Duben 2016

Baby I'm not over you

29. dubna 2016 v 16:51 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Uvědomuju si, že absolutně nevím, co dělám, co chci, co se životem. Teda, to není žádná novinka, jenže jsem s tou nevědomostí byla nějak smířená a sžitá a nezajímalo mě to, jenže teď mám pocit, že by mě to asi zajímat mělo, že na tom záleží, aspoň trochu.

Je v tom S.. Jak jinak, haha.

I think we're going crazy
Keep saying that we're through but
Baby I'm not over you
(Strašně žeru tenhle 'jednoduchej' styl hudby. Neznáte někoho podobnýho?)

"T. o nás nesmí vědět. By ji to úpe zničilo, i když je to moje věc a nedělám nic špatnýho."
Čtyrycet minut na to se jí T. ptala jestli uvažuje, že se ke mně vrátí a jestli jí je sympatičtější budoucnost se mnou nebo s ní.
A nedlouho potom psala mně. Ptala se, jestli bych se k ní vrátila, kdyby chtěla. Pak jestli ji pořád miluju. ("POŘÁD"?! Vážně ji napadlo, že jsem na tom až tak zle?!) Následně cosi, co zakončila "To abys věděla." a nějak jsem vůbec nepochopila význam, proč mi to povídá.
Jo a taky řekla, že hrozný je to, že si myslí, že se ke mně S. nakonec vlastně hodí víc než k ní.
Ale o tohle mi nejde.

Jde mi o to, že S. pořád říká hezký věci (třeba úryvek z jejího rozhovoru s T., co mi poslala: "Proč >moje maličkost<?" "Proč někdo jinej?" jakože awawawawaw) a z některých věcí, co povídá, je jasný, že zřejmě vážně uvažuje, že by se mnou chtěla být.
Jenže stejně nevím, co pro ni teď vlastně znamenám a na čem jsem. Jak moc vážně to myslí. Jak moc velký šance tomu dává. Z jak moc velký části jde o to, že je hlavně zmatená a neví, co chce.

Jde mi o to, že ji mám vážně ráda a záleží mi na ní a to mě děsí. Ne, že bych doteď neměla lidi ráda a nezáleželo mi na nich, ale nebylo to takový. Na ní mi záleží dost na to, aby mi to zvládalo mírně komplikovat život. A to je ono, na ty kompikace a starosti nejsem zvyklá. Ty mě nejvíc děsí. Protože tím kompletně narušuje můj klid a rádoby vyrovnanost. A nejspíš si nejsem úplně jistá, jestli mi to za to stojí.

Za dva týdny ji tu nejspíš budu mít zase. Doufám. (Vážně se děsím, až to budu povídat matce. Alespoň je to ten víkend, kdy je Svět knihy - mimochodem, budeme tam, nechystáte se taky někdo náhodou? -, tak to můžu svádět na to.)

Dneškem začíná AFko a ona tam bude, k tomu podstatná část našich společných frendů a eh, jo, bude tam s ní T.. (A vzhledem k tomu, že mi je pořád jasný, že se k sobě nakonec přeci jen vrátí, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se to stalo tam.)

Nedávno zas přišlo na to téma "A už mi konečně ukážeš ten svůj blog?" a když jsem odmítla, zeptala se, že jestli vím, že by, jen tak jako kdyby, nemohla jít do vztahu s tajemstvíma. Což je na jednu stranu hrozně aw ukázka toho, že o tom vztahu vážně uvažuje, na druhou mě to donutilo přemýšlet. Došlo mi, že vztah by znamenal, že by asi očekávala, že s ní budu sdílet i svoje starosti a takový věci a honestly - už jen představit si to je pro mě prakticky nemožný a sakra děsivý. Chápete, tak strašně dlouho jsem se snažila zvyknout si na to, že nemám s kým mluvit, že nesmím s nikým mluvit, že musím věci zvládat sama a teď... eh? Ale stejně se beztak nedostanu do situace, kdybych to musela doopravdy řešit, tak je to fuk, ne?

Jo a projížděla jsem starý články. That, předposlední odstavec. Jako trvalo to bezmála rok, ale, sakra lidi, vážně mi poslala pohled, kterým se snažila vyjádřit svoje pocity! (Mimochodem, taky jsem díky tomu projíždění článků přišla na to, že mi trvalo necelej rok, než jsem se odhodlala koupit si ty zasraný cigarety. Vopravdu, Wye, ty jsi ještě marnější, než jsem myslela, jdi se asi radši zabít bo idk už.)

