Listopad 2016

Kdybych měla vymýšlet nadpis, tak to očividně nezveřejním :))

14. listopadu 2016 v 21:52 | Wye |  Aktuálně z ničení světa
Pár dní po tom posledním článku, jsem se rozhodla, že je fakt nutný, abych se ozvala ještě jednou. Je to už nějakou dobu. Čas jsem si našla až teď (sobota, děcka).

Ne, že bych měla tolik aktivit nebo něčeho, kvůli čemu bych nestíhala. Ne, jen mám pocit, že musím neustále dělat něco do školy a když už se těším, že bych jedno odpoledne měla mít volný, poněvadž do školy na další den nic nemám, buď se musím vidět s bratrovou babičkou, jít s matkou do obchoďáku, navštíví nás naše babička anebo do tý školy nakonec přeci jen něco dělat musím. A v nejlepším případě je to víc věcí dohromady. Většinu víkendů se mi pak daří trávit s S., takže to na nějaký psaní článků taky nemám úplně pomyšlení, pokud teda zrovna nejde do práce. (A když už spolu víkend netrávíme, jako třeba teď, jsem nemocná a je mi tak špatně, že se mi produktivní zrovna dvakrát být nechce. Neuvěřitelně mě to štve.)
A tak jsem se rozhodla odnaučit se prokrastinaci a naučit si zorganizovat čas. Začla jsem si psát seznamy věcí, co musím, případně chci, danej den udělat a ačkoliv je krásný, odškrtávat si položky ze seznamu, věci, co nesouvisí se školou každou chvíli přesouvám na jindy, protože je stejně nestihnu. Ale já to nějak vymyslím, fakt!

Jde o to, že mi samotný nepřijde v pořádku se po milionech letech ozvat jen proto, že věci nejsou na chvíli v pořádku. Jde o to, že vám chci říct, že většinu času věci vlastně nejsou tak špatný a já si posledních pár měsíců přijdu víc v pořádku, než kdy jindy za poslední dva roky.

Snažím se. Snažím se dát si život nějak do kupy, začít něco dělat. Mám pocit, že po hrozně moc dlouhý době mě věci konečně zase doopravdy baví a nemusím se sama sebe ptát, jestli je nedělám už jen ze strvačnosti. Mám pocit, že se po vší té době konečně začínám někam posouvat, sice pomaličku, ale přeci.

Šíleně se těším na Vánoce a jsem z toho neskutečně nadšená, protože sakra, ani si nevzpomínám, kdy naposled mi Vánoce nebyly tak nějak jedno. A teď prahnu po vánočním svetru a svíčce s vůní Vánoc a letos fakt nutně musím zkusit horkou čokoládu s marshamlow, jak to dělaj v americkejch filmech. Taky už se nemůžu dočkat, až si znovu přečtu Tahle píseň vám změní život a Dashe a Lily a musím si opatřit Dárek z pravé lásky a možná i Můru noční předvánoční a poslouchám vánoční album Ashes Remain a říkám si, že si musím opatřit i nějaká jiná vánoční alba a prostě aw.

Jasně, pořád jsem se nedokopala k tomu, abych začla cvičit (ale ono na to taky dojde! určitě!) a pořád si pokud jde o mezilidskou komunikaci přijdu hrozně neschopná a mimo a jako hroznej podivín a nechápu A., jak se s těma spolužačkama dokáže bavit, když běžně se s něma nebaví, a co, jak, naučte mě to někdo, proč jsem takovej mimozemšťan, tyvole. (Pojďte se někdo kámošit, lel.) Jasně, že občas jsem vyděšená a nešťastná a fakt neskutečně mě děsí budoucnost. Ale věci nikdy nemůžou být neustále v pořádku.

A mám S. a panebože, miluju ji a prostě ahh.

Jak se máte vy?