And now I'm tired of thinking

5. února 2016 v 21:50 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
V neděli přijede S. Původně to mělo bejt někdy v tejdnu, nejspíš příští středu, když to navrhovala, myslela jsem, že stejně do Prahy z nějakýho důvodu chtěla. Ale pak se to změnilo na neděli a "Vyzvedneš mě na Florenci?" "Jojo." "Doprovodíš mě na Florenc?", z čehož usuzuju, že sem fakt jede, jen kvůli tomu abychom se viděly. Je to divný, asi. Proč to jako dělá? Vždyť se spolu už skoro nebavíme.
Původně jsem o tom hrozně přemýšlela, co si vezmu na sebe a jak bych se kurva měla chovat, aby bylo jasně vidět, že jsem v naprostym pořádku, nechybí mi a je mi uprdele. Aby neviděla, jakej jsem vlastně shit bez života. Teď už je mi to nějak uprdele a prostě i don't care anymore, i guess.

I need to make it right
And now I'm tired of thinking

Bavim se čtením horoskopů a prej pro mě únor bude nejromanitčtějším měsícem v roce, aha. Jen mě zas trochu děsej ty náhody, že zrovna, když se mám vidět s S. Pořád mám pocit, jako by mě ta holka pronásledovala skoro an každym kroku. Nejen kvůli tomuhle.
B. mi na to prostě oznámila, ať jí hlavně v čas oznámim barvu svatevních šatů, ať jsme sladěný a druhá kámoška je přesvědčená, že spolu skončíme, ale v druhou chvíli tohle prohlašuje i o mě a R., so :D. Blbky, lolz. Ale stejně je mám ráda.

Ve středu jsem se měla vidět se starou kámoškou, kterou znám léta, ale nikdy jsme se neviděly a wellp, tak jsem dorazila na to místo setkání a zjistila, že psala, že to asi nestihne. Tak čekám. Deset minut. Dvacet. Třicet. Čtyřicet. Nohy mi mrznou. Běžím se na pár minut ohřát do Terranovy. Zkusím napsat SMSku, ačkoliv nevím, jestli má po letech pořád to samý číslo. Zas čekám venku a mrznu. Padesát minut. Říkám si, že ještě deset minut a seru na to. Deset minut. Jedu domu. Doufám, že se matka nebude ptát, proč se vracím tak brzo, protože tohle bych jí fakt říct nemohla.
O pár hodin později mi psala, že tam byla už asi třicet minut před tím, než jsem odešla a jako aha. Jsme fakt telata no. Nevadí.

A druhej den koukám T. na twitter, ani nevím proč a tam cosi o tom, že má vztek, protože "se měla s někym sejít na místě, kam jsme jezdily spolu... jako ok T***, ale ona už není tvoje kamarádka, víš." a asi po prvý v životě si nepřijdu tak moc jako narcistickej kretén, když si něco vztahuju na sebe, protože vim, že to tak bude, protože to přesně sedí.
Asi mě to mrzí. Hlavně ta poslední věta. Ale taky mám pocit, jako by mi to tim nepřímo vyčítala a prostě, ok, tak sorry, že jsem tehdy řekla, že mezi náma prostě neni doopravdový kamarádství, protože už se dopyče prakticky neznáme, nebavíme, ale vždyť to musí sama vědět. Jako jasně, že mám na tom vztahu mezi náma svou část viny, ale nemůžu za to jen já. A když jí to vadí, proč se prostě neozve a nezkusí něco udělat, povídat si, místo tohohle?
Pořád mám pocit, že bych na to měla nějak zareagovat, ale vážně nevím, jak. Nejdřív jsem myslela, že vím, ale bylo to moc dlouhý, moc sračka a díky Celestii za to, že jsem jí to fakt neposlala. Protože je lehčí neřešit.
Nevim, co dělat. Nechci to takhle nechat, ale taky jsem moc vyčerpaná z představy, že bych zas měla něco řešit, s někym se dohadovat a s mym štěstím si ještě nakonec vyslechnout, jak za to celý můžu já a jak jsem špatná. Přeci jen to vim i bez toho.
Nehledě na to, že se znám a mám pocit, že většinou, když se fakt snažim udělat něco správně, jen to zhorším a nevím. A zdá se mi, že jsem jí v životě ublížila už tak dost a nelíbí se mi představa, že bych ještě přisypala sůl do rány.
Ale tohle mlčení mi přijde pitomý. Zvažuju, že jí prostě řeknu tohle, pošlu jí link na to s poznámkou, že mám pocit, že bych měla nějak reagovat, ale vážně nevím, co říct.
A to jsem se pár dní zpátky rozhodla, že se jí schválně zkusim ozvat. Prostě jen tak. Že to třeba bude fajn. Jen jsem čekala na lepší chvíli. Teď mám už zase pocit, že nemůžu.
Přemýšlím o tom, o ní a nevim, nemůžu vyloženě říct, že mi chybí, ale... myslim, že by mi asi chyběla, kdybych těhle věcí byla schopná, jestli chápete, jak to myslim. Skoro vždycky, dokud to šlo, mi chyběla.

Já jen, lidi, kurva, co mi takhle dát už jednou provždy pokoj? Proč musíte pořád všechno komplikovat? Eh?


Příští tejden by mi snad měla dorazit Remembance od Cabot a oh maj goš, nemůžu se dočkat. Ve chvíli, kdy jsem si, pár dní po tom, co jsem to předobjednala, uvědomila, že příští týden už tu knihu, po všem tom čekání, snad budu vážně konečně držet v rukou, jsem se málem rozbrečela.

Jo a tejden zpátky mě kadeřnice obarvila a wellp, nejdřív to bylo docela fajn. Sice ne tak výrazný a tak růžový, jak jsem doufala, ale dobrý. A pak jsem si v neděli umyla vlasy a zbyla mi z toho naprosto nevýrazná, traná červená a aha. Teď jsem už prakticky z větší části zrzavá, sem tam červenější pramen a červený odlesky. Well job. A za tohle jsem zaplatila čtyry stovky, plus kdo ví, kolik babička platila u kadeřnice za barvení :------))

Zajímalo by mě, jestli bych něco cejtila, kdyby mě někdo políbil. V takovejch chvílích se většinou něco cítí, ne? (A jak, že jsem se k týhle myšlence, sakra, dostala?)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hellboy | Web | 5. února 2016 v 22:15 | Reagovat

Ty jsi boží holka!!! Hej hej, ukaž ty vlasy, já mám taky růžový :D

2 Wye | Web | 6. února 2016 v 15:29 | Reagovat

[1]: http://nd06.jxs.cz/185/958/17e377a207_102461923_o2.png Nějak takhle to vypadalo původně, jen o trochu víc do růžova, ten foťák se mě rozhodl nasrat a vždycky to vyfotit tak, že to vypadá spíš červeně :')) :D

3 Miss No Strong | E-mail | Web | 22. února 2016 v 21:39 | Reagovat

Colorful hair, yaay. Já mám červené :D
Lidi všechno zbytečně komplikují. Lidi znamenají vztahy a to... eh.

4 Wye | Web | 24. února 2016 v 18:12 | Reagovat

[3]: Se máš, já už jsem dávno zpátky zrzavá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama