu dělat. Buď se pochlapim a nějak to zvládnu, anebo den dva předem napíšu, že jsem onemocněla a nemůžu se dostavit. Hm. Pojďme se vsadit, co udělám. Haha. (Kdybych si s sebou aspoň mohla vzít B. nebo A. nebo někoho.)

Remembrance pořád nepřišla. Dle stránek by měla dojít v rozmezí 4 - 8 dnů a dneska to je 9., i když nepočítám víkend a tak se prostě začínám bát. Co když nepřijde? Co když jsem zadala špatně tu adresu? Určitě jsem zadala špatně adresu, protože jsem jim tam vyplnila i to "State" a to asi platí spíš pro státy U.S.A. a tak to teď má problémy, co? Ježiši. Já tu knihu potřebuju. (A taky mě deprimuje, že už jsem za ni dala asi 350 uh, teda matka, ale to je úplně jedno). Ale ne. Určitě plaším zbytečně. Určitě dorazí. Určitě. Doufám.

I still feel like shit

7. února 2016 v 19:37 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Je pořád hezká. Když jsem viděla nějaký její aktuální fotky, tak jsem myslela, že vypadá spíš divně a jako taková ta trapná typická lesba, co vypadá jak kluk, ale ne. Je pořád hezká. A nechová se jako pýča, je milá a fajn. Sakra.
Jo a má pěknej hlas.


Mám takovou hrozně ošklivou vlastnost vytrhovat tuhle písničku úplně z kontextu a obracet ji naruby a tu část 'Feeling so easy / make me skin and bones' si v hlavě hrozně často opakuju a říkám si, že sakra, můžu přestat tolik jíst, že to zvládnu. Vím, že to je asi úplnej opak toho, co bych si z toho měla brát, ale nemůžu si pomoct.
Zatim mi to moc nejde. Překvápko, co? Já vím, že nejím zas tak přehnaně moc, je to, doufám, dost málo na to, abych aspoň nepřibírala, ale pořád to není dost málo obecně. Otázkou je, že už fakt nevím, kolik bych toho musela sníst, abych byla spokojená. (Ale aspoň dnešek byl o trochu lepší než jiný dny, huh.)

Anyway. Spousta trapnýho ticha. Ale taky rozhovory o věcech, jako jsou spolužáci anebo vzpomínání na starý dávný čas a bejvalý společný kámoše.
Nestíhala jsem (ten bus neměl zpoždění, co to je za černou magii, kurva) a tak jsme se dohodly, že se sejdem v tý vígn restauraci, kde ale měli zavřeno a tak nakonec dole u zákusků. Přišla jsem, dřepla si naproti ní a studovala tapetu ve snaze nedívat se na ní, protože to by bylo trapný, když nemluví nebo tak.
Tradičně jsem stála za hovno a neměla co říkat a dost mlčela a nevim, jsem si jistá, že strašně litovala, že se sem za mnou táhla, you know. Ačkoliv než nastoupila do busu objala mě a řekla, že to bylo hezký. Nevěřím tomu a asi mě to tak nějak mrzí. Nechtěla jsem zbytečně plýtvat její čas. Fakt je mi líto, že jsem tak neschopná.

Říkala, že loni v lednu a únoru měla krizi. Hh. Je to hrozně hnusný a sobecký, ale fakt mi v hlavě jelo něco jako "A to kurva říkáš mně? Si myslíš, že's byla jediná? Pyče, já měla TEBOU zlomený srdce a tak nějak se mi rozpadal svět, krávo, tak mi povídej něco o krizi."

I lock the door
Turn all the water on
And bury that sound
So no one hears anything anymore

Seděla mi na posteli, já na židli metr, metr a půl od ní. Dívala jsem se na ni a najednou mi došlo, že tohle je přece ta holka, co pro mě ještě rok zpátky znamenala celej svět. Holka, kterou jsem chtěla objímat a líbat a mít na blízku.
Bylo to... nechci říct divný, protože nebylo spíš... nijaký. A o to je to horší. Nelíbí se mi to. Svym způsobem se mi ta láska hnusí sama o sobě, teda, to už i dřív. Víte co, milujeme někoho, znamená pro nás víc než cokoliv na světě, jsme přesvědčený, že ho budeme milovat už navždycky, že nás nic nerozdělí, říkáme, že ho milujeme, že je pro nás jedinej na světě a že pro nás nikdo lepší neexistuje... A pak to přestane, rozejdeme se a za nějakej čas to samý zas říkáme někomu jinýmu. Vim, že to tak v tu chvíli tak fakt cejtíme, že to myslíme vážně a že bych to tak brát asi neměla, ale, šit, je to odporný a ne že ne. Je mi z toho tak nějak smutno, you know? Ani nevim, jestli kvůli tomu, že S. ty věci, co teď probably říká T., dřív říkávala mně (jakože, ne že bych k ní still něco cítila nebo tak, just... you know?) anebo kvůli tomuhle tak obecně.
Dívala jsem se na ní a nějak mi na mozek lezly jakýsi... vzpomínky, představy, že dřív by mě políbila a objala a já jí byla blízko a idk. Jako by tam ty pocity, chuť jejích rtů a tyhle srašky byly někde hluboko ve mně pořád schovaný a není tak úplně pravda, že bych to zapomněla.

Je mi smutno a chce se mi plakat, nechci do školy, nechci bejt tady, chci se jen schoulit do klubíčka, zavřít oči a zapomenout na to, jakej jsem shit a na život, kterej žiju.

Never mind, I don't feel anything

It only hurt a bit
I still feel like shit

Cejtila jsem se tak strašně uboze, když mi povídala o svym nabitym životě, o brigádě a semináři, kam chodí a tak. A obzvlášť, když se zeptala, jestli teď mám nějakej koníček nebo tak, protože to znamenalo přiznat to nahlas.

Šla jsem domů a nechtěla jsem tam a jak jsem šla, tak jsem se prostě rozhodla, že zajdu do k těm číňanům tady, pokud budou mít ještě otevřeno a koupim si ty zasraný cigarety. Že to prostě zvládnu. A pak jsem přišla a zjistila, že se vevnitř ještě svítí a obloukem je obešla. Fakt se stydim.

S T. to nakonec asi není tak zlý a asi to není tak, že by mě nesnášela, tak se jí možná zkusim časem zas ozvat. Včera a dneska jsem s ní prohodila pár vět, protože včera mi psala, abych jí něco poslala a dneska jsem jí to poslala.
Haha, co na tom, že jsem většinu včerejška myslela, že zešílím, pokud něco neudělám, neřeknu. Pak to přešlo, tradičně.

Oh gosh. A S. právě uznala, že Marianas Trench zněj jinak než The Mowgli's (yeah, ona ať pustím hudbu, tak jsem pustila Marianas a po chvíli mi došlo, že ty fakt nechci poslouchat s ní a tak jsem to přepla na The Mowgli's a když po nějaký době přišla na to, že to je někdo jinej, tak se hádala, že to zní stejně :'---------))) a odvolala to tehdější přirovnání k One Direction. Úspěch asi.
Prej je poslouchala v buse a jsou skvělý. Uh? Moje, kurňa.
Teď budu myslet na to, jak je poslouchá s T. a nnnnn, moje, ne vaše. Je ne. Je mi kurvadoprdelefix nechte. Prosím.

Abych pravdu řekla, tak obecně mě děsně děsí představa, že by tu jednou mohli chytit fejm a lidi by je znali, prostě jako prostě 5SOS, Twenty One Pilots nebo jak se jmenujou a tak. Ne, že bych jim nepřála ten úspěch jen... oni jsou pro mě tak strašně moc osobní a srdcová záležitost, znamenaj pro mě tak strašně moc a vážně, vážně se o ně nechci takhle moc dělit, protože takhle jsou speciální a prostě... uh. Chápete mě, že jo?

And now I'm tired of thinking

5. února 2016 v 21:50 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
V neděli přijede S. Původně to mělo bejt někdy v tejdnu, nejspíš příští středu, když to navrhovala, myslela jsem, že stejně do Prahy z nějakýho důvodu chtěla. Ale pak se to změnilo na neděli a "Vyzvedneš mě na Florenci?" "Jojo." "Doprovodíš mě na Florenc?", z čehož usuzuju, že sem fakt jede, jen kvůli tomu abychom se viděly. Je to divný, asi. Proč to jako dělá? Vždyť se spolu už skoro nebavíme.
Původně jsem o tom hrozně přemýšlela, co si vezmu na sebe a jak bych se kurva měla chovat, aby bylo jasně vidět, že jsem v naprostym pořádku, nechybí mi a je mi uprdele. Aby neviděla, jakej jsem vlastně shit bez života. Teď už je mi to nějak uprdele a prostě i don't care anymore, i guess.

I need to make it right
And now I'm tired of thinking

Bavim se čtením horoskopů a prej pro mě únor bude nejromanitčtějším měsícem v roce, aha. Jen mě zas trochu děsej ty náhody, že zrovna, když se mám vidět s S. Pořád mám pocit, jako by mě ta holka pronásledovala skoro an každym kroku. Nejen kvůli tomuhle.
B. mi na to prostě oznámila, ať jí hlavně v čas oznámim barvu svatevních šatů, ať jsme sladěný a druhá kámoška je přesvědčená, že spolu skončíme, ale v druhou chvíli tohle prohlašuje i o mě a R., so :D. Blbky, lolz. Ale stejně je mám ráda.

Ve středu jsem se měla vidět se starou kámoškou, kterou znám léta, ale nikdy jsme se neviděly a wellp, tak jsem dorazila na to místo setkání a zjistila, že psala, že to asi nestihne. Tak čekám. Deset minut. Dvacet. Třicet. Čtyřicet. Nohy mi mrznou. Běžím se na pár minut ohřát do Terranovy. Zkusím napsat SMSku, ačkoliv nevím, jestli má po letech pořád to samý číslo. Zas čekám venku a mrznu. Padesát minut. Říkám si, že ještě deset minut a seru na to. Deset minut. Jedu domu. Doufám, že se matka nebude ptát, proč se vracím tak brzo, protože tohle bych jí fakt říct nemohla.
O pár hodin později mi psala, že tam byla už asi třicet minut před tím, než jsem odešla a jako aha. Jsme fakt telata no. Nevadí.

A druhej den koukám T. na twitter, ani nevím proč a tam cosi o tom, že má vztek, protože "se měla s někym sejít na místě, kam jsme jezdily spolu... jako ok T***, ale ona už není tvoje kamarádka, víš." a asi po prvý v životě si nepřijdu tak moc jako narcistickej kretén, když si něco vztahuju na sebe, protože vim, že to tak bude, protože to přesně sedí.
Asi mě to mrzí. Hlavně ta poslední věta. Ale taky mám pocit, jako by mi to tim nepřímo vyčítala a prostě, ok, tak sorry, že jsem tehdy řekla, že mezi náma prostě neni doopravdový kamarádství, protože už se dopyče prakticky neznáme, nebavíme, ale vždyť to musí sama vědět. Jako jasně, že mám na tom vztahu mezi náma svou část viny, ale nemůžu za to jen já. A když jí to vadí, proč se prostě neozve a nezkusí něco udělat, povídat si, místo tohohle?
Pořád mám pocit, že bych na to měla nějak zareagovat, ale vážně nevím, jak. Nejdřív jsem myslela, že vím, ale bylo to moc dlouhý, moc sračka a díky Celestii za to, že jsem jí to fakt neposlala. Protože je lehčí neřešit.
Nevim, co dělat. Nechci to takhle nechat, ale taky jsem moc vyčerpaná z představy, že bych zas měla něco řešit, s někym se dohadovat a s mym štěstím si ještě nakonec vyslechnout, jak za to celý můžu já a jak jsem špatná. Přeci jen to vim i bez toho.
Nehledě na to, že se znám a mám pocit, že většinou, když se fakt snažim udělat něco správně, jen to zhorším a nevím. A zdá se mi, že jsem jí v životě ublížila už tak dost a nelíbí se mi představa, že bych ještě přisypala sůl do rány.
Ale tohle mlčení mi přijde pitomý. Zvažuju, že jí prostě řeknu tohle, pošlu jí link na to s poznámkou, že mám pocit, že bych měla nějak reagovat, ale vážně nevím, co říct.
A to jsem se pár dní zpátky rozhodla, že se jí schválně zkusim ozvat. Prostě jen tak. Že to třeba bude fajn. Jen jsem čekala na lepší chvíli. Teď mám už zase pocit, že nemůžu.
Přemýšlím o tom, o ní a nevim, nemůžu vyloženě říct, že mi chybí, ale... myslim, že by mi asi chyběla, kdybych těhle věcí byla schopná, jestli chápete, jak to myslim. Skoro vždycky, dokud to šlo, mi chyběla.

Já jen, lidi, kurva, co mi takhle dát už jednou provždy pokoj? Proč musíte pořád všechno komplikovat? Eh?


Příští tejden by mi snad měla dorazit Remembance od Cabot a oh maj goš, nemůžu se dočkat. Ve chvíli, kdy jsem si, pár dní po tom, co jsem to předobjednala, uvědomila, že příští týden už tu knihu, po všem tom čekání, snad budu vážně konečně držet v rukou, jsem se málem rozbrečela.

Jo a tejden zpátky mě kadeřnice obarvila a wellp, nejdřív to bylo docela fajn. Sice ne tak výrazný a tak růžový, jak jsem doufala, ale dobrý. A pak jsem si v neděli umyla vlasy a zbyla mi z toho naprosto nevýrazná, traná červená a aha. Teď jsem už prakticky z větší části zrzavá, sem tam červenější pramen a červený odlesky. Well job. A za tohle jsem zaplatila čtyry stovky, plus kdo ví, kolik babička platila u kadeřnice za barvení :------))

Zajímalo by mě, jestli bych něco cejtila, kdyby mě někdo políbil. V takovejch chvílích se většinou něco cítí, ne? (A jak, že jsem se k týhle myšlence, sakra, dostala?)