The nights of wonder

24. dubna 2016 v 20:26 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Měla bych se učit chemii, protože zítra píšeme a já za celej víkend neměla čas na to kouknout. Jenže to bych první musela vypnout hudbu a to se mi nechce.
Dostala jsem od ní cédéčko, covery Pink Floydů, aw. Taky čínský hůly s Mickey Mousem, plakáty k tomu novýmu Barbie filmu a oh, jasně, cucflek na krku, velkej jak kráva (a dva menší, který se ale naštěstí daj svést na vyrážku, ha).


Líbaly jsme se, dotýkaly, objímaly, v noci spala se mnou v posteli... Musím vám říkat, jak moc super to všechno bylo?
Poprvé za dobu, co se známe, jsme spolu byly v kině, hah. (Zootopia je super, baj d wej.) Za celej film pustila moji ruku jedině kvůli tomu, aby mě mohla pohladit po noze.
A držela mě za ruku i venku. Dala mi venku pusu. Před lidma. Což udělala naposled někdy... na začátku našeho vztahu? Nevím. Vím jen, že dlouhou dobu potom měla s těmahle věcma problém.

Jsem si říkala, jak bych s ní ani vomylem nespala... jakože ups...? I když nu což, o mý nulový sebeúctě, hrdosti a tak, víme už dlouho.


Nechtělo se jí odjíždět, aw.

"Přemýšlím, pod jakou záminkou bych sem mohla jet příště. Jakože dřív než za měsíc."

Čím blíž byl ten její odjezd, tím víc mi docházelo, jak strašně dementní bylo myslet si, že budu v pohodě, až se dá zase dohromady s T. Že to zvládnu.
Ale třeba jí přednost nedá. Prý jí sama už tak 100x řekla, že je s nimi nejspíš konec. Idk. Hlavně nesmím doufat, eh.

Ještě pořád se třesu, lol.

whatever.

20. dubna 2016 v 22:38 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
(Co se mýho sobotního uvažování týče, je mi jasný, jak vás to všechny zajímá, tak v kostce: Plakala jsem, ani si nepamatuju, kdy předtím jsem naposled plakala kvůli něčemu jinýmu než filmi/seriálu/knize/jiný nepodstatný sračce, haha. Mluvila jsem s ní o tom. Omlouvala se, za tu nejistotu a přísahala, že mi nelže. Od pondělka jsou vážně jen kamarádky, haha, mám to potvrzeno od nešťastný T., která si mi vylévala srdíčko, ale o tom jindy. Zjevně mě má fakt aspoň trochu ráda.)

Jo, očividně mě má doopravdy minimálně trochu ráda nebo něco. Tím mít rád způsobem, u know.
A já, občas jsem si jistá, že to tam někde uvnitř doopravdy je, v jednu chvíli jsem to věděla určitě, jenže v jinou je tu zas to ohromný prázdný prázdno a já mám strach. Strach, že vlastně lžu jí i sobě, že co když jí nakonec ublížím? Děsí mě to a nechci.
A pak zas mám pocit, že to tam někde je a všechno se na chvíli zdá být v pořádku.

Nevím. Nejspíš jde o to, že jsem se těmhle věcem tak strašně dlouho vyhejbala. Že tak strašně moc dlouho jsem nic doopravdy necejtila. A tak se to prostě nemůže ze dne na den obrátit o 180°a nejspíš mám z možnosti, že bych měla něco začít cejtit i strach, protože svym způsobem už jsem na tuhle mrtvolnost zvyklá a nevadí mi.

No a najednou je tu ona a vede to k diskuzím, mimojiný i o osobních věcech a pocitech, o kterejch normálně s lidma nemluvím. Zdá se mi, že jsem se jí otevřela víc, než komukoliv jinýmu za posledních několik měsíců (ale ani to neni zas tak moc, hah).

Povídám si s ní. Hodně. Každou chvíli koukám na ksichtknihu v naději, že mi snad napsala a zklamání se dostavuje pokaždý, když tam na mě žádná zpráva nečeká. Vyprávím jí věci, jen abych s ní mluvila a pro jednou nejsem přesvědčená, že by ji to stejně nezajímalo, že to nemá cenu.

Nemůžu se dočkat pátku a div neodpočítávám hodiny (už ani ne 48 hodin, vážení! za 48 hodin ji budu mít už několik hodin u sebe a měly bychom mít za sebou už pár hodin Hanny Montany, huuu!). Zčásti možná taky trochu, protože doufám, že mi to pomůže.

Myslím na ni. Přemýšlím o tom, jak moc trapně to asi bude zprvu v pátek vypadat. O tom, co se možná stane. O věcech ve vzdálenější budoucnosti, co se zcela určitě nestanou, protože si moc dobře uvědomuju, že to pro mě jen stěží dopadne dobře. Že se beztak nakonec určitě vrátí k T.
A to je možná další důvod, proč je to s tím mým cítěním, tak jak to je. Protože co když se zase doopravdy až po uši zamiluju a ucítím to se vším všudy, co pak, když dá znova přednost T.? Vážně si nedovedu představit, že by mi měla podruhý zlomit srdce a podruhý kvůli stejnýmu člověku.

Před spaním si čtu ten pohled, co mi poslala.

Vůbec nevím, jestli jí mám kupovat nějakej dárek. Chci jí něco koupit. Ona povídala cosi o tom, že mi chce něco koupit, ale vážně nevím, jestli nakonec vážně koupila a i kdyby, netuším co a tak nevím, co si vlastně můžu dovolit jí koupit, aby to nebylo nějak moc trapný nebo tak. Vždycky pro mě bylo strašně těžký kupovat jí dárek, ale dřív jsem aspoň měla přesnou definici toho, co jsme. Teď jsme... nevím. Kamarádky, oficielně. Jenže mluvíme o věcech, který už zas tak přátelský nejsou (když už jsme u toho - od kdy je takovej romantik, sakra?) a tak nevím. A nevím, co si můžu dovolit jí koupit, aby to prostě nebylo nevhodný. U know - moc blbost, moc 'vážný', nevím... Uvažovala jsem o knize, kterou vím, že chce, ale nevím... není to prostě trochu moc? Jak moc blbý bude, když pro ni nebudu nic mít? Potřebuju, aby mi kurva někdo poradil, ale B. jsem psala v pátek, přečetla si to a neodpověděla (ne, že bych se divila), A. ji nesnáší a furt mi nadává, ať se s ní přestanu bavit, tak tak mi taky nepomůže.

Už nějakou dobu zpátky mi nadšeně povídala, že její kamarádka objevila netestovaný cigeraty a dneska jsem zjistila, který to jsou. Ano, věřím, že správně tušíte, jsou to přesně ty cigarety, co jsem si tehdy koupila. Zas přemýšlím o těch zatracených náhodách a nevím - vážně, vážně mi chcete tvrdit, že nic neznamenaj?

Vážně řeším hrozný sračky, lel.

I never thought we would be here again

16. dubna 2016 v 12:49 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Tenhle týden byl eh... zvláštní. Hodně komunikace s S.
A. vztekající se, ať si s ní sakra nepíšu, že to nedopadne dobře. Mozek křičí to samý, ale stejně neschopnej dát povel k tomu, abych přestala.

I know where you are
And I know where you've been
But I never thought we would be here again

Ve čtvrtek mi od ní přišel pohled. Hrozně hezkej pohled. Růžovej. Se Snoopym. Ne, že by to bylo to, na čem záleželo nejvíc. Haha. Citovala Marianas Trench, vážení.

"Once upon a time,
I used to romanticize,
Used to be somebody, nevermind...

Do what you wanna do

I could by your perfect disaster
You could by my EVER AFTER"

Vážně. Copak jde někoho takovýho nezbožňovat?

Odstartovalo to diskuzi. O citech a pocitech a takovejhle hovadinách a blbý nevhodný narážky už nebyly jen blbý nevhodný narážky.
"Já jsem zamilovala a bude to bolet. :D" Řekla.
A všechno se zdálo tak nějak relativně v pořádku. Tak v pořádku, jak to asi může být, když se vám daří ignorovat, že byste se neměli bavit o tom, o čem se bavíte, protože má přece přítelkyni, ehh.

Včera k ní jela T. a to nějak odstartovalo to, že jsem o tom vážně začala přemýšlet. Jak to všechno vlastně vůbec nedává smysl. A přišel strach. Hroznej strach.

Protože co když nic z toho vlastně nebyla pravda, ale jen nějakej jejich blbej vtip, sázka, cokoliv? Neděsí mě vlastně ani tak představa, že mě vlastně vůbec ráda nemá, ale to, že bych byla tak blbá a naivní a skočila jí na to.
Opakuju si, že to je blbost. Že nevím, co by z toho, sakra, měla. Že je to především hovadina kvůli tomu, že ona byla vždycky člověk, kterýho tak šíleně zajímalo, aby někomu neublížila. Že jsem jí nic neudělala. Že proč by se měla tolik namáhat, proč by měla říkat tak pěkný věci, jen proto, aby mi mohla ublížit.

Ale stejně mám strach a přijdu si strašně pitomá a říkám si, že jsem měla bejt rozumná a dát od toho všeho včas ruce pryč.

I guess I don't know how
You'd want it back now
I thought you got yourself away
How do I prove it to myself you're ready now
God, I want to

Trochu mi to připomíná ty časy, než jsme se tehdy daly dohromady. Jak mi tak strašně dlouho tvrdila, že mě doopravdy miluje a já jí to nevěřila, bála jsem se jí to uvěřit ze strachu, že mám nakonec přeci jen pravdu a ona ze mě bude mít jen neskutečnou legraci. Eh.

Vražte mi, prosím, někdo jednu, abych se vzpamatovala přestala bejt takovej kretén. A vyřešte to někdo, prosím.

Cause if you change your mind again
I'll burn like a wildfire

Mám plno věcí do školy, ale nejsem schopná se na nic soustředit. Nejradši bych jen spala, ale jsem většinou ráda, když vůbec prospím celou noc. A hrozně moc chci už mít tenhle víkend za sebou.

Stydím se za sebe. Fakt šíleně moc se stydím.
A vážně si přeju, abych byla jen paranoidní kretén.

Here I am with all my heart

11. dubna 2016 v 20:33 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Noci poslední dobou stojej za houby.
V neděli (ráno, u know) jsem šla spát někdy o půl druhý. Po čtvrtý ranní jsem přemýšlela, jestli jsem byla těch pár hodin vzhůru anebo jsem pospávala. Pořád jsem nebyla unavená. Snažila jsem se spát dál a jo - už vím, že aspoň chvilkama jsem spát musela, jak moc je otázka. A světe div se, poprvý po dlouhý době jsem se neprobudila unavená a ani na mě ta únava hned krátce po tom, co jsem vylezla z postele, nespadla. Teda, fyzická únava. Ta psychická byla... ew.
A dnešní noc zase probíhala v režimu převalování se, buzení, vyvrcholilo to tím, že jsem se vzbudila někdy okolo třetí a usnula až tak půl hodiny před tím, než jsem měla vstávat :)))

(Vlastně to s tím článkem nemá co dělat, ale v sobotu jsme zas sledovaly Rande s hvězdou a já ty pitomý písničky nemůžu dostat z hlavy.)

Domnívala jsem se, že jsme to "Co k sobě (ne)cítíme" téma uavřely hned v tý konverzaci, ve který začalo. Že už se k ničemu z toho nebudem vracet. Že už se zas ani nebudeme moct bavit.

Ráno mi ale psala. Nejdřív to vypadalo na krátkej rozhovor, ale ve výsledku to dopadlo tak, že jsme si s většíma nebo menší mezerama psaly prakticky celej včerejšek i dnešek. Nevím, kdy naposled jsme spolu mluvily tolik, vyjma toho, jak si nevěděla rady se vztahem s T. Najednou je o čem mluvit a... wow? Všechno to působí tak setsakramentsky v pořádku, což je právě to, co není v pořádku.

Občas mezitím říká věci, který by říkat neměla.
Že se T. vzteká, že jí během dne nenapsala. Pak, že by se jí hodilo pochopit sama sebe a že je hrozně rozpolcená. Povídala, že si vlastně včera chtěla vzít zpátky svoje triko a zapomněla na to. Že je sad, že jedna její část zůstala se mnou a nechce vymazat fotky, přestat nosit tu supr košili, co jsem jí jednou koupila k Vánocům a vzít si zpátky svoje triko. Že se chystá znovu číst Tahle píseň ti zmení život, přestože když ji rozečetla poprvý, moc ji to nezaujalo, ale prý tomu chce dát druhou šanci, protože mě to definuje (fakt mě to vysloveně definuje?). Po tom, co to vypadalo, že došla řeč zničehonic "Hele a pamtuješ, jak jsi nechtěla, abych si nechala vyholit hlavu a jak mi to teď sluší co!". Že má v mobilu pořád naše starý smsky. Četla je. Že prej jsem jí psala hrozně cute věci. Něco posílala. Když jsem konstatovala, že to odmítám číst, protože to určitě bude trapná, řekla, že ne. Že má pocit, že to spíš ona byla dement. Že po tom, co jsme se rozešly, je vždycky hrozně zajímavý, zvláštní, když jsme spolu irl (to fakt? proč mi to nepřijde?). Pár narážek na to, že mi chybí. Prohlášení, že je zklamání, že jsem jí neposlala žádnou další dlouho zprávu, že to bylo jen upozornění na tu, kterou jsem jí posílala před tím, a kterou na mobilu prostě nestáhla a četla ji na messengeru.

Oh a třešnička na dortu? "Polituj mě, dej mi pusu a kousek housky :(" "Lituju. Ale mám pocit, že si jídlo dřív obstaráš sama, než by ti ho doručila poštovní sova, so... :D" "A tu pusu? :DD" "Ta ani po sobě poslat nejde :D" *plačící samolepky z její strany*
Pročpročpročpročproč. Musí si se mnou hrát až tak moc?

Dopoledne začala, že maj na geekshirts zas slevy a jestli si tam taky nechcu něco objednat, že bychom to vzaly napůl. Dohodly jsme se, že to vyzvednu, bcs tim pádem žádný poštovný. Načež následovaly možnosti - a) "Pošleš mi to poštou?" b) "Mohla bys přijet, mně by to nevadilo." c) "Mohla bys mě pozvat někam v Praze." a d) "Pojeď na afko!". Dohodly jsme se na poštu. Pár hodin na to začala s tím, že by přeci jen mohla přijet a že by u nás tentokrát už určitě přespala. Že prej i teď, kdyby věděla, že rodiče pojedou o půlnoci domu, by přespala.
Musím vymyslet, co povím matce. Mám pocit, že když s tim přijdu jen tak, bude jí to připadat podezřelý, gosh. (Na druhou stranu, sama do mě furt šije, ať podnikám něco s kamarádama, ne?)

Nějak nevím, proč mi to všechno říká, proč to dělá. Jen tím podporuje ty blbý myšlenky, že možná nakonec přece... Jenže nakonec přece z toho nic nebude a čím víc v to začnu doufat a říkat si, že je to třeba fakt možný, tím zklamanější budu. Ale nemůžu si pomoct. A ona mi fakt nepomáhá.

Přistihuju se, jak se usmívám, jak idiot, a není těžký si domyslet proč. A jak moc zlý to je.

Jsem naštvaná, kdykoliv vidím T. na tý blbý ksichtknize onlajn, poněvadž mi je jasný, že jí píše.

Tohle skončí tak strašně moc špatně. Nejhorší je, že si to doopravdy uvědomuju, ale stejně nemůžu jinak.

B. se těší na naši svatbu, ignoruje moje protesty o tom, že to se nestane a vymýšlí, co mi za deset let řekne, až si budem říkat ano, poněvadž "Já to říkala!" je moc trapný.

And I know this isn't enough, I still don't measure up

10. dubna 2016 v 1:26 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Bylo For Pets a měly jsme se tradičně vidět. Původně u nás měla spát, nakonec ne. Na tom ostatně nezáleží.

Byla u nás a nakonec jsme se shodly, že pustíme nějakej film. To znamenalo, že jsem si z židle, dostatečně vzdálený od postele, kde seděla ona, musela přesednout vedle ní. Tak jsem si sedla. Mezi náma mezera a všechno okay. A pak jsem se zvedla a než jsem se vrátila, zabrala mi většinu postele a tak mi nezbylo než se vecpat do posledního prázdnýho místa. Jo, když se posadila, seděla těsně vedle mě. Ale tak okok. A ne. Nezůstalo to tak. Většinu času si ze mě nakonec dělala polštář :)))) Přísahám, že jsem si nic nedomýšlela a brala to čistě tak, že se asi válí po kamarádech, 'noaco'.
Ale zas bych kecala, kdybych řekla, že mě ani na chvíli nenapadlo, že v tom možná přeci jen něco je. Že jsem ani trochu nedoufala, že udělá něco víc.

Neudělala, to vám povím rovnou.

Everyone's around, no words are coming now
And I can't find my breath, can we just say the rest with no sound
And I know this isn't enough, I still don't measure up
I know I'm not prepared; sorry is never there when you need it

Nic jsem necejtila. Většinou. Dobře. V jednu chvíli možná trochu, něco málo, nevím.

Jo, občas jsem měla pocit, že jsme se na sebe podívaly (když jsme spolu mluvily nebo něco, ne jen tak) a jo, měla jsem párkrát pocit, že na mě kouká tak... víte co, jinak. Ale taky jsem věděla, že nejspíš vidím jen to, co jsem vidět chtěla.

Chvíli po tom, co odešla, mi od ní přišla smska. Ptala se, co k ní cítím.

Haha. Přirozeně, začala jsem vyvádět, vyšilovat a hrozně moc jsem potřebovala s někým mluvit. Potřebovala jsem, aby mi někdo řekl, co mám dělat.
Jojo, nakonec jsem napsala kamarádce, přesvědčená, že stejně nebude onlajn a neodepíše, tak neva. Zvlášť proto, že chvíli po tom mi došlo, že s ní o tom mluvit nechci, že se jí nechci tak otevřít. Nedělám to. Tak jsem napsala B., plně si vědoma toho, jak je to sviňský a takový využívání, ale já vážně nemohla... Odepsala a mluvily jsme a tak. (Prý jsem jí chyběla. A S. jí chyběla. A pořád se drží plánu, že hned po maturitě sednem do supr čupr dodávky a vyrazíme do světa. Miluju ji. ♥)

Nejdřív jsem se snažila vyhýbat, zjistit, proč se ptá. Zvlášť proto, že jsem nevěděla, jestli se ptá, protože si myslí, že k ní něco cítím, anebo protože ona cítí něco ke mně.

A pak jsem se na to vykašlala a byla upřímná. Řekla jsem, že nevím. Že tak obecně nic necítím. Řekla jsem jí o tý části ve mně, co bude asi vždycky (obrazně řečeno) doufat, že to bylo to pravý. Co by ve chvíli, kdy by mě pozvala na blbý rande, nadšeně přijala a začala znova doufat. Že ta část prostě jen tak nezmizí, ačkoliv jsem už dávno vyvodila, že city zmizely. Hlavně, že se nemusí bát, že ji nehodlám přebírat T., že ji nehodlám balit a nijak se angažovat. Že jestli jsem udělala něco nějak blbě, že si myslí, že to je jinak, tak to fakt bylo jen něco blbě a nic jsem nezamýšlela.

Upřímně? Vážně jsem doufala, že se ptá, poněvadž ke mně něco cítí. Haha, asi jsem si v hlavě trochu začala malovat, že mě pozve na to zatracený rande.

Odpověděla, že tu část má taky. Že se ptala jen, abychom si něco zle nevyložily.

Ba dum tsss. Zklamání lvl. pro. Ale nic nespadlo, nebolí to, tak asi dobrý. Někde tam je ten smutek, vim to, ale to je všechno, haha. Blbá, blbá naivní Wye.

I thought I saw a sign somewhere between the lines
But maybe it's me, maybe I only see what I want

Pak řekla, že když přemýšlela, že se rozejde s T., tak hrozně dlouho zvažovala, jestli jsem nakonec fakt nebyla já ta pravá.

Asi bych si to měla vyložit tak, že jo - vybrala si T., takže moc dobře ví, že jsem nebyla. Místo toho si říkám, že to třeba něco znamená. Že nakonec zjistíme, že to bylo to pravý. Že spolu nakonec skončíme.

Nechci si to říkat a nechci v to doufat, ale přesně to dělám a nesnáším to a fakt šíleně moc chci, aby to tak bylo. Aby se mi, ideálně někdy v blízký době (zítra???), ozvala a řekla, že o tom přemýšlela, že se rozešla s T. a pozvala mě na rande. Fakt moc chci. Neměla bych. Chci. Mohla bych se opakovat donekonečna.

Doprdele.
Pomoc?

And I do want you to know
I think you'd be good to me