Uvědomuju si, že absolutně nevím, co dělám, co chci, co se životem. Teda, to není žádná novinka, jenže jsem s tou nevědomostí byla nějak smířená a sžitá a nezajímalo mě to, jenže teď mám pocit, že by mě to asi zajímat mělo, že na tom záleží, aspoň trochu.
Je v tom S.. Jak jinak, haha.
I think we're going crazy
Keep saying that we're through but
Baby I'm not over you
Keep saying that we're through but
Baby I'm not over you
(Strašně žeru tenhle 'jednoduchej' styl hudby. Neznáte někoho podobnýho?)
"T. o nás nesmí vědět. By ji to úpe zničilo, i když je to moje věc a nedělám nic špatnýho."
Čtyrycet minut na to se jí T. ptala jestli uvažuje, že se ke mně vrátí a jestli jí je sympatičtější budoucnost se mnou nebo s ní.
A nedlouho potom psala mně. Ptala se, jestli bych se k ní vrátila, kdyby chtěla. Pak jestli ji pořád miluju. ("POŘÁD"?! Vážně ji napadlo, že jsem na tom až tak zle?!) Následně cosi, co zakončila "To abys věděla." a nějak jsem vůbec nepochopila význam, proč mi to povídá.
Jo a taky řekla, že hrozný je to, že si myslí, že se ke mně S. nakonec vlastně hodí víc než k ní.
Ale o tohle mi nejde.
Jde mi o to, že S. pořád říká hezký věci (třeba úryvek z jejího rozhovoru s T., co mi poslala: "Proč >moje maličkost<?" "Proč někdo jinej?" jakože awawawawaw) a z některých věcí, co povídá, je jasný, že zřejmě vážně uvažuje, že by se mnou chtěla být.
Jenže stejně nevím, co pro ni teď vlastně znamenám a na čem jsem. Jak moc vážně to myslí. Jak moc velký šance tomu dává. Z jak moc velký části jde o to, že je hlavně zmatená a neví, co chce.
Jde mi o to, že ji mám vážně ráda a záleží mi na ní a to mě děsí. Ne, že bych doteď neměla lidi ráda a nezáleželo mi na nich, ale nebylo to takový. Na ní mi záleží dost na to, aby mi to zvládalo mírně komplikovat život. A to je ono, na ty kompikace a starosti nejsem zvyklá. Ty mě nejvíc děsí. Protože tím kompletně narušuje můj klid a rádoby vyrovnanost. A nejspíš si nejsem úplně jistá, jestli mi to za to stojí.
Za dva týdny ji tu nejspíš budu mít zase. Doufám. (Vážně se děsím, až to budu povídat matce. Alespoň je to ten víkend, kdy je Svět knihy - mimochodem, budeme tam, nechystáte se taky někdo náhodou? -, tak to můžu svádět na to.)
Dneškem začíná AFko a ona tam bude, k tomu podstatná část našich společných frendů a eh, jo, bude tam s ní T.. (A vzhledem k tomu, že mi je pořád jasný, že se k sobě nakonec přeci jen vrátí, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se to stalo tam.)
Nedávno zas přišlo na to téma "A už mi konečně ukážeš ten svůj blog?" a když jsem odmítla, zeptala se, že jestli vím, že by, jen tak jako kdyby, nemohla jít do vztahu s tajemstvíma. Což je na jednu stranu hrozně aw ukázka toho, že o tom vztahu vážně uvažuje, na druhou mě to donutilo přemýšlet. Došlo mi, že vztah by znamenal, že by asi očekávala, že s ní budu sdílet i svoje starosti a takový věci a honestly - už jen představit si to je pro mě prakticky nemožný a sakra děsivý. Chápete, tak strašně dlouho jsem se snažila zvyknout si na to, že nemám s kým mluvit, že nesmím s nikým mluvit, že musím věci zvládat sama a teď... eh? Ale stejně se beztak nedostanu do situace, kdybych to musela doopravdy řešit, tak je to fuk, ne?
Jo a projížděla jsem starý články. That, předposlední odstavec. Jako trvalo to bezmála rok, ale, sakra lidi, vážně mi poslala pohled, kterým se snažila vyjádřit svoje pocity! (Mimochodem, taky jsem díky tomu projíždění článků přišla na to, že mi trvalo necelej rok, než jsem se odhodlala koupit si ty zasraný cigarety. Vopravdu, Wye, ty jsi ještě marnější, než jsem myslela, jdi se asi radši zabít bo idk už.)

What? Přijde mi to jako chvilka, co jsem nečetla tvůj "příběh" a najednou tolik změn! Sakra holka, tohle mi nedělej, takové šoky.
Děsivé je na někoho čekat a pak zjistit, že tě "bavilo" to čekání a vztah takový budoucnost už nemá.. Doufám, že to nebude tvůj případ.
Btw na Svět knih se chystám :)