Here I am with all my heart

11. dubna 2016 v 20:33 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Noci poslední dobou stojej za houby.
V neděli (ráno, u know) jsem šla spát někdy o půl druhý. Po čtvrtý ranní jsem přemýšlela, jestli jsem byla těch pár hodin vzhůru anebo jsem pospávala. Pořád jsem nebyla unavená. Snažila jsem se spát dál a jo - už vím, že aspoň chvilkama jsem spát musela, jak moc je otázka. A světe div se, poprvý po dlouhý době jsem se neprobudila unavená a ani na mě ta únava hned krátce po tom, co jsem vylezla z postele, nespadla. Teda, fyzická únava. Ta psychická byla... ew.
A dnešní noc zase probíhala v režimu převalování se, buzení, vyvrcholilo to tím, že jsem se vzbudila někdy okolo třetí a usnula až tak půl hodiny před tím, než jsem měla vstávat :)))

(Vlastně to s tím článkem nemá co dělat, ale v sobotu jsme zas sledovaly Rande s hvězdou a já ty pitomý písničky nemůžu dostat z hlavy.)

Domnívala jsem se, že jsme to "Co k sobě (ne)cítíme" téma uavřely hned v tý konverzaci, ve který začalo. Že už se k ničemu z toho nebudem vracet. Že už se zas ani nebudeme moct bavit.

Ráno mi ale psala. Nejdřív to vypadalo na krátkej rozhovor, ale ve výsledku to dopadlo tak, že jsme si s většíma nebo menší mezerama psaly prakticky celej včerejšek i dnešek. Nevím, kdy naposled jsme spolu mluvily tolik, vyjma toho, jak si nevěděla rady se vztahem s T. Najednou je o čem mluvit a... wow? Všechno to působí tak setsakramentsky v pořádku, což je právě to, co není v pořádku.

Občas mezitím říká věci, který by říkat neměla.
Že se T. vzteká, že jí během dne nenapsala. Pak, že by se jí hodilo pochopit sama sebe a že je hrozně rozpolcená. Povídala, že si vlastně včera chtěla vzít zpátky svoje triko a zapomněla na to. Že je sad, že jedna její část zůstala se mnou a nechce vymazat fotky, přestat nosit tu supr košili, co jsem jí jednou koupila k Vánocům a vzít si zpátky svoje triko. Že se chystá znovu číst Tahle píseň ti zmení život, přestože když ji rozečetla poprvý, moc ji to nezaujalo, ale prý tomu chce dát druhou šanci, protože mě to definuje (fakt mě to vysloveně definuje?). Po tom, co to vypadalo, že došla řeč zničehonic "Hele a pamtuješ, jak jsi nechtěla, abych si nechala vyholit hlavu a jak mi to teď sluší co!". Že má v mobilu pořád naše starý smsky. Četla je. Že prej jsem jí psala hrozně cute věci. Něco posílala. Když jsem konstatovala, že to odmítám číst, protože to určitě bude trapná, řekla, že ne. Že má pocit, že to spíš ona byla dement. Že po tom, co jsme se rozešly, je vždycky hrozně zajímavý, zvláštní, když jsme spolu irl (to fakt? proč mi to nepřijde?). Pár narážek na to, že mi chybí. Prohlášení, že je zklamání, že jsem jí neposlala žádnou další dlouho zprávu, že to bylo jen upozornění na tu, kterou jsem jí posílala před tím, a kterou na mobilu prostě nestáhla a četla ji na messengeru.

Oh a třešnička na dortu? "Polituj mě, dej mi pusu a kousek housky :(" "Lituju. Ale mám pocit, že si jídlo dřív obstaráš sama, než by ti ho doručila poštovní sova, so... :D" "A tu pusu? :DD" "Ta ani po sobě poslat nejde :D" *plačící samolepky z její strany*
Pročpročpročpročproč. Musí si se mnou hrát až tak moc?

Dopoledne začala, že maj na geekshirts zas slevy a jestli si tam taky nechcu něco objednat, že bychom to vzaly napůl. Dohodly jsme se, že to vyzvednu, bcs tim pádem žádný poštovný. Načež následovaly možnosti - a) "Pošleš mi to poštou?" b) "Mohla bys přijet, mně by to nevadilo." c) "Mohla bys mě pozvat někam v Praze." a d) "Pojeď na afko!". Dohodly jsme se na poštu. Pár hodin na to začala s tím, že by přeci jen mohla přijet a že by u nás tentokrát už určitě přespala. Že prej i teď, kdyby věděla, že rodiče pojedou o půlnoci domu, by přespala.
Musím vymyslet, co povím matce. Mám pocit, že když s tim přijdu jen tak, bude jí to připadat podezřelý, gosh. (Na druhou stranu, sama do mě furt šije, ať podnikám něco s kamarádama, ne?)

Nějak nevím, proč mi to všechno říká, proč to dělá. Jen tím podporuje ty blbý myšlenky, že možná nakonec přece... Jenže nakonec přece z toho nic nebude a čím víc v to začnu doufat a říkat si, že je to třeba fakt možný, tím zklamanější budu. Ale nemůžu si pomoct. A ona mi fakt nepomáhá.

Přistihuju se, jak se usmívám, jak idiot, a není těžký si domyslet proč. A jak moc zlý to je.

Jsem naštvaná, kdykoliv vidím T. na tý blbý ksichtknize onlajn, poněvadž mi je jasný, že jí píše.

Tohle skončí tak strašně moc špatně. Nejhorší je, že si to doopravdy uvědomuju, ale stejně nemůžu jinak.

B. se těší na naši svatbu, ignoruje moje protesty o tom, že to se nestane a vymýšlí, co mi za deset let řekne, až si budem říkat ano, poněvadž "Já to říkala!" je moc trapný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama