Brečim kvůli tomu, že umřel Sírius, ale ne kvůli faktu, že mi onemocněl děda a je to očividně špatný af. A brečím víc, protože nenávidím to, co jsem. Tu prázdnotu uvnitř mě.
The apathy that always leads me
It always finds a way to break me
Down, down, down, down
It always finds a way to break me
Down, down, down, down
(Myslim, že ten song vlastně vůbec nevystihuje co chci říct, že je moc 'uřvanej' and you know, ale nevim, na druhou stranu mám pocit, že oni jsou vždycky dobrá volba, heh.)
Jaký je vhodný a očekávaný chování, když sedíte naproti babičce, která mluví a brečí a je celá nešťastná? Jaký jsou vhodný a očekávaný pocity při zjištění, že vám dost možná brzo umře děda?
Protože já prostě seděla a koukala, občas přikývla, občas něco řekla a uvnitř mě bylo pořád to příšerný prázdno a dopýče, co jsem to za bezcitnýho kreténa?
Není tohle situace, kdy bych měla cejtit?
Já jen, to fakt není tak, že by mi na něm nezáleželo, jo? Jen... bože, nevím. Nemůžu za to přece, ne?
Děda má blbý vtipy a babička brečí. Nemůžu si pomoct, svym způsobem mi to přijde komický. Není to komický, já vím.
Chtěla jsem toho říct hrozně moc. O tom, jak moc tohle nesnášim, sebe, to prázdno, jak moc se za sebe stydim, ale nevim, utekla mi slova, asi.

já si myslim, že je to normální. nevím, prostě... lidi umíraj. a všichni, koho znám a umřeli jim prarodiče... nevím, nějak to nebylo... víš co, big deal. to zní blbě. nevadí.