Právě jsem dokoukala video, kde holka mluvila o mléčnym průmyslu a wellp, vim, že ne všechno, co říká je 100% objektivní a že je to přesně, jak tvrdí, vim, o všech těch věcech, o kterých se tam mluví, ale je sakra rozdíl o nich vědět a pak je fakt vidět. Haha. Jestli jsem do teď konzumovala věcí s mlíkem a vajcama málo, teď jich hodlám konzumovat ještě mnohem míň. (Za zásadní problém vidim vymyšlení alternativy ke svačině do školy, abych se zbavila pomazánkovýho másla, eh.) Je to odporný, eh.
Abych pravdu řekla, nikdy pořádně nevim, čim začít, protože mi myšlenky v hlavě nějak plynou a pak najednou si uvědomim, že potřebuju psát, ale ony se ne a ne zastavit a já už si nevzpomínám, kde jsem začala.A pak, než doopravdy začnu psát, většina těch myšlenek je někde dál, fuč a já mám problém poskládat slova.
Once upon a time, I used to romanticize Used to be somebody, never mind Don't miss it that much now
Došlo mi, že za něco málo přes rok a půl a bude mi osmnáct. Osmnáct, dopyče. Rok a asi sedm měsíců. Ono se to na jednu stranu asi zdá vzdálený, ale na druhou je to tak šíleně blízko a já se jen musím smát, protože osmnáct a já? To fakt?
Samotnejch šestnáct mi už nepřijde tak moc, ale když to porovnám takhle, tak si připadám fakt hrozně staře. Možná jde prostě o to, že těch osmnáct je považováno za tu dospělost a tak člověk celej život čeká, že tou dobou už bude prostě... dospělejší. A teď tu sedím v šestnácti a pěti měsících a přijdu si jako hrozný dítě, přestože těch osmnáct je najednou tak hrozivě blízko a je to tak hrozivě skutečný a akčoliv vím, že se ještě změnim, nemyslim, že stihnu nějak zásadněji dospět a to jsem celej život žila v tom domnění, že v osmnácti je už člověk prostě dospělejší.
A pak jsem se ještě podívala na aktuality na stránkách školy a tam cosi o tom, do kdy si musí druháci a třeťáci vybrat semináře na příští rok a zarazila jsem se, protože mi došlo, že v druháku je R. a platí to i na něj a to znamená, že pířští rok je už ve třeťáku a to je tak blízko čtvrťáku a on je přece jen o rok starší než já a najednou jsme mi oba připadali tak staří, haha.
Divnej mi přijde taky fakt, že T. bude za pár měsíců osmnáct. A hlavně mi přijde divný, že ve svých skoro osmnácti chodí s S., co je o pár dní mladší jak já. Jakože, vim, že to vlastně není skoro žádnej rozdíl, ale stejně je to hrozně divný.
Neustále žiju s pocitem, že mě hrozně tlačí čas. Že nic nestíhám. Že nemám čas dělat věci, co doopravdy dělat chci. Že bych se pořád měla něco učit nebo tak. A to mě tak demotivuje, že se stejně učit nezvládám a většinu času dělám nějaký hovadiny okolo.
Mám problémy se k tomu učení donutit a nějak si nevzpomínám, kdy naposled jsem si fakt poctivě sedla a učila se. Ale ono k čemu mi to je? Biologie, zeměpis? Ani s jendim pracovat nechci, tak mi stačí, když prolezu, ne? Ne, dobře, to by byla super výmluva, kdybych se pak učila aspoň věci, se kterejma bych nejspíš jednou něco dělat chtít mohla.
Potřebuju prázdniny. Už ani ne tři týdny, myslím. To uteče.
V pondělí mi konečně došla Remembrance a já ještě ani neměla čas, pustit se do čtení. So sad.
V pondělí máme ples a o maj gaš. "Máma počítá, že kolem devátý vypadneme." a "Prosimtě, půlnoc, to už je spíš jen pro ty maturanty a tak, vždyť vy máte v úterý školu.". Hahahaha. Proto se většina spolužáků chystá i na tu afterparty, lolec.
Navrhla jsem, že můžou jít dřív a já dojedu sama a hned, že ne a blablablabla. Tak nevim, pls, přestaňte se ke mně chovat jak k malýmu děcku. Jednou to přežiju. A to, že jsem klidnej kid, co nikdy nikam moc nechodil, obzvlášť taklenc večer, neznamená, že to v mym věku neni normální a tak. Tak mě pls už konečně nechte bejt. Šak, mami, neříkej, že jsi nikdy nechtěla, abych byla prostě jako ostatní, hm?
I think it's sinking in Days that I wonder where I've been In picture perfect porcelain
Chci rebelovat. Chci něco zažít. Chci něco dělat. Cokoliv. Hlavně nechci bejt ta neschopná malá hodná holka. Nejsem malá a zní mi to hrozně klišoidně a kýčoidně, ale fakt nejsem, ne zas tak.
Je tu plno míst, kaváren, koncertů, kam chci jít, ale nechci jít sama, jenže prostě nemám nikoho, kdo by se mnou chodil.
[1]: Ach, honey, mě tak šíleně mrzí, že nebydlíme blízko sebe. Ale někdy se fakt domluvíme a někam zajdeme!
[2]: Na nějaký recepty na crzinový pomazánky jsem už narazila, ale ve všech byla nějaká zelenina, bylinky, whatever a na tohle jsem nikdy nebyla, tak vůbec nevím, no :D
Mně už 18 bylo a můžu tě ujistit, že je to fakt jenom číslo :D Já jsem se celkově dost zasekla, takže je dost možné, že je to jenom mnou, hah.
A dobrovolně se hlásím jako společník na koncerty.
Střeštěná, malá a ničím nezajímavá holka žijící desítky různých životů fiktivních postav z knih, anime, seriálů, filmů atp. Ten její je totiž až nudně obyčejný a jednotvárný. Asi ani trochu dobrej člověk.
A rozhodně ani trochu člověk, jakej by chtěla bejt.
Myslím, že to video jsme viděly obě stejné. Úplně mě to znechutilo.
Já bych s tebou po kavárnách klidně chodila, taky nikoho takovýho nemám :/
A s tou školou to mám úplně stejně.