Říjen 2016

Stejně to nikoho nezajímá, right?

28. října 2016 v 18:37 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Pláču a sama nevím proč a kdykoliv si myslím, že už to bude dobrý, začnu zase lapat po dechu a kurevsky mě to nebaví, nemám to ráda.
A ještě míň mám ráda, když brečím dokonce i před ní, poněvadž mám vždycky hroznej strach, aby si to špatně nevykládala. (U hodně věcí mám strach, aby si je špatně nevykladála, uh.) A protože jí nechci dělat starosti. A tak. Ale to je trochu offtopic.
Když píšu, je jednodušší normálně dýchat, so...

Všechno je v pořádku, nic se neděje a já nevím, co mám za problém.

Přijdu si strašně, že si ani nevzpomínám, kdy naposled jsem poslouchala Ashes Remain, přestože to byli právě oni, co mi tehdy tolik pomohli. (Za chvíli to budou dva roky, věřili byste tomu?)
Já vím, že stejně strašně bych se měla cítit i ohledně psaní sem, ale víte co... Navíc, já to zkusila, fakt. Jen to všechno zůstalo v rozepsaných.

Mám hroznej strach a snažím se a znovu se bojím. Bojím se, že ta snaha nakonec stejně nebude dost, že to nakonec zase zkazím. Snažím se, aby to tak nebylo.

Přemýšlím, jestli bych se radši nevrátila k tomu kokotskýmu zvracení, místo tohohle pláče.

Do třetího musím napsat čtenářskej deník na knihu, kterou jsem nepřečetla a nechci, nechci, nechci, nedokážu si představit, že bych toho byla schopná (ale vím, že budu, z tohohle se vyspím).

A do dalších prázdnin zbývají skoro dva měsíce, což je zkličující a ah.

Chci jít spát, tak hrozně moc chci spát, ale vím, že je moc brzo a neusnu. A taky nechci spát sama.

Tak možná zase někdy? (Anebo možná radši ne, hah.)