Březen 2016

You'll always be my porcelain

31. března 2016 v 17:44 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Rozešly se a T. z toho byla neskutečná hotová a já to chápu, ale pyče, stejně mi přijde strašně odporný a nefér, říct tomu, kdo se s váma rozešel, že se chcete zabít. S. jí teda řekla, že má samozřejmě šanci získat jí zpátky (prej totiž díky tomu, že v každym nechává kus sebe, v ní, VE MNĚ, v kamarádech a tak... nesnažila se tim, že mě tam zahrnula, něco naznačit???? ne, dělám si prdel, vim, že ne) a že jí do konce týdne pošle seznam věcí, co jí na T. a jejich vztahu tak vadilo.
Mně pak řekla, že se stejně určitě zas daj dohromady.

You thought by now you'd have it figured out
You can't erase the way it pulls when seasons change
It hurts sometimes to find where you begin

(Ale ten nadpis jsem ukradla z Dearly Departed, která ještě není na yt)

Vím, že nejspíš jo a neskutečně mě to děsí a nechci. A překvapivě především kvůli tomu, že fakt šíleně moc chci, aby S. byla šťastná a z toho co mi řekla, mám dojem, že s ní bejt šťastná nemůže. Vlastně mám strach, že se k ní ve výsledku vrátí z velký části kvůli tomu, že nechce T. tak ublížit. U know, ona vždycky nesnášela, když musela někomu ublížit.
Sakra, vždyť se s ní dle všeho chtěla rozejít, řekla, že už ji nejspíš nikdy nebude mít ráda tak, jako dřív a sama řekla, že je nejspíš zamilovaná do někoho jinýho, nehledě na to, že T. se k ní očividně chovala tak no... eh. Ne zrovna pěkně.

A chci jí toho k tomu hrozně moc říct. Jenže od pondělí to téma nenačala a já se nemůžu začít vyptávat a kecat jí do toho, když s tím nezačne ona sama. Zítra se s ní prý uvidí, jak mi řekla T., a mně vážně vážně ničí, že zřejmě doopravdy nedostanu šanci jí k tomu cokoliv říct.

No a T. je v prdeli. Byla, teď je to zřejmě lepší, protože už mi zas nepíše. Nevím, z toho co mi řekla, mám nejvíc ze všeho pocit, že jí nejde ani tak o to, že S. tak miluje, ale o to, že ji potřebuje. Vlastně si nevzpomínám, jestli mi vůbec v rámci vylévání svého srdce řekla, že jí miluje. Řekla, že jí dala všechno, že ji nikdy nikdo nemiloval jako S. a že ji potřebuje. A je přesvědčená, že S. potřebuje ji. Taky mi přišlo, že má neustále pocit, že S. nevidí, co pro ni všechno dělá a přijde si ukřivděná, ale to snad jen tak blbě vyznělo.

Nevím. Jasně, že chci, aby T. byla taky šťastná, ale štěstí S. mi v tuhle chvíli leží na srdci víc, protože si vážně nemyslím, že by si po něm měla šlapat kvůli štěstí někoho jinýho. Hlavně si myslím, že si tohle nezaslouží. Sakra, ona si zaslouží vztah s někým, kdo je naprosto v pořádku a kdo se pro jednou bude schopnej doopravdy postarat o ni a ne, že se ona musí pořád o někoho starat. T. v pořádku není. A já... já možná byla v pořádku, ale taky jsem byla přecitlivěla dementní píča, takže to vyjde na stejno.

Ale tak třeba se pletu a jen si přijdu moc chytře. Dost možná ve čtení lidí vlastně vůbec nejsem dobrá, nejspíš. Možná mi to tak přijde, kvůli tomu, že nechci aby byly spolu z mejch sobeckejch důvodů (ale fakt jsem se na to snažila hledět objektivně, přísahám!). Snad.

Začínám mít pocit, že ta holka je naprogramovaná na to, aby si vždycky počkala, až se přes ni jakžtakž přenesu, následně se mi zase vecpala do života a udělala v něm bordel, zmizela z něj, počkala, až to všechno zase uklidním, aby se mi sem mohla vecpat znova.

Bavíme se, občas víc, občas míň a já moc dobře vím, že to je zas jen teď, na chvíli. Že jsem jen byla po ruce, když zřejmě nikoho jinýho použitelnýho neměla a za chvíli zase zmizí. A já budu muset zase uklízet. Mám z toho šílenej strach, nemůžu se zbavit předtuchy, že to tentokrát bude horší než dřív a prostě eh. Možná, protože jsem zase na chvíli začala doufat a idealizovat a vymejšlet sračky.

Co když se zas celá rozpadnu na prach?

Vážně mě užírá, že je to tak dlouho a pořád mi na ní tak záleží, pořád má tu moc udělat mi z života ještě větší bordel, pořád jsem schopná napsat něco přes šest set slov, co s ní souvisej, ale co mám dělat?

Začala jsem cvičit, někdy v sobotu/neděli a zatím se mi dařilo si na to každej den najít chvíli. Teda, dneska ještě ne a nejspíš už ani nenajdu, jak jsem celá rozbolavělá ze včerejšího tělocviku, ale to nic neznamená, zejtra budu pokračovat, fakt!

You get me every time but I live with that

28. března 2016 v 17:06 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
DALŠÍ DÍL NAPÍNAVÉHO, DRASTICKÉHO A NESKUTEČNĚ DEMENTNÍHO TÝNEJDŽ DRAMA "WYE A S.", NA KTERÝ JSTE VŠICHNI ČEKALI, JE KONEČNĚ TADY!
Ne, dělám si prdel, kdyby to nebylo jasný. Umím si výborně představit, jak vás to všechny zajímá. Věřte, že já jsem z toho nadšená ještě míň a přijdu si kvůli tomu jako ještě větší pitomec, ale co nadělám.

(Ježiš no a co, že to tu je už tak potřetí.)

Viděla jsem se s T. Docela fajn půlhodina, dokavaď nezačala mluvit o tom, jak se vyspala s T. a že k ní vlastně začala cejtit věci už mnohem dřív, než se to stalo, a že je ráda, že se to aspoň nestalo dřív, ale až když už jsme spolu nebyly úplně šťastný. Haha. Kámo, to, že k ní už nic necejtim, neznamená, že mám potřebu o tomhle poslouchat.

A pak jsme si najednou psaly a řešily jsme, že jim to teď S. úplně neklape. Bylo vtipný, jak mě ujišťovala, že se ale určitě nerozejdou, jako bych měla hroznej strach, že se to stane. Asi uklidňovala spíš sebe, hádám.
Prej se určitě nerozejdou, protože se potřebujou a obě jsou stejný svině a hrozně se milujou. Aha, lol?

No a abych to měla kompletní, chvíli na to mi psala S., že se mnou potřebuje něco vážnýho probrat, až od ní T. odjede. Vážně, to nemaj jiný frendy or what?

Takže najednou řeším jejich vztah znova, z pohledu S., mnohem vážněji a víc do hloubky. Přesně to jsem vždycky chtěla. Ale ne, ono mi to zas tak nevadí, jen... je to svym způsobem hrozně vtipný.

Prej neví, jestli ji miluje nebo ji má jen ráda. A prej má strach, jestli tehdy T. nezneužila toho, že byla zmatená a slabá, jak k ní chodila, kdykoliv se něco mezi náma stalo a T. jí byla útěchou, protože my spolu o problémech nemluvily. (Musela uvíst příklady, samozřejmě. Vážně jsem potřebovala slyšet, čim třeba jsem jí zřejmě hrozně ublížila.) (A proč jsme o tom vůbec nemluvily? Každopádně to asi geniálně vysvětluje, že říct, že potřebujeme pauzu, poněvadž mám strach, že jinak časem zjistí, že jí je beze mě líp a já bych radši, aby to kdyžtak zjistila hned, před tím, než k ní měla jet, byl dost blbej nápad a není divu, že to dopadlo, jak to dopadlo, lol. Neva.)

Kecala bych, kdybych řekla, že šíleně nedoufám, že si uvědomí, že ji nemiluje a že se rozejdou. Don't ask me why. Prostě ne, nechci ji pro sebe, jo jsem s nima jednotlivě v pohodě, ale gosh, nejsem jim to schopná přát, je mi líto. Rozejděte se, prosííím.

I might do this to myself
Only made it worse but I just can't help

Ono by to asi nebylo takl zlý, kdyby mi na hlavu neprovedly nájezd všechny ty představy věcí, co se nestanou, na téma "Co když se nakonec zase dáme dohromady?". A pořád by to nebylo takl zlý, kdyby se mi ty myšlenky ve svý podstatě ani trošinku nelíbily a nelákaly mě.
Jenže lákaj a mám pocit, že kdyby mě fakt poprosila o nějakou druhou šanci, tak by mi bylo úpe fuk, jak moc pro vztah nejsem stavěná a že je to to poslední, co si můžu dovolit a jednoduše bych kývla, čistě proto, že je to ona. Nezáleželo by na tom, že k ní už nic necítím a je mi konečně ukradená. Jednoduše - 'You get me every time but I live with that'.

What if you still feel me too still?
What if that was still a way of taking care of this?
What if I wake up tonight and you are real?
What if we could find a way to try to heal?
What if there's no stopping us yet?
What if the one true love's the only one that you get?
What if there was a reason not to go?
What if there was still a little bit of hope?

Vím, že se nic z toho nestane, netrápí mě to, ale ty myšlenky si nedají pokoj a já zase usínám s představama o tom, jak bychom zjistily, že to prostě bylo to pravý. Nemůžu si pomoct.
Možná mám trochu strach, že až se to nestane a těm dvěma to začne zase ohromně klapat, budu zklamaná nebo něco.

Asi je něco na těch kecech o tom, jak první láska nikdy úplně nepřejde, co?

Včera mě to nějak popadlo a ačkoliv rozum na mě řval, ať to nedělám, otevřela jsem tu složku s věcma co mi vyfotila/nakreslila/napsala, když jsme spolu chodily, a prohlížela si to. Nevim, co jsem čekala, něco špatnýho. Nestalo se to. Jen jsem se smála tý naivitě a v duchu opravovala pravopisný chyby. A dobře - jen těm blbejm myšlenkám nepomohlo, když v tom, jak kdysi psala, jak by náš vzath vypadal, kdyby byla kluk a kdybychom žili blízko u sebe, chodili spolu do školy a tak, zmiňovala, že v určité chvíli bychom se rozhodly dát si pauzu, obě bychom se s někým seznámily a tak si uvědomily, že si to bez sebe už nedovedem představit, vrátily se k sobě, měly dítě, svatbu, otěhotněla bych a hlavně fakt bychom se milovaly a všechno by bylo tak, jak by mělo bejt.

Shit. Když o tom uvažuju, mám pocit, že mám tu holku fakt ráda. Idk jak. Nejspíš přátelsky, nejspíš spíš mám ráda to, jaký to bylo, jaká byla, nevím, nevím.

Tak, ale teď fakt - nebyl by tohle skvělej seriál, lolz?

No a abych ale nemlela zas jen o ní - vážně krutě se mi nechce do školy. Proč, kurva, proč. Potřebuju další prázdniny. A jakej dement vymyslel čtenářský deníky?

Edit 18:15: Zřejmě vážně nehrozí, že by se rozešly dřív, jak po AFku. A v tý době už budou beztak určitě v pohodě. Sakra. Já už tak doufala!

A hlavně je prej asi zamilovaná do někoho jinýho. Oh. Pampampam. Proč jsem dopyče zklamaná kvůli tomu, že nehrozí, že do mě? :'-----------))

Stay awake

11. března 2016 v 0:15 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Mám pocit, jako by se v tý hromadě suti, tam uvnitř mě, co pohřbila mou schopnost cítit, najednou otevřela díra a zničehonic těm emocím nic nebrání v tom, aby si mě našly. Ale ony se skoro nehnou, dál tam leží, jen mi připomínají, že to tam někde všechno je, že se nemůžu věčně tvářit, že neexistujou, že před nima nakonec nikdy nemůžu utýct. A já se pro ně nemůžu natáhnout, nevím jak. Nejspíš o to už snad radši ani nestojim, you know. Vím jen, že to je jedna z těch chvil, kdy nejsem schopná už ani sama sobě tvrdit, že jsem naprosto v pořádku, že je se mnou všechno tak, jak to má bejt.

Pamatuju se, že jsem dřív čekala, že ta necitelnost nevydrží, a že dřív nebo později na mě všechny ty emoce, co jsem necejtila, budou muset spadnout. Už se nebojim, že to spadne, protože vím, že to nemá odkaď padat, protože je to pohřbený tak strašně hluboko.

Chci její triko. Blbej nápad. Nevadí. Hlavně, že dejchám.

Zapálila bych si. Samozřejmě, přesně v den, kdy jsou matka i bratr doma, co na tom, že několik předchozích dní jsem tu byla sama. 'Hey, ever just say fuck it?' Hh.

I'm sicker than I thought
I'm fighting what I fought
I'm right back where I started from
Backwards leaving
Gamely beating

Nana.

The apathy that always leads me

4. března 2016 v 21:41 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Brečim kvůli tomu, že umřel Sírius, ale ne kvůli faktu, že mi onemocněl děda a je to očividně špatný af. A brečím víc, protože nenávidím to, co jsem. Tu prázdnotu uvnitř mě.

The apathy that always leads me
It always finds a way to break me
Down, down, down, down
(Myslim, že ten song vlastně vůbec nevystihuje co chci říct, že je moc 'uřvanej' and you know, ale nevim, na druhou stranu mám pocit, že oni jsou vždycky dobrá volba, heh.)

Jaký je vhodný a očekávaný chování, když sedíte naproti babičce, která mluví a brečí a je celá nešťastná? Jaký jsou vhodný a očekávaný pocity při zjištění, že vám dost možná brzo umře děda?
Protože já prostě seděla a koukala, občas přikývla, občas něco řekla a uvnitř mě bylo pořád to příšerný prázdno a dopýče, co jsem to za bezcitnýho kreténa?
Není tohle situace, kdy bych měla cejtit?

Já jen, to fakt není tak, že by mi na něm nezáleželo, jo? Jen... bože, nevím. Nemůžu za to přece, ne?

Děda má blbý vtipy a babička brečí. Nemůžu si pomoct, svym způsobem mi to přijde komický. Není to komický, já vím.

Chtěla jsem toho říct hrozně moc. O tom, jak moc tohle nesnášim, sebe, to prázdno, jak moc se za sebe stydim, ale nevim, utekla mi slova, asi